Retro okénko – když mi bylo 10 let! 🎂

Možná vás překvapím, ale měl jsem letos narozeniny… A teď vás překvapím ještě více – letos měla narozeniny i moje žena a obě děti… No a teď se připravte na zlatý hřeb – jedno z mých dětí mělo první kulatiny! 🎉

Desáté narozeniny jsou důležitým životním jubileem. Teda minimálně pro mého potomka, jenž během jarních oslav prarodičů pochopil, že když věk končí nulou, dostává člověk z nějakého důvodu více dárků než obvykle. 🎁 Od té doby jsem neustále poslouchal, že bude mít deset, a poprvé v životě jsem začal přemýšlet, zda se nepřidat k jehovistům a tím pádem se elegantně vyhnout jakékoliv oslavě.

Nebudu vás napínat – nepřidali jsme se k nim, takže jsme museli večer co večer vést doma diskuse, co bychom měli koupit a k tomu odpovídat na zprávy od všech známých s dotazem: "Co vašemu dítěti dát za dárek?" 🤔

Každopádně dnešní text nebude o mém zpovykaném miláčkovi, který dostal vše, na co si vzpomněl. Dnešní text bude neskromně – o mně.

Dáme si drobnou retrospektivu a podíváme se do časů, kdy jsem první jubileum slavil já. Tehdy byl iPhone reálný asi jako létající auto, neexistoval YouTube a internet byl výsadou vyvolených. Kdo chtěl vidět nový klip Spice Girls, musel čekat na Eso, a pokud někdo chtěl svůj oblíbený song slyšet častěji, seděl u rádia a ve správnou chvíli zapnul nahrávání na kazetu. 📼 Byl to rok, kdy ve světě vyšel Titanic, ale Čechy k televizním obrazovkám přikoval nový pořad České televize: AZ–kvíz.

To byly časy, kdy se Netflix jmenoval "Půjčovna VHS kazet" a pozdní vrácení vás stálo více než roční předplatné jakékoliv streamovací služby dnes. A když začínal film v televizi v osm tak začínal v osm. Ne zpětně v 20:17, protože jsme si ještě chtěli dojít pro pití. Televize totiž ještě netušila, že by měla počkat, až se vrátíme od ledničky. 📺

Psal se rok 1997. V Japonsku začali vysílat Pokémony a v Anglii bez potlesku vyšla kniha o malém kouzelníkovi s jizvou ve tvaru blesku (ani nevím – uspěla?).

Ano, v tomto pravěku se odehrává příběh, kdy malý Mareček sedí na posteli (dvoupatrové – spává nahoře) a nervózně čeká, kdy dojdou první gratulanti.

Co si tenkrát přál? Upřímně – netuším. Řekl bych, že počítač, aby mohl stejně jako spolužáci krást auta v GTA 1 🎮. Jenže jak správně tušil, na PC si musel ještě pár let počkat… takže co mohl chtít? Dost možná největší hit toho roku – Tamagotchiho. To byl, prosím pěkně, elektronický mazlíček, kterého jste museli krmit, hrát si s ním a uklízet po něm. Dnes by to byla nejotravnější aplikace v telefonu, která neustále posílá upozornění: "Mám hlad! Potřebuji napít! Chci jít ven! Chci jít domů! Vykakaný!" Děkuji, nechci. Na tohle mám WhatsApp skupinu s dětmi. 😂

Nejspíš také chtěl LEGO, plastové figurky vojáčků, kartičky s obrázky hokejistů, Game Boy nebo alespoň Tetris z večerky od Vietnamců.

Že by si přál mobil jako dnešní děti? To určitě ne. Jo, věděl, že něco takového existuje, ale k čemu by mu byla obří krabice, která mohla sloužit maximálně k rozbíjení ořechů? To byla věc dobrá pro nechutně staré čtyřicátníky a ani oni o mluvící cihlu příliš nestáli. Vždyť bohatě stačila pevná linka. ☎️ Pokud jsme chtěli mluvit s někým z druhého konce města, stačilo zvednout sluchátko a vyťukat číslo, které jsme znali zpaměti. BTW, kolik takových čísel si ještě pamatujete? Já už jen 3.

Pokud jsme chtěli mluvit s kamarádem, který bydlel v protější bytovce, otevřelo se balkonové okno a volalo z něj… Muselo to být hodně nahlas, aby nás ten druhý slyšel, ale alespoň jsme trénovali hlasivky. 📢

Zpátky k mé oslavě. Jak vypadala? No, nepamatuji si přesně, ale většinou všechny naše akce měly stejný průběh. Staří (rodiče) do obýváku, mladí (potomci) do dětského pokojíčku (co bych dnes dal za to, abych byl v pokojíčkové skupině). Servíroval se polárkový dort, slazené limonády a vrcholem gastronomie byly smažené brambůrky... 🍰

Když nám začal být pokoj malý, šlo se ven hrát fotbal nebo hokej. A že to bylo dobrodrůžo. Žádné hodinky s GPS jako dnes. Tenkrát to vypadalo nějak takto:

+ Jdu ven, jo?

- Kdy přijdeš?

+ Nevím.

- Dobře. Teple se obleč... A ne abys tu novou kšiltovku zase používal jako lapačku!

+ Éééééé, to mě ani nenapadlo. Ale asi půjdeme dnes hrát někam dál než jen za barák, jo?

To je vše. Žádná organizovaná zábava, dětská diskotéka, maskot a malování na obličej. A přesto jsme to přežili. Ba co víc, my si to užili. A to nemluvím o tom, že jsme se nemuseli bát, že se druhý den na Instagramu objeví nevhodná fotografie, za kterou se nám bude smát celá třída… 😅 Což mě vlastně mrzí, takže jsem tu inkriminovanou ostudnou fotku dohledal a smát se mi můžete na konci článku.

Ano, když mi bylo deset, svět vypadal jinak. Jinak jsme se oblékali, oslavy jsme neměli pompézní a nikdo nám nechystal itinerář zábavy. Prostě jsme se sešli, mluvili, a když byla nuda, hodili nám rodiče balón. ⚽

Rok 1997 se od dneška v mnohém liší. Tenkrát jsme hledali správné okénko ve Windows 95 a když jsme něco nevěděli, zeptali jsme se rodičů. Když nevěděli oni, šli jsme do knihovny. Když nevěděla knihovna, měli jsme smůlu. Dnes se dotážu umělé inteligence, a ta mi během pěti sekund vysvětlí, proč jsem to celé udělal špatně. 🤖

Když vidím, jak moc se všechno posunulo, ptám se sám sebe, jaké to bude, až za 30 let bude krev mé krve (ano, zrovna čtu Hru o trůny) vzpomínat, jak vypadaly její první kulatiny.

Ale víte co? Může mě těšit, že některé jistoty z roku 1997 vydržely a i za třicet let si určitě moji potomci budou moci zapnout televizi a Aleš Zbořil je uvítá u nového dílu AZ–kvízu. 📺

Jak to máte vy? Pamatujete si ještě svoje desáté narozeniny? Jak jste je slavili a co jste dostali? Napište mi na muzudal@post.cz nebo na mé sociální sítě. 💬

P. S. Také vám přijde, že jehovisté nevyužívají marketingového potenciálu, který má neslavení všech možných svátků a výročí. Úplně vidím ty billboardy u dálnice: "Přijďte k nám, my narozeniny neslavíme!" 😇

By u nich stály fronty, to vám garantuji! 😂

Zde si představte fotku malého Marečka... Bohužel webnode má nějaké potíže a fotka sem zatím nejde nahrát... Jakmile budou technické potíže odstraněny, slíbený obrázek doplním...

Pokračovat na další článek: - 

Pokračovat na předchozí článek: Může fungovat vztah se Atlas lidských strachů. Aneb fobie, které znějí jako vtip… Akorát že vtipem nejsou. 😨

Pokračovat na blog.