Humoristický román Můžu dál sleduje osudy dvou naprosto odlišných lidí na přelomu 80./90. let minulého století. Ač Zdeněk a Lucie mají rozdílné osobnosti, stali se řízením osudu manželé a i po rozvodu je život neustále spojuje a jejich cesty znovu a znovu svádí dohromady...

I· Úvod

"Tu košili si neber, vypadáš v ní strašně," řekla Zdeňkovi Lucie. Už chvíli z gauče pobaveně pozorovala, jak se lopotí před zrcadlem a snaží se upravit svůj sváteční oblek tak, aby v něm vypadal trochu k světu. Samo o sobě šlo dost obtížně, aby v tom obleku vypadal kdokoliv dobře. Ve skříni totiž ležel už od maturity a bylo to na něm poznat. Navíc Zdeněk byl vyšší, kudrnatý, zrzavý chlap s mírným porostem tváře stejné barvy, takže když zvolil výrazně oranžovou košili, bylo jisté, že to nemůže dopadnout dobře. Přes upřímně míněnou radu se zatvářil uraženě: "Nepotřebuji být krásný, když jsem ženatý." 

Lucka se zvedla z gauče, došla k němu a dala mu pusu na tvář: "Rozvedený, miláčku, rozvedený."

Lucie byla jeho bývalá manželka. Rozvedli se před pěti lety. Od té doby se vídali nepravidelně. Potkávali se v podstatě pokaždé, když Lucka spadla do nějakého problému, což bývalo alespoň jednou za rok. Jejich setkání mělo v podstatě vždy stejný průběh. I tato návštěva probíhala podle zažitého scénáře.

Všechno začalo v pátek večer. Zdeněk vyšel z koupelny, kolem pasu měl omotaný ručník, jinak byl nahý. Ručník nepotřeboval. Bydlel sám, ale cítil by se bez něj nesvůj. Žil ve dvoupatrovém domě, ale koupelnu měl jen jednu, nahoře v patře. Chtěl si dát kávu, takže musel sejít po schodech do kuchyně. Tam napustil vodu do konvice a postavil ji na plynový vařič. Bylo půl deváté večer, ale on neměl problém s tím, že by po kávě nespal. Káva na něj v podstatě nepůsobila žádným způsobem. Necítil se po ní více nabuzený, nevyvolávala v něm žádný příjemný pocit, ani na ni nemíval chuť. Pil ji jen proto, že mu přišlo správné ji pít. Často dělával věci, které považoval za správné a často mu přišlo správné to, co dělávala většina. A většina přece pila kávu - tureckou.

Kromě toho, že neměl problém usnout po hrnku kávy, čaje nebo třeba kakaa, hlavně neměl v plánu jít spát. Chystal se vyrazit do víru večerní, na první pohled zimní, Prahy. Alespoň tak to říkal chlapům v práci. Úplně přesvědčený o svém záměru nebyl. Venku po obloze táhly těžké mraky a teploměr ukazoval patnáct stupňů na špatnou stranu. Zdeňkovi se do zimy nechtělo. Navíc obvykle společnost moc nevyhledával. Bylo mu 28 let, byl bezdětný a vždy s pevně stanovenými prioritami, kterým dával přednost před vším ostatním. Společenský život do jeho priorit nepatřil. Přestože nerad trávil čas mezi lidmi, občas vyrazil někam posedět s kolegy z práce, na pivo, nebo na diskotéku. Dělal to spíše proto, že měl pocit, že se to od něj očekává. Vlastně dělal spoustu věcí, protože se to přece tak nějak očekává, protože jsou tak nějak společensky správné.

Konvice začala pískat a Zdeněk se chystal zalít hrnek s připravenou kávou. Ještě než to stihl udělat, rozdrnčel se domovní zvonek. Očima sjel k nástěnným hodinám. Udělal to spíše ze zvyku. Věděl, kolik je hodin, ale takhle se alespoň mohl teatrálně podívat na čas a povzdechnout si: "Kdo by mě mohl teď navečer otravovat?" Rychle na sebe natáhl tepláky a tričko a zamířil ke dveřím. Byl nespokojený s tím, že si nestihl zalít kávu, štvalo ho, že se musel obléct a že teď večer po něm bude někdo něco chtít. Došel ke dveřím a otevřel. Za dveřmi byla Lucie a Zdeněk začal tušit, že dnes nikam nepůjde.

"Ahoj, můžu dál?" zeptala se.

Zdeněk přikývl a ze slušnosti se zeptal: "Dáš si kafe? Zrovna jsem si vařil."

Lucie nabídku ráda přijala a bez dalšího vyzvání zamířila rovnou do obýváku. Chovala se tu jako doma, což mu vadilo. Dům dostavil až v období po jejich rozvodu, takže měl pocit, že Lucie nemá nárok k domu přistupovat jako k vlastnímu. Navíc, když celý rozvod byl kvůli ní. Lucie nebyla zrovna nejvěrnější partnerkou a jako mladá holka měla trošku problém odmítat případné nápadníky. Jelikož byla pěkná, tak se často stávalo, že byla konfrontována se zájmem jiných mužů. Občas jejich zájem ustála, občas ne, což vedlo k tomu, že jednou, během Zdeňkova šestitýdenního pracovního pobytu na Slovensku, se jí podařilo otěhotnět. Chtěla si nechat dítě vzít a chtěla, aby se to Zdeněk nedozvěděl. Hned po zjištěném těhotenství zamířila před potratovou komisi, ale ta její žádost odmítla. Zamítnutí přišlo i proto že přiznala, že o očekávaném potomkovi manžel neví. 

Lucie si po neschváleném potratu přes svou kamarádku Vendulu našla doktora, který ji provedl za nemalý poplatek požadovaný zákrok a ještě jí zajistil, že měla v kartě záznam o samovolném potratu. Zákrok proběhl na první pohled zcela v pořádku a ani po něm, možná trochu překvapivě, neměla Lucie závažné komplikace. Z jejího pohledu tedy dopadlo vše nejlépe, jak mohlo. Zdeněk se však na to díval zcela jinak. O těhotenství své manželky se dozvěděl až od jednoho známého, který zasedal v potratové komisi a když se mu Lucie přiznala, že si za úplatek nechala dítě vzít, mohl zešílet. Asi by zvládl překousnout fakt, že mu byla nevěrná, i to, že by vychovával nevlastní dítě, co ale nemohl přijmout, byla skutečnost, že jeho žena porušila zamítavé rozhodnutí komise. Neuposlechnout úřad bylo něco, co se nedělá a on nedělal věci, které se nedělají. V rozvodovém řízení ale ze slušnosti tento fakt nepoužil. Oficiální důvod rozvodu nakonec byly Lucčiny přiznané nevěry.

Zdeněk byl zvláštní člověk, měl spoustu drobných slabostí a povahových vad a také vždy potřeboval v něco věřit, v nějakou vyšší pravdu, ve vyšší cíl. Nehledal ale tuhle pravdu u Boha, v církvi, nebo ve víře. Hledal ji vždy tam, kde mu rádoby vyšší poslání nabízelo nějaké jasně definované výhody. Tak trošku z toho důvodu, že mu to vyhovovalo, tak trošku, protože prostě byl přízemní, ač vzdělaný, člověk a potřeboval mít nad sebou něco, co mu určovalo cestu - bezpečnou cestu. Na školách vždy věřil soudružkám učitelkám a soudruhům učitelům a dělal, co se po něm chtělo. V práci stoprocentně souhlasil se svým nadřízenými a také se všemi nadřízenými svého nadřízeného. Ještě na průmyslovce se začal připravovat na vstup do strany a také v tu bezmezně věřil. I díky tomu byl na škole často dáván ostatním za příklad a hned po studiu se dostal na exponované místo v kanceláři Československých státních drah, kde postupně rostl platově a také mu nebylo odepřeno žádného benefitu. I díky tomu bydlel v domě na okraji Prahy, zatímco lehkomyslná Lucie byla ráda za byt 1+1 v panelovém domě.

Lucii její tajný potrat nedokázal nikdy zcela odpustit, ale vlastně jen proto, že nezapadl do jeho smyslu vyšší pravdy a měl pocit, že by kvůli tomu na něj mohl režim a lidé okolo pohlížet negativně.

Její nečekané návštěvy u Zdenka probíhaly pokaždé zcela stejně. Zazvonila. Dala si něco, co jí bylo nabídnuto - kávu, čaj, panáka, chleba s marmeládou, pomeranč z Kuby anebo prostě něco jiného - poplakala si, svěřila se s problém, Zdeněk slíbil, že jej vyřeší a nakonec se spolu vyspali. Když ke Zdeňkovi dorazila naposledy, měla problém s financemi. Půjčila si od nějakého podivného veksláčka a pak neměla na splacení. Chlápek ji začal vyhrožovat a chtěl po ní věci možné i nemožné. Lucka nejprve přemýšlela, kam až by byla ochotná zajít, aby svůj dluh splatila, nakonec však usoudila, že bude nejlepší poprosit Zdeňka o pomoc.

Zdeněk zuřil. Zuřil na Lucku, že si půjčila někde peníze, zuřil na Vendulu, která Lucce, toho "kreténa" doporučila, zuřil na to, že takoví "paraziti společnosti" mohou existovat. Ale to, že zuřil, také nebyla výjimka a patřilo to ke koloritu Lucčiných návštěv. Nakonec jí ale slíbil, že to vyřeší a vyřešil to pro něj tradičním způsobem. Zašel za náměstkem u nich v podniku a vysypal mu celý problém. Náměstek moudře pokýval hlavou a pak oslovil pár svých známých od bezpečnosti, kteří dokázali situaci poměrně rychle zvládnout. Veksláček zanedlouho zmizel z Prahy a Lucka se s ním už nikdy nesetkala. Byl to jeden z těch minipříběhů jejich životů se šťastným koncem. Lucie pak vzhlížela ke Zdeňkovi, který ji vytáhl z problémů, on vzhlížel k náměstkovi, který to za něj vyřešil a náměstek měl radost, že pomohl Zdeňkovi, protože v něm viděl potenciál a v tomto případě si trochu šplhnul i u svých přátel z bezpečnosti.

Nedopadlo to úplně dobře jen pro veksláčka, kterého kluci z bezpečnosti přesunuli z Prahy do Brna a pomocí svých metod ho přivedli ke spolupráci. To ale Zdeněk, Lucie ani náměstek nevěděli, a i kdyby to věděli, bylo by jim to jedno.

Tato Lucčina návštěva ale byla jiná a Zdeněk to věděl. Lucka dorazila v pátek večer, dala si kávu, potom si nechala udělat palačinky, následně si chvíli se Zdeňkem vyprávěla, vyspala se s ním - jak jinak - ale od té doby zůstala u něj v domě, aniž by cokoliv řekla. Byla tu již třetí den a doposud nezaznělo nic, s čím by chtěla pomoci.

Zdeňkovi to nevyřčené "něco" začínalo vadit. Musel to být vážný problém, když o něm jeho ex doposud nemluvila. Navíc mu trošku, ale opravdu jen trošku, vadilo, že u něj přebývá delší čas, než bývalo obvyklé. Nebyl na to zvyklý. Od rozvodu spolu nebyli déle, než jednu noc. Lucie byla krásná žena. Byla menšího vzrůstu, měla černé vlasy, sportovní postavu a tmavé modré oči, kterými uměla dát najevo mnoho emocí a pocitů. Její přítomnost v domě Zdeňka vzrušovala, což byl jeden ze dvou důvodů, proč jí doma toleroval. Ten druhý byl fakt, že se ji doposud bál na přímo zeptat, proč přišla tentokrát.

Zrovna se chystal na schůzi straníků u nich v práci, což byla jednou za měsíc taková oficiální ožíračka, na které se tvořily vztahy a sem tam i nějaké to povýšení. Nikdy toto setkání nebral na lehkou váhu a nikdy se tam neopil natolik, aby nevěděl, co dělá a co komu právě říká. Nikdy také nepřišel pozdě. Teď se ale, ještě stojící před zrcadlem, rozhodl, že by se mohl trošku opozdit. Konec konců, na čas tam vlastně chodíval jen on.

"Co se teda vlastně děje?" zeptal se a otočil se od zrcadla k někdejší ženě. Musel se před tou otázkou párkrát po tichu nadechnout a posbírat veškerou odvahu.

Lucka zrovna stála u okna. Otočila se a očima dala najevo, že vůbec netuší, na co se ptá.

"Proč jsi tady? Nikdy nechodíš jen tak!"

Lucka se trochu vnitřně zastyděla, protože měl pravdu, ale navenek se tvářila uraženě a nic neřekla.

"Nehraj to na mě, já na to nemám čas. Musím na schůzi a ty víš, že schůze jsou důležité. Co se stalo?" znovu se zeptal.

"Víš... Já..." začala nejistě. "Já... Už o tom dlouho přemýšlím. Všechno je takové zvláštní, tady kolem a všechno se tak divně vyvíjí... Jako by nikam, k ničemu a z ničeho..."

Zdeněk začal ztrácet trpělivost: "Co se děje?" zeptal se tichým, ale důrazným hlasem. Začínal se bát, že z Lucie žádná rozumná odpověď nevzejde a on kvůli tomu ztratí drahocenný čas, který mohl věnovat pochlebováním náměstkovi.

"Chtěla bych emigrovat," řekla Lucie stejně potichu jako on a přitom se mu upřeně dívala do očí.

Zdeněk hekl, opřel se o zrcadlo a sesunul se na zem. Nehrál to. Takový šok nečekal. Nenapadlo ho, že by mohla jeho bývalá žena říct něco takového. Díval se na ni prázdným pohledem a netušil, jak vhodně reagovat. Lucka stála u potemnělého okna, za kterým právě začal padat sníh. Byl únor roku devatenáctsetosmdesátdevět. 

II· Básničky pro Lucii

Pro Zdeňka to byla krutá rána. "Co bys chtěla udělat?" zasípal, stále ještě sedící na zemi. Chytl se přitom teatrálně za srdce. Teď už přehrával. Chtěl dát své reakci na dramatičnosti, místo toho ale vyvolával spíše pobavení.

"Utéct," odpověděla mu Lucka klidně.

"Jak jako utéct? Kam?"

"Do Rakouska."

Zdeněk ztěžka dýchal a snažil si utřídit nezadržitelný proud myšlenek, který mu protékal hlavou. Tohle přece nejde, tohle je proti všemu jeho přesvědčení. Tohle není správné. Lucka se na něj mlčky dívala. Nevěděla, co přesně očekávala. Ona vlastně většinou celkem nic nečekala a neplánovala. Věci do jejího života nějak přicházely, nějak se vyvrbily, a protože byla opravdu pěkná žena, tak se většinou našel někdo, kdo jí pomohl, jak bylo potřeba a jak si přála.

I teď si myslela, že by jí mohl Zdeněk pomoci, ale právě začínala cítit, že narazila na neprůchodnou zeď. Útěk už byl na něj moc. Původně mu chtěla říct, že si už jednou plánovala utéct, ale že to nevyšlo. Chtěla přeletět přes hranice na rogalu. Když ale měla celá akce proběhnout, zjistila, že se vlastně bojí výšek a že se jich bojí více, než se bojí komunistů. Navíc ona se komunistů vlastně nebála vůbec. Její přesvědčení, že uteče, pramenilo z toho, že slýchávala, že za hranicemi je všechno jiné a všechno je tak trochu větší, lepší a možné. Jinak vlastně neměla důvod chtít utéct. 

Za strach z létání se na sebe trochu zlobila, ale zase sama sobě celou situaci vysvětlovala tím, že nikdy před tím neměla možnost letět, takže vlastně nevěděla, jestli se bojí nebo ne. A jak říkala její kamarádka Vendula, za to, že nemohla nikdy před tím letět, nebo alespoň plachtit vzduchem, za to samozřejmě mohli právě ti komunisti, před kterými chtěla utéct.

Zatímco znovu vzpomínala na svůj první neúspěšný pokus o útěk, Zdeněk se trochu zmátořil, vrátila se mu barva do obličeje a postavil se opět na nohy. "Ti tam tak na tebe čekají," zasmál se rádoby ironicky. Lucka už tuhle jeho pózu znala. Kdykoliv se neuměl z něčeho dostat, pokusil se to zlehčit. Nic na to neříkala, což ho nutilo k delšímu, pološeptanému monologu. Tentokráte již ale útěk nezlehčoval, tentokráte sám sebe přesvědčoval, že se to nestane.

"No, to ne. To bys ani nemohla udělat. Tam na tebe nic dobrého nečeká. A navíc, to není správné. Tady máme všechno a všeho dost a nevážíme si toho. Co si myslíš, že bys tam dělala? Byla bys bez práce, bez domu a maximálně by ses tak mohla živit vlastním tělem. To jo. To tak. A navíc, německy neumíš ani slovo," říkal si spíše pro sebe. Pak ale najednou zvýšil hlas a začal křičet, jako smyslu zbavený: "To by bylo to nejhorší, co bys mohla udělat. To by bylo skoro tak hrozné, jako porušit rozhodnutí potratové komise... Teda jít na potrat... Jsem chtěl říct... Sakra, to prostě nemůžeš, to nejde."

Byla to poslední věta, co řekl. Lucie se na něj dívala a nic neříkala. Nevěděla, co říct, takže ji přišlo moudřejší mlčet. Neměla potřebu se mu zpovídat, nechtěla nic vysvětlovat. Prostě chtěla do Rakouska a ona se tam dostane, ať už s jeho pomocí, nebo bez. Zdeněk se ještě párkrát nadechl a pak řekl, že musí jít na schůzi. Otočil se a odešel. Byl to jeho standardní boj s problémem - utéct před ním. Navíc měl pocit, že monolog, který ke své bývalé ženě vedl, jí určitě musel vysvětlit, že utéct je holý nesmysl.

Ten večer to bylo poprvé, kdy na schůzi přišel pozdě. Nejen že tam nebyl první, ale přišel dokonce mezi posledními. Bylo to poprvé, kdy se na schůzi vůbec nebavil, kdy na náměstka převrhl sklenici červeného vína, kdy se opil pod obraz a ještě po zavíračce vyprávěl servírce, že se jeho bývalá žena chystá utéct do Rakouska. Naštěstí pro něj a hlavně pro Lucku to bylo servírce úplně jedno a více, než útěk kohokoliv za hranice, ji zajímalo, jak se Zdeňka zbaví. Byl jí nesympatický jako všichni lidé, kteří chodili do hospody. Neměla ráda hospody, neměla ráda svoji práci, neměla ráda svět, a to bez rozdílu hranic.

Když se konečně nad ránem dopotácel Zdeněk domů, Lucka už tam nebyla. Bylo to vůbec poprvé, kdy se o ni začal opravdu bát, ale mnohem více se začal bát o sebe.

Lucka se sbalila a zamířila zpátky do svého 1+1. V tu dobu u ní už třetím týdnem bydlel Libor, tak ji napadlo, že by ho vlastně po pár dnech, kdy nebyla doma měla zkontrolovat.

Libor byl mladý, krajně pro-komunistický, ambiciózní literát. Žádný fešák. Černovlasý prcek, který na první pohled neměl žádné charakteristické a ani charismatické znaky. Přesto se stalo, že se s Lucií sblížil více, než se jí nakonec líbilo.

Lucka jej potkala v jedné pražské kavárně, kde mladík předčítal svou báseň s názvem "Na podporu SSSR". Báseň to byla nevalná a její závěr: "a jakože vesmír je nekonečný, zůstane náš Svaz na věky věků věčně věčný," budil spíše pobavení než obdiv. Většina návštěvníků kavárny báseň neposlouchala a vedli vlastní hovory o počasí, práci a partnerech. Mladého poety si všímalo jen minimum z místního osazenstva. Přesto blízko pódia, na kterém Libor stál, u jednoho stolu seděly čtyři, ne zrovna pěkné, dívky, které ho hltaly očima. Lucka ráda provokovala, a tak hned vycítila svou příležitost někoho namíchnout. Když Libor dorecitoval a pár lidí se zdvořilosti zatleskalo, se ty čtyři mladé a evidentně nadržené svazačky na něj vrhly a začaly s ním rozebírat obsah básně, rým a Bůh ví, co ještě by chtěly diskutovat, kdyby k Liborovi nedošla Lucka a dlouze jej nepolíbila. Libor, který nikdy nic takového nezažil, jen stál a nechal se vláčet sérii událostí, které skončily až u Lucky doma v posteli. Lucii se jejich sex moc nelíbil. Ještě více se jí nelíbilo, že Libor v podstatě nekonverzoval, jen se neustále ptal, jestli si může nalít vodu, jestli si může sundat košili, jestli si může lehnout k ní a jestli toto a tamto. Na druhou stranu ji imponovalo, že dokázal mluvit před celou kavárnou a i to, že na něj čekaly ty čtyři holky.

Pokud se Lucce nelíbil sex, tak ještě o něco méně se ji líbilo, že se k ní Libor a jakousi nevysvětlitelnou samozřejmostí nastěhoval a že v tomto případě zcela porušil doktrínu svých dotazů. Oproti tomu hned jak se nastěhoval, tak zase začal s tím, zda může si dát skleničku sem, zda se může jít osprchovat, zda může jít ven, zda může napsat, nebo Lucce přečíst novou básničku, zda by třeba zase mohl s Luckou souložit. "Nemohl!" odpovídala Lucka. V tom byla jeho nová domácí skálopevná, ale jemu to nevadilo. Navíc v podnětném prostředí Lucčina nepořádku napsal další geniální báseň - Jaký je rozdíl mezi Lucií a Gotwaldem. Lucce přišlo trošku zvláštní, že z té básně vychází poměrně negativně, jako ta horší, což vedle člověka, který je zapleten do politických vražd, je vážně umění. Ale jelikož ji politika nikdy moc nezajímala, tak se smířila s tím, že je prostě méně oddaná té správné věci, než byl Klement Gotwald a Libora stále u sebe trpěla.

Když se po několika dnech strávených u Zdeňka vrátila domů, Libor se k ní vrhl jako pes, který se vrhá na svého pánečka po té, co ho alespoň čtrnáct dní neviděl doma. "Konečně jsi tady!" volal nadšeně.

"Co se stalo?" odtušila Lucka chladně.

"Já bych potřeboval nutně na velkou." řekl Libor.

"Cože?" nechápala Lucka.

"No potřeboval bych kadit."

"Tomu rozumím. Ale proč mi to říkáš?"

"No jestli můžu jít a jestli můžu spláchnout?"

Lucka se na něj dívala nechápavě. Potom přikývla a Libor s nadšením zmizel na toaletě.

O dvě hodiny později ležela Lucie s Liborem v posteli. Každý byl na jiné straně. Vypadalo to, jako by mezi nimi vprostřed zůstávala demarkační zóna, kterou ale chtěl Libor překonat. "Můžu se přitulit?" zeptal se. "Ne," odpověděla Lucka. Pak se zeptala: "Co bys dělal, kdybych chtěla emigrovat?"

Libor se na chvíli zamyslel: "Asi bych napsal básničku, kde bych ti vysvětlil, proč zůstat v této úžasné vlasti. Mám ti ji napsat?"

"Ne to je dobré," zašeptala Lucka "dobrou."

"Dobrou," odpověděl ji zklamaně Libor.

III. Cesta za snem

Lucka v životě nikdy moc o ničem nepřemýšlela. Kdyby ano, možná že by se chovala ještě lehkovážněji, než doposud. Musela by totiž získat pocit, že ji má osud rád a že se ji nemůže nic stát. Vždy totiž všechno vyšlo k její spokojenosti, ač nikdy nic dopředu nepřipravovala a neplánovala. Stejné to bylo i s jejím útěkem do Rakouska. Začátkem června se jí povedlo odjet se zájezdem komunistických papalášů do Vídně. Do zájezdu se dostala díky Liborově otci. Ten pracoval na bytovém fondu a byl samozřejmě zasloužilý straník a díky svým konexím dokázal synovu kamarádku do zájezdu dostat.

Ano, v té době již byla jen Liborovou kamarádkou. Lucka nemohla Libora vystát v podstatě od chvíle, co se k ní nastěhoval. Nemohla ho vystát doma, nemohla ho vystát jako svého partnera a ani jako případného známého. Přestože se mu to snažila nejprve naznačit a později i poměrně přímo říct, přes všechny jeho otázky, zůstaly Lucčiny myšlenky, slova a později i křik v pozadí a nevyslyšeny.

Lucku nakonec její zoufalství dohnalo k tomu, že vymyslela "ďábelský" plán, jak se svého nežádoucího hosta zbavit. Vyrazila na společnou večeři s Liborem a Vendulou a již od začátku měla se svou kamarádkou dohodu, že Vendula Libora svede, nebo alespoň s ním bude natolik okatě laškovat, že Lucka bude moci vybouchnout a udělat takovou scénu, až i Libor pochopí, že dál s ní být nechce. Lucie vsadilla na to, že Vendula měla pro muže své kouzlo a těžce ji odmítali. Vendula byla vyšší a silnější, než její kamarádka. Dalo by se říct, že byla ukázkovou holkou krev a mlíko, která se mužům líbila. Navíc měla tmavé vlasy a podobně tmavé oči, které jako by vyzařovaly neskutečný oheň a vášnivost.

Společná večeře se ale vyvrbila jinak, než kamarádky zamýšlely. Vendula se totiž do Libora zamilovala na první pohled a u něj to nebylo jinak. Na závěr společné večeře nedošlo k žádné scéně, ale k tomu, že se Libor zeptal, zda by Lucce vadilo, kdyby odešel raději s Vendulou, protože si s ní dobře rozumí a má pocit, že to mezi nimi zajiskřilo. Dříve, než dokázala právě odvržená milenka zareagovat, odpověděla Vendula, která řekla, že jí by to určitě nevadilo. Trošku nešťastné bylo, že ani Vendula, ani Libor neměli vlastní byt, takže neměli kam odejít, což je v prvotním nadšením ze společného setkání netrápilo. Lucie v té chvíli nerozuměla ničemu, ale když Libor zaplatil za všechny tři a odešel s Vendulou, musela přiznat, že se jí vážně ulevilo a že naivně viděla svou budoucnost zase trošku růžověji a hlavně svobodněji.

Jenže úspěch celého plánu byl poloviční, a to za předpokladu, že se na něj člověk díval z té optimističtější stránky. Z hodně optimističtější stránky. Lucka se těšila na to, že zase bude chvíli ve svém bytě bydlet sama, jenže Libor se od ní neodstěhoval. Protože Vendula bydlela u rodičů a protože rodiče byli potomci prvorepublikových podnikatelů, jen těžce mohli někoho, jako byl Libor snést a tak se Libor k Lucce nastěhoval i s Vendulou. Lucka měla Vendulu ráda, a tak ji nedokázala odmítnout, nebo dokonce vystěhovat na ulici, ale svého souhlasu litovala již ve chvíli, kdy ho říkala nahlas. Věděla, že to nebude dělat dobrotu a rozhodně se nepletla.

Zatímco Lucie stále jen těžce trpěla u sebe doma svého ex, Libor s tím evidentně problém neměl. Jednou odpoledne dokonce sebral veškerou svou svazáckou odvahu a ve vší počestnosti se zeptal, zda by nemohli zkusit trojku. Lucka byla samozřejmě proti a ještě o něco méně začala toužit potom, aby s ním sdílela společný prostor. Vendula s tímto návrhem problém neměla, ale přítelkyni do ničeho nutit nechtěla.

Situace tak dospěla k tomu, že v jediném pokoji v bytě spala Vendula s Liborem a Lucka si na noc dělala provizorní postel ve vaně. Samo o sobě by jí spaní ve vaně nedělalo problém, rušivým atributem byli její spolubydlící. Lucka měla sex ráda a rozhodně se mu nebránila, vedle své kamarádky, ale vypadala jako puritánská jeptiška františkánského řádu. Vendula byla náruživá a dávala to ráda a hlavně hlasitě najevo, takže jedny dveře mezi koupelnou a pokojem nemohly Lucii umožnit klidné a nerušené spaní.

K tomu měla Vendula ještě jednu vlastnost, se kterou se Lucka musela, ač nerada potýkat. Ráda zpívala. Ne snad, že by to nutně bylo falešně, zpívat celkem uměla, ale každý den se to poslouchat prostě nedalo. A Libor, jako kdyby věděl, že to jejich domácí irituje, se neustále dožadoval toho, aby mu Vendula zpívala a za odměnu jí recitoval svoje básně. Ty sice Vendulu nezajímaly, ale byla to daň za jejich společný vztah, kterou byla ochotná akceptovat. Vrcholem všeho byla noc, během níž si Libor vymyslel, že mu bude jeho partnerka zpívat u sexu, protože ho její hlas vzrušuje. Lucka si snažila do uší vecpat celý obsah koupelny včetně kartáčků na zuby, jen, aby neslyšela Vendulino podání písně Michala Davida: "Já chci žít nonstop," které bylo prokládáno steny, hekáním a křikem: "Šukej mě, Libore, šukej." Během této noci se utvrdila v myšlence, že musí opustit tento byt i tuto zemi. Prostě se chtěla dostat co nejdále od Libora, Venduly, Michala Davida a všeho dalšího, co ji iritovalo.

Lucka ve vlastním bytě hodně trpěla i proto, že věděla, že přítomnost těch dvou squatterů rozhodně není nezbytná. Liborovi by dokázal zajistit byt jeho otec, ale Libor byl až příliš nadšený myšlenkou komunismu, a tak odmítal jakékoliv výhody, protože to byl buržoazní přežitek a správně vychovaný člověk v socialistické vlasti by neměl využívat kontaktů a známostí. 

Liborovo zapálení pro "správnou" věc příliš nenalomil ani jeho nový vztah. Přeci jen se ale u něj něco změnilo. Jeho básně dostávaly nový podtón. Občas se mezi tradičními záležitostmi - Proč je nejlepší strana socialistická, Klement navždy, či téměř punkově laděné ČSSR is not dead - objevily méně očekávané básničky - Óda na prsa mojí Venduly, nebo Proč bych si přál zkusit trojku.

V konečném důsledku nakonec ale i Lucka, díky spolubydlícím, dosáhla svého snu.

Libor, navzdory všem svým zásadám a odmítání využívání známostí, poprosil otce o pomoc a o to, zda by Lucii dostal do zájezdu do Vídně - konkrétně se mělo jednat o zájezd do Schönbrunského zámku a do ZOO.

Liborův otec se domníval, že jeho syn s Lucií chodí, a proto se přimluvil na správných místech a pomohl s nezbytnými kroky, aby dívka mohla vycestovat. Libor měl radost, protože měl pocit, že pomohl kamarádce své bohyně a zároveň vůbec netušil, že Lucie nemá v plánu se vrátit. Vlastně ani neměl čas o tom moc přemýšlet, protože hned po té, co oznámil, že Lucka bude mít možnost vycestovat na poznávací zájezd, Vendula se na něj vrhla takovým způsobem, jako ještě nikdy před tím a jeho mozek vyřadila z provozu na následujících několik měsíců. Tedy za předpokladu, že Liborův mozek někdy skutečně fungoval.

Vendula neměla ani tak radost z toho, že Lucii pomůže, ale z prostého faktu, že se kamarádka pravděpodobně nevrátí. Sice měla Lucku ráda, ale to, že zůstane v Rakousku, znamenalo, že byt bude definitivně volný pro ni a svého přítele. Ano, toho přítele, který nedokázal poprosit otce o pomoc s bydlením, a tak odlifrovat jedinou kamarádku za hranice, bylo to nejlepší a zároveň nejsnazší řešení, jak si získat samostatné bydlení.

Ve chvíli, kdy autobus mířící do rakouské metropole, překročil hranici, byli všichni tři šťastní.

A vůbec nejšťastnější v té chvíli byla Lucie. Byla za hranicemi. Byla v Rakousku. Ještě úplně nevěděla, jak uteče, ale byla si jistá, že to zvládne - pokud se jí teda bude chtít. V autobuse si k ní totiž přisedl mladý, vysportovaný muž s úžasně modrýma očima. Byl zábavný, příjemný a ona z něj byla úplně unesená. Nejvíce se jí líbilo, že nebyl jako ostatní chlapi. Obvykle, když se seznámila s nějakým mužem, tak ten ji během první půlhodiny vylíčil celý svůj život a snažil se ji ohromovat těmi nejzajímavějšími zážitky - ať už to byly pracovní úspěchy, nebo zklamání na poli rodinném a nevěrná manželka. Tenhle byl jiný. Byl tajemný. Prozradil jen, že se jmenuje Honza, že ho západ moc nebere, protože tam jezdí pracovně častěji, ale jinak o sobě nechtěl mluvit. Imponoval jí tím.

Lucka nikdy před tím neviděla agenta STB, tak nemohla tušit, že Honzovy cesty spočívají hlavně v tom, že dohlíží na to, co kdo na zájezdech dělá, s kým se baví a zda někdo nemá "nekalé" úmysly. Tento zájezd ale bral Honza spíše jako rekreaci. Do Vídně jela skupina více, či méně známých představitelů strany z různých regionů a jejich kamarádi. Nebylo to jako výjezd fotbalového týmu, nebo třeba herců z divadla, u kterých bývala častější obava, že proběhne něco, co by se nemuselo líbit. Tady se neočekávaly žádné problémy, a tak když Honza uviděl krásnou tmavovlasou dívku, která cestovala sama, rozhodl se, cestu si zpříjemnit a přisedl k ní. 

I Lucii byla jeho přítomnost příjemná. Dokonce natolik, že ji napadlo, že by možná nemusela utíkat, mohla by se vrátit zpět a třeba s Honzou prožít něco nového. Nutno říct, že tyto představy silně ovlivňoval fakt, že od první společné noci s Liborem neměla sex, což bylo už více jak pět měsíců, a to byl u Lucie obdivuhodný výkon. A samozřejmě noční dobrodružství nechtěných spolubydlících ji v tomto směru moc nepřidávaly.

Byla tak zabraná do rozhovoru s mladým sympaťákem, že vůbec nepostřehla, jak zběžně pohraniční stráž zkontrolovala jejich sedadlo. Pohraničníci Honzu znali, takže když jim naznačil, že je příliš nemají zdržovat, tak mu vyhověli. Ale i kdyby Lucku kontrolovali důkladněji, tak by nic podezřelého nenašli. Lucka totiž u sebe nic neměla. Vyjela úplně nalehko, protože vůbec nevěděla, co má čekat a co by si měla vzít.

Za hranicemi ji ale od rozhovoru s Honzou rozptylovala města a vesničky, kterými se projíždělo. Lucka pozorovala obchody, které stály u silnice. Nejvíce byla fascinovaná množstvím sex shopů. Ty v ní znovu probouzely touhu utéct. 

"Co se asi může prodávat v takovém sex shopu?" ptala se Honzy. 

Ten se usmál, že neví, ale imponovalo mu, že se dostávají až k takovému lechtivému tématu. Trochu ho i zamrzelo, že nemohl přiznat, že v sex shopu byl samozřejmě hned při své první návštěvě na západě a strávil v něm více než dvě hodiny, jak byl unešený ze všech těch pomůcek, oblečků a vůbec všeho. Nahlas ale řekl: "Nevím, asi Rakušáci potřebují se vším trochu pomoci. Já mám rád sex tak jaksi lidsky - na přírodno." 

Lucie se zasmála: "Na přírodno? To by mě zajímalo, co to přesně znamená." 

Neodpověděl. Jen na ni spiklenecky mrkl. V hlavě už mu jel plán, jak hned po návratu si Lucii pořádně prolustruje ve spisech, pak za ní vyrazí a ukáže ji, co to "na přírodno" v jeho podání znamená.

Až o tři hodiny později, když dokončovali prohlídku zámku, Lucce došlo, že pokud bude ten sympatický mladík všude s ní, bude se ji těžko utíkat. Na malou chvíli ji dokonce napadlo, že by mu navrhla, aby utekl s ní, ale naštěstí to sama sobě zamítla. Jen si pořád nebyla jistá, zda vlastně chce utéct, jestli by nebylo lepší se vrátit a lépe Honzu poznat. V hlavě si představovala, že by možná mohla do Rakouska jezdit častěji, když sem jezdí i on, takže by ten život nemusel být až tak špatný a uzavřený, jak ji přišel doposud.

Ale, jak již to u Lucky bývalo, rozhodla za ní šťastná náhoda. I do ZOO se vydal Honza s ní a neopustil ji ani na okamžik. Párkrát si ji i vyfotil a ona vždy ochotně pózovala. U výběhu tučňáků mu zkusila předvést sexy pózu, jako by byla modelka ze západního časopisu a v té chvíli se Honza cítil naprosto zamilovaně a věřil, že musel najít tu pravou. A kdyby náhodou nebyl zamilován, tak byl alespoň neskutečně vzrušen. Dokonce tak, že to na jeho tesilových kalhotách bylo znatelně vidět. Honzovo vzrušení pobavilo skupinku rakouských puberťaček stojících kousek od něj. Dokonce si na něj ukazovaly a nepokrytě se smály.

Tento trapas ho poměrně znervózněl, tak se rozhodl, že napraví dojem a Lucku pozve na jídlo. Dívka si dala u jednoho ze stánků hranolky, on si dal párek v rohlíku. Následujících dvacet minut však zabil tím, že filozofoval nad tím, proč někdo říká párku v rohlíku hot dog, tedy teplý pes. Tím Lucii poprvé odradil, protože jí připomněl Zdeňka, který měl také tendenci rozebírat cokoliv, čemu nerozuměl z toho, co bylo na Západě běžné. Více než debata o teplém psovi však naděje na jejich vztah uzavřel důsledek jeho konzumace. Párek totiž nebyl úplně čerstvý, navíc už nějaký čas se opaloval na červnovém sluníčku, které mělo opravdu sílu. Honza dostal z jednoho nešťastného párku regulérní průjem - takový, na který se nezapomíná do konce života.

A u Honzy to platilo obzvláště. Když se totiž skupinka výletníků z ČSSR vracela k autobusu, on ještě pořád trůnil na jednom ze záchodů v ZOO. Průvodkyně za ty roky už věděla, kdo Honza je a že bez něj neodjede, takže zamířila se skupinkou v poklidu k autobusu s tím, že na něj počkají. Když se blížili k autobusu, Lucku napadlo, že pokud chce utéct, přichází asi poslední šance. Dvě, tři vteřiny ji trvalo, než si urovnala myšlenky a pak se rozběhla.

Utíkala. Nevěděla, co přesně dělá. Ani netušila, co čeká, že se stane. Představovala si, že někdo poběží za ní, možná dokonce i to, že po ní začne někdo střílet, ale ono se nedělo nic. Lidé, kteří s ní přicestovali, povětšinou zaraženě stáli. Někdo za ní sice zavolal: "Slečno, kam běžíte?!?" ale to bylo všechno. A protože jediný příslušník STB, který se zájezdem do Vídně přijel, právě vykonával potřebu, prostě a jednoduše - navzdory vší logice - utekla vstříc novému životu.

Lucie nesportovala. V podstatě jediné, čím utužovala kondici, býval sex, ale i s tím to teď bylo nevalné. Sama se tak oprávněně bála toho, jak dlouho dokáže běžet a kam až může doběhnout. Ještě navíc, od autobusu vyběhla sprintem, což ji vzalo značnou část fyzických sil, a tak se postupně běh měnil v rychlou chůzi. Zatáčela z uličky, do uličky a snažila se směřovat co nejvíce opačným směrem, než ze kterého přijeli. Nebo ze kterého si alespoň myslela, že přijeli.

Vydržela to skoro deset minut. Pak ji definitivně zradily plíce. Zastavila se v dlouhé jednosměrné ulici. Po pravé straně měla park plný stromů a dětských hřišť, který se táhl do dálky. Po levé stály obytné domy. Ulice byla prázdná, jen nějaký postarší pán šel proti ní. Lucka ztěžka dýchala, několikrát si i mohutně odplivla. Už nemohla. Nevěděla, kam doběhla, nevěděla, zda nakonec za ní přeci jen někdo neběžel. Nevěděla, kde je a hlavně neuměla jediné slovo německy.

Když k ní došel postarší muž, který mířil směrem, ze kterého Lucie právě doběhla, chytla ho za rameno. Trošku se lekl, ale když viděl mladou a pěknou, i když uřícenou dívku, uklidnil se. Zeptal se jí německy, zda je v pořádku. Lucka mu odpověděla zadýchaně, plynulou češtinou: "Já... Utekla z ČSSR... Já potřebuji Vaši pomoc... Chci tady žít." Muž se na ni díval nechápavě. Řekl ji německy, že nerozumí. "Já ti nerozumím," řekla Lucka. Pak ale dodala: "Já - po-tře-bu-ji - azyl!"

Muž kývnul hlavou. Slovu azyl rozuměl. Nebyl z Vídně, bydlel celý život v malém městečku v dojezdové vzdálenosti přibližně půl hodiny do hlavního města . Tohle bylo poprvé, co viděl naživo emigrantku. Kývnul na Lucii, aby šla za ním a dovedl ji ke svému autu. Posadil ji vedle sebe na sedadlo spolujezdce a sám si sedl za volant. V hlavě se mu vybavovalo, že slyšel něco o tom, že existují tábory pro migranty z Východu. Taky ale slyšel něco o tom, že tam podmínky nebývají dvakrát dobré a nikdo z lidí v táboře, poslední chvíle neví, zda se vlastně do Rakouska dostane, nebo zda ho nepošlou zpátky do jeho původní vlasti. Nechtělo se mu riskovat, že by ta malá hezká černovláska měla žít ve špatných podmínkách s omezenou hygienou anebo dokonce, že by ji mohli vrátit zpátky, odkud přišla. Proto nastartoval motor a odvezl ji k sobě domů.

IV· Zdeněk hrdina

Konec června byl pro Zdeňka zvláštní a hlavně nestandardní, což se mu samozřejmě nemohlo líbit. Neměl rád změny a červen u něj odstartoval celou sérii nových věcí v životě. Nejhorší pro něj bylo, že dění kolem své osoby nebyl schopen uchopit a korigovat, natožpak předvídat a nějak se na něj připravit.

Byl poslední červnový pátek, když za ním přišel náměstek a oznámil mu, že u něj v kanceláři čeká nějaký pán od bezpečnosti, který by se Zdeňkem rád mluvil. Zdeněk znejistěl. Sice neměl pocit, že by něco provedl, ale jeden nikdy neví, obzvlášť v takové době, ve které právě žil. Nejhorší pro něj bylo, že nikdy před tím nemluvil s žádným policistou a vždy měl někde vzadu v hlavě ukrytý pocit, že by se jich měl bát. Pocit to byl rozumný, i když šel proti jeho přirozenosti uznávání autorit. Kdyby i v tomto případě Zdeněk postupoval dle svých klasických hodnot, musel by lidi od bezpečnosti zařadit na podobnou úroveň, jako třeba učitelky ve škole.

Se zvláštním pocitem v podbřišku přišel do náměstkovy kanceláře. Nebyla velká. Vybavena byla starým nábytkem, u jednoho malého okna stál dubový stůl. Z každé strany jedna židle. Ta, na které obvykle sedával náměstek, byla samozřejmě pohodlnější. V rohu místnosti byl ještě jeden malý konferenční stoleček a u něj dvě křesílka, která vypadala, že ještě zažila Masaryka. Protože ale dokonce i křesílka věděla, že o Masarykovi se již nemluví, tak o něm mlčela.

Za náměstkovým stolem, v jeho židli seděl a čekal mladý vysportovaný muž s pronikavýma modrýma očima. "Dobrý den, kapitán Jan Konečný," představil se a ukázal průkazku. Pak se usmál a podal Zdeňkovi ruku. Ten na oplátku zahuhlal své jméno a sklopil zrak. Vypadal jako školáček na hanbě. "Nebojte se, přece jste nic neprovedl," řekl náměstek a plácnul Zdeňka po zádech. Chtěl svého podřízeného uklidnit, což se mu příliš nepodařilo. Následně si náměstek, trochu nemotorně, přesunul jedno křeslo z rohu místnosti k velkému stolu, a sedl si vedle policisty.

Zdeněk se bál a bál by se asi mnohem více, kdyby věděl, co kapitán Jan Konečný v poslední době prožil a s čím byl konfrontován každý den. Kdyby jen tušil, že policista jel s jeho bývalou ženou do Vídně a že ve chvíli, kdy ona utíkala za svým snem o svobodě na Západě, on seděl na záchodě s průjmem, který mu vyvolal zkažený párek. Honza si tenhle výlet rozhodně neužil. Mnohem větší peklo ale zažil až po svém návratu do vlasti. Jeho nadřízený vypadal, že exploduje, když mu musel přiznat, že v zájezdu plném straníků utekla šestadvacetiletá holka. Honza si toho hodně vyslechl od svého šéfa, ale to mu vadilo o něco méně než to, co pak musel poslouchat každý den od kolegů. Nenáviděl vtipy: "Tys ale prosral svoji šanci... Nejhorší je, když se ti v práci něco posere... Znáš ten krásný pocit, když ti to nejde a nakonec se fakt tak úžasně posereš? To je blaho. To je lepší než sex."

Tyto vtipy a mnohé další často slýchal a zatím, co se ostatní dobře bavili, on proklínal Lucii za to, že utekla. Nadával i sám sobě, že si dával ten blbej párek, který ho zcela vyřadil z provozu. V práci to po Lucčině útěku neměl jednoduché a všechny ty řeči a pitomé narážky si chtěl na někom vykompenzovat. Bohužel to nemohl udělat na lidech, kteří jeli v autobusu s ním, protože to byli lidé v dobrém postavení a s dobrými konexemi. Kdyby se zkoušel hojit na nich, mohlo by se také dobře stát, že už další den by byl bez práce. Byl z celé situace rozhozený, protože se po něm chtělo, aby Lucčin útěk nějakým způsobem řešil. Aby našel někoho, kdo její útěk vykompenzuje spoluprací, kdo jí možná pomůže v Rakousku najít. STB totiž samozřejmě věděla, že není zaregistrovaná na žádném z rakouských úřadů, takže se patrně někde volně pohybuje, což mohla být příležitost ji nepozorovaně dostat zpět do vlasti a dát ji její přešlap pořádně sežrat. Jenže jak má jeden československý důstojník hledat malinkou, ztracenou holku v osmimilionové zemi? A to ještě bylo možné, že už taky třeba vůbec není v Rakousku a že překročila nějaké další hranice. V tom případě by se Honzovo hledání rozšiřovalo na celý svět.

Právě na Zdeňkovi si Honza plánoval, že si zahojí své pochroumané ego. Zdeněk sice byl ve straně, ale byl to z kapitánova pohledu až příliš řadový soudruh, takže si mohl dovolit na něj dupnout. Dokonce si říkal, že třeba i nějaká ta facka by mohla být v toleranci. Bohužel hned poté, co dorazil na Zdeňkovo pracoviště, si ho vzal stranou místní náměstek a vysvětlil mu, že za svým zaměstnancem stojí a že si nepřeje, aby měl Zdeněk problémy. Dokonce se vnutil i jako spolusedící u výslechu. Honzovi se to vůbec nelíbilo, ale věděl, že náměstek má mnohem vyšší konexe a taky slovo, než on sám, takže mu nezbylo než souhlasit.

Zdeněk nevěděl ještě jednu věc, a to, že si Honza nechal vyvolat Lucčiny fotky se ZOO a pravidelně nad nimi onanoval. Představoval si u toho, jak ji při útěku chytil, odtáhl zpět do vlasti a následně si ji vzal k sobě do kanceláře, kde ji tvrdě, ale opravdu hodně tvrdě, potrestal. V jeho představách to bylo tak na přírodno, jako to na přírodno nikdy nikdo dříve nedělal. Honza miloval pocit dominance, což se projevilo i při jeho výběru povolání. Pocit, že má fyzicky i psychicky navrch vyhledával ve všem. I v sexu a tohle jeho ukájení bylo v dané chvíli to jediné, co mu přinášelo trochu uspokojení v životě. Samozřejmě, že kdyby tohle Zdeněk věděl, tak by mu to ničím nepomohlo. Určitě by se ještě o něco více bál, protože by pochopil, jak strašně ním policista pohrdá a možná by se z toho psychicky i sesypal.

Honza nesnášel Zdeňka od prvního pohledu. Přišlo mu neuvěřitelné, že ta zmizelá kráska si někdy vzala pihatého zrzouna. Ze srdce ho teď nenáviděl tak, jako nenáviděl Lucii. Jenže tu byl ten pitomý náměstek, který sloužil jako tichá hradba mezi ním a vyslýchaným.

Kapitán zahájil výslech, a protože ho náměstek otrávil svou přítomností a on necítil moc důvodů se zdržovat, šel rovnou k věci: "Víte, že Vaše bývalá žena utekla do Rakouska?" Zdeněk zesinal a chytl se opěrek křesla, ve kterém seděl. Kdyby stál u zdi se zrcadlem, opakovala by se scéna ze začátku února, kdy se po něm svezl. Cítil teď podobné pocity. Svůj šok nikterak nepřehrával "Cože?" ztěžka ze sebe vysoukal. Kapitán se tvářil, že jeho poznámku přeslechl. "Věděl jste, že chce utéct?" ptal se dál. Jeho hlas zněl přátelsky a klidně, ale oči měl tvrdé. Zdeněk jen zavrtěl hlavou, nebyl schopen slova. Zdeněk, stejně jako Libor, sice vzhlížel k socialistické vlasti, ale na rozdíl od Libora, to nebyla slepá oddanost. Libor, kdyby se ocitl ve stejné situaci, by samozřejmě přiznal, že za ním Lucka byla a že se mu s tím svěřila. Libor by to možná dopředu nahlásil. Zdeněk sice uctíval vlast, jako svou autoritu, ale hlavně uctíval své pohodlí a svůj životní standard a tak tušil, že kdyby se přiznal, že o exmanželčině touze utéct tušil a nic neudělal, tak by to s jeho pohodlím mohlo nepříjemně zamávat.

"Oni spolu nežijí a nejsou v kontaktu, viďte, Zdeňku?" řekl náměstek s povzbudivým úsměvem. Tázaný přikývl. Stále nebyl schopen slova. "Ona jeho paní nebyla úplně dobrá soudružka. Dokonce porušila nařízení potratové komise. Právě proto, že nebyla úplně oddaná našim principům a našemu lidu, se s ní Zdeněk rozvedl, víte?" doplnil náměstek a podíval se na kapitána. Ten přikývl. Přál si v té chvíli být kdekoliv jinde. Přál si právě teď trestat Lucku za to, co provedla. Na přírodno, jak jinak. Stále více nechápal, co hezká tmavovláska mohla na tom ňoumovi, co sedí proti němu a není schopen slova, vidět. Zdeněk pro něj nebyl synonymum chlapa. A ještě ty zrzavé vlasy. To se mu přímo hnusilo. Neměl rád zrzky. Měl už od dětství utkvělou představu, že všichni zrzci strašně prdí. Ta představa neměla vůbec žádné logické opodstatnění, ale Honza tomu věřil. Zdeňkem pohrdal a nemohlo tomu pomoci ani to, že měl poměrně vysportovanou postavu, a kdyby se postavil Honzovi v ringu, byla by otázka, kdo by vyhrál.

"S vámi to docela zamávalo, že?" zeptal se náměstek Zdeňka. 

Ten se zmohl na první kloudnější odpověď. "Ano, já se omlouvám. Vůbec jsem netušil, že se může něco takového stát. Jsem z toho hrozně špatný a je mi z toho hrozně zle. Vážně. Udělalo se mi nevolno."

Honza byl naštvaný. "Kdo tady ten výslech vede, já nebo náměstek," říkal si v duchu. Nahlas ale neřekl nic, a tak dostal nevyžádanou odpověď obratem. Náměstek se podíval na Honzu: "Skočte pro vodu, vždyť vidíte, jak to s chudákem zamávalo." Policista by v té chvíli nejraději chytl náměstka za hlavu a několikrát s ní praštil o stůl. Místo toho se ale zvedl a poslušně šel pro sklenici vody.

"Jo, a když už půjdete do kuchyňky, postavte mi tam vodu na kafe. Děkuji," volal za ním náměstek.

Zdeněk z práce odešel naprosto strhaný. Proti všem svým zásadám nezamířil domů, ale vzal to do nejbližšího baru. V provozovně bylo prázdno. Hodiny ukazovaly teprve půl čtvrté odpoledne, a pravidelná klientela, která stejně nebyla příliš početná, ještě byla doma, případně v práci.

Zdeněk si sedl přímo k baru na stoličku a objednal si panáka vodky. Obsluhovala ho menší blondýnka, která měla jistou vzhledovou podobnost se Zdeňkovou, čerstvě emigrovanou, bývalou ženou. Servírka, ale byla evidentně mladší. Lucce bylo 26 let, slečna za barem se jmenovala Eliška a teprve ji táhlo na osmnáct. Byla čerstvě po vyučení a tohle byla její první práce, která ji nebavila. Vzhledem k tomu, že Eliška neměla žádné větší ambice, tak v práci své uspokojení nehledala a situaci prostě přijímala takovou, jaká byla.

"Jak to mohla udělat?" řekl sám pro sebe Zdeněk polohlasem. Servírka mu nevěnovala pozornost a tak si této poznámky nevšimla. Ani pro ni nebyla určená. Zdeněk se obvykle se svými problémy nesvěřoval a ani teď to neměl v plánu. Jenže se situace vyvinula malinko jinak.

Byla sobota, půl druhé ráno. Bar měl zavíračku o půlnoci, ale již dlouho před půlnocí byl prázdný. Zůstal v něm jen Zdeněk, který byl viditelně pod obraz. Už po druhé tento rok se kvůli Lucii zřídil, což následně přiradil k dalším prohřeškům své bývalé. Byl si jistý, že se mu ještě nikdy před tím v životě nestalo, aby se dvakrát opil v tak krátkém období. A ještě navíc se tentokráte opil tak, že mu i řeč dělala značné problémy. Přesto, že si uvědomoval, jak moc toho vypil oproti svým standardním možnostem, se zatím nechystal domů. Servírka sama v sobě vyhodnotila, že si ji vlastně celkem líbí, takže ho nevyhazovala, i když už bylo po zavíračce. Jediné čeho se bála, bylo to, že nevěděla, zda vlastně má vůbec na útratu za to všechno, co tu vypil. Kdyby neměl, musela by to zaplatit ze svého.

Zdeněk už stihl blondýnce převyprávět svůj životní příběh s důrazem na události posledních dní a dnešního výslechu. Alkohol udělal své a vzbudil v něm neobvyklou potřebu se někomu vyzpovídat, a protože po půlnoci v baru nikdo jiný nezůstal, neměl na výběr komu říct, co se stalo. Nečekal žádné rozhřešení, nechtěl ani sdílenou sounáležitost, prostě to jen chtěl ze sebe své trápení dostat. Servírka ho v podstatě celou dobu neposlouchala. Částečně proto, že když začal vyprávět, snažila se uklidit po posledních hostech, částečně proto, že ji to vlastně celé nezajímalo.

Z celého vyprávění si zapamatovala pouze dvě věci. Ta první byla, že Zdeňkovi utekla žena, což byla informace poměrně zajímavá, vzhledem k sympatiím, které chovala k zákazníkově vzhledu a ta druhá, že ho vyslýchala STB. Zdeněk měl často tendenci přehánět, takže svůj výslech přibarvil, protože kdyby řekl pravdu a popsal, jak kapitán z STB vařil u nich v podniku kávu, tak by mu to možná ani nikdo nevěřil. Navíc, by nevypadal jako hrdina, což byla pozice, do které se ve vyprávění statečně pasoval a Eliška mu ji sežrala i s navijákem. Líbilo se ji, že u ní v baru sedí statečný chlap bez ženy.

Zdeněk znovu začal vyprávět něco o tom, jak je všechno kolem něho na nic. Teď již se jen opravdu těžko daly sledovat jeho myšlenkové pochody. Skákal z leva doprava a ze svého dětství do blízké i vzdálené budoucnosti, od jednoho tématu k druhému a do toho silně huhlal. Eliška si sedla na barovou stoličku vedle něj a pohladila ho po zádech. "To bude dobrý," řekla. Nic moc jiného říct nemohla, protože si vlastně nebyla jistá, co přesně Zdeňka štve a co by mělo být dobré. Naštěstí to byla dostatečně univerzální věta, po které si Zdeněk přestal stěžovat, takže ho znovu pohladila, tentokráte po vlasech a řekla: "To bude dobrý. Určitě." Zdeněk se otočil k ní a upřel na ni veškeré zbytky svého soustředění. Ona ho za odměnu pohladila po tváři. "To bude dobrý, uvidíš."

"Já vím Lucko," řekl, políbil ji a pak ji položil na barový pult.

Nebránila se a ani ji nevadilo, že to na barovém pultu bylo poměrně nepohodlné, že se musela hlídat, aby nerozbila žádnou ze skleniček, která tam zůstala, že musela vzdychat a dělat, že ji to vzrušuje, ač ji to vlastně vůbec nebavilo, že ji ještě dvakrát během sexu řekl Lucko.

V· Životní štěstí

Zdeněk s o devět let mladší Eliškou začal chodit. A protože to byl člověk zásadový a jeho hlavní a neporušitelnou zásadou bylo - ze všeho, v co věřím, musím něco mít - začal tak trošku věřit na lásku, protože z ní měl sex. Alespoň tak si to interpretoval. Dokonce ho napadlo, zda by měl Lucce odpustit útěk do zahraničí, protože bez něj by se s Eliškou nepotkali, ale nakonec usoudil, že by neměl, a tak se na ni zlobil stejně jako tenkrát, když šla na potrat. Lucku to však vůbec nemuselo trápit, protože v té chvíli byla více jak 300 kilometrů daleko.

Jediné, co Zdeňka ve vztahu s Eliškou mrzelo, byla její pasivita během intimních chvilek. Sice mohl mít sex v podstatě kdykoliv chtěl, ale Eliška si vždy jen lehla a roztáhla nohy, čímž skončila její snaha. Trošku to nabourávalo Zdeňkovu představu o tom, že ze vztahu má to, co by z něj mít chtěl. "Na druhou stranu," říkal si "mít pořád stejný sex, je o něco lepší, než nemít žádný."

Svou mikro kapitolu v životě bývalých manželů uzavřel výslechem i kapitán Jan Konečný. Útěk Lucie nebyl pro STB tou nejdůležitější věcí. V té době už každý, kdo měl v kontrarozvědce ruce a nohy, pracoval na událostech a věcech, které byly v běhu a které se nedaly zastavit. Případ byl tedy odložen, protože nebylo příliš koho stíhat a nebylo ani koho dohnat ke spolupráci, což samozřejmě bylo často dáváno Honzovi za vinu.

Zvláštní na tom všem bylo, že zatímco Lucie si již nikdy na Honzu nevzpomněla a Zdeněk si na něj vzpomněl jen ve chvílích, kdy se mu hodilo vytáhnout historku s výslechem, on se k nim v myšlenkách vracel často. Hlavně k Lucii a k její fotografii se ZOO. Měl ji doma vystavenou, a protože si nenašel nikdy partnerku, tak se s ním fotka stěhovala z bytu do bytu, z kanceláře do kanceláře.

Honza po revoluci začal rychle stárnout. Po převratu nastoupil v Praze k městské policii, ale protože ho dohnala minulost, musel jí opustit. Následně dělal hlídače na stavbách, či ve větších továrnách a objektech. Nakonec nastoupil do invalidního důchodu, který získal díky bývalému nadřízenému důstojníkovi, který ani po změně režimu neztratil vliv. A zatímco Honza postupně šedivěl a chystal se na důchod, Lucka na té fotografii zůstávala stejně usměvavá, svůdná a navždy s ním.

V době, kdy se naší vlastí šířily prodemokratické myšlenky a některá západní média přinášela první zprávy o tom, že v Československu se už možná něco děje, prožívala Lucka zcela nový a doposud nepoznaný život. Muž, kterého oslovila nedaleko ZOO, se jmenoval Friedrich a bydlel v malém městečku jménem Hornstein. Bydlel tu se svojí osmnáctiletou dcerou Biancou. Bianca se narodila, když bylo Friedrichovi 40 let. Jeho žena byla o dvanáct let mladší. Bohužel, tři roky po té, co malá dcerka přišla na svět, diagnostikovali Friedrichově ženě rakovinu. Její nemoc nabrala rychlý spád. A tak v necelých čtyřech letech přišlo děvčátko o maminku a on o ženu.

Friedrich žil od té doby s dcerou sám, začal se stranit lidí a celkově se snažil příliš nevnímat svět kolem sebe. Chtěl jen vychovat Biancu jako hodnou a poctivou dívku, protože takový byl celý život on i jeho žena. Pán Bůh na dceři šetřil krásou, o to méně však na ní šetřil živou váhou, a tak Bianca už v desíti letech pochopila, že být hodnou a poctivou dívkou je pro ni možná nejlepší volba pro cestu životem. A jak se časem ukázalo, byla to pro ni ta nejlepší varianta. Když měla 14 let, tak si našla svého prvního přítele a s tím chodila doposud.

Když Friedrich přivezl domů běženkyni z Československa, která neuměla ani slovo německy, byla z toho dcera lehce zaskočená. Protože ale už dávno rezignovala na otcovy občasné úlety, vzala to jako fakt a Lucku akceptovala.

Lucie, jako mnohokrát před tím, vůbec nechápala, co se kolem ní děje. Friedrich ji ubytoval v jeho dvoupatrovém domě se zahrádkou. Vyklidil jí menší pokoj a v podstatě po ní nic nechtěl. Kdyby chtěla, tak dokonce života mohla žít v malém pokoji a nehnout ani prstem. Lucka byla u vytržení. Z počátku se trošku bála, ale její strach rozptýlila Bianca, která hned po té, co se sžila ze skutečností, že má doma cizí ženu, se snažila s Lucií komunikovat. Díky Biance se tak běženkyně začala učit německy a po dvou měsících byla schopna něco málo prohodit i se svým hostitelem. O Friedrichovi se nedalo mluvit jinak, než o hostiteli, protože ji ubytoval, živil a vlastně i šatil a přitom se nedožadoval ničeho na oplátku.

S tím ošacením to bylo pro Lucii zpočátku nejhorší. Když se rozhodla pro útěk, neměla s sebou vůbec nic, a tak musela vzít zavděk vyřazenými věcmi po Biance. Přestože Bianca byla o osm let mladší než Lucka a přesto, že Lucce dávala oblečení minimálně dva, tři roky staré, malá brunetka v darovaných tričkách byla zcela utopená. Byly ji dlouhé i široké. Kalhoty musela utahovat páskem, aby jí nepadaly. Pásek samozřejmě nezakryl, že by se do kalhot vlezla čtyřikrát. Bylo jí to celé krajně nepohodlné a nepříjemné, ale nechtěla se dotknout svých hostitelů, takže veškeré oblečení přijímala s úsměvem a občas se snažila i naznačit, že se jí líbí.

Po té, co se naučila alespoň základní německé fráze a byla se schopna částečně za pomoci rukou a nohou domluvit, začala splácet svůj dluh vůči Friedrichovi. Uklízela u něj, prala, myla nádobí, věšela prádlo a snažila se pomáhat všude, kde se jen dalo. Chtěla i vařit, ale to zkusila dvakrát, než Friedrich s Biancou vyhodnotili, že to nebude úplně ono a naznačili jí, že vařit si budou raději sami. Lucie začala chodit i na nákupy. Friedrich ji to nezakazoval, byl rád, že na nákupy nemusí chodit on. Ani jednoho nenapadlo, že kdyby někdo na Lucii upozornil úřady, mohlo by jejich dobrodružství rychle skončit. Naštěstí však nikoho z místních nenapadlo to udělat.

Za ta léta, co uplynula od smrti jeho manželky, si Friedrich zamilovat chvíle, kdy byl doma sám. S příchodem Lucie jeho samota ustoupila, protože zpočátku byla Lucka pořád v domě. Byl proto rád, že se to po dvou měsících začala situace měnit a jeho chráněnka vycházela ven. V městečku si samozřejmě mnoho místních Lucky všimlo. Začalo se říkat, že Friedrich se na stará kolena zbláznil a koupil si mladou holku odněkud z východní Evropy. Bylo mu to jedno, na rozdíl od Bianci. Tu pomluvy štvaly a občas měla chuť ztropit scénu, ale zase nechtěla riskovat, že by na Lucku upozornila. Na rozdíl od svého otce nebyla lehkovážná a uvědomovala si nebezpečnost celé situace. Bianca postupně začínala mít Lucii ráda. Bylo to i díky tomu, že ji Lucka začala pomáhat s výběrem oblečení a ukazovala jak se líčit. Stávaly se z nich kamarádky a s rozvojem Lucčiny němčiny dostával jejich vztah až sesterský charakter. Biacna si po pár měsících nedovedla představit, co by se asi stalo, kdyby se na Lucku a její nelegální pobyt u nich doma přišlo.

Emigrantce za začátku život u Friedricha vyhovoval. Mohla se v poklidu aklimatizovat, učit jazyk a být v prostředí malebného městečka. Všude kolem byly lesy, vše vonělo a bylo neuvěřitelně krásné a zároveň pokrokovější, než v Praze. Alespoň ona to tak vnímala.

Po chvíli nic nedělání si ale připadala neužitečná. Díky každodenní nutnosti komunikace se docela rychle zlepšovala v jazyce a pouze domácí práce ji nemohly uspokojit. Chtěla začít vydělávat. Chtěla splatit Friedrichovi to, co do ní investoval a začít žít svobodný život v Rakousku.

Svěřila se s tím Friedrichovi a Biance při jedné společné večeři. Oba její hostitelé se po sobě překvapeně podívali. Lucie nebyla v jejich zemi legálně, a tak představa, že začne pracovat, nevypadala reálně. Chvíli o tom vedli diskuzi a snažili se Lucce její nápad rozmluvit, ale o tom Lucka nechtěla ani slyšet. Vždy, když si něco vzala do hlavy, tak udělala vše proto, aby svého cíle dosáhnula a i teď byla odhodlaná se toho nevzdat. Friedrich ji nakonec slíbil, že se pokusí něco vymyslet a slib dodržel.

Uplynuly tři týdny od chvíle, kdy Lucie poprvé vyslovila svou prosbu pracovat, do okamžiku, kdy nastoupila do menší kavárničky na okraji Vídně. Friedrich, i přes svůj pokročilý věk, pracoval v jedné z místních výrobních firem, jako vrátný a po šichtě často chodil právě do této kavárny. Jednou ho napadlo, aby se zeptal, zda by tu nebyla práce pro jeho dceru a majitel svého pravidelného hosta neodmítl.

Vše tedy bylo domluveno a Lucka mohla na Biančiny doklady nastoupit do kavárny. Výhodou bylo, že ji Friedrich mohl povětšinou vozit autem do práce a zpět, takže pokud nepracovala o víkendu, nebo neměla odpolední směnu, nemusela řešit přepravu autobusem a složité dojíždění do hlavního města.

Lucie si práci v kavárně zamilovala. Vůbec si nedovedla představit, že může na světě existovat takový podnik. Čisté, nekuřácké prostředí, obvykle milí hosté, kteří si dali třeba jen vídeňskou kávu a dortík a pak pokračovali v cestě z práce domů, z domu do práce, anebo prostě odněkud někam. Něco takového ze své vlasti neznala. Původně nepocházela z Prahy, ale z malé vesničky u Berouna. Na celou vesnici byla jedna zakouřená hospoda a v té hospodě se scházeli všichni místní obyvatelé. Největším frajerem tam byl Pepa, který dokázal za večer stáhnout krabičku cigaret a pak vypít na ex půllitr vodky. Chlapi uzavírali sázky, jak dlouho vydrží Pepa nezvracet a Pepa zadržoval zvratky, co nejdéle to šlo, případně tak aby vyhrál ten, či onen jeho oblíbenec, který do něj vložil důvěru a se kterým se potom šábnul o vyhranou částku. Samozřejmostí bylo, že ať už starou paní hospodskou, tak místní mladé brigádnice, plácali štamgasti po zadku a častovali rádoby vtipnými sexuálními poznámkami a narážkami.

Nic takového se ve vídeňské kavárně nedělo. Nikdo Lucii po zadku neplácal a nevolal u toho: "Teda ta má cejny... Jak se krásně celá vlní, když ji plácneš po prdeli... Libí se ti to, že?" ani nic dalšího, co si Lucka pamatovala ze svého dětství. Hosté byli ve většině případů milí a všichni se k ní chovali, jako k sobě rovné. Navíc křičet po Lucii "že má teda cejny," nikdo nemohl ani ve vesnické hospodě, protože velká prsa nikdy neměla.

V době, kdy se v Československu blížila revoluce, tak řešila Lucie úplně jiné věci. Měla pocit, že se dostala do ráje a že začíná konečně žít tak, jak by měla.

                                                           VI· Liborova chvíle slávy

Zatímco Lucka prožívala v Rakouskou jedno z nejšťastnějších období svého života, v jejím pražském bytě to bylo přesně naopak. Vendula s Liborem se poměrně často hádali a nejobvyklejší příčinou sporů bylo právě jejich bydlení. Vendula chtěla bydlet v něčem větším, kam by si mohla pozvat přátele a nemusela se stydět. Libor se jí snažil vysvětlit, že nechce zneužívat otce a žádat ho o byt, protože by to bylo proti dobrým mravům. Navíc, ale to Vendule neřekl, neměl rád její kamarády. Vendula se obecně přátelila s chlapy typu "alfa-samec na druhou" a vedle takového chlapa malý, černovlasý Libor s poměrně jemným hlasem, prostě zanikal. Nebylo to ale jediný problém. Hádali se skoro o všechno. O to, kdo umyje nádobí, kdo uklidí pokoj, kdo neumyl nádobí, kdo neuklidil pokoj, kdy se půjde spát a tak dále a tak dále. Do toho i Vendule začínala vadit Liborova neustálá zásoba otázek. Libor se sice ve vztahu otrkával a již se neptal na každou maličkost, ale ještě pořád měl potřebu ve chvílích krize utéct k nějaké otázce. Myslel si, že jeho otázky jsou obranné a pomohou mu zklidnit přicházející hádku a otevřít diskuzi, obvykle ale rozvířily spor, případně uzavřely jakýkoliv prostor pro diskuzi. Občas to byla Liborova hloupost. Zeptat se ženy: "A tobě ten nehet na zemi vadí?" to je prostě sebevražda.

Oběma v bytě chyběla Lucie. Byt jí totiž patřil a před ní si nedovolili řešit to, že byl v obýváku nepořádek, protože to byl obvykle Lucčin nepořádek a oba k ní cítili vděk za to, že je u sebe nechala.

Když se začátkem října Liborovi naskytla příležitost vyrazit na dva dny do Brna, byl docela rád, že na chvíli vypadne z bytu. Hlavně byl rád, že účelem jeho cesty do Brna byla soutěž mladých básníků. Do soutěže bylo vybráno deset nejnadějnějších básníků z republiky, kteří měli předložit k posouzení jedno dílo, které komentovalo dnešní dobu - tedy vyzdvihovalo stranu a vládu - a dvě další na libovolné téma. Libor měl trošku problém najít dvě apolitická použitelná díla, ale nakonec vyštrachal něco z doby, kdy začínal svůj vztah s Vendulou a tolik se nehádali.

Nejvíce se těšil na to, že v pátek - první den soutěže - bude moci každý z básníků odrecitovat jednu ze svých básní před porotou nahlas. Muselo se jednat o text, který nebude porota znát předem a který bude hodnotit až na místě. Libor rád přednášel své básně veřejně. Původně chtěl vytáhnout v rámci recitace své srovnání Lucie s Klementem Gotwaldem, pak ale dostal trochu obavu, že by na báseň, a potažmo na něj, mohlo být nahlíženo negativně, když Lucka emigrovala. Pak jej napadlo, že by mohl Lucčino jméno zaměnit za Vendulu, ale v té chvíli ho pojal mnohem větší strach, že by se to mohla Vendula dozvědět. Usoudil, že nebude dobré se Venduly ptát, zda by jí případně vadilo, kdyby to udělal, protože by jí to patrně vadilo. A i kdyby jí to bylo jedno, tak by stejně ztropila scénu. Liborovi přišlo, že v poslední době ji nebaví nic jiného, než mu tropit scény a za něco mu nadávat. Takže i to zavrhl, nachystal si hned několik svých básní, které oslavovaly socialismus, a řekl si, že se ještě rozmyslí, kterou veřejně zarecituje.

Soutěž začínala ve dvě hodiny odpoledne a tak se připravil, půjčil auto od táty a v deset hodin vyrazil z Prahy směrem do moravské metropole. Liborův táta hrál v celém příběhu mnohem větší roli, než Libor tušil. Předseda komise v soutěži totiž nebyl původně z Prahy, ale chtěl se do ní přestěhovat a tak mu Liborův táta zajistil bydlení v Praze za jednu podmínku: "že pro mého syna, který je bohužel zcela bez talentu, najdete v té Vaší soutěži místo a skončí nejhůř třetí." Předseda komise na to logicky odpověděl: "Bydlení v Praze je bydlení v Praze," a byla ruka v rukávu. 

Libor to ale nemohl a nesměl tušit, protože jinak by se samozřejmě s vystoupením a svou cenou nesmířil. Stejně tak, jako by se asi nesmířil s tím, že si jeho otec myslí, že je bez talentu. Libor ale také nemohl tušit, co jej ještě v průběhu dne čeká. Rok 1989 byl pro něj rokem velkých změn a nových poznatků a to ještě pořád bylo před událostmi ze sedmnáctého listopadu. I tak postupně utvářel jeho vnímání komunistické strany a socialistické vlasti a také jeho vnímání mezilidských vztahů a sexu. Zdánlivě se jednalo o dvě velmi vzdálené věci, které obvykle utužoval samostatně, v jiné časy a při jiných situacích. Přesto v tento den, ve kterém se Libor plánoval proslavit svými básněmi, se tyto dvě věci spojili.

První Liborovy dojmy z cesty do Brna byly jakékoliv, jen ne pozitivní. Těsně před nájezdem na D1 totiž zastavil na benzínové stanici, aby dočerpal pohonné hmoty. Když se vracel k autu, oslovil jej starší muž, zda náhodou nepojede do Brna a zda by jej nevzal sebou. Liborovi bylo hloupé odmítnout důchodce, takže se spolucestujícímu nebránil.

Pán nasedl do auta a v podstatě obratem zapřádal hovor. Vyprávěl o tom, že je z Brna, ale že má vnučku v Praze, a tak se k ní snaží jezdit stopem, protože už je v důchodu a když ho sem tam někdo zadarmo sveze, tak ušetří a může pak třeba koupit vnučce na oplátku nějaký dárek. Pán byl zasloužilý soudruh, co budoval vlast, což dnešní mladí už nemohou ocenit, a tak i o tom vyprávěl a mluvil a mluvil a mluvil tak dlouho, že by to málokdo vydržel. Liborovi by nevadilo ho poslouchat, možná by se rád i něco dozvěděl o původním budování vlasti, a jak se to dělalo kdysi, jen kdyby jeho spolucestující šíleně nepáchl.

Bohužel, stopař z benzínky byl v Praze čtyři dny v jednom oblečení, ve kterém přijel a ve kterém se teď vracel domů. Jak se dozvěděl Libor z příběhu, pán svoji vnučku nezastihl doma, protože odjela na dovolenou, což nevěděl, protože se svojí dcerou, matkou vnučky, nemluví, ale když už byl v Praze, tak po ní prostě čtyři dny chodil a poznával hlavní město. Jenže si zkuste představit, že Vám je 67 let, 4 dny vkuse chodíte po hlavním městě, přespáváte tam, kde se dá, a 4 dny se nevykoupete a nevyměníte si prádlo za čisté. Libor v autě velmi rychle poznal, jak jste po takové volnomyšlenkářské akci cítit. Nejprve se začal zajíkat. Potom jej začaly pálit oči, nebo si to vsugerovával, Zápach postupně sílil. Libor dokonce na chvíli zkusil stáhnout okénko, ale jet po dálnici se staženým okénkem se moc nedalo. A zasloužilý soudruh stále vyprávěl. Jen na chvíli se zarazil. Překvapilo jej, že stažení okénka. Vzhledem k tomu, že jej ale hned zase vrátil Libor zpátky, tak se uklidnil. Pomyslel si, že patrně bude šofér vozidla lehce retardovaný, konec konců tak i trošku vypadal. Původně to chtěl dokonce přejít a pokračovat tam, kde právě skončil u vyprávění, ale nedalo mu to.

"Co to zkoušíte s tím okénkem? Jet na dálnici se staženým okénkem se nedá," zeptal se a souběžně hned i informoval Libora.

"Jo, já vím, že to nejde," odpověděl Libor

"Tak co jste to zkoušel?"

"Ale nic."

"Něco jste musel zkoušet, co to bylo?"

"Něco tu je trochu cítit," snažil se ještě Libor situaci mírnit.

"Jo to bude asi z polí, oni teď často hnojí," všeznale mu odpověděl důchodce.

"Hnojit v říjnu...?" Libor si nebyl jistý a svou nejistotu vyslovil to nahlas.

"A co by tu tak jiného mohlo páchnout?" znovu se zeptal spolujezdec.

To už ale Libor nevydržel, znovu stáhnul okénku a na nejbližším výjezdu z dálnice sjel. Zasloužilý socialista znejistěl: "Tudy se do Brna nejede."

"Já vím!" vykřikl Libor v zoufalství a dupl na brzdu. "Vystupte si!" nařídil. Důchodce se na něj díval nechápavě a zaraženě. "Smrdíte! Strašně zapácháte, ale fakt hrozně! Nezlobte se, já mám soudruhy rád, všechny soudruhy a nejvíce ty zasloužilé, ale takhle soudruh prostě smrdět nemůže! To se nedá dýchat. Vy snad necítíte, jaký to je puch? Vystupte si, hned!" Libor křičel jako smyslu zbavený. Důchodce beze slova vystoupil z auta a prásknul dveřmi.

Libor se znovu chystal najet na dálnici, když hned uviděl dívku. Na to, že byl říjen, byla lehce oblečená. "Ta by mohla vonět," řekl si a zastavil. Dívka nastoupila a on se znovu rozjel. "Za kolik?" zeptala se ho jeho nová spolucestující, aniž by se představili, aniž by si cokoliv řekli. "Já Vás svezu zadarmo, kam jedete?" řekl Libor. "Ale já nechci svézt, mě by zajímalo, zda byste se chtěl svézt vy? Nebo bude jenom kuřba?"

Libor šokovaně opět zadupnul brzdu a otočil hlavu k prostituce, aby si ji pořádně prohlédl. Bohužel si neuvědomil, že již najel na dálnici, takže auto, co jelo za ním, muselo také prudce brzdit a jeho řidič začal podrážděně troubit. Libor omluvně mávnul do zpětného zrcátka a znovu přidal plynu. Byl ale zcela konsternovaný.

"Vy... Vy jste...," hledal to správné slovo.

"Kurva," odpověděla mu dívka. "Heleď, koloušku, nebudeme z toho dělat kovbojku. Nevím, co sis myslel, že tam takhle oblečená dělám, ale prostě mě u dalšího sjezdu vyhoď, on se najde někdo, kdo mě pak zase popoveze kousek zpátky."

"Vy? Vážně existujete? I v socialismu?" zeptal se Libor. Kdyby existovala soutěž v kladení nesmyslných otázek, mohl by v klidu usilovat o první místo. Tento dotaz by mohl patřit i do zlatého fondu soutěže.

Dívka se zasmála: "My přece existujeme všude. Nezapomeň mi zastavit." To už si ji ale Libor zvládnul rychle prohlédnout a najednou se mu nechtělo ji jen tak nechat vystoupit. Byla poměrně hubená, o něco starší než on, ale ne o moc, Měla na krátko střižené hnědé vlasy, pronikavé zelenohnědé oči a celkově se mu líbila. Najednou ho lákalo zkusit něco, o čem si myslel, že může jen číst, nebo co bylo občas vidět v amerických filmech.

"Já... Já bych do toho... Asi to, no... Jako šel?" vykoktal ze sebe.

"Do čeho? Chceš mě teda vojet?" zeptal se ho prostitutka. 

Polkl a přikývl. "Hele, tak tady kousek sjedeš a jdeme na to. A co ti tu v tom autě tak smrdí?"

Libor samozřejmě chtěl vylíčit vtipnou historku s dnešním prvním stopařem, ale protože byl naprosto rozrušen a vzrušen, tak z něj vypadlo spíše jen nesouvislé zakoktání ničeho. Prostitutka se tím bavila. Dokonce si říkala, že mu možná dá i nějakou slevu.

Auto sjelo znovu z dálnice, tentokráte zcela podle pokynů lehké ženy. Libora donavigovala na tiché místo těsně pod dálnicí. "Jak si to budeš přát? Můžeme i klidně v lese?" zeptala se ho. Libor chtěl na zadní sedačce. "Tak jo," přikývla a sundala si tílko, pod kterým nic neměla. Vystoupila z auta a přešla na zadní sedačku. Libor v té chvíli byl neuvěřitelně nervózní a ještě mnohem více vzrušený ze zakázaného ovoce. Bohužel jeho extrémní vzrušení předurčilo následující dění. Libor do dívky pronikl a po dvou pohybech explodoval.

Samotný sex s prostitutkou byl tedy zklamáním. Nezažil nic nového a nic profesionálního. Prostě jen rychle dosáhl vyvrcholení a bylo po všem. Překvapivě jej ale ani na chvíli nenapadlo, že sex ho možná neuspokojil kvůli jeho slabé výdrži. Očekával prostě něco neuvěřitelného, a to nepřišlo. Ani nemohlo, vzhledem k tomu, jak rychle skončil. Tak jako tak to někde vzadu v hlavě vyvolalo utkvělou myšlenku, že stejně by se jinde neměl lépe, než se má s Vendulou a že by se jí měl držet. Tahle myšlenka Libora potěšila. Dokonce si byl jistý, že ani lepší sex, než s Vendulou nemůže zažít a tohle chvilkové osvícení ho vedlo k přesvědčení, že až se vrátí do Prahy, tak poprosí svého otce o větší byt. Bylo to z jeho strany gesto obrovského sebezapření. Jenže v té chvíli nevěděl, že se rozhodnul pozdě. Vendula v tu dobu již měla v jejich malém bytě jiného amanta, se kterým následně zkusila žít. Vydrželi to ale jen dva týdny. I kdyby tomu tak ale nebylo, Liborův táta v poměrně krátké době začal ztrácet veškerý vliv. Byl to jeden z mála lidí, kteří byli po revoluci i usvědčeni ze spolupráce z STB a celá jeho kariéra skončila velkým fiaskem. Liborův otec odcházel do důchodu v roce 2001 a bylo to po té, co byl již pět let nezaměstnaný a zcela zahořklý. To ale Libor v dané chvíli netušil. Teď v něm jen převládalo zklamání z rychlého sexu, ale určité uspokojení z toho, že měl sex s další holkou, která se mu líbila.

Básnická soutěž pro Libora dopadla nad očekávání dobře. Do soutěže mimo jiné přihlásil a nakonec recitoval svou zcela novou báseň: "Mají prostitutky přínos pro naši milovanou, socialistickou, vlast?" což bylo porotou ohodnoceno jako velmi odvážné, provokativní a překvapivě pokrokové téma a on oproti všem předpokladům a navzdory své netalentovanosti soutěž vyhrál.

Těžko říct, jak velký vliv na jeho vítězství měla skutečnost, že předseda poroty vyjížděl ze svého místa bydliště už v osm ráno a po cestě nabral stejnou stopařku, jako Libor, akorát přibližně o dvě hodiny dříve. Jisté je, že ten čas v Brně si Libor užil. Dokonce se rozhodl zde zůstat ještě o den déle a tu noc navíc strávit jednou velkou oslavou. Byl jako v sedmém nebi. Vyhrál básnickou soutěž, měl super přítelkyni a ještě měl sex, o kterém napsal vítěznou báseň. Jediné, co mu jeho radost mohlo hatit, byl fakt, že samotný akt mu zabral méně času, než přečtení názvu jeho vítězného díla.

                                                     VII· Revoluce podle Zdeňka

Najednou to přišlo! Velká změna vtrhla do Československa a vše to odstartoval sedmnáctý listopad. Sedmnáctý listopad nezačal ale jenom změnu politické situaci v našich zemích, ale také první vážnější problémy ve vztahu Zdeňka a Elišky.

Eliška byla mladá, zcela bez ambicí, zcela bez politického přesvědčení. Kam ji osud zavál, tam šla a vždy s tím byla víceméně smířená. Takhle se hned po vyučení dostala do baru, kde se shodou okolností seznámila se Zdeněkem, a když už byla ta možnost, tak s ním začala žít. S jejich vztahem byla vesměs spokojená. Hlavní pro ni bylo, že Zdeněk byl hodný a v podstatě se spolu nehádali, za což byla vděčná, protože u svých rodičů nikdy nic takového nezažila. Pocházela z Moravy, konkrétně z Uničova, ale k rodičům se moc často nevracela. Částečně proto, že cesta do Uničova zabrala pár hodin, ale hlavně proto, že nechtěla poslouchat hádky rodičů o to, kdo ji lépe vychoval, kdo může za to, že se odstěhovala, který z rodičů je na vině, že ráno mrzlo a kdo může za to, že na zahrádce za domem nevyrostly jahody. O to více si vážila vztahu se Zdeňkem a o to více bylo pro ni překvapivé, když došlo k první slovní roztržce.

Příčinou jejich hádky byla její nečekaná účast na studentské demonstraci. Elišku sice příliš netrápilo politické klima v Česku, ale její vrstevníci se na pochod chystali v hojném počtu, a tak když se jí zeptali během jedné pitky u ní v baru, zda by nešla s nimi. Neodmítla. 

V průběhu pochodu byla ráda, že se zúčastnila, protože na demonstraci bylo spoustu milých lidí jejího věku, kteří s ní mluvili, smáli se, laškovali. A do toho se samozřejmě skandovalo, zpívalo a vůbec to celé na Elišku působilo perfektně. Měla pocit, že je součástí něčeho podstatného, ale vůbec ji nedocházelo, že se stala opravdu součástí něčeho, co nedokázala ocenit.

Kolem průvodu se samozřejmě motali i novináři a hlavně příslušníci bezpečnostních tajných i uniformovaných složek, které si demonstrující skupinu často fotili a Elišce i tahle pozornost přišla skvělá. Pózovala každému, koho si všimla s fotoaparátem. Policisty její provokace často překvapovala a o to více ji věnovali pozornost a o to častěji si ji fotili. Kdyby záběry někdo procházel o pár let později, mohl by mít pocit, že byla jedna z hlavních strůjců převratu. To ale samozřejmě nebyla, oproti tomu byla jedna z prvních, kdo poměrně nepříjemně schytal policejní agresi. Když totiž došlo ke střetu policie a studentů na Národní třídě, Eliška byla v první řadě pochodu, zcela uchvácená tou úžasnou atmosférou. Dokonce si v té chvíli už nesla v rukou kytici, kterou ji daroval někdo z demonstrantů za to, že mu dala pusu na tvář. Vzala si od něj číslo a slíbila, že později zavolá.

Připadala si jako hvězda dne. Nepříjemně ji zarazilo, když dorazili před kordon policistů, který odmítal pustit demonstraci dál. Přes veškeré pokřiky a skandování se nic nedělo. Kordon policistů stál proti studentům, a čím více se připozdívalo, tím strašidelněji působili štíty, helmy a obušky. Eliška si sedla jako velká část demonstrantů na studenou zem. Byla unavená a tohle ji už nebavilo. Její chvíle slávy skončila. Kdyby bylo po jejím, mohla skončit celá demonstrace. Nikdo se už nebavil, nikdo s ní nelaškoval, nebyla to zábava. Ve vzduchu bylo cítit napětí a nejistota. Dokonce i Eliška si uvědomovala, že něco není tak, jak by mělo být. To ale netušila, že už není úniku. Pořádkové jednotky sevřeli demonstranty z obou stran a připravovali se na zásah. 

Eliška chtěla jít domů, chtěla za Zdeňkem. Vlastně mu ani neřekla, kam jde, a bylo ji jasné, že se už o ni musí bát. Zvedla se a vyrazila k policejnímu kordonu. Očekávala, že ji policisté umožní projít, ale to se nestalo. Hradba těžkooděnců se nepohnula. "Já bych potřebovala projít," zakřičela na ně. Dav za ní na to reagoval a začal znovu skandovat: "Nechte nás projít! Nechte nás projít!" Policisté nereagovali. "Já musím domů, za Zdeňkem," znovu zvolala do němé barikády. Ani nevěděla, jak ji napadlo vytáhnout jednu kytku z pugetu, který dostala a vložit ji policistovi před sebou za štít. Byla to ta poslední věc, kterou si pamatovala nerozmazaně. Události se zcela vymkly její kontrole.

Němá barikáda se dala do pohybu a došlo k tvrdému střetu mezi pořádkovými jednotkami a studenty. Protestující mladí v tomto směru neměli moc šancí být vyrovnaným soupeřem těžkooděncům. Navíc se o to vlastně ani nepokoušeli a jen se snažili utéct před obušky a ušlapáním, které v tom nastalém zmatku hrozilo. Eliška se i tentokrát nechala vláčet okolním děním. Znovu začala vnímat, až když byla zbitá, brečící a stojící v nějaké tmavé chodbě, kam ji kdosi zatáhl. Vůbec jí nedocházelo, co se právě událo. Věděla jen to, že ji někdo dal obklad na roztržené obočí, z kterého ji tekla krev, a nabídl ji vodu. Mluvil na ni, ale ona jen plakala. "Takhle ten den přece neměl dopadnout," naříkala. 

"Nebojte, to už přehnali," řekl ji další zmlácený, který s ní stál v chodbě. "Tohle už nemůžou tutlat, chytí se toho Západ a pomůžou nám."

Tahle slova samozřejmě Elišku nemohla uklidnit, protože jim vůbec nerozuměla. Netušila, proč by jim měl někdo pomáhat a jak by jim mohl někdo pomoci. Ona chtěla mít hezké odpoledne a večer být doma u Zděňka a s tím jí teď už nikdo pomoct nemohl. Potěšil ji ale další ze zmlácených studentů, který s ní stál v chodbě: "Jste hrdina. Viděl jsem Vás tam vepředu s těmi květinami. Jste úžasná." Eliška se pokusila trochu přes slzy usmát. "Myslíte?" zeptala se a začala se těšit, jak doma řekne Zdeňkovi, že je hrdina.

V ranních hodinách osmnáctého listopadu se vrátila domů. Už zvenku viděla, že v obýváku se svítí. Zdeněk na ni čekal. Sice někdy po půlnoci usnul na gauči, ale hned jak uslyšel rachotit klíč v zámku, tak se probudil, posadil a tvářil se, že je tady takhle připravený pořád. Byl naštvaný a měl náladu se hádat. O událostech z Národní třídy nevěděl. Oficiální média o střetu studentů s policií neinformovala a Svobodnou Evropu neposlouchal. Když tedy Eliška nebyla doma, vytvořil si jen dva koncepty toho, co mohlo být příčinou - buď se jí něco stalo, což byla varianta, kterou si nepřipouštěl, anebo byla s nějakým jiným mužem, což mu přišlo nejpravděpodobnější.

"Kdes byla?" vyjel Zdeněk hned, jak se objevila ve dveřích. Až po svém slovním útoku k ní zvedl oči a uviděl, že Eliška má po tváři modřiny a roztržený ret. Vypadala, jako by spadla ze schodů. "A co se ti to pro Boha stalo?" zeptal se o poznání méně agresivním tónem.

Eliška začala vzlykat. Zdeněk vstal z gauče, došel k ní, objal ji a pak ji za ruku přivedl ke křeslu, kde ji usadil. "Chceš kávu?" zeptal se. Káva byla pro Zdeňka určitou formou všeléku. Eliška mu hlavou naznačila, že ne, vytáhla z kalhot kapesník a vysmrkala se. Vzhlédla ke Zdeňkovi, kterého pomalu opouštěl jeho vztek. Opět si sedl na gauč a ještě jednou se zeptal, i když tentokráte o poznání smířlivěji: "Co se ti stalo?"

A tak mu začala vyprávět celý příběh. Samozřejmě vynechala některé detaily, třeba to, že dostala květiny a že slíbila, že dárci květin zavolá. Jinak ale až do srážky s policií popisovala vše velmi důkladně. U chvíle, kdy policisté zaútočili, se zadrhla. Chtěla Zdeňkovi popsat, že je hrdina a říct mu o těch květinách, to ale nemohla a navíc si z toho moc nepamatovala, takže vyprávění zkrátila.

Ve Zdeňkovi ale už zase začala kypět zlost. Eliška čekala politování, pochopení, možná i ocenění hrdinství, jenže to se spletla. Udělala totiž něco, co bylo zcela proti Zdeňkově chápání a zásadám.

"No ty jsi se snad zbláznila," začal křičet. Bylo to zpátky! Znovu si špatně vybral. Lucka ho podvedla, šla tajně na potrat a nakonec emigrovala. Eliška se zase zúčastní demonstrace a ještě pózuje před fotoaparátem každému, kdo o to stojí. Jeho přítelkyně teď seděla jako zařezaná a nic neříkala. Takovou reakci nečekala a neuměla ji rychle zpracovat. "Ty musíš být úplně pitomá! Vážně úplně pitomá!" pokračoval Zdeněk ve výlevu zlosti. "Ty jdeš na nějakou demonstraci s partou fašistů a ještě se u toho necháš fotit a pózuješ tam, jak blbá kráva!?! Víš, kdo Vás fotil? Víš!?!?" Zdeněk neustále přidával na hlase, až mu hlas vyskočil o poznání výše a on zapištěl. Zarazil se a několikrát se nadechl, aby si srovnal hlasivky. Eliška už zase brečela, ale toho teď nemohlo odradit. Začal znovu, ale teď už se kontroloval, aby mu zase hlasivky nevypověděly službu. "To byli chlapi z STB, chápeš to vůbec? Teď budou hledat, kdo jsi a až na to přijdou, tak pak začne koloběh výslechů. Budou řešit, cos tam dělala, kdo tě k tomu navedl, s kým se bavíš, koho navštěvuješ! Děvčátko, ty můžeš všechny kolem sebe dostat do hrozného průseru! A nejvíc mě samozřejmě. Ale tobě to je jedno, že? To tys vůbec nedomyslela! A víš, co? Mě to je taky jedno, já ti pomáhat nebudu. Uvidíš, jak se z prvního výslechu posereš. Ty nejsi totiž jako já, víš? Já jsem drsný chlap, já jsem se toho estébáka nebál, když přišel k nám do práce. Já mu to dal vyžrat, že se se mnou chtěl pouštět do křížku, ale to ty nikdy nezvládneš a já ti pomáhat nebudu, to si piš!"

Zdeněk přestal křičet a ztěžka dýchal. Eliška plakala. Těžko říct, zda vlastně vnímala něco z toho, co říkal, "Sbal se a vypadni. Já tady žádnou kapitalistickou svini nechci," řekl tichým a nebezpečným hlasem. Vzpomněl si totiž na to, že mu kdysi jeden kolega tvrdil, že STB stejně odposlouchává všechny domy v republice a tak se chtěl pojistit, že kdyby to náhodou byla pravda, budou příslušní agenti vědět, že on něco tak podlého jako udělala Eliška, neschvaluje.

Svou partnerku tím vyvedl z míry dokonale. Zvedla k němu své uplakané oči. Vývoj situace ji naprosto zmátl. Měla být hrdinkou, jak říkal ten student, a místo toho je vyhozená z domu, ve kterém se ji dobře bydlelo a na který si poměrně rychle zvykla. "Ale... Ale já nemám kam jít... A teď... Teď v noci," zavzlykala.

"Dobře," řekl Zdeněk "dnes můžeš spát na gauči a pak si začneš hledat nové bydlení."

Následující dny prožívali úplně jinak. Eliška se snažila situaci změnit a vrátit jejich vztah do původního vztahu. V práci si vzala volno a snažila se maximálně pečovat o dům a pohodlí svého, snad zatím ještě pořád, přítele. Vařila mu to nejlepší, co uměla a vždy jen tiše přecházela jeho poznámky o stěhování. Maximálně mu při nich odpovídala, že se opravdu snaží něco najít, ale byty nejsou, a tak aby ji tu chvíli ještě nechal. Dokonce, když měla pocit, že se tolik Zdeněk nezlobí, tak se za ním jednou pokusila vlézt do sprchy a vyvolat mezi nimi nějaké vzrušení, které by skončilo společnou intimní chvílí. Z její strany to bylo velmi vstřícné gesto, vzhledem k její vrozené sexuální pasivitě, ale Zdeněk ji ze sprchy vyhodil.

Sám měl totiž úplně jiný problém. Snažil se nasbírat dostatek odvahy na to, aby šel za náměstkem a řekl mu, co Eliška provedla. Strašně se ale bál jeho reakce, protože teď už to nebyl problém jedné malé Lucie, ale problém přesahující společenské očekávání. Zdeněk se hrozně bál toho momentu, kdy bude muset přiznat, že jeho přítelkyně šlápla úplně vedle, ale ještě o něco více se bál o sebe a svou kariéru a proto se nakonec dopracoval k rozhodnutí, že by měl problémům raději předcházet. Konec konců, sám si pamatoval i na svůj výslech příslušníkem STB a i když si ho zpětně dosti idealizoval, tak věděl, že zase až tak dobře mu při něm nebylo a opakoval by ho velmi nerad.

Sebral tedy veškerou  odvahu a nakonec vyrazil za náměstkem, aby mu popsal události poslední doby. Když zaklepal na dveře kanceláře, měl problém vůbec dýchat. "Dobrý den," v podstatě spíše zašeptal, když vstoupil dovnitř. Na náměstkovi bylo poznat, že není úplně v kondici. Byl unavený, ztrhaný a nezdravě bílý. Řekl Zdeňkovi, ať se posadí, ale nenabídl mu nic k pití, což Zdeňka zamrzelo. Potřeboval totiž něco, aby se mohl osvěžit a aby se mu lépe mluvilo. Když byl vyzván, aby přednesl, co potřebuje, zkusil to celé vysvětlit trochu oklikou: "Víte, já jdu za Vámi s takovým osobním problémem." Náměstek zareagoval přesně jinak, než si Zdeněk přál: "Nezlobte se, ale já nemám teď na osobní problémy čas."

"Ale tohle je vážné," zazoufal si Zdeněk.

"Tak mluvte, ale stručně," vyzval ho náměstek.

Zdeněk se pokusil shrnout opravdu jen to nejdůležitější a nejnebezpečnější pro svou vlastní kariéru. Náměstek mlčel a poslouchal. Mlčel i po té co Zdeněk skončil popis událostí. Bylo vidět, že informace, které mu teď podřízený sdělil, jej zaujaly a snaží se je sám v sobě zpracovat. Nakonec se zeptal: "Takže ona tam byla. Na Národní třídě?" Zdeněk přikývl. "A oni ji u toho dokonce mají vyfocenou?" Zdeněk znovu přikývl a cítil totální zoufalost, která jej prostupovala. Říkal si, že s tím za náměstkem vůbec neměl chodit, protože z tohoto kolotoče už není úniku. Měl pocit, že by měl začít brečet, místo toho jen z hrůzou zašeptal: "Musí ji mít vyfocenou snad stokrát,"

Náměstkovi se po tváři rozhostil úsměv. "Výborně. Zdeňku vy jste génius." Zdeněk si ale jako génius nepřipadal a vůbec nechápal náměstkovou reakci. "Co... Co-že?" vykoktal.

"Zdeňku, věci se mění. Kde něco konči, něco začíná a je dobré být součástí toho vznikajícího. Určitě to je mnohem lepší, než být součástí toho, co zaniká," náměstek ožil, stoupnul si, chodil po místnosti a zapáleně mluvil směrem ke Zdeňkovi a směrem k další tisícovce nepřítomných posluchačů. "Tohle je snad první dobrá zpráva za několik posledních dní. To co Vám teď řeknu, si nechte zatím ještě pro sebe. Část Československých drah a určitě celá naše odborová složka vstoupí v poměrně krátké době do stávky, aby podpořila demonstranty. Já mám dvě možnosti, buď tu stávku vyhlásím a povedu ji, nebo mě to tak nějak semele, vždyť jsem straník, že? Samozřejmě, že ale chci být ten, co stávku vyhlásí a půjde v čele. Jenže kdo by mi věřil, že teď tu chci stavět nový svět, že jo? Ale když řeknu, že jsem tam byl sedmnáctého listopadu taky a že se stydím za to, že jsem tak dlouho mlčel, tak lidi tomu uvěří a půjdou za mnou. Jenže já tam nebyl a nikdo mi doposud nemohl dosvědčit opak. Přesvědčte prosím tu svoji, že mi dosvědčí, že jsem demonstroval. Ona bude vidět na fotkách, možná si ji i někdo bude pamatovat, takže o její účasti nebude pochyb a proč by o mé lhala? Tomu budou lidi věřit. Jo... A jsem zpátky ve hře. Zdeňku, máte úžasnou partnerku, té se jí drže a hlavně jí vysvětlete, že potřebuji její svědectví."

Zdeněk seděl na židli a nebyl schopen slova. Svět, jak ho znal a jak mu věřil, se před ním samotným začínal sypat a on vůbec nedokázal pochopit proč a jestli by měl být součástí toho, co se právě děje.

Přes všechny pochyby rozhovor s náměstkem přinesl pro něj i jeden zřejmý pozitivní výstup. Najednou měl znovu důvod udržet svůj vztah s Eliškou. Náměstek Zdeňka ještě nikdy nezklamal, takže už kvůli němu chtěl, aby s ním Eliška zůstala, a tak se začal jejich vztah pozvolna vracet do původních kolejí. Hned jak dorazil ten den z práce, šel za ní do kuchyně. Eliška tam právě dodělávala svíčkovou podle receptu své babičky. Zdeněk ji chytil za boky a otočil k sobě. Eliška z toho gesta byla překvapená a ještě překvapenější byla, když ji dlouze políbil. "Strašně jsi mi ublížila, víš to?" zašeptal.

Přikývla a v očích se ji znovu objevily slzy. 

"Riskuji kvůli tobě celou svou kariéru a všechno co jsem zatím vybudoval, víš to?" řekl znovu.

Opět jen přikývla. 

"Jenže ty mi za to stojíš a já už to vím," řekl nahlas a znovu ji políbil. Byl rád, jak se mu to povedlo otočit a nechat ve své partnerce pocit viny. Konečně se mu toho dne podařilo udělat něco přesně tak, jak si představoval.

Když se večer spolu milovali, tak se Eliška dokonce pokusila o to být vášnivá a během sexu se několikrát pohnula. Jejich usmíření bylo stvrzeno. Navíc oba prožili, dle svého vnímání, nejlepší sex od začátku společného vztahu.

Chybělo jen pár dní do Vánoc a do zvolení Václava Havla prezidentem Československa. Napříč celým státem probíhaly happeningy na podporu měnící se politické situace a samozřejmě stávky za stejným účelem. V Československých státních drahách ve Zdeňkově sekci se také stávkovalo a stávku vedl podle plánu náměstek. Ten měl v den zahájení plamenný proslov přede všemi svými podřízenými, kde popsal pochod ze sedmnáctého listopadu, který neplánovaně skončil na Národní třídě. Popsal hrůzné události, které s ním, jakožto s prodemokraticky smýšlejícím člověkem, hluboko otřásly a změnily jeho pohled na mnohé věci. Vyzdvihl odvahu Zdeňkové přítelkyně Elišky, na kterou musí být její partner velmi pyšný. Popsal, jak pořádkové jednotky zasáhly a jak hrůzně dopadla Eliška, která stála proti těžkooděncům s holýma rukama v první řadě. Naštěstí náměstek, který tam byl, ji pomohl a dostal se do vchodu jednoho z přilehlých domů, kde ji místní obyvatelé ošetřili. Eliška jeho verzi podpořila a také měla krátký proslov. Sice moc nevěděla, proč po ní Zdeněk něco takového chtěl, ale udělala to. Cítila, že jejich vztah je opravdu zase takový, jaký býval ze začátku, což ji vyhovovalo a věděla, že za to částečně vděčí náměstkovi, který se Zdeňkem mluvil. Kvůli tomu byla ochotna v podstatě podpořit cokoliv, co náměstek říká.

Jediný, kdo pořád neuměl celou situaci pochopit a zkousnout byl Zdeněk. Když Eliška u něj v práci líčila zážitky ze sedmnáctého listopadu, nesměle se usmíval a tleskal ve chvílích, kdy tleskali ostatní. Když pak Eliška přede všemi řekla, že je na svého přítele hrozně hrdá, protože sice nebyl sedmnáctého listopadu s ní, ale byl již v minulosti mučen a vyslýchán STB, měl pocit, že by se měl propadnout do země, protože si pamatoval, jak to bylo tenkrát doopravdy, a věděl, že u toho byl náměstek, který teď mohl chiméru jeho hrdinství zbořit. Ten to ale neudělal a na odplatu podpořil i tuto verzi. Kolegové pak Zdeňka poplácávali po ramenou a říkali, že se v něm spletli, že ho brali jako nudného patrona komunismu a přitom on to je takový rebel a snad i hrdina.

                                                                     VIII· Profesor

Zprávy o dění v Československu samozřejmě pronikly i do Rakouska, ale Lucka jim nevěnovala pozornost. Částečně proto, že nevěřila tomu, že se opravdu něco změní a režim padne a částečně proto, že ji to v dané chvíli moc nezajímalo. Byla šťastná a politickou situaci kolem sebe nevnímala, jen se maximálně snažila prožívat to, co jí život ve Vídni přinášel.

Jediné, co ji trápilo, byl její osobní život, který se vůbec nikam neposouval. Chyběl jí partner. Chtěla prožít vztah, ale nebyla k tomu příležitost. V kavárně se snažila s hosty nekoketovat, protože to majitel neměl rád, a také proto, že měla pocit, že kdyby si dala rande s hostem, tak by to mohl vnímat, jako že si ji vlastně koupil. Nikdo z hostů by k tomu patrně takhle nepřistupoval, ale ona pořád měla kdesi v hlavě to, jak to vypadalo u nich v hospodě na vesnici.

Byla to škoda, protože nabídky a náznaky od hostů přicházely poměrně často. Lucka se snažila dělat, že je nevnímá. U mnoha hostů tato odmítnutí mělo zcela opačný efekt, než by si přála. Vedla je k tomu, že se pokoušeli zjistit, kdo ta krásná servírka je a odkud je. Těm nejúspěšnějším, se povedlo dostat i ke jménu a adrese Bianci, což následně vyvolávalo mnoho úsměvných, ale i nebezpečných situací. Několik mužů totiž opravdu vyjelo z Vídně za Biacnou a zvonili u Friedricha doma s prosbou, zda by mohli vyrazit na rande z jeho dcerou. Když však byly konfrontováni se skutečnou Biancou, snažili se co nejdříve a nejrychleji vycouvat a z rande se vymluvit. Muži, kteří si na první pohled zamilovali Lucii, si prostě nikdy na první pohled nemohli zamilovat Biancu, a to i přesto, že byla velmi milé a příjemné děvče. Naštěstí pro ně byla už roky zadaná a na zálety neměla pomyšlení, takže když muži stojící před dveřmi jejich domu začali zmateně koktat, tak je s úsměvem odmítla s vysvětlením, že ona už přítele má, takže i když ji těší zájem toho, či onoho, sympatického pána, tak jej bude muset zklamat. Většina nezvaných nápadníků tento výlet vzala jako hloupý vtip a dále po číšnici z kavárny nepátrali. Bylo to dobře, protože kdyby se někdo dopátral pravdy o Lucii, mohlo to pro ní mít fatální následky.

Lucka v té době již v Hornsteinu nebydlela. Pronajala si malý byt, který se nacházel nedaleko od kavárny, kde pracovala. I nadále ale byla v kontaktu s Friedrichem a jeho dcerou. Každý týden se alespoň jednou za nimi snažila jezdit a nějakým způsobem jim pomáhat v domácnosti. Stále k nim cítila hluboký vděk a navíc se pro ni ti dva stali druhou rodinou. Byli jediní, komu se Lucka svěřila, že jí chybí v životě muž. Friedrich se jí zase svěřil s tím, že už ho štve, jak jezdí chlapi k nim domů a chtějí hovořit s Biancou, která Bianca vůbec není. Navíc, ale to Lucce nepřiznal, měl trochu strach, že jednoho krásného dne to někomu z těch mužů nepřipadne vtipné a začne pátrat po tom, kdo Lucie skutečně je a odkud sem přišla. Bral ji za tu krátkou chvíli, jako druhou dceru a tátové se o své holčičky prostě bojí.

Nakonec během jednoho víkendového společného setkání řekl Lucce, že zalovil v paměti a našel pro ni ideálního partnera - vysokoškolského profesora Edwina. Edwinovi bylo padesát, což byl podle Friedricha ideální věk pro mladou slečnu zpoza železné opony. Friedrich si k Lucce představoval někoho rozumného, dospělého, intelektuálně na výši, kdo od života přesně ví, co chce, a to z jeho pohledu Edwin splňoval.

Lucka sice neměla moc důvěru ke starším mužům, ale říkala si, že pokud mohla chvíli být s Liborem, zvládne již v životě vše, a proto se rozhodla, že profesorovi napíše dopis. Nevěděla totiž, jak jinak ho oslovit, a přišlo ji symbolické, že vysokoškolskému pedagogovi napíše dopis. Chvíli sbírala odvahu a také hledala témata, která by mohla v psaní otevřít. Nechtěla vypadat hloupě a také nechtěla, aby měla gramatické chyby, proto se ještě před odesláním potkala s Biancou a nechala si dopis zkontrolovat. Bianca byla důsledná a chtěla Lucce pomoci, takže nejenže opravila hrubky, ale některá části z dopisu - jako například nepochopitelné ceny za sachr dorty a úžasné vybavení sex shopů ve Vídni - vyškrtala a namísto toho doplnila sama témata, která by mohla profesora zajímat.

Reakce na sebe nenechala dlouho čekat. O tři dny později došla odpověď. Lucie byla profesorovým dopisem zklamaná:

Dobrý den Lucie,

Děkuji za Váš dopis. Nedávno jsem si s Friedrichem telefonoval a říkal, že se ozvete.

Jsem rád, že jste napsala. Dopis byl pěkný a potěšilo mě, že jste se i vyvarovala gramatických chyb. V dnešní době se nedají číst dopisy ani kolikrát po vysokoškolských studentech. K Vašim dotazům z dopisu se můžeme vrátit později.

Teď to nejdůležitější - kolik měříte, kolik vážíte? A pošlete fotku. Tu svoji přikládám v dopise.

S pozdravem,

Edwin.

Jediné, co jí motivovalo k další odpovědi, byla černobílá fotografie. Bianca ji sice říkala, že ta fotka musí být nejméně pět let stará, ale muž na obrázku vypadal opravdu elegantně, a úspěšně. Dal by se označit i za pozvolna a důstojně stárnoucího alfa samce. Lucie proto do dalšího dopisu přiložila fotografii obličeje pasového formátu a poslala profesorovi krátkou odpověď, která obsahovala jen údaj o výšce a váze. Protože se ale cítila dotčená jeho reakcí a protože i s odpovědí ji pomáhala Bianca, tak své rozměry upravila. Bianca se totiž profesorovou reakce dotkla mnohem více, než samotné Lucie. Cítila se uražená za kamarádku, ale hlavně za sebe. Vzhledem k tomu, že nikdy neměla postavu, se kterou by mohla jít na miss, ji ohrublá reakce zraňovala. Za těch osmnáct let, co byla na světě, se naučila nesnášet chlapy, kteří se upínali pouze ke vzhledu. Dohodli se proto s Lucií, že profesorovi pošlou rozměry Bianci. Lucce se do toho moc nechtělo, protože měla strach, že by Edwin mohl reagovat nevhodně a její "adoptivní sestru" urazit, ale nakonec se nechala přesvědčit.

A pedagog nezklamal. Odepsal opět rychle a opět velmi stručně:

Milá Lucie,

Děkuji za Váš druhý dopis.

Je mi líto, ale já jsem muž, který už ví, co od života chce. Nemám zájem o ženskou kopii vorvaně. Chci opravdu pěknou a reprezentativní partnerku. Obličej máte pěkný, ale to už dávno nestačí.

S pozdravem,

Edwin.

Lucie byla z reakce zcela konsternována. Takhle podle ní přece nesměl reagovat člověk, který má vychovávat novou generaci. Rozhodla se proto, že mu odpoví sama a Biance o jeho reakci vůbec nebude říkat. Její následující dopis byl proto velmi stručný. Přesto napsání tohoto dopisu ji zabralo nejvíce času, protože se pekelně soustředila na pravopisnou část, což pro ní nebylo jednoduché, i když napsala jen, že to byl test a připsala k tomu svou skutečnou výšku a váhu. A protože byla na svou postavu hrdá, napsala do dopisu i své míry. Na chvíli zatoužila mít u sebe i nějakou fotografii v plavkách, kterou by k tomu přiložila, ale protože všechny zůstaly v Československu, smířila se s tím, že odešle jen dopis s mírami.

I na potřetí odpověděl profesor velmi rychle:

Dobrý den Lucie,

Je mi líto, ale já nemám zájem ani o nízkou kopii vorvaně.

S pozdravem,

Edwin.

Lucka nepochopila, že se jí pokusil touto reakcí vyprovokovat ještě k nějaké další interakci. Namísto toho, definitivně zanevřela na všechny rakouské muže. 

Bianca se čas od času zeptala na to, zda profesor odepsal, ale Lucie před ní závěr její korespondence s profesorem raději zapírala a v duchu se zapřísahala, že nikdy nebude chodit s Rakušanem. Bylo to jedno z mála životních předsevzetí, které se jí povedlo dodržet.

                                                       IX· Marco versus Edwin

Život v Rakousku byl pro Lucii ze začátku jako z pohádky. Všechno ji jakýmsi zázračným způsobem vycházelo, čím dál tím více se jí zamlouvala Vídeň a čím dál více měla raději všechno, co k jejímu novému životu patřilo. Až ze začátku roku 1990 došlo k prvním výkyvům v doposud bezchybném životě.

Do nového roku vstupovala Lucie již jako čerstvě zadaná. Těsně před Vánoci se totiž rozhodla vyrazit na vánoční trhy v centru města. Bohužel ji trhy, jejich vzhled a úroveň trošku zklamaly. Všude bylo spousta lidí a ona necítila z toho mumraje očekávanou vánoční atmosféru, na kterou se tolik těšila. Proto se po chvíli procházení v blízkosti radnice raději pokusila od shonu uniknout. V jedné malé uličce, stále ještě v blízkosti centra, objevila italskou restauraci, kde si sedla, objednala si pizzu a dvě deci bílého vína.

Celou dobu ji obsluhoval mladý italský číšník, který se choval profesionálně, ale souběžně s tím velmi mile, až trošku koketně. Při placení jí potom podal účtenku, na které bylo rukou dopsáno jméno Marco a telefonní číslo. Lucka se na účtenku podívala a pak se usmála směrem. Mladík jí úsměv oplatil a dodal: "To je telefonní číslo, kdybyste si někdy chtěla objednat pizzu. Sám bych Vám ji dovezl. Anebo to je telefonní číslo, kdybyste chtěla jít někdy na rande, ale to bychom se mohli klidně domluvit hned, ne?"

Lucii se líbila jeho přímost, a tak se s Marcem domluvili na společný oběd hned druhý den. Jak se ukázalo, Marco nebyl číšník, ale majitel restaurace, který pocházel ze severu Itálie. Město, ve kterém žijí, dodnes jeho rodiče Lucie neznala, ale to nebylo nikterak překvapivé, protože z Itálií měla Lucka spojený jen Řím a ani u toho by nedokázala přesně určit polohu. Alespoň si tedy zapamatovala, že Marco pochází ze severní Itálie. Lucie se tímto setkání dostala do malinko schizofrenní situace, protože se představila svým pravým jménem, ale pro práci a vše ostatní i nadále používala Biančiny doklady, které si pravidelně půjčovala. Naštěstí mladého Itala nikdy nenapadlo prohledávat Lucce věci, případně pátrat po jejím soukromém, dosavadním životě.

Nová láska Lucku naplňovala po všech stránkách. Život s Marcem byl plný překvapení, nečekaných nápadů a zážitků. Také její sexuální život začal být více než naplněný a nově také velmi nápaditý. Vášeň a nasazení v posteli, na pračce, na kuchyňské lince a kdekoliv jinde, jakou do sexu dával Marco nikdy před tím a vlastně ani potom nezažila. A ještě jednu velkou výhodu měl život s mladým Italem. Kávu. Lucie měla kávu celkem ráda a ta ve Vídni ji učarovala. Učarovala jí ale jen do chvíle, než poznala italskou kávu, kterou dělal Marco. Jestli něco milovala více než sex s ním, byla to káva, kterou vařil.

Co naopak na něm nesnášela, byla jeho výbušná povaha. Marco byl schopen se naštvat a ztropit hlasitou hádku i kvůli drobnostem. Stačilo, že Lucka ve srandě řekla, že on má v bytě větší nepořádek, než ona ve svém a byla scéna. Když poprvé na Lucii vybouchnul, bylo to proto, že se mu smála, když uklouznul na ledě. Trošku se ho i bála. Nakonec ale pochopila, že on se opravdu jen potřebuje vyzuřit a navíc zjistila, že když se naštve, tak mu to sluší. Jeho oči vždy hrály takovým zvláštním zápalem energie. Navíc vždy po chvilkové scéně, přišlo zajímavé udobřování, takže se rozhodla tento jeho neduh tolerovat.

Partnerství s Marcem, vedlo Lucii k přesvědčení, že by si měla ve Vídni najít lékaře. Když ne obvodního, tak alespoň toho přes ženské záležitosti. S tím jí opět pomohla Bianca, která ji doporučila doktora, na kterého měla dobré reference od svých kamarádek. Jednalo se o staršího muže, který byl vyhlášený svou poctivostí a tím, že nikdy nic nezanedbal. Bianca samozřejmě nemohla Lucku poslat ke svému lékaři, protože bylo jasné, že Lucka se zaregistruje k doktorovi na Biančiny doklady, a proto ji poslala za vídeňským doktorem svých známých. Později se ukázalo, že to celé nebylo dobré rozhodnutí, ale to Lucie nemohla ve chvíli, kdy se registrovala, vědět. Bohužel hned při první kontrole se ukázalo, že jedno velmi chybné rozhodnutí udělala Lucie už v minulosti.

Lucka byla fascinovaná čekárnou, i vybavením ordinace. Ne snad lékařskými přístroji a počítačem, to byly věci, kterým stejně příliš nerozuměla, ale tím, že bylo všude čisto, vonělo to a sestřičky, i pan doktor, byli velmi milí a vstřícní. Ordinace a její pracovníci mohli být ukázkou toho, jak správně by měly fungovat služby kdekoliv na světě.

Bohužel komplexní vyšetření a následné výsledky testů přinesly Lucce velmi smutnou zprávu. "Není možné, abyste ještě někdy měla děti," řekl jí lékař s příslušně empatickým tónem hlasu. Pravděpodobně to celé bylo vyvolané zákrokem, který podstoupila v minulosti v Československu. O něm ale lékař samozřejmě nevěděl. Chvíli kroužili kolem celé situace, ale protože Lucie nechtěla zákrok přiznat a neustále opakovala, že jen v minulosti samovolně potratila. Lékař měl své zkušenosti a tak si udělal poměrně rychle vlastní představu o tom, co se asi stalo a nutno říct, že si ji udělal poměrně správnou. Lucii, která pro něj stále byla Biancou, zapsal do záznamů zjištěné výsledky a skutečnost, že není možné, aby pacientka otěhotněla.

Pro většinu žen by tato zpráva byla nepříjemným šokem, který by jim změnil dosavadní život a myšlenky na budoucnost. Pro Lucku to spíše byla překvapivá zpráva. O dětech doposud nepřemýšlela, krom situace, kdy o nich přemýšlet musela. Zatím ani necítila zájem si je pořizovat. I přesto ji doktorovo sdělení zaskočilo. Nevěděla jak na takou zprávu reagovat. Nebyla na nic takového připravena a cítila, že by ji to jednou mohlo mrzet. Navíc na malou chvíli zapochybovala o svém ženství. Bylo to i proto, že doma jí vždy Vendula říkala, že hlavní úlohou ženy je svého muže dobře osouložit a zplodit mu dítě. Byl to samozřejmě nesmysl, ale Lucce slova její kamarádky vytonuly na mysl. Naštěstí pro ni stále platilo, že o věcech moc nepřemýšlela a prostě je brala tak, jak přicházely, takže se snažila stejně zareagovat i na nově zjištěnou negativní skutečnost.

Večer po té, co se dozvěděla smutnou zprávu, šla na večeři s Marcem. Byla celá ještě rozhozená, takže začátek toho rande byl malinko zvláštní. Mladý Ital to samozřejmě cítil, a snažil se z Lucie dostat, co se stalo. Ona se mu nechtěla svěřovat. Zatím si nebyla jistá, že v jejich vztah natolik věří, aby se svěřovala s tak zásadním problémem. Nakonec mu řekla jen, že byla u lékaře a že má nějaké drobné problémy, které ji překvapily. Marco si z toho celkem nic moc nedělal, protože on si obvykle z ničeho nic moc nedělal a nakonec Lucčinu mysl uvolnil svým humorem a vtípky, které z něj padaly po celý večer.

Když se potom po večeři vydali taxíkem k němu domů, dokázal Lucce, že pro něj je žena se vším všudy a ona se znovu začala cítit lépe.

Ne všechny zkušenosti s horkokrevným Italem však byly příjemné. Na začátku února se povedlo sladit program Lucky a Marca a měli dva dny jen pro sebe. Obvykle se jim nedařilo mít na sebe více, než pár hodin, protože Lucie pracovala na směny a Marco, jakožto majitel pizzerie, trávil ve svém podniku většinu času. Tyhle dva dny ale měli pro sebe. Naplánovali si, že budou u Lucie doma. První den a první noc v podstatě nevylezli z postele. "Láska v začátcích umí být tak krásná," řekl Ital druhý den ráno a Lucie s ním bez výhrad souhlasila.

Změna však přišla ještě během dopoledne, když se Lucka šla osprchovat a Marco chtěl nachystat snídani. Bez klepání a rudý ve tváři se nečekaně vřítil za Luckou do sprchy a křičel: "Co to je? Co to je?" a mával dopisy od Edwina. Lucie vypnula sprchu, nahá se otočila k Marcovi a zeptala se ho, zda ji prohrabává věci? Marco se zatvářil uraženě. "Neprohledávám, máš to v poličce, kde jsem hledal pečivo," vysvětlil. "Aha, tak proč, když jsi tam nenašel pečivo, si vytahoval dopisy a četl sis je?" zeptala se znovu Lucie. Marco na chvíli znejistěl. Pak ale znovu vybouchl. "To je teď jedno? Kdo to je? Jak se může takhle chovat k ženám? Tohle přece nemůžu napsat žádný chlap žádné ženě!" křičel rozezleně. 

"Hele, mě je to jedno, co mi napsal. Ani jsem nevěděla, že tu ještě jsou. Myslela jsem si, že jsem ty dopisy už dávno vyhodila. Je to prostě nějaký blb, no. Co se dá dělat," řekla Lucka a znovu zapnula sprchu. Marco ještě chvíli stál před sprchou, pak zakřičel: "Rozbiju mu hubu, takhle se k ženám nechová!" a odešel ze sprchy a následně i z Lucčina bytu.

Lucie byla překvapená, když vyšla z koupelny a zjistila, že je doma sama. Na lince zůstala nedodělaná snídaně a po jejím příteli nebylo ani vidu, ani slechu. Vzhledem k tomu, že už jej ale trošku znala, smířila se prostě s tím, že patrně opravdu šel Edwinovi "rozbít hubu" a rozhodla se, že počká, jak to celé dopadne.

Marco se ten den již k Lucce nevrátil. Většinu času jí to bylo celkem jedno, ale navečer jí to začalo být nepříjemné, a dokonce se začala o svého přítele i trochu bát. Když jí druhý den ráno volal na pevnou linku, byla k němu hodně odměřená. "Rozbil jsem mu hubu," oznámil jí. "Našel jsem ho podle adresy, na kterou si mu ty dopisy psala, a normálně jsem ho zbil."

Lucii překvapilo, že ji samotnou nikdy nenapadlo profesora najít podle adresy, ale jinak se na Marca zlobila. Štvalo ji, že opravdu jednal jako uražený puberťák, ale zase ji trošku těšilo, že ji má tak rád, že se rozhodl bez rozmyslu pomstít její čest.

Zlobila by se ale více, kdyby věděla, jak to bylo ve skutečnosti. Marco totiž opravdu vyrazil Edwina najít a po nějaké době našel dům, kde profesor bydlel. Zazvonil, a když mu přišel otevřít muž, který by mohl odpovídat tomu z fotky, tak mu okamžitě jednu napálil a začal na něj italsky křičet, že je šmejd, který se neumí chovat k ženám.

Profesor po nečekané ráně upadl k zemi, rychle se ale oklepal, postavil se a italsky odpověděl, že neví, co přesně se děje a že pokud snad něco měl s Marcovou partnerkou tak se omlouvá. Ano, profesor žil poměrně prostopášným životem a na podobné výstupy byl už zvyklý. Čas od času mu někdo přišel říct, co si o něm myslí, nebo mu rovnou jednu vrazil. Marca překvapilo, že profesor umí Italsky a tak se s ním chvíli pustil do hádky, jak ale bylo zvykem u Lucčina přítele, postupně chladnul a z hádky se stala debata, z debaty rozhovor a z rozhovoru příjemné posezení u kávy.

Marco s Edwinem si notovali, protože do jisté míry měli podobný názor na ženy, akorát profesor uznával jen ty pěkné, zatímco Ital měl rád ženy úplně všechny a na rozdíl od profesora měl pocit, že ženám by měl člověk lichotit a nadbíhat, protože to je to, co chtějí. Z Italova pohledu pak pro ženu bylo mnohem snazší odpustit nevěru muži, který ji dává každý den důvod a chuť žít, než prostě jen přežívat s věrným chlapem, který do jejího života nepřináší nic nového a vzrušujícího.

Na Marca ze všeho nejvíce zapůsobila profesorova italština. Obdivoval každého, kdo se dokázal naučit jeho rodnou řeč. Edwinem byl nakonec tak okouzlen, že jej pozval k sobě do restaurace, kde poměrně zásadně pohnuli se zdejšími zásobami vína, které si vozil z Itálie. Silně ovínění se potom vydali na procházku městem, až nakonec skončili v jednom z místních vykřičených domů. Edwin znal všechny lepší bordely ve Vídni, takže věděl, kam Marca pozvat. Společně si zaplatili mladou asiatku, které se přezdívalo vysavač, pro její výrazné rty a proto, co se svými ústy dokázala.

Tohle všechno ale Marco do telefonu Lucce říci zapomněl. Jeho příběh skončil tím, že dal profesorovi přes hubu. Na druhé straně sluchátka bylo ticho. Marko tušil, že by Lucka mohla být naštvaná za to, jak včera zmizel a také kvůli tomu, že se pak celý den neozval. Po chvíli mlčení ji proto zkusil obměkčit jinak. Vytáhl už pár dní připravovaný trumf z rukávu, který chtěl Lucii naservírovat během naplánovaného, společného času v posteli. "Volal jsem rodičům. Na červen nám u nich zařídí luxusní ubytování. Strávíme pár týdnů v Itálii u moře," řekl.

Tato informace na Lucku zapůsobila. V první fázi se vnitřně zaradovala, protože u moře nikdy před tím nebyla, hned po té si ale uvědomila, že přece nemůže přejet další hranice, když vlastně ani v Rakousku oficiálně neexistuje. Přesto Marcův tah vyšel. Vypršelo z ní veškeré naštvání a znovu se smířila s tím, že její Ital je prostě neřízená střela.

                                                     X· Jak Zdeněk překonal hranice

Zdeněk byl změnou režimu a porevolučním děním poměrně zaskočený. Strašně rychle vše kolem něj utíkalo, každým dnem bylo něco nového, něco jinak a on zatím ničemu nerozuměl a nebyl si jistý, zda se mu jeho nová vlast líbí. Měnil se svět okolo něj, měnili se lidé a i cíle v práci najednou nebyly jako dřív. Místo najetých kilometrů a vypravených vlaků se začínaly řešit peníze, náklady a zaměstnanci. Dokonce i náměstek odešel ze Zdeňkova oddělení, což pro něj byla rána, kterou jen velmi těžce vstřebával.

Náměstek z Drah neodcházel, protože by snad musel, ale odcházel z vlastní vůle, za účelem kariérního růstu a možnosti poznat něco zcela nového. Dostal se totiž do jedné z nově vznikajících poboček západní banky na pozici marketingového ředitele. Ještě před tím, než se ale definitivně rozloučil s Drahami, zavolal si k sobě do kanceláře Zdeňka a zkoušel ho trošku uklidnit. Cítil, že jeho podřízený neví, jak má všechno nové kolem sebe vstřebat a pochopit, a proto mu řekl, že vše, co nové dění přináší, bude dobré, že věci se nemění a nezmění, jen místo kilometrů se budou počítat peníze. Bylo to vlastně to jediné, co dokázalo Zdeňka alespoň trošku uklidnit. Od začátku revoluce byl velmi nervózní, ale náměstkova slova na něj jako vždy měla blahodárný dopad. 

Nebyla ale pravda, že by se věci neměnily. Kolektiv v kancelářích Československých drah se značně zúžil, navíc do firmy nepřišel nový náměstek, ale nějaký mladý manažer, což se Zdeňkovi nelíbilo. Snažil se ale držet hubu a krok a vše pozvolna sám v sobě zpracovával. Dělal dál svoji práci a hlavně se co nejméně zaplétat do změn kolem, což vlastně bylo to nejlepší, co v dané chvíli mohl udělat. Zdeněk navíc ještě pořád nemohl uvěřit tomu, že opravdu přišlo něco tak velkého jako je nový režim a že se končí jedna etapa naší země.

Jediným pevným bodem v té době zůstávala v jeho životě Eliška. Ta bohužel přišla chvíli po revoluci o místo, když bar, ve kterém pracovala, zavřeli. Eliška dostala obavu z toho, že nepřináší nic do rozpočtu a že se stává na svém příteli finančně závislá, a tak se snažila Zdeňkovi doma udělat malý ráj na zemi. Doma bylo neustále poklizeno, navařeno a Zdeňkovi se dostával servis all-inclusive, takže mu vůbec nevadilo, že jeho přítelkyně byla nezaměstnaná. Byl rád, že má své pohodlí a doma po něm nikdo nic nechce.

Oproti své povaze ani Zdeněk nezůstal překvapený a novou dobou zaražený přespříliš dlouho. V červnu devatenáctsetdevadesát totiž měl poprvé vyjet na zahraniční dovolenou k moři. Dostal jako dárek od Drah pobyt v Bibione pro dva, což, jak se následně ukázalo, byl v jeho vnímání politického života nečekaný zlom. Strašně se bál vycestovat, protože stále v něm zůstávala myšlenka na železnou oponu, ale touha po tom vidět alespoň jednou v životě moře byla mnohem větší. Dovolenou si samozřejmě naplánoval s Eliškou. O tom, že dostane od zaměstnavatele dárek v podobě zahraniční dovolené, se dozvěděl na začátku dubna a v podstatě od té chvíle bez přestání šílel. Začali si s Eliškou vyřizovat cestovní doklady, nakupovat zásoby na cestu, protože, jak Zdeněk říkal: "Kdo ví, jak to bude v Itálii s jídlem a jestli tam vůbec nějaké jídlo bude." Celou dobu se snažili zajistit si co nejvíce informací o tom, kam pojedou a kdykoliv narazil na nějakou negativní zprávu - třeba, že voda v Benátkách se za posledních pět let zvedla o dva milimetry - tak začal panikařit, protože co kdyby přišla povodeň a oni během dovolené umřeli? Za to mu to přece nestojí.

Eliška jeho neustálé obavy a připomínky přecházela s úsměvem. Za ten necelý rok, co se Zdeňkem chodila, ho dost poznala a věděla, že nejlepší bude nechat ho šílet, protože on se nakonec stejně uklidní a vyhraje v něm jeho touha po tom, aby skutečně viděl moře.

Den před očekávaným odjezdem to u nich doma vypadalo, jako kdyby se stěhovali. Všude bylo naprosto čisto, jen v předsíni byly připraveny dva kufry a dva batůžky do autobusu. Bohužel ten den se také dostavily u Elišky nevolnosti a opakované zvracení. "To bude dobré, to je jen ze stresu. Bojíš se té cesty," říkal jí Zdeněk, protože on sám pociťoval nevolnosti a strach. Nejvíc se ale v té chvíli bál toho, že by mohla jeho přítelkyně chtít zůstat doma. Neuměl si představit, že by odjel sám do cizí země, kde mu hrozí, že se utopí během záplav, že ho odnese tornádo anebo zastřelí terorista. Eliščin stav se ale s blížící se cestou nelepšil. Začala dostávat třes, mírně jí stoupla teplota a celkově jí bylo čím dál tím hůře. Zdeněk její nevolnost sice chápal a snažil se být ohleduplný, ale zároveň ho to vnitřně hrozně štvalo. Nevěděl proto, jak se chovat, a s přibývajícími hodinami se Elišce pokoušel doma trochu vyhýbat, což ale nešlo donekonečna. Když mu večer Eliška řekla, že asi by bylo dobré, kdyby nejela, řekl, že on tedy také nikam nepojede, protože se bude o svou partnerku starat.

Eliška by lhala, kdyby řekla, že ji jeho reakce nepotěšila, ale na druhou stranu, ona obavu z výletu u sebe nepociťovala. Hrozně se těšila, a o to více ji mrzel její aktuální stav a nedokázala si představit, že by Zdeněk měl kvůli ní přijít o moře. Proto jeho návrh kategoricky odmítla. Zdeněk z toho byl vyvalený, protože se cesty do Itálie bál a stále si nedokázal představit, že by měl odjet sám, na druhou stranu skálopevnost partnerčina rozhodnutí pro něj byla překvapující a následně i rozhodující, protože Eliška obvykle nebývala rozhodná a přesvědčivá. Chtě nechtě, druhý den odpoledne se opravdu vydal na autobus s jedním kufrem a batůžkem. Jeho partnerka jej samozřejmě doprovázela až k autobusu, i když ji stále nebylo moc dobře, chtěla se s ním alespoň rozloučit a popřát mu hezkou cestu.

Když mu pak těsně před nástupem do autobusu dala pusu a řekla, aby si to užil, chtělo se mu brečet, protože měl pocit, že těch deset dní v Itálii nemůže přežít. Se svou obavou se před autobusem také poprvé svěřil Elišce: "Co když se tam v tom lepším případě ukouše nudou k smrti? A něco co když... V tom horším případě... Mě tam zastřelí teroristé. Nebo mě zajmou a budou vyslýchat prozápadní agenti ze CIA? Anebo chytnu nějakou cizokrajnou nemoc, kterou již do konce života nerozchodím." Jeho přítelkyně se ale jen zasmála: "Když se něco takového stane, tak budeš mrtvej a já budu dědit."

Cesta autobusem pozvolna přiživovala jeho skepsi z dovolené. Sice seděl na dvousedačce sám, ale i tak se cítil nepohodlně. Nelíbil se mu ani starší delegát, který vyjel se zájezdem a neustále pokašlával do mikrofonu. Nelíbili se mu řidiči, protože mu přišli protivní, navíc byli divně opálení, jako v Čechách přece nikdo nebývá. "Beztak to jsou teroristi, kteří pak unesou autobus... Ale já to říkal, já to všem říkal," šeptal si sám pro sebe. Nelíbili se mu ale ani další spolucestující, se kterými sdílel autobus. Nejen on se totiž bál cestování a jak již bývá dobrým českým zvykem, spoustu spolucestujících zahánělo svou obavu alkoholem. Čím více někteří lidé pili, tím byli hlučnější a také tím více páchli, což Zdeňkovi nedělalo dobře.

V noci téměř nespal a neustále se díval z okna. Sledoval venkovní tmu a myslel na Elišku. Bylo mu smutno a byl naštvaný, že neodjela s ním. Pořád si říkal, že i on se přece bál cesty, ale ne tolik, aby mu bylo zle.

Když potom k ránu autobus zastavil u hotelu, cítil se naprosto unavený a nesoustředěný. Díky delegátovi proběhlo rozdělení pokojů velmi rychle a on během několika málo minut i se zavazadly zaplul na svůj pokoj tříhvězdičkového hotelu, který on osobně považoval za své soukromé vězení pro dalších deset dnů. Pokoj ho na první zběžný pohled nenadchnul a spíše jen prohloubil jeho obavu z toho, co ho čeká. Byl malinký, vymalovaný na bílo a byla v něm jen jedna dvoupostel, barevný televizor, stolek s židlí a minibar, o kterém ale Zdeněk věděl, že si z něj nesmí nic vzít, protože všechno v něm se platí a všechno stojí hodně peněz.

Hned po té, co přišel na pokoj a odložil zavazadla, tak ještě v oblečení spadl na postel a okamžitě usnul.

Zdeněk spal dlouho, takže prospal oběd, který již měli placený. Když se probudil, tak byl poměrně hladový a tak otevřel kufr a vytáhl chleba a řízky, které si s sebou přivezl. Byl pyšný na to, jak hezky se připravil, protože do nějaké místní restaurace jít nechtěl. Měl obavu, že by ho tam jídlo stálo příliš mnoho peněz a do obchodu si také netroufnul, protože neuměl řeč. K restauracím měl skepsi i proto, že slyšel, že v Itálii nikdo neumí vepřo, knedlo, zelo.

Snědl dva řízky s chlebem, pak se osprchoval, převlékl a začal se cítit trošku lépe. "Fajn, vyrazím k moři, stejně to byl jedinej důvod, proč jsem tady," řekl si pro sebe a s pocitem vojevůdce, který vede své vojsko do předem prohrané bitvy, opustil pokoj. Cesta k pláži mu nezabrala ani deset minut. K vodě se tak dostal uprostřed horkého odpoledne. Slunce pálilo a přestože bylo již kolem čtvrté hodiny a od moře mírně foukalo, teplota byla stále vysoká.

Zdeněk došel až úplně k moři, postavil se před něj a zůstal naprosto fascinován hledět před sebe na tu nekonečnou nádheru. Poslouchal šumění vln a křik dětí, které si v něm hrály, anebo stavěly bábovičky. Mluvili různými jazyky a jemu se najednou líbili všechny. Cítil takový zvláštní zápach, který sebou vzdouvající hladina přinášela. Nebyl si úplně jistý, zda se mu líbí, ale bylo mu to jedno. Najednou se v něm něco vevnitř lámalo. Nechápal, že mu někdo mohl prvních 29 let života zakazovat vycestovat k něčemu tak úžasně krásnému, jako je to, co se právě před ním rozprostíralo. Zamiloval se na první pohled. Byl dojatý a skoro se mu z té krásy chtělo brečet. Bylo to podruhé za posledních 24 hodin, co měl slzy na krajíčku. Tentokráte to ale bylo způsobeno hlubokým dojetím a krásou.

Popošel pár metrů od moře a položil na rozpálený písek ručník, tašku, kterou s sebou přinesl a začal se svlékat. Když si sundal tenisky a stoupnul bosou nohou do písku, měl chvíli pocit, že musí uhořet. Tak moc ho písek pálil. Raději se proto rozběhl směrem k moři. Byl jako malé dítě, utíkal před vlnami, vbíhal do nich, skákal do moře a zpátky z něj. Plaval, dělal ve vodě kotouly. Potápěl se. Dotýkal se rukama mořského dna. Jen tak ležel ve hlaadině. Připadal si šťastný. Najednou odplaval všechen jeho strach ze zahraničí. Dokonce po hodině a půl se přestal každých třicet vteřin ohlížet na pláž, zda se mu někdo nechystá ukrást ručník a oblečení. Bylo mu to jedno. Vydržel dvě hodiny v moři a najednou věděl, že náměstek měl pravdu, že ono přece bude všechno zase v pořádku a co víc, že ono to všechno možná bude lepší.

Po dvou hodinách vylezl z vody, osušil se, oblékl a vydal se zpátky na hotel, protože večeře byla do osmi a on o tu svou nechtěl přijít, když už nestihl oběd. Cestou se zastavil ve stánku, koupil pohled a známku. Byl na sebe hrdý, protože měl pocit, že opravdu dokázal překonat všechny své strachy. Navíc byl překvapený, že ještě po šesté hodině večerní může být někde otevřeno a může něco nakoupit. Na hotelu, ještě před večeří, na pokoji napsal na pohled adresu k sobě domů a stručně Elišce vylíčil cestu, pokoj a první zážitky. Nakonec pohledu napsal: "Není tu to tak zlé, jak jsem čekal."

Pokud si myslel, že jeho nadšení z moře už nic nepřekoná, tak se spletl. Velký zeleninový bufet při večeři, těstoviny a ke každému jídlu parmazán a neuvěřitelné víno, které bylo při jídle zdarma. Byl nadšený ze všeho, co snědl, byl zamilovaný, do všeho co vypil.

Po večeři ještě rychle vyběhl z hotelu, aby našel poštovní schránku, aby odeslal dopis. Před odeslání ještě dopsal: "P.S. jídlo tu taky celkem ujde." Nechtěl Elišku zbytečně provokovat svým nadšením, aby jí nebylo líto, že nemohla jet s ním a nechtěl, aby si pohled někdo přečetl a měl pocit, že si odesilatel žije nějak moc dobře.

Pohled hodil do schránky, vrátil se na hotel a znovu padl do postele. Tentokráte již plný pozitivních dojmů a nadšení z toho, co viděl, co ochutnal, co mohl zkusit. Přišlo mu neuvěřitelné, že se za 12 hodin v autobuse dostal do naprosto jiného světa. Usínal s myšlenkou na to, že prožil něco, o čem mohli Češi posledních 40 let jen snít a vůbec netušil, že tímto jeho zážitky ještě nekončí, že třeba hned zítra navštíví místní zábavní park, který ho naprosto uhrane, že den na to si neuvěřitelně zamiluje krásu Benátek a že až po všech těchto zážitcích, ho teprve čeká nejsilnější moment z celé jeho italské anabáze.

                                                        XI· Lucie znovu za hranicemi

Lucka si vztah s Marcem užívala. Přes jeho občasné excesy a hádky se do něj zamilovávala a dokonce se u ní začal dostavovat pocit, že je to ten pravý muž pro život. Dokázal ji rozesmát, dokázal ji překvapit a neustále posouval hranice Lucčiných možností a představ o životě. V milostné rovině poznala polohy a pomůcky, o kterých vůbec netušila, že existují a v tom osobním se dokonce dopracovala toho, že spolu s Italem skočila z letadla padákem. Seskoku se bála mnohem více, než útěku přes hranice, konec konců, bála se výšek, ale ve chvíli, kdy přistála úspěšně na zemi, měla pocit, že ve vzduchu nechala všechny své strachy, které kdy v minulosti měla. 

Marco měl mnoho koníčků a zálib. Mezi ně patřil i tandemový seskok padákem. Měl za sebou skoro tolik seskoků jako milenek, takže Lucii nabídl, že by mohla skočit s ním. Lucka si to chtěla zkusit, ale když nastoupili do letadla, sevřel se ji žaludek a do chvíle seskoku nepromluvila ani slovo. Když potom vyskočili z letadla, měla na malou chvíli pocit, že musí umřít. Zastavil se jí dech, cítila neskutečný tlak na hrudi a v prvních vteřinách si byla jistá, že to nemůže dopadnout dobře. Všechno se ale změnilo, když Marco otevřel padák, jejich let se zpomalil a ona si uvědomila všechnu krásu, která se pod nimi rozprostírala. Vše kolem bylo tak neuvěřitelně půvabné, přehledné a jasné. Byl to zvláštní okamžik klidu. V té chvíli přešla z absolutního strachu do situace, kdy měla pocit, že se nebojí ničeho. A to teprve hlavní zadostiučinění mělo přijít až po přistání. Najednou nechápala, proč nebyla schopná opustit republiku na rogalu, protože vše to, co ve vzduchu vnímala, ji přišlo neuvěřitelně krásné, jasné a kouzelné. Měla pocit, že ve vzduchu se dokáže na celý svůj život podívat tak nějak s nadhledem. Pravdou ale bylo, že ten seskok byla schopná udělat jen proto, že věřila Marcovi. Byla přesvědčená, že kdyby se cokoliv pokazilo, tak ji prostě zachrání a věřila tomu, že tam kde je on, je vždy vlastně bezpečno, takže se nemůže nic stát. S nikým jiným by z toho letadla nedokázala vyskočit. S Marcem se prostě cítila tak, jako s nikým před tím.

Jediné, co ji trošku trápilo, bylo to, jak tlačil, aby navštívili jeho rodiče. Marco to myslel v dobrém, chtěl Lucii představit svou krásnou domovinu, ale ona se bála. Její obava byla na místě, vždyť byla přece v Rakousku nelegálně. Bála se proto zkoušet pohybovat v jiné zemi. I ona věděla, že toho štěstí zatím měla hodně a nechtěla ho dále pokoušet. Navíc ji obavách utvrzovala Bianca, se kterou celou situaci pravidelně řešila. Marco o tom, že Lucka nemá platné doklady, nevěděl a myslel si, že jeho partnerka prostě jen trpí strachem z hranic, protože pamatuje železnou oponu. Neustále se jí tak snažil přesvědčit, ať s ním jede, že se není čeho bát, že kontroly mezi Rakouskem a Itálií téměř neexistují. Lucka si neuměla představit, že by mohly někde na světě existovat hranice, které se dají volně překročit, takže téhle teorii moc nevěřila. Na druhou stranu ji strašně lákalo poznat Itálii, a tak, navzdory Biančiným radám a svým obavám, se nakonec rozhodla srdcem. Sama sebe přesvědčila, že i tohle je jen další zbytečná obava, která by se měla překonat a že to zvládne, stejně jako zvládla seskok padákem.

O tom, že se rozhodla správně, ji přesvědčovaly všechny okolnosti, které jako by přímo předpovídaly, že to nemůže nevyjít. Ve zprávách o počasí opakovaně hlásili, že v Itálii bude nádherné léto, v práci dostala dokonce čtyřtýdenní dovolenou, protože se s Marcem nakonec domluvili, že u jeho rodičů nestráví tři týdny, ale rovnou celý měsíc. Lucka za celou tu dobu, co pracovala v kavárně, klasickou dovolenou neměla, takže ji teď vyšel majitel vstříc a ona si byla jistá, že je to další impuls k tomu, že to celé musí dobře dopadnout.

A aby toho nebylo málo, Marco jí řekl, že jeho rodiče mají malý penzion, kde budou ubytovaní, takže stravu, pití, i pobyt budou mít zdarma a pokud by rodičům pomohli při správě penzionu, tak si můžou i něco vydělat. Lucka chtěla být samostatná a možnost přivýdělku se jí líbila, takže na konci května byla připravená na pobyt v Marcově rodné zemi a na to, že bude muset znovu překonávat hranice. Mladý Ital ji hned ráno vyzvedl svým vozem, do kterého naložili kufry a vyrazili vstříc další Lucčině obavě, kterou se chtěla pokusit překonat.

Čím blíže byly hranice, tím více byla nervózní. Bianca sice Lucce celou dobu cestu rozmlouvala a na poslední chvíli poprosila i Friedricha, aby to zkusil, ale když neuspěli, nabídla Lucce svůj pas, aby jela na něj. Lucie ale poměrně rozumně uznala, že každý celník by poznal, že žena na fotografii je odlišná od osoby před ním stojící a že celníci by asi dokumenty studovali více, než třeba zaměstnavatel, a proto s poděkováním odmítla. Vzala si svůj starý pas z Československa a doufala, že to projde, i když se republika už nejmenuje Československá socialistická. Lucka aktuálně neměla kontakt s nikým ze své rodné vlasti, takže ani netušila, jestli se dělají již jiné pasy, nebo ne a jestli třeba byl její pas nějakým způsobem vládou zneplatněn po té, co opustila zemi.

Ve chvíli, kdy dorazili k hraničnímu přechodu, byla ještě o něco více v šoku. Obyčejný přejezd na dálnici. O tom, že se jedná o hranice, svědčil jen přístřešek nad silnicí a příkazové silniční značky, které postupně vozidla zpomalovaly, aby mohli celníci namátkově odklánět dopravu a provádět kontrolu aut. Žádné ostnaté dráty, žádní vrčící psi, ani skupiny vojáku se samopaly. Dokonce kolem rakouských celníků projeli bez kontroly. Lucce na pár vteřin spadl kámen ze srdce. Bylo to ale opravdu jen na pár vteřin, protože o tři sta metrů dále je odstavil italský celník. Lucie zůstala sedět jako přikovaná. Nebyla schopná se pohnout a nebyla schopná slova. Marco zastavil, odpásal se a vyskočil z auta. "Ciao, Tizziano," zakřičel a objal pohraničníka, který jeho objetí opětoval. Lucii se chtělo plakat a každá minuta, kdy stál Marco před vozem a vyprávěl si s kamarádem, ji přišla nekonečná. Nevěděla, o čem spolu hovoří a i když chápala, že jsou známí a rozhovor probíhá v přátelském duchu, strašně se bála okamžiku, kdy ji někdo vyzve, aby vystoupila z auta a předložila doklady.

K tomu, aby z auta skutečně vystoupila, ji vyzval italský celník asi po deseti minutách rozhovoru s Marcem. Nemusel ani nic říkat. Všiml si, že se na něj Lucie dívá a tak ji gestem naznačil, aby také vyšla ven. Lucii měla pocit, že bude zvracet. Takhle se nebála ani před tím, než vyskočila z letadla, tím si byla jistá. Připadala si, že právě vyskočila nejméně z pěti kilometrů nad zemí, padák se neotevřel a ona letí volným pádem doprostřed Alp. Přes to všechno vystoupila z auta a kývla hlavou na pozdrav. Marco je představil a celník se na ní obrátil a něco ji říkal italsky. Lucka italsky nerozuměla, takže stála, snažila se usmívat a krčit rameny. Celník pochopil, že se s Marcovou přítelkyní nedomluví. Sjel tak alespoň Lucii pohledem od hlavy k patě a pak zamlaskal, aby pochopila, že se mu líbí a že si Marco vybral dobře. Pak se usmál, znovu se s Marcem objal, vystrašené Lucii dal pusu na tvář a odešel.

Lucie sedla do auta a s pocitem, že už po několikáté přežila vlastní smrt, přejela hranice do Itálie.

Po příjezdu do penzionu Marcových rodičů, musela uznat, že za všechen ten stres to asi stálo. Penzion byl na okraji turistické zóny, měl dvanáct pokojů a většinu z nich okupovali Italové z vnitrozemí. Zbytek hostů byli Francouzi. Penzion spravovali Marcovi rodiče, spolu s Giulií, která v hotelu uklízela a dělala číšnici, případně recepční a jejich synovcem Lucou, který byl tak trochu údržbář a tak trochu vše, co bylo potřeba. Giulia a Luca byli oba poměrně mladí, Lucka by jim odhadovala maximálně pětadvacet a byli velmi ochotní a práce se rozhodně nebáli. Lucie znala spoustu vtipů na přístup Italů v práci, hlavně v Rakousku se s tím setkávala poměrně často, ale díky životu s Marcem věděla, že se Italové rozhodně práce nebojí.

Marco s Lucií začali vypomáhat v penzionu způsobem, který by se dal nazvat prací na poloviční úvazek. Marco trávil většinu své pracovní doby v kuchyni a Lucka dopoledne připravila snídaňový bufet, pak pomohla s uklizením pokojů, následně se vrátila do restaurace, kde pomáhala s roznáškou obědů a odpoledne a večer měli  s Marcem volný sami pro sebe. Alespoň tak to vypadalo z počátku jejich dovolené.

Volná odpoledne se snažili užívat naplno. Marco ji brával k moři, vzal ji do míst a měst v okolí, o kterých byl přesvědčený, že by měla vidět, zazpíval ji serenádu na gondole. Lucce nechybělo nic, krom lidí, se kterými by se snadněji dorozuměla. Marcovi rodiče byli milí, přátelští, navíc neustále Lucii nalévali výborná vína, která si zamilovala. Bohužel však mluvili jen italsky a francouzsky, jako v podstatě všichni návštěvníci a obyvatelé penzionu. Lucka mluvila česky a německy a neměla si tak, krom s Marcem, s kým popovídat.

Po prvních deseti dnech v Itálii se ale musela Lucka chtě nechtě ještě o něco více osamostatnit. Marco začal zůstávat v penzionu, protože, jak Lucce vysvětloval, jeho otec ho potřebuje v kuchyni i pro přípravu večeří. Do toho Marcovi rodiče začali rekonstruovat společenskou místnost a i tam se Marco snažil pomoci. Lucie tedy začala chodit poměrně často k moři sama. Marco s ní něco podnikl maximálně jednou za tři, čtyři dny. 

Lucka byla samostatná žena, takže na pláž ráda chodila i bez doprovodu a nepřítomností svého přítele se příliš neužírala. Navíc horké už skoro letní slunce hezky opalovalo její pokožku a v podstatě každý den se na pláži objevil někdo, kdo s ní laškoval. Obvykle muži, kteří se k ní obraceli, uměli alespoň trošku německy, což využívala a pokud se jí líbili, tak s nimi mluvila v podstatě o čemkoliv. Jejich zájem ji zvyšoval sebevědomí, ale nikdy nenechala lehký flirt přejít v něco dalšího a muže nakonec většinou upozornila, že je v Itálii se svým partnerem.

Jeden den se ale vymkl všem zvyklostem a Lucce se na dlouho zapsal do paměti. Bylo to v půlce června. Lucka seděla na pláži. Od moře vál lehký větřík a Lucku bavilo, jak si pohrával s jejími vlasy. Bavilo ji sledovat okolní dění a užívala si, jak se po ní otáčeli procházející muži. Lucka měla tmavě stříbrné dvojdílné plavky, které toho zrovna moc neskrývaly a jelikož byla na pláži sama, tak pozornosti mužů prostě nemohla ujít. Občas se i stávalo, že nějaká žena svého muže začala peskovat po té, co se za Luckou otočil, což ji bavilo téměř nejvíce.

Toho dne to ale byla Lucie, kdo zaujatě pozoroval jednoho z chlapů. Její pozornosti tentokráte neušel muž, který měl rozložený ručník na pláži tak sto metrů od ní. Na dálku by odhadovala, že byl přibližně jejího věku, a přesto se choval jako malé dítě. Opakovaně běhal k moři a před každou vlnou, kterou sebou moře přineslo, zase utíkal pryč. Vždy, když se mu povedlo některé z přicházejících vln utéct, se začal nahlas smát. U dětí byla na takové chování z pláže zvyklá, ale u dospělého to viděla poprvé. Fascinovalo ji, že dotyčný vydržel skoro hodinu takhle jančit. Když toho nechal a zamířil ke svému ručníku na pláži, Lucce přejel mráz po celém těle. Bylo to poprvé, co si ho dokázala pořádně prohlédnout, protože přestal pomateně pobíhat tam a zase zpátky. Přesto, že bylo horko k padnutí, Lucce vyskočila husí kůže. "Ty vole, Zdeněk," zašeptala sama pro sebe.

"Ahoj Zdeňku," řekla o minutu později, když došla k jeho osušce.

"A-a-ahoj," vykoktal ze sebe zcela zaskočený její bývalý manžel, když se před ním zjevila. Částečně proto, že byl překvapený, že ji tady potkal a že ji vlastně vůbec potkal a částečně proto, že byl naprosto fascinován tím, jak jí to v plavkách slušelo. Lucka se mu vždy líbila, ale její opálená postava ji přidávala na zajímavosti a dělala z ní někoho jiného, někoho jakoby pro něj nedotknutelného.

"Můžu si přisednout?" zeptala se. 

Zdeněk přikývl. Zatím ještě pořád nebyl schopen slova. Posunul se kousek na ručníku, aby udělal pro svou bývalou manželku místo a ona si k němu sedla. Lucie nikdy neměla problém s blízkostí, takže ji nevadilo, že se vzájemně dotýkají koleny, což Zdeňka vzrušilo a na jeho plavkách to bylo okamžitě vidět. Lucka si toho samozřejmě všimla a zasmála se: "Ale copak?"

"To je z toho překvapení, že tě vidím," odpověděl. Trochu se ale zastyděl, takže i zčervenal. Hned po té jej ale napadlo, že vlastně by se neměl stydět, ale měl by být naštvaný, takže spustil: "Víš, jaké jsem měl kvůli tobě problémy? I chlapi z STB mě vyšetřovali." Lucčina poznámka v něm vybudila znovu jeho typické já, a tak i vzrušení poměrně rychle zmizelo.

"To mi je líto, bylo to drsné?" zeptala se. 

Přikývl. Pak ještě rychle dodal: "Ale ne tak drsné, jako když jsme zvonili klíči za lepší budoucnost."

Lucka se na Zdeňka překvapeně podívala: "A ty jsi zvonil?"

"Samozřejmě," přikývl.

"A můžu tě jako omluvu za to vyšetřování pozvat za zmrzlinu?"

"Zmrzlina sice nemůže nahradit to všechno, co jsem si musel prožít, ale proč ne."

Lucka jeho nečekaně studenou a mizernou náladu, nebo alespoň projev, který by o mizerné náladě svědčil, přecházela. Byla ráda, že ho vidí, že vidí někoho, s kým může mluvit ve svém rodném jazyce, což se jí už dlouho nepovedlo. I když říct, že by Lucka mluvila ve svém rodném jazyce, by bylo lehce nadsazené. Ona spíše ve svém rodném jazyce poslouchala. Zdeněk totiž postupně roztál, a jelikož byl naprosto unesen svou dovolenou, mluvil, mluvil a mluvil. Lucie se ke slovu nedostala, a tak si nechala od svého exmanžela vykreslit jeho hotel v těch nejúžasnějších barvách, popsat, co všechno už v moři dělal a nedělal a co tam viděl, popsal ji Benátky, které už Lucka samozřejmě také viděla. Zdeněk je ale popisoval tak zapáleně, jako by byl jediný člověk, který kdy navštívil chrám svatého Marka a všechny ty malé uličky, kanály, náměstíčka a vůbec vše, co k Benátkám patří. Dokonce, když šli spolu se zmrzlinou podél moře po pláži, tak pravidelně kreslil do písku různé stavby a místa, která tam viděl. Samozřejmě Lucce popsal velmi důkladně i zábavní park, ve kterém již byl a který byl přímo v Bibione. Vše mu přišlo úžasné a dokonalé a bylo mu vlastně jedno, že jeho společnice neměla možnost nic říct. Jen na jednu věc Zdeněk zapomněl. Zmínit se o Elišce. Když se ho Lucka ptala, s kým do Bibione přijel, řekl jen, že tady je sám, že to byl dárek od zaměstnavatele za jeho dobrou práci a nasazení.

Přesto, že rozhovor se zvrhnul monolog, tam jim bylo oběma celkem fajn, a tak spolu vydrželi až do západu slunce. Trošku je zamrzelo, že slunce tady nezapadalo nad mořem, ale na opačné straně. Západ slunce nad mořem mohl být ještě jeden krásný společný zážitek.

Když se potom loučili, domluvili se, že se musí znovu potkat a nejlépe hned zítra. Lucie řekla, že pozve Zdeňka na kávu a on jí navrhl, že si společně zaplavou, protože ji chtěl znovu vidět v těch stříbrných plavkách a že by večer mohli navštívit jeho oblíbený zábavní park.

Když se vrátila Lucka na penzion, bylo už po večeřích. Marco seděl u stolu s rodiči a pil víno. Když ji uviděl, vstal se židle a šel ji vstříc. Dal ji pusu a řekl, že ji schoval něco k večeři. Donesl ji jídlo z kuchyně a omluvil se, že je hrozně unavený a půjde si lehnout. Lucka ho ještě chytila za ruku a řekla mu, že potkala jednoho známého ze své vlasti a že by s ním zítra šla odpoledne na kávu a zda by Marcovi vadilo, kdyby se s ním chvíli zdržela, že se možná vrátí až v noci. Marco dal Lucce ještě jednu pusu a řekl, že je to samozřejmě v pořádku. Večeři pak Lucie strávila v tichu s Marcovými rodiči. U Marcových rodičů bylo mlčení nezvyklé a navíc, jak se ukázalo poměrně nebezpečné. Čím více totiž mlčeli, tím více Lucii nalévali víno.

Druhý den ráno byla Lucie celá nesvá. U přípravy snídaňového bufetu dokonce rozbila tři talíře. Marco se jí smál, že to včera přehnala s vínem, což byla pravda a Lucie to na sobě cítila. Hlavně se ale těšila na Zdeňka. V noci, když si lehnula do postele, vzpomínala na jejich poslední setkání ještě v Československu a na rozhovor, po kterém se zbalila a šla domů za Liborem. Přemýšlela, co se za ten rok a čtvrt změnilo a jak je všechno kolem ní jiné. Přemýšlela, co všechno Zdeňkovi řekne, protože dnes to chtěla být ona, kdo bude mluvit.

Rozbité talíře ji pomáhala uklidit Giulia, která se ji také smála kvůli vypitému vínu, ale říkala, že ji chápe, že Italská vína umí s člověkem zacvičit. Říkala to ale italsky, takže Lucie tomu nerozuměla. Byla ale ráda, že ji Giulia pomáhá, nejprve s úklidem a pak i s přípravou snídaně, protože to Giulie neměla v popisu práce a dělat to nemusela. Giulia obvykle začínala s prací až kolem desáté hodiny, kdy uklízela pokoje, pak se přemístila do restaurace na obědy a pak už většinou zůstávala v penzionu až do večera. Lucka proto byla ráda, že dnes ráno si Giulia přivstala a pomáhala jí. Přísahala si, že ji musí koupit alespoň čokoládu, jako odměnu.

Odpoledne čekala na Zdeňka před jeho hotelem. Byla mírně nervózní, ale moc se těšila. Zdeněk ji po příchodu dal pusu na tvář a překvapil ji květinou, kterou ji ráno koupil. Pravda byla, že celé dopoledne pak byl na pokoji, kde si vyčítal, že koupil kytku za tolik peněz, ale to samozřejmě nahlas neřekl. Kromě výčitek se také snažil upravit a obléct tak, aby vypadal co nejlépe. Ne snad proto, že by snad měl nějaké postranní plány, ale chtěl, aby Lucka viděla, že i on vypadá dobře a že se mu daří.

Nejprve svou bývalou ženu provedl hotelem a ukázal jí i svůj důkladně uklizený pokoj. Byl ze všeho hrozně nadšený a chtěl, aby i ona pochválila vše to, co jemu se tolik líbí. Bohužel pro něj, Lucie už byla zvyklá z Rakouska na určitý standard, takže hotel jí přišel klasicky průměrného vzhledu i vybavení a jeho nadšení nesdílela.

Po povinné prohlídce hotelu spolu vyrazili na domluvenou kávu, kde se konečně dostala ke slovu Lucka a vyprávěla Zdeňkovi, co všechno prožila, jak žije v Rakousku a snažila se vyptat na lidi z Prahy a život tam. Pro Zdeňka to možná bylo nejnudnější odpoledne z celé jeho dovolené, tak alespoň z restaurace sledoval ruch na ulici a prohlížel si turistky, které chodily na pláž a zase z pláže. Moc ho vlastně exmanželčin příběh nezajímal, protože jeho osobně se vůbec nedotýkal a žádné benefity mu nepřinášel. Navíc ho štvalo, že Lucka se neptá na něj a na jeho hrdinství u výslechu, protože si přes noc stihl připravit příběh, ze kterého vycházel skoro jako bájný rytíř Artuš. Místo toho se ho ptala na Vendulu, o které nevěděl nic, a o které nic vědět nechtěl.

Když ale ještě před západem slunce došli na pláž, sedli si na ručník a Lucka se vysvlékla do plavek, byl rád, že ji tu potkal. Znovu na ní mohl oči nechat, znovu si říkal, jak moc se mu líbí její opálená postava, a když pak spolu blbnuli ve vlnách, připadal si skoro jako v době, kdy byli ještě manželé.

Lucku potom pozval na večeři k sobě na hotel. Ubytování měl zaplacené pro dva, takže na hotelu nikomu nevadilo, že s ním přišla Lucie do hotelové restaurace a že s ním i povečeřela. Dokonce si všiml, že někteří číšníci po něm pomrkávali, aby dali najevo, že si všimli, jako kočku si s sebou přivedl, což mu dělalo neuvěřitelně dobře.

Večer pak šli opravdu do místního zábavního parku. Lucka byla po seskoku s padákem již připravena na vše, takže Zdeňka táhla na ty nejstrašnější akce, kde se otáčeli hlavou dolů, byli vystřelování do výšky a padali zpět k zemi volným pádem a Zdeněk u všech těchto atrakcí šílel a křičel, že umře a pokud neumře, tak zabije Lucii, až tahle hrůza skončí, ale oba se u toho smáli a neskutečně si společný čas užívali. Nakonec byl rád, že Lucce nevyprávěl příběh o statečnosti u výslechu, protože by mu to asi nevěřila, když slyšela, jak pištěl jako malá holka, když se na jedné z atrakcí poprvé otočil hlavou dolů.

Kolem půl jedenácté večer si sedli na lavičku a v rukou měli zmrzlinu, kterou koupil zcela výjimečně Zdeněk, 

"Proč my jsme se vlastně rozvedli?" zeptala se Lucka. "Pořád nám umí být spolu dobře." V té otázce nebyla lítost, ani žádná jiná emoce, bylo to prostě jen vyjádření stavu, který právě teď v sobě měla.

"Protože jsi šla na potrat," řekl Zdeněk tvrdě po chvíli ticha. Sice v dané chvíli necítil potřebu být k Lucce zlý a něco jí vyčítat, ale odpověď z něj vypadla dříve, než si stihnul uvědomit, co by to mohlo znamenat.

"Jo, já vím. A víš co? Já už nemůžu mít děti," řekla s klidem Lucka. Bylo to poprvé, co to někomu přiznala.

"To mi je líto, to kvůli tomu zákroku?"

"Vypadá to tak."

"Mě by to možná ani nevadilo, já asi nikdy děti nechtěl," řekl Zdeněk.

"Opravdu jsi nikdy nechtěl děti?"

"Já nevím, nikdy jsem o tom moc nepřemýšlel."

"Tak proč jsi tenkrát tak šílel?"

"Protože to, co jsi udělala, nebylo správné. Navíc jsi mě podvedla, to dítě jsi přece nečekala se mnou."

"A jo vlastně. To je pravda," řekla Lucka trochu zaraženě. Nějak na to pozapomněla. Respektive si své vzpomínky trošku upravila, aby pro ni byly přijatelnější.

"Nechme to být," řekl Zdeněk a dodal: "Je pozdě. Asi bych si měl jít lehnout, jsem celkem unavený. Nechceš jít spát dnes ke mně?" Takové návrhy byl schopen vyslovit jen, když měl něco vypito. Dnes mu odvahu dodávalo bílé víno, které večer s Lucií pili.

"Nechci," zasmála se Lucie. Dala mu pusu a řekla: "Máš pravdu, měli bychom jít spát. Doprovodím tě k hotelu."

Lucka dorazila do penzionu plná dojmů. Kromě toho, že si odpoledne a večer příjemně užila, cítila, že víno v ní probouzí chutě na prodloužení noci, a tak se velmi těšila na Marca. Zklamalo ji proto, že ho na pokoji nenašla. Překvapilo ji, že tam její partner nebyl a tak se po něm šla podívat do restaurace. Myslela si, že tam někdo z hostů ještě zůstal a Marco tam pomáhá s obsluhováním.

Po vstupu do restaurace zažila šok, který ještě předčil její setkání se Zdeňkem. O stůl rukama zapřená, tam byla nahá Giulia a Marco stál za ní a přirážel, co mu jeho italská živočišnost stačila. Když Lucii zaznamenali, Marco zůstal zaraženě stát, aniž by cokoliv řekl. Stále držel Giulii za boky a díval se směrem k Lucii s výrazem upřímného překvapení a děsu. Lucka by později přísahala, že Giulia se na ni v tom okamžiku vítězoslavně usmála, ale možná si to celé jen v návalu emocí vsugerovala.

Dívat se na ten absurdní výjev ale nemohla. Otočila se a vyběhla do vlahé noci.

Zdeněk se osprchoval a lehl si do postele. Vzal si knihu, kterou měl položenou na stolku u postele. Chtěl si ještě chvíli číst, ale u dveří jeho pokoje se ozvalo tiché zaklepání. Překvapeně došel ke dveřím. Myslel si, že si někdo spletl pokoj, nebylo by to poprvé, co se mu do pokoje pokoušel dostat někdo z opilých Čechů, kteří s ním byli na hotelu. Místo toho za dveřmi stála uplakaná Lucie: "Ahoj, můžu dál?" zeptala se.

O 57 minut později přesně, dosáhl Zdeněk, a tím i celá jeho dovolená, svého vrcholu. Za ty roky, co byl Zdeněk s Lucií od sebe se naučil jednu věc. Kdykoliv k němu Lucka přišla s nějakým problémem, tak moc neposlouchal, přikyvoval, říkal, že ji chápe a že to bude dobré. Obvykle to dělal dvacet minut, během kterých se k Lucii přibližoval, hladil ji a konejšil. Po této povinné dvacetiminutovce, které Zdeněk říkal předehra, se začali líbat a pak už to celé pokračovalo samospádem. Obvykle až druhý den začal Zdeněk přemýšlet o tom, co mu vlastně Lucka říkala a co po něm chtěla. Dnes naštěstí nechtěla nic jiného, než ubytovat.

Když potom vedle sebe usínali v posteli, myslel Zdeněk na Elišku. Nemyslel ale na to, že ji právě podvedl a neměl z toho výčitky. Bylo to poprvé, kdy si položil otázku, zda vlastně s Eliškou chce být. Zdeněk nebyl nutně z nejbystřejších, ale pořád byl na tom lépe než Eliška a vnímal se tak jako ten chytřejší z dvojice a měl pocit, že jej Eliška může trošku bránit v rozletu. Navíc unylý sex s ní mu po čerstvém zážitku z Lucií začal trošku vadit. Nakonec se rozhodl, že nemá smysl o tom přemýšlet tady, když je právě v ráji daleko od domova a pohladil Lucku po holých zádech. Dostal chuť na to, ještě jednou si sex zopakovat, ale Lucie už spala a on si ji netroufl probouzet.

                                                                         XII. Návraty

Zdeněk navrhoval Lucii, aby po zbytek dovolené zůstala v Itálii s ním. Navrhoval jí, aby bydlela u něj na hotelu a aby spolu prožili pěknou dovolenou, když jí to nevyšlo s Marcem. Lucka o ničem takovém ale nechtěla slyšet. Samozřejmě ho to mrzelo, protože celou noc si představoval, jak si užívá vášnivého sexu a jak rád by to zkusil dělat na pláži tak, jak to občas viděl v amerických filmech. Lucka ale jeho náruživé myšlenky nesdílela a on ji o nich samozřejmě neřekl, protože se za ně před ní styděl.

Lucie chtěla ukončit svůj pobyt v Itálii co nejrychleji. Hned druhý den ráno telefonovala Biance a v rychlosti jí popsala zážitky z předešlé noci a poprosila ji, zda by jí dokázala pomoci s návratem zpět do Vídně. Naštěstí pro Lucii uměla být Bianca velmi rázná žena, takže hned po jejich ranním telefonátu nařídila svému tátovi, aby pro Lucku dojel a dopravil ji zpátky.

Friedrich od smrti své ženy trávil všechen čas doma, nebo v práci, takže se z Vídně nevzdálil dobrých pár desítek let. Úkol, který mu byl dán, nesl se značnou nelibostí a obavou z daleké cesty do jiného státu. Na druhou stranu, Lucii už dlouho vnímal jako svou adoptivní dceru, takže sice brumlal něco o výmyslech a nezodpovědnosti mladých, ale ani na chvíli nepochyboval o tom, že se skutečně na záchrannou akci vydá. Když projížděl hranice, tak měl srdce v kalhotách už po cestě tam a ještě o něco níže mu kleslo, když hranice projížděl zpět, ale obě cesty se obešly bez kontrol a bez komplikací na silnicích, takže převoz Lucie zpět proběhl nad očekávání dobře.

Zpáteční cestu nedokázala Lucie vnímat. Byla zdrcená z toho, co se stalo, a tak si vlastně ani neuvědomovala riziko dalšího přechodu hranic a ani ji nedocházelo, že ji byl zase osud přátelsky nakloněn. Mnohem více se soustředila na své zklamání z Marca a z toho, že se spustil s Giulií. Ještě ten den po příjezdu do Vídně začala novou situaci řešit a začala ji řešit poměrně impulsivně a radikálně. Konec konců radikální řešení pro ni bylo typické.

Lucka sbalila všechny věci, které měla ve svém bytě, dala výpověď z nájmu a znovu se přestěhovala k Friedrichovi. O tom, že se chce vrátit zpět do svého prvního útočiště v Rakousku, řekla Friedrichovi už po cestě autem. Ten se ji sice snažil od jejího nápadu po dálnici do Vídně odradit, ale neúspěšně. Hlavně se mu ale nelíbilo, že chce Lucka před vším tak trochu utéct. Friedrich byl ze staré školy a podle něj se problémy a neshody měly řešit a ne se před nimi schovat někam jinam. Samozřejmě to Lucii i řekl, ale ona jeho názor nesdílela a svůj útěk vnímala, jako dostatečné řešení celé situace. Kdyby tenkrát tušili, že Lucce v Rakousku zbývá už jen pár týdnů, patrně by se rozhodli udělat všechno malinko jinak a možná by si tu společnou cestu autem pokusili i užít, ale samozřejmě v té chvíli nemohli tušit, co jim budoucnost připraví.

Zdeněk, skutečnost, že Lucka odjela, akceptoval s jistou nelibostí. Jeho představy a fantazie byly poměrně obsáhlé a hlavně velmi realistické. Zdeňkova představivost způsobila, že na něj dolehla deprese hned po té, co zůstal jeho hotelový pokoj znovu prázdný, a jediným důkazem o chvilkové přítomnosti jeho bývalé ženy, byl její parfém, který voněl pokojem ještě celé následující dopoledne. Po té, co Lucie odjela, byl celý den rozmrzelý a bez nálady. Z pokoje vycházel jen na jídlo do restaurace a sám v sobě trucoval na protest celému světu. Naštěstí pro něj si však hned druhý den ráno uvědomil, že je na dovolené a byla by blbost sedět na pokoji a přemýšlet o tom, co by bylo, kdyby tu Lucka zůstala do konce dovolené s ním. Proto se rozhodl, že si i druhou polovinu dovolené užije na maximum a vyrazil k moři, kde znovu vbíhal do vln a pak z nich vybíhal, smál se jako malé dítě a prožíval to tak, že mu vlastně ani nepřišlo, jak dny jeho dovolené neuvěřitelně rychle utíkaly a že nadešel čas, kdy se měl vracet domů.

Zdeňkovi se vracet do vlasti vůbec nechtělo. Když autobus v brzkých ranních hodinách vjel do Prahy, Zdeněk byl jako jeden z mála lidí vzhůru a byl znepokojený tím, že mu dovolená tak rychle utekla a že si nemohl být jistý, jestli se ještě někdy podívá k moři. Souběžně s tím si také uvědomoval, že v sobě cítí jisté prázdno, protože z jeho dosavadních hodnot toho moc nezůstalo. Teď už si byl jistý, že je rád, že komunismus padl a že všichni můžou, pokud jim to jejich peněženky dovolí, vycestovat. Souběžně s tím ale nebyl rád, že mu najednou jako by jeho životu začal chybět ten vyšší smysl života. Kromě teda té neměnné části, že největší štěstí v životě, je udělat šťastným sám sebe. Toto Zdeňkovi předsevzetí zůstávalo beze změny.

U autobusu na svého "odvážného" cestovatele čekala Eliška. Vypadala nevyspale a byla poměrně bílá. Když dala Zdeňkovi pusu, ucítil, že to není asi tak dávno, kdy naposledy zvracela.

"Tobě pořád není dobře?" zeptal se.

"Není, no," přitakala Eliška.

"Tak to nevadí. Můžeš odpočívat a nemusíš vůbec nic říkat a já ti budu vyprávět, co jsem všechno v Itálii zažil a viděl. Neuvěříš, co tam všechno mají, co se tam dá vidět, ochutnat a koupit a už vůbec neuvěříš, jak úžasně vypadá moře. To si nedokážeš představit. Udělal jsem pro tebe pár fotek, ale to se prostě musí vidět a hlavně ta cítit. To ti je takový zvláštní závan, který sebou moře nese, vždy když od něj fouká. To ani nejde popsat. Jo, a Benátky, to je nádhera. Víš, že moc nemusím zámky a tady ty kraviny, ale ten chrám svatého Marka, ten je úžasný. Ale tam je prostě úžasné úplně všechno. Ani nevím, od čeho přesně bych měl začít," Zdeněk byl k nezastavení. Stál před autobusem a sypal na Elišku všechny svoje dojmy. Ostatní spolucestující, kteří čekali na zavazadla a stáli poblíž, se na něj dívali a chápavě se usmívali. Vlastně jen Eliška poslouchala na půl ucha. Ostatní hltali každé Zdeňkovo slovo, protože s ním buď ve všem souhlasili, anebo si přezíravě říkali, že se ten chlap chová jako malé dítě.

"To mi všechno povyprávíš doma, ale nejprve bych chtěla říct něco já tobě," řekla Eliška a hlas se ji trošku třásl.

Zdeněk se na ni podíval. Neřekl nic, ale ten pohled byl jasnou výzvou k tomu, aby něco řekla ona.

Eliška se nadechla: "Jsem těhotná."

Zdeněk zůstal na pár vteřin stát jako opařený. Natolik ho to zaskočilo, že si ani nevšiml, že řidič autobusu vytáhl ze zavazadlového prostoru jeho kufr a snažil se mu jej podat. Ve Zdeňkovi se v té chvíli pralo překvapení s pocitem, že by měl rychle něco udělat, protože jinak celá tahle situace vygraduje do průšvihu. Proto se raději usmál, nebo se o úsměv alespoň pokusil a Elišku pevně objal. Tím objetím získával takticky čas pro další počínání. Zvažoval co udělat, co říct. Párkrát Elišku, stále ještě v objetí, pohladil pravou rukou po vlasech a pak zašeptal: "To je skvělá zpráva miláčku, to mám radost."

Možná by mu tu radost Eliška věřila o něco více, kdyby se mu v tu chvíli nerozklapala kolena.

                                                           XIII· Vendulina kariéra

V době, kdy Zdeněk měl za sebou nejúžasnější dovolenou svého života a Lucka se trápila kvůli zklamání z Marca, zcela jiné radosti začínaly vstupovat do života Lucčiny nejlepší kamarádky Venduly.

Lucie poznala Vendulu na učňáku. Obě se učily na prodavačku a hned od prvního seznámení bylo jasné, že si spolu rozumí a že jedna bez druhé následujícíh pár let neudělá ani ránu. Bylo to takové to pohádkové přátelství na první pohled a na prvního kluka. Jejich společným zájmem totiž byli právě kluci a obě byly zoufale zamilované do Sagvana Tofiho. Protože ale o něm mohly pouze fantazírovat, tak společně obrážely diskotéky v Berouně a pokud to šlo, tak v i v Praze. Společně chodily po hospodách a seznamovaly se s muži a snažily se bavit, co jim finance od rodičů a jejich věk dovoloval. Vzhledem k tomu, že obě holky byly přitažlivé, nebyl snad večer, kdyby si mohly stěžovat na nedostatek zájmu mužského okolí. Obě byly tmavovlásky, akorát Lucie byla menší hubená černovláska a Vendula měla barvu vlasů někde mezi tmavě hnědou až světle černou. Byla o poznání vyšší než Lucka a také měla o něco kypřejší tvary. Nebyla silná, jen byla žensky tvarovaná, což určitou skupinu mužů vždy velmi poutalo. K tomu Vendule neustále hořely v očích takové ďábelské plamínky, které z ní dělaly v podstatě neodolatelnou kořist a zároveň velmi úspěšnou lovkyni.

Když Lucka emigrovala a Vendula ukončila svůj vztah s Liborem, vůbec ji nenapadlo, jak rychle vezmou věci nový směr. Před revolucí pracovala jako prodavačka ve smíšeném zboží a svou práci ze své podstaty nenáviděla. Ještě o něco více, než svou práci, nenáviděla lidi, kteří se ji snažili v obchodě rozesmát, nebo nedej bože upozornit na to, že by se mohla chovat mile. "Nemohla byste se třeba alespoň trochu usmát?" slýchávala často. Skoro tak často jako větu: "Kdybyste byla o trošku příjemnější, zákazníci by se sem rádi vraceli. Tak co, myslíte, nešlo by to?"

"Nešlo!" odpovídala Vendula rázně. "Zákazníci stejně nemají kam jít jinam, takže sem budou chodit, i kdybych se jim do každého nákupu vysmrkala," dodávala s vervou, aniž by si pořádně uvědomovala, že má vlastně pravdu.

Se změnou režimu však začali být velmi aktivní Vendulini rodiče, kteří bojovali o majetek, patřící kdysi jejich rodičům. Jejich snaha získat zpět rodinné dědictví a právníci postupovali poměrně rychle a překvapivě úspěšně. Samozřejmě že to bylo i díky různým pozornostem, kterou tu a tam někomu podsunuli, ale na to se doba neptala a jim se dařilo majetek získávat zpátky do svých rukou. Vendula byla jejich jediná dcera, a protože rodiče tušili, že svůj nově nabytý majetek a založené firmy, nebudou moci spravovat věčně, a protože své dceři bezmezně věřili, část toho budov a společností přepisovali právě na ni.

"A co já s nimi mám dělat?" ptávala se Vendula otce. Neměla zájem o nemovitosti, ani o jakoukoliv obchodní společnost. Nerozuměla obchodu a nechápala, proč by do něj měla zasahovat. Otec jí trpělivě vysvětloval, co která společnost dělá a proč se vyplatí mít ten, či onen pozemek a přesvědčoval ji, aby se snažila rodinnému businessu co nejvíce věnovat.

"Ber to tak, že jak ti začnou jednotlivé firmy trošku vydělávat, tak si pomoci nich, můžeš plnit své dětské sny," snažil se ji smířlivě zaujmout otec při jedné z nekonečných debat.

Vendula se zamyslela: "Hele, a co kdyby ty ses staral o vedení těch firem a já si plnila své sny hned." Nebylo to poprvé, co takto kontrovala, ale bylo to naposledy, co se takto musela ptát. Její otec nešťastně rezignoval. Pochopil, že jeho jediné dítě prostě obchodní geny nezdědilo, a tak se Vendule bezvýhradně podvolil. Začal vést jednotlivé podniky, u nichž Vendula zůstávala oficiální majitelkou a jeho dcera si začala plnit dětské sny.

Našla si učitele zpěvu, se kterým samozřejmě ze začátku i spala, a který ji pomohl poskládat kapelu a začít veřejně vystupovat. Vendula v porevoluční euforii poznala zpěváky, kteří v té době hýbali republikou, ať to byl David Koller, Aleš Brichta, nebo třeba později Daniel Landa. Byla nadšená z toho, že s nimi už v letních měsících roku devatenáct set devadesát mohla na festivalech vystupovat na jednom pódiu a že ji v zákulisí oslovovali jménem, plácali ji po zadku a ona měla pocit, že je jedna z nich. Dokonce se rozhodla natočit na podzim desku.

Ano, prožívala svou osobní porevoluční nirvánu. Ze dne na den se stala bohatou a poměrně známou. Na ulici se za ní lidé otáčeli, čas od času ji prosili o podpis a chtěli se s ní vyfotit a ona úplně ztratila kontakt se svým předchozím životem. Zapomněla na trable, které mívala ve smíšeném zboží, zapomněla i na kamarádku Lucii, která před rokem utekla kamsi do Rakouska. Žila si nový a spokojený život, který na konci letní sezóny došel svého vrcholu, a Vendula si našla další smysl své existence.

Na jednom festivalu se Vendula potkala s punkovou kapelou Tři sestry a společně s nimi se pustila do alkoholové pitky. Prvního panáka v tom horkém letním odpoledni dali už ve dvě hodiny a koncert Venduly začínal až od šesti. Její večerní příchod na pódium byl proto hodně nejistý. Pletly se ji nohy a většinu své koncentrace musela vydávat do kontrolování chůze, což vedlo k tomu, že ani texty, které zpívala, nedávaly příliš smysl. Když už při druhé písničce si po několikáté uvědomila, že ji vypadly slova, případně, že vprostřed písně přešla na zcela jiný text, který ještě navíc nebyl její, rozhodla se, že kašle na chůzi, že se musí soustředit na svůj umělecký výkon. Tohle rozhodnutí ji ale vydrželo pouze několik vteřin, protože hned po té, co zapomněla hlídat své nohy a to, kam směřuje, zavrávorala a zřítila se z pódia dolů. Český bulvár byl tenkrát ještě v peřince, přesto fotografie a informace o Vendulině pádu se hned druhý den objevily v novinách. Byla tam i zmínka o tom, že se Vendule nic nestalo, protože ji pod pódiem zachytil jeden z jejich fanoušků. Kdyby média tušila, že ten fanoušek je osmnáctiletý brankář hokejového Kladna, který tu sezónu poprvé ochutná atmosféru naší nejvyšší soutěže a jednou se prosadí i v NHL, asi by tomu věnovala více pozornosti.

Pozornost však mladíkovi, který se jmenoval Petr, věnovala Vendula. Líbil se jí jeho úsměv, líbilo se jí jeho vysportované tělo a také to, že ji chytil. Ještě pod pódiem mu řekla, že ho zve na panáka do zákulisí. Vendula koncert překvapivě dozpívala, i když publikum pod pódiem postupně odcházelo, protože je nebavilo se dívat na opilou zpěvačku, která pro jistotu už jen seděla na pódiu a stále si pletla jednotlivé písničky, ji to ale nevadilo. Nemusela dávat přídavek, nebylo komu, a hned po vystoupení si Petra odvedla do zákulisí a po tom i na hotel. Přesto, že byl o více jak deset let mladší, tak se s Vendulou dali dohromady a stali se poměrně šťastným párem. K jejich štěstí jim dopomáhala i značná tolerance, kterou měli k sobě, své práci a svému životu mimo společné partnerství.

Když totiž o pár let později Petrova kariéra začala rychle stoupat, neměli na sebe tolik času a prostoru, kolik by si přáli a tak se snažili na maximum prožít alespoň ty chvíle, kdy byli spolu. Vždy, když Petrovi skončila sezóna, tak vyráželi na dlouhé zahraniční dovolené, poznávali města, státy, absolvovali velkolepé plavby lodí. Zkoušeli prostě žít naplno. Když potom v roce 1996 naši hokejisté vyhráli mistrovství světa, byl Petr jeden z hlavních strůjců úspěchu. Tenkrát přijel do Vídně z NHL, kde už několik let chytal a naší reprezentaci pomohl fantastickými zákroky k historickému úspěchu.

Několik dní pak slavil s týmem a několik dní pak slavil s Vendulou. Po jedné fantastické noci, kterou Petr s Vendulou prožil, ji řekl: "Tohle byla úžasná noc. Tak perfektní sex jsem ještě snad ani neměl. Ten byl možná ještě lepší, než loni na dovolené v Římě, vzpomínáš?"

Vendula se na něj podívala: "Já s tebou v Římě loni nebyla, vzpomínáš? Říklas, že tam letíš s Jágrem."

"Aha," víc k tomu Petr neřekl. Ani nemusel, Vendula více slyšet nechtěla. Kdyby ji Petr sáhl do svědomí, také by neobstála.

Ano, velká dávka tolerance udržela jejich partnerství, manželství i rodičovství. To ale hodně předbíháme. V červnu 1990 se Vendulina pěvecká kariéra teprve začínala, stejně tak jako Zdeňkovi s Eliškou začínaly přípravy na přírůstek do rodiny.

XIV· Nové cesty životem

Eliška se nakonec poměrně rychle se Zdeňkovou reakcí k oznámenému těhotenství smířila a došla k názoru, že se opravdu na miminko těší. Vzhledem k tomu, že nebyla úplně nejbystřejší a nedokázala být falešná, neměla důvod budoucímu otci jejího dítěte nevěřit to, co jí říkal. Jediné, co ji mrzelo, že souběžně s oznámením těhotenství, nebo alespoň těsně po té, nepřišla žádost o ruku. Bála se rodičům říct, že čeká dítě a není přitom alespoň zasnoubená, když ne vdaná. Sama ale na toto téma nikdy hovor nestočila a Zdeněk se k žádosti neměl. Tak alespoň byla ráda, že má radost z očekávaného přírůstku do rodiny a že ona sama nemusí myslet na to, že je nezaměstnaná, ale může se plně soustředit na zabezpečování věcí, které bude jednou potřebovat pro jejich "malý uzlíček lásky", který přivede na svět.

Zdeněk těhotenství prožíval a cítil jinak. Nebyl si vůbec jistý, co se stane, až miminko přijde na svět, protože nikdy před tím o něm nepřemýšlel, a tak vedl často dlouhé rozhovory sám se sebou na téma otcovství a úlohy a povinnosti rodičů. Nebyl si vůbec jistý, zda dítě chtěl, respektive si byl jistý, že ho neplánoval a tím pádem ho ani chtít nemohl, ale trápila ho otázka, zda ho bude chtít teď. Kdykoliv se někde zmínil o tom, že je Eliška v očekávání, všichni mu gratulovali a tvářili se, jak strašně super zpráva to je. O to více ho v úvodu mrzelo, že on to takto necítí, protože evidentně byla společenská povinnost se z dítěte radovat a on společenské povinnosti nerad porušoval. Snažil se hledat v těhotenství své partnerky pozitiva, ale z počátku mu to příliš nešlo.

Pozitivní pro Zdeňka byl alespoň fakt, že Eliška těhotenství poměrně dobře nesla. Kromě občasných nevolností se u ni neobjevily žádné negativní příznaky, a tak Zdeněk v podstatě neměl důvod vnímat, že by se něco v jejich běžném každodenním životě měnilo, až na jednu věc. Postupně začínal trpět jejich intimní život. Vše tělesné se smrsklo na masáže Eliščiných nohou, které ji čas od času bolely. To Zdeněk těžce nesl, ale snažil se toto zklamání přejít a vymyslet důvod, proč se těšit na novou sociální roli.

Postupně se zamýšlel i nad tím, zda se Eliščino sexuální nechutenství po porodu změní, a jak vlastně porod promění ji a její tělo. I tyhle myšlenky se mu honily hlavou a i jejich závěry se snažil idealizovat a představoval si, že se Elišce zvětší prsa a že celkově se v mateřství stane náruživější. Kdykoliv se ale dostal k těmto představám, skončil nakonec u vzpomínek na poslední noc s Lucií.

Nakonec, jak u něj bývalo zvykem, si našel pozitivum i v očekávaném přírůstku. Rozhodl se, že přežije těch prvních pár měsíců, kdy se nebude dát mimčo k ničemu příliš využít, konec konců, dům mají velký a bude se kde schovat, a hned jak začne malý, nebo malá, trošku vnímat, tak dostane školu domácích prací a všeho nezbytně nutného proto, aby byl on šťastný. Představoval si, jak bude sotva chodící mimčo učit zametat, stlát postele a posléze vařit kávu a pomáhat v kuchyni. I když tušil, že tato představa je možná malinko idylická, byl rozhodnutý, že světu ukáže, jak se dělá správně rodičovství a této "domácí dokonalosti" u svého dítěte dosáhne.

Zdeněk by možná řekl, že neví, kde mu hlava stojí, protože neustále řešil vlastní drobná dilemata a aby toho nebylo málo, do jeho otázek rodičovství se vměstnala ještě jedno zásadní rozhodnutí. Do života se mu totiž po půl roce vrátil náměstek, který zavolal, že by se chtěl potkat.

Když potom spolu seděli v cukrárně nad větrníkem a malým espresem - Zdeněk nechápal, proč někdo vaří tak malou kávu, když se jí pořádně ani nedá napít a je hned pryč - tak mu položil náměstek nečekanou otázku: "Zdeňku, hledáme někoho k nám do marketingu, nechtěl bys to zkusit? Je to bez výběrového řízení. Už se nějaký čas známe a já vím, že bys na to místo byl ten pravý."

Zdeněk byl nabídkou hodně překvapený a byl z ní tak zaražený, že náměstkovi nedokázal říct ani to, že si to rozmyslí. Neočekával, že by měl vlastně někdy v životě měnit povolání a nepředpokládal, že by nabídka na změnu přišla. "Ale soudruhu náměstku," soukal ze sebe "já přece o marketingu vůbec nic nevím."

"Zdeňku, prosím tě, dneska už si nikdo neříká náměstek. Navíc nejsem náměstek, ale manažer. Normálně si u nás v bance všichni vykáme a říkáme si křestním jménem - takže Radek. A soudruhu, to už si vůbec neříkáme. Nikdy a nikde. To si zapamatuj."

"Dobře. Pane manažere. I tak, já přece o marketingu nic nevím."

"To já Zdeňku také nevěděl, než jsem nastoupil do banky. Tady u nás, si myslím, že to nikdo neuměl moc dělat správně. Mě tam naštěstí dostal jeden známý, kterého jsem pamatoval ještě kdysi ze strany a hned po nástupu mě poslali do Německa a Francie na dvě velké školení. Zdeňku, to si neumíš představit, jak to tam vypadá, byl jsi někdy na Západě?"

"Ano, byl jsem teď nedávno na dovolené v Bibione...," Zdeněk chtěl svou dovolenou více rozvést, protože v něm stále ještě přetrvávali úžasné dojmy z moře a z toho, co všechno prožil, ale náměstek ho příliš neposlouchal.

"Tak vidíš, něco jsi viděl. Bibione, to není úplně ten samý svět, jako Mnichov a Paříž, ale mohlo ti to trochu napovědět. Na tom školení nám vysvětlili, co to je marketing a jak ho dělat správně. Na co cílit, jak vytipovat kam investovat a kde už nemá smysl dělat nějakou propagaci. To všechno tě naučím, jsi šikovný kluk a rychle se učíš, máš před sebou velkou budoucnost. Pojď to zkusit k nám, platově si polepšíš a já budu rád, že mám pod sebou loajálního kádra."

Právě Zdeňkova loajalita byl hlavní důvod, proč si na něj náměstek vzpomněl. Cítil totiž, že pod ním v marketingovém oddělení pracuje celá řada mladých lidí, kteří mají vysokou ambici, a on měl do důchodu ještě tři roky, které chtěl v klidu dožít. Zdeněk byl sice také ambiciózní člověk, neměl ale tolik vůle, aby něco pro svou ambici udělal, takže se nechával trošku vláčet životem a přijímal věci, které přicházeli.

Pro Zdeňka byl tento rozhovor dalším těžkým dílem do jeho mozaiky vnitřní nepohody a zmatku. Když už se pomalu smířil s tím, že bude mít potomka a že se Elišce zvětšuje břicho a přiměřeně s tím se zmenšuje její sexuální apetit, bylo pod něj položeno další dilema. Opustit Dráhy, kde práci zná a ví, co se od něj očekává a jít do práce, o které nic neví? Na druhé straně vah, ale byl slíbený vyšší výdělek a navíc mohl znovu spolupracovat s náměstkem. V něj měl velkou důvěru, vždyť jej ještě nikdy v životě nezklamal.

Nejtěžší na tom všem bylo, že se o tom neměl vlastě s kým poradit. Kamarády neměl. Když už se s někým bavil ve svém volném čase, tak to byli jeho kolegové z práce a s těmi svůj případný odchod řešit nechtěl a ani nemohl a s Eliškou to nemělo smysl. Nebyla by mu schopná poradit. Maximálně by mu řekla, ať jde tam, kde dostane více peněz, ale to nebylo pro Zdeňka tak snadné. Jako každý chlap, byl trošku srab a změnit povolání, to chtělo odvahu. Prožil tak několik bezesných nocí, během kterých vůbec netušil, jak se má rozhodnout a co udělat. Zvláštní je, že člověk se od přírody rozhoduje poměrně iracionálně. Místo toho, aby se rozhodoval na základě zkušenosti a faktů, rozhoduje se dle vnitřních pocitů, které občas klamou a bývají hodně krátkodobé. I Zdeněk se nakonec rozhodnul na základě niterního pocitu, který jej přepadl jednou odpoledne, když seděl na gauči, pil pivo a díval se na fotbal. Zdeňka od malička fotbal nebavil, ale jeho táta ho brával na Duklu a tam Zdeněk dostal pocit, že fotbal by měl sledovat každý, kdo je trochu chlap. Tak jej sledoval. Fandil Spartě, protože ji fandil náměstek a protože měl pocit, že ji fandí většina lidí, co zná. Ději na obrazovce příliš nevěnoval pozornost, a tak se zamyslel a na malou chvíli ho přepadl slabý pocit, že ví, co by měl udělat.

"Změním práci," oznámil Elišce, která mu právě donesla další pivo z ledničky. Eliška byla v pátém měsíci, ale břicho ji rostlo poměrně rychle a pohyb ji začínal dělat problémy. Po Zdeňkově nečekaném oznámení, které pro ni přišlo jako blesk s čistého nebe, protože netušila, že o něčem takovém přemýšlí, mu nejprve podala pivo, pak si sedla, párkrát se nadechla, aby se uvolnila a pak se zeptala: "A kam půjdeš?"

"Do banky na marketing," odpověděl Zdeněk odhodlaně. "Nabídl mi to náměstek. Přemýšlel jsem o tom a je to dobrá nabídka. Jasně, že se mi nechce odejít z drah, ale zase náměstek mě nikdy nezklamal, i nám vlastně kdysi zachránil vztah, takže jdu do toho, měním práci."

Eliška se chtěla zeptat, od kdy tu nabídku Zdeněk má a proč ji to neřekl dřív, pak ale svou otázku polkla. Nechtěla mu dát důvod k případné hádce. Znovu se párkrát nadechla a zeptala se: "Co to je přesně ten makrocosi?" Svou otázku myslela vážně. Pojem, co řekl před chvílí její přítel, slyšela poprvé. Zdeněk všeznale pokýval hlavou: "Reklama v novinách. A možná ještě něco navíc. A jmenuje se to makreting. Nebo tak nějak. Teď jsem se v tom sám ztratil."

Pevná vůle mu vydržela do chvíle, než musel dát výpověď u svého stávajícího zaměstnavatele. Tento okamžik natahoval skoro měsíc. Nejprve totiž řekl náměstkovi, že se rozhodl jít za ním do banky a protože náměstek na něj z počátku netlačil, tak to celé nechal spát. Když ale náměstek zjistil, že Zdeněk nedal výpověď, začal po něm chtít, aby to udělal co nejdříve, protože existuje něco jako výpovědní lhůta a on na něj nemůže čekat do nekonečna. Zdeňkovi se do toho nechtělo, ale pochopil, že teď už před jeho vlastním rozhodnutím není úniku. Už tak bylo jisté, že bude moci nastoupit až po novém roku, protože rok se přehoupnul do října.

To, že začal říjen, byl pro Zdeňka další impuls svůj odchod odkládat, protože byl začátek měsíce a výpovědní lhůta stejně běží až od měsíce následujícího po podání výpovědi. Nakonec tedy našel odvahu až poslední středu v měsíci. Byl strašně vyděšený, když zaklepal na kancelář svého nadřízeného, ten ale ke Zdeňkově překvapení výpověď přijal s úsměvem. Dráhy stejně snižovaly stavy a bylo poměrně dobře možné, že i na Zdeňka by nakonec došlo, takže se jednalo o oboustranně dobré řešení. Zdeněk dokonce dostal nabídku, že by mohl skončit dohodou už k prvnímu listopadu, ale to zase nechtěl on, protože by to všechno na něj bylo moc rychlé a on se stále toho, změny zaměstnání celkem bál.

Samozřejmě, že doma pak večer byl za hrdinu, když popisoval Elišce, jak podání výpovědi probíhalo.

"Normálně mě prosil, abych neodcházel," říkal Elišce, když se bavili o reakci Zdeňkova nadřízeného. "Byl z toho úplně mimo chudák. Zkoušel mě přemlouvat, nabízel mi zvýšení platu, pak dokonce i vyhrožoval, že jestli odejdu, tak už se nikdy nesmím vrátit a že mi udělá ze života peklo. Ale já byl v pohodě. Řekl jsem mu, že si to může zkusit, protože za mnou bude stát celá banka a ta je západní a na západě mají takové zisky, jako naše dráhy nemají a nikdy neměly. To na něj udělalo dojem, trochu se stáhl a nakonec mě uprosil, abych zůstal alespoň do konce roku. Samotného mě až překvapilo, za jak důležitého mě považují."

Eliška se zaujetím poslouchala: "Teda. Dobře jsi mu to nandal. Ale do konce roku bys asi stejně musel zůstat, ne? To máš výpovědní lhůtu."

Zdeněk přikývl: "To musel. Ale chvíli jsem si říkal, že bych prostě párkrát nepřišel do práce a oni by mě ještě rádi vyhodili. Dáš si se mnou vítězné kafe?"

Nabídku kávy Eliška odmítla. Bylo půl desáté večer a ona už takhle pozdě teplé nápoje nepila. A kávu už vůbec ne. Nechápala, jak si ji může Zdeněk dát a pak jít spát. Nechápala, že pak usne. I když v poslední době moc nespal, což ale přikládala tomu, že s ní soucítí, jelikož ona nedokázala oka zamhouřit. Rostoucí břicho ji dělalo problémy a navíc, kdykoliv už to vypadalo, že usne, tak ji miminko silně kopnulo.

Zatím stále o tom malém v bříšku, mluvili jako o miminku, protože si nenechali říct pohlaví. Zatím mu ani nezkusili vymyslet jména, což Elišku mrzelo, ale Zdeněk o porodu a o věcech kolem těhotenství moc mluvit nechtěl. Nechal v tom Elišku samotnou, protože on sám si řešil svůj postoj k budoucnosti.

Domem zavoněla káva, když ji Zdeněk zalil horkou vodou. Donesl si ji ke stolu v obýváku a posadil se. V té chvíli někdo zazvonil.

"Půjdeš tam?" zeptala se Eliška, která se nechtělo zvedat.

"Jo. Kdo to do prdele může být takhle večer?" zaklel Zdeněk.

"Neklej. Miminko v bříšku by to už mohlo slyšet," napomenula ho s úsměvem Eliška.

XV· Odhalená

Pro Lucku návrat do Rakouska rozhodně nebyl tak idylický, jako byl odjezd z něj. Marcovu nevěru těžce nesla, což bylo zvláštní, protože sama nikdy nebyla vzorem věrnosti. Nemanželské dítě, které kdysi čekala, byl jen vrcholek pyramidy. Je ale pravdou, že do Marca se zamilovala a za tu dobu, co byli spolu, jej nejenže nepodvedla, ale ani ji nikdy nepřišly myšlenky na sex s jiným. O to horší pro ni bylo vidět ho s Giulií. To, co viděla v restauraci v penzionu, se ji z počátku poměrně často vracelo v myšlenkách a občas i ve snech. Nebyla si schopná vysvětlit, jak je možné, že ji byl Marco nevěrný.

Hned jak dojela do Vídně, začala realizovat plán s vystěhováním. Vyklidila byt, ve kterém žila v nájmu a s pomocí Fridricha a Biancy se vrátila k nim domů. Chtěla Marcovi minimalizovat šanci ji kontaktovat a něco vysvětlovat. Nebylo o čem mluvit. Byla zklamaná a chtěla jít co nejrychleji dále, tak jak to dělala celý život.

Fridrichovi a Biance její návrat nevadil. Dům byl dostatečně velký na to, aby Lucie i oni měli své soukromí, jen podle očekávání hned po návratu dostala od Friedricha zákaz vařit. Lucka to přijala a znovu se snažila vypomáhat při všech ostatních domácích pracích a celkově, kde se dalo. I nadále pracovala v kavárně, což bylo největší riziko pro případné setkání s Marcem. Sice si to uvědomovala, ale jinou práci neměla a kavárny se vzdát nechtěla. Měla to tam ráda. Dojíždění do práce jí zabralo opět více času, ale bylo vlastně to jediné, co jí komplikovalo život. Její návrat na rakouský venkov byl jinak znovu idylický.

Před Marcem se ji nakonec povedlo ukrýt na necelé dva měsíce. Marco samozřejmě po návratu z Itálie, kde opravdu zůstal po celé čtyři týdny, jak slíbil rodičům a kde se ještě mnohokrát oddával hrátkám s horkokrevnou Giulií, se pokusil Lucii najít. Začal u ní doma, ale tam již nebyla a nikdo nevěděl, kam se narychlo odstěhovala.

Marco vlastně ani přesně nevěděl, co své teď již bývalé přítelkyni chce, nebo co by jí měl, říct. Neměl v plánu ji vysvětlovat to, co se událo. Bylo mu jasné, že jejich vztah skončil. Nebyl si jistý, zda mu to vadí. Sám se ve svých pocitech ztrácel. Během svého pobytu u rodičů nakonec začal cítit mírnou náklonost k Giulií, ale nevěřil, že vztah s Italkou by mohl pokračovat na dálku a chtěl zůstat ve své vídeňské restauraci.

I když nevěděl, co by měl Lucii říct, chtěl s ní mluvit. Měl ji rád. Nebyl hloupý, aby nevěděl, že jí ublížil a chtěl se za to omluvit. Asi. Vážně si nebyl příliš jistý.

Když zjistil, že Lucie ve spěchu opustila podnájemní byt, začal chodit do kavárny, kde pracovala, kdykoliv mu to volný čas dovolil. Protože ale měl svou vlastní restauraci, nebylo toho volného času tolik, jak by si přál a zpočátku se stávalo, že se s Luckou míjeli.

Nakonec ale uspěl. Bylo jasné, že pokud bude trpělivý, tak jednoho dne musí uspět. Byl to jeho osmý pokus Lucku kontaktovat. Byl večer, ale bylo poměrně teplo. Marco šel z práce, měl čas, a protože bylo příjemné počasí, rozhodl se, že si cestu domů malinko prodlouží a pokusí se nahlédnout do kavárny. Lucce měla končit směna za půl hodiny a kavárna byla již celkem prázdná a tak, když Marco přišel dovnitř, obsluhovala zrovna postarší pár, což byli jediní hosté v celé provozovně. Když zahlédla svého expřítele, chtěla někam utéct, ale to nešlo, tak se pokusila zachovat dekórum a chladně se zeptala:

"Dobrý den, budete si přát?"

"Ano, chtěl bych s tebou mluvit," řekl Marco.

"Asi nemáme o čem," řekla Lucie, která ještě stála nad stolem, u něhož seděli jediní hosté kavárny.

"Já myslím, že rozhodně je," řekl Marco také poměrně chladně, což vyprovokovalo muže, který seděl u stolu, aby se zvedl a postavil se před Lucii: "Běžte pryč nebo zavolám policii." 

Lucie byla zaskočena mužovou reakcí. Polichotila ji, na druhou stranu ji přišla malinko zbytečná. Ona sama se nebála, že by ji měl Marco ublížit a protože nechtěla tuto scénu dále prodlužovat, řekla muži, že to bude v pořádku a že mu děkuje, usadila jej zpátky ke stolu a Marcovi řekla, ať s ní teda jde na bar. Ještě před tím, než s Marcem vůbec promluvila, donesla ke stolu pro manželský pár dva dortíky, jako poděkování za to, jak se jí muž zastal. Udělalo to na ni dojem i proto, že věděla, že důchodce si musel být dobře vědom toho, že se nemůže fyzicky s mladým Italem měřit.

"Co chceš? Pro mě to skončilo a dál tě nechci vidět," řekla Lucie odměřeně, když se vrátila za Marcem, který teď nervózně postával u kávovaru.

"Chtěl jsem se asi jen omluvit," řekl.

"Za co?"

"Za to, co se stalo. Je mi to líto."

"Co? To že si ji klátil v jídelně, kde normální hosté jedí a očekávají určitou úroveň hygieny?"

"Ne, za to ne."

"Aha, takže za co?"

"To že jsem ti ublížil. Měl jsem... Mám tě rád, nechtěl jsem ti ublížit."

Lucku jeho přiznání trochu obměkčilo, takže mu nabídla kávu a nakonec spolu mluvili ještě dvě hodiny po té, co Lucii skončila pracovní doba. Marco nabídl Lucii, že ji odveze do místa, kde aktuálně bydlí a ona souhlasila. Po cestě v autě se smáli a vtipkovali, jako staří známí.

Oba věděli, že vztah mezi nimi je u konce.

Urovnání situace s Marcem vedla Lucku k názoru, že Friedrich měl pravdu a její útěk z Vídně byl poměrně předčasný. Bohužel, vzhledem k tomu jak rychle zmizela, smlouva, nesmlouva, a to, že ze dne na den přestala platit nájemné, vedlo k tomu, že šance vrátit se do původního bytu již nebyla. Lucka ale nechtěla Friedricha s Biancou obtěžovat, navíc se k nim do domu nově přistěhoval i Biančin přítel a tak o něco více chtěl bydlet sama. Rozhodla se tedy znovu začít hledat ubytování v hlavním městě Rakouska.

Byt se jí poměrně dlouho nedařilo najít a vše kolem se vůbec poprvé od její emigrace začalo kazit. Kavárna, kde pracovala, začala ztrácet hosty, protože se přímo na proti ní otevřela nová prodejna "coffe to go" a mnoho lidí vyměnilo klid a idylu posezení u dortíku s kávou, za pragmatičtější horký nápoj do ruky. Úbytek hostů se projevil Lucce na dýškách, což ji také značně omezovalo při výběru bytu na pronájem.

Nežádoucím vrcholem všeho byl však jeden deštivý říjnový den. Lucie přišla do práce a u stol úplně v rohu uviděla naprosto opilého Marca. Bylo vidět, že i sezení na židli mu v tu chvíli dělá značný problém.

"Čeká tu na tebe," řekl Lucce kolega, kterého měla za dvacet minut střídat. "Proč jsi mu naléval? Co pil?" zeptala se překvapeně. Nikdy ještě Marca v takovém stavu neviděla. "To nevím, co pil, takhle sem už přišel," dostalo se jí odpovědi. Lucie tušila, že něco není v pořádku a proto si k Marcovi přisedla, do začátku směny ještě měla čas.

"Co se stalo?" zeptala se místo pozdravu.

"Ona je těhotná," vysoukal ze sebe Marco.

"Kdo?"

"No kdo. Giulia."

"Cože?"

"Jo, volali mi to naši. Je u nich, brečí tam, že jsem ji otěhotněl a utekl."

"Aha. Z jednoho sexu, to je celkem smůla. Doufám, že to byl alespoň pořádný zážitek," řekla Lucka sarkasticky. Najednou cítila nad Marcem určitou převahu a chtěla ji využít. Tak trochu mu vrátit, že ji ponížil.

"To nebylo jednou," zahuhlal Marco popravdě.

"Cože?"

"Normálně jsme spolu spali už párkrát před tím a několikrát po té, co jsi odjela. A zážitek to byl pokaždé. Ale za tohle asi nestál," Marco byl zhroucený, opilý a měl tendenci k sebemrskačství. Chtěl Lucii vyprovokovat, přál si, aby na něj křičela, nebo aby mu hned jednu vrazila. "Vrátím se do Itálie a vezmu si ji," proto ještě doplnil.

Byla to ukvapená reakce, ale on ji myslel na pár okamžiků vážně. Bylo to podobně ukvapené, jako Lucčino vystěhování z Vídně a vlastně s podobným výsledkem. Lucka se pak chtěla vrátit a Marco měl chvílemi i myšlenky na to, že by se zabil. A když ne sebe, tak Giulií, která na svatbu celkem tlačila.

"Ty jsi takový prase!" začala hystericky křičet Lucie. Stoupla si a okamžitě se k Marcovi nahnula, aby si mohla být jistá, že ji slyší. "Ty sis to tam s ní užíval pravidelně? A pro jistotu i po té, co jsem odjela? A za mnou pak přijdeš s prosíkem, že ti to je líto. Že tě to mrzí. Nic tě nemrzelo. jsi prostě prase, který si chtělo užít a tak sis to užil, že? Ty ubožáku."

Těch pár hostů v kavárně se otáčelo na Lucku, protože ji nešlo přeslechnout, proto se k ní okamžitě vydal i její kolega, aby ji uklidnil. Ve stejné chvíli, kdy zamířil směrem k Lucii, také do restaurace vstoupil postarší muž v obleku s dvěma policisty. Muž přejel kavárnu pohledem a zamířil rovnou k Lucce, která v té chvíli se snažila popadnout dech, aby mohla znovu začít křičet na Marca. Její kolega již stál u ní a šeptal ji něco do ucha. Se šepotem přestal, když se muž s policisty zastavil u nich.

"Můžu Vás poprosit o předložení Vašich dokladů?" zeptal se ten v obleku. Lucie byla ještě v hysterickém záchvatu, který se ale pokoušela velmi rychle vydýchat, protože ji došlo, že něco není v pořádku. "Já... Já..." hledala vhodná slova. "Teď je nemám u sebe, proč byste je potřeboval?"

"Nehrajte mi tu prosím divadlo a řekněte mi Vaše jméno," odpověděl muž stroze a příkazem. V té chvíli totiž už moc dobře věděl, že Lucie je v Rakousku nelegálně. Nebyl si sice zcela jistý jejím pravým jménem, ale věděl, že našel toho, koho hledal. Rakouský úřednický šiml totiž stříhá ušima pomalu, ale jistě. Lucie udělala velkou chybu, když na začátku roku zamířila ke gynekologovi na doklady Biancy. Odpovídající úředník na zdravotní pojišťovně totiž zaznamenal, že najednou má spisy na jednu ženu od dvou gynekologů ze zcela odlišnými výsledky a tak začalo vyšetřování, které původně začalo podezřením na pojišťovací podvod lékaře a skončilo objevením nelegální migrantky od někudy z bývalého východního bloku.

"Já..." Lucie se už nezmohla na slovo. Sklopila hlavu a do očí ji vyhrkly slzy. Nebyla na něco takového připravená a už vůbec ne pár vteřin po té, co ji Marco oznámil, že si to s Giulií užíval v průběhu měsíce hned několikrát. Zůstala stát jako solný sloup a tak na sebe iniciativu přebral Marco. Ten se s vypětím všech sil postavil a pak se vrhl na jednoho z policistů s výkřikem určeným Lucce: "Utíkej!"

Lucka zaskočená sledem událostí, nedokázala utíkat. Věděla, že úřady o ni vědí a že jakákoliv další její aktivita by mohla hodně přitížit Friedrichovi s Biancou, a to nechtěla. Navíc by patrně ani nikam neutekla, protože policistovi nezabralo ani deset vteřin Marca zpacifikovat a spoutat ho, takže patrně i ji by doběhli dříve, než by se ji podařilo dostat z kavárny. Nečekaný výjev upoutal nejen Lucčiného kolegu, ale i ostatní hosty kavárny, kteří se teď otáčeli a čekali, co se bude dít dále. V kavárně bylo ticho, jako snad ještě nikdy.

"Já s vámi jít nemůžu, já mám teď směnu," řekla Lucka plačtivým hlase a zvedla své oči k úředníkovi, který přišel s policisty. Slitování se ale nedočkala. "Směnu nemáte. Tady už nepracujete. Vlastně jste tady nikdy nepracovala," odpověděl jí. Jeden z uniformovaných mužů ji poměrně jemně vzal za paži a ukázal jí, aby šla s nimi. Ani jí nedali pouta, jen ji doprovodili k policejnímu vozu, do kterého ji posadili. Úředník v obleku si přisedl k ní. Spoutaného, křičícího, klejícího a kolem sebe kopajícího Marca potom naložili do druhého vozidla a obě auta s majáčky odjela. Pokud Marco chtěl, aby mu bylo ještě hůře a aby se udála pořádná scéna, tak tenhle sen se mu splnil.

Lucie se po převozu na stanici naprosto sesypala. Usadili ji do vyšetřovny a tam zůstala více jak hodinu sama. Hlavou jí teklo nepřeberné množství myšlenek, které nedokázala zastavit, ani usměrnit. Měla strach, který prostupoval každý centimetr jejího těla. Ani se tak nebála o sebe, protože nevěděla, co ji čeká, ale pořád si říkala, že je v civilizované zemi, takže se ji přece nemůže nic zase tak hrozného stát a mlátit ji snad taky nebudou. Bála se o Friedricha s Biancou. Hlavně o Friedricha. Nevěděla, jak moc o ní rakouské úřady vědí, nevěděla, zda tuší, kde bydlela a strašně se bála, že přinese své rakouské rodině problémy. Obzvláště, když Friedrich byl vlastně první, kdo ji potkal, a kdo místo toho, aby ji nahlásil úřadům, ji schoval u sebe doma. Bez něj by celé její rakouské dobrodružství skončilo dříve, než vůbec začalo. V celé té křeči úplně zapomněla na Marca, kterého policejní vůz odvezl jinam než ji.

Po nekonečně dlouhém období samoty na vyšetřovně k ní došel muž v obleku, který pro ni přišel do kavárny. Lucie už v té chvíli byla rozhodnutá, že nebude lhát. A tak v následujících čtyřech hodinách převyprávěla opravdu celý příběh svého přechodu hranic, přiznala i to, že během pobytu v Rakousku přejela hranice do Itálie a zpátky, řekla, že Marco opravdu vůbec netušil o tom, že žije ve Vídni nelegálně. Za celou dobu zalhala jen jednou, a to když řekla, že Biance doklady kradla, to když si sháněla podnájem, práci anebo třeba lékaře. Lucka tvrdila, že Bianca o ničem z toho nevěděla, protože ji doklady vždy vrátila zpátky a tak si toho nikdy nevšimla. Chtěla ochránit alespoň ji, když už přiznala, že ji Friedrich pomohl zůstat v Rakousku.

Úředník ji do popisování toho, co se událo za její více, než rok dlouhý pobyt ve Vídni příliš nezasahoval. Občas položil doplňující otázku, občas si něco zapsal. Lucce se zdálo, že její verzi věří a proto se do toho nešťoural. Úředníkovi se zase zdálo, že se mu Lucka líbí a tak ji vlastně ani nechtěl trápit. Kromě toho, že byla pěkná, vypadala i zoufale a měla krásné, i když uslzené, oči. Navíc on už stejně dopředu věděl, jak tenhle případ dopadne, takže necítil potřebu nějak přitápět slečně zadržené a ještě více ji deprimovat. O jejím pobytu v Rakousku toho doposud moc nevěděl a vlastně ho to ani příliš nezajímalo. Jeho úkol skončil tím, že ji našel, udělal o tom záznam a vydal doporučení k rychlému řešení.

Lucie byla po skončení výslechu vzata do vazby a následující dva dny s ní téměř nikdo nemluvil. Pro Lucku to bylo hrozné období. Byla zadržená stejně, jako kdyby byla nějaký vrah a do toho ji chyběli zprávy z venku. Hlavně o svých nejbližších. Nevěděla, co se stalo s Marcem, nevěděla, co se děje s Friedrichem a Biancou.

S Marcem se v tom období celkem nic moc nedělo. Měl štěstí, že policista, po kterém se vrhnul, byl zcela bez následků a jejich střet přešel mlčením. Po incidentu ho dopravili na záchytnou stanici, takže nakonec zaplatil jen pokutu a čas strávený na záchytce. Tím jeho dobrodružství skončilo. Samozřejmě, že se následně snažil zjistit co nejvíce u Lucii a jejím stavu, ale z policie žádné informace nedostal. V kavárně o Lucce nevěděli více než on, takže jeho pátrání bylo poměrně marné a neúspěšné.

Friedrich s Biancou se chtě nechtě také podrobili výslechu. Hned druhý den po zadržení Lucie k nim dorazil místní policista, aby s nimi sepsal protokol o tom, co se u nich dělo za poslední období. Všechny tyto úkony byly ale už jen formalitou. Nikdo se nechystal potrestat ty dva, kteří schovávali mladou holku z Československa doma. V podstatě šlo jen o ověření Lucčiny verze. Bianca u výslechu přiznala, že Lucce své osobní doklady půjčovala vědomě, ale ani tuto skutečnost nikdo následně neřešil. Jediný právní úkon, který tedy začal probíhat, bylo Lucčino vyhoštění ze země a její návrat do rodné vlasti.

Když po dvou dnech dorazil úředník zpět za Lucií a u ní na cele ji oznámil, že ve zkráceném řízení bylo rozhodnuto o jejím návratu do Československa ani neprotestovala. Ráno následujícího dne pro ni přišli dva policisté, kteří měli za úkol ji dopravit za hranice, a tam ji předat československým kolegům. Protože Lucka zanechala v úředníkovi, který měl její případ na starost, pozitivní dojem, dostala ještě možnost zajet k Friedrichovi a Biance a odvést si od tam osobní věci. Bylo to velmi vstřícné gesto, což si uvědomovala. Dostala možnost se rozloučit a možná opravdu naposledy vidět lidi, kteří ji umožnili prožít úžasný rok života ve světě, který si před tím ani nedovedla představit. Jejich shledání a souběžně loučení probíhalo velmi dojemně. Dlouhá objetí, slzy, pusy na tvář, sliby toho, že určitě budou v kontaktu a budou za sebou jezdit. Bylo to přesně tak, jak by to napsal hollywoodský scénárista.

Když měla Lucie sbaleno a byla už alespoň stokrát rozloučená, upozornil ji jeden z policistů, že už je opravdu čas jet. Přikývla a jako bez duše zamířila k policejnímu vozu. Nechtěla se otáčet, protože měla pocit, že by to nezvládla. Na chvíli ji napadlo, že za sebou nechává všechno své štěstí a už nikdy se nebude moci cítit tak, jako se cítila během posledních měsíců. Ještě před tím, než ale nasedla do auta, k ní přiběhla Bianca a ještě jednou ji chytla za ruku: "Já se budu vdávat!" vykřikla. "Šla bys mi prosím za svědka?" Lucka ji znovu objala a opět začaly obě plakat. "Ráda. Strašně ráda," šeptala Lucie. 

Bianca ji ze samá radosti zvedla do náruče a vyhodila do vzduchu. Letící Lucie vzduchem překvapila všechny, včetně policistů a samotné Lucie, která nepřistála na nohy, ale na záda. Její pád byl poměrně škaredý a na Lucii bylo okamžitě vidět, že se potloukla. Na zcela nečekanou situaci reagovali všichni v první chvíli mlčením a překvapenými pohledy, pak se Bianca znovu rozbrečela, teď to ale nebylo z lítosti, nýbrž ze strachu, že Lucce ublížila.

Lucie však byla v pořádku. Bohužel pro ni si ale odnesla drobné šrámy a odřeniny i v obličeji, takže na první pohled bylo vidět, že prožila něco ne zcela příjemného a bolestivého. Policisté proto trvali na tom, že ještě před její deportací ji vezmou na kontrolu do nemocnice, což následný Lucčin převoz ještě o pár hodin zdrželo.

Zdržení předání deportované osoby poměrně namíchlo dva pražské policisty, kteří čekali u hranic na předání běženkyně. Jeden z nich byl služebně i věkově starší a zkušenější nadstrážmistr a od začátku tak trochu počítal s tím, že neproběhne vše, podle plánovaného itineráře. Tomu druhému bylo sotva třicet, u policie sloužil tři měsíce a očekával, že celá akce proběhne v rychlosti a on se bude moci vrátit co nejdříve k ženě a dětem. Čím déle se tedy odkládalo předání, tím více byl nerudný a neustále poznámkoval o nespolehlivosti Rakušanů. Naštvání obou policistů však poměrně rychle vymizelo, když zjistili, že jim jejich rakouští kolegové přivezli mladou, pěknou, i když lehce potlučenou, ženu.

V podstatě hned po té, co Lucka nastoupila do jejich vozidla, s ní začali vtipkovat a samozřejmě, že jejich pozornosti neutekl ani Lucčin obličej. "To Vás tak zřítili Rakušáci?" zeptal se ten starší.

Lucka měla prvotní strach s nimi mluvit, protože si pamatovala, že před revolucí nebylo radno si s policií zrovna dvakrát zadat, ale tihle dva ji přišli milí, tak se pokusila využít možnosti konverzace v rodném jazyku. "Ale ne, takhle jsem dopadla po té, co jsem jedné kamarádce slíbila, že ji půjdu za svědka na svatbu," řekla s úsměvem. Usmívat se ji sice příliš nechtělo, navíc ji bolely drobné oděrky v obličeji, ale co se dalo dělat.

"Aha, a to jste ji hned vzápětí řekla, že jste s jejím budoucím manželem taky spala, ne?" zasmál se ten mladší. Atmosféra byla uvolněná a tak Lucie po cestě do Prahy znovu vyprávěla svůj příběh a kluci od policie obdivovali její odvahu, když utekla přes hranice, šla bydlet k cizímu muži a ze všeho nejvíce ji obdivovali za to, že skočila padákem.

Do Prahy, vzhledem k neplánovaným zdržením, dojeli až ve večerních hodinách a Lucie hned po příjezdu musela na policejní stanici, kde s ní znovu zaprorokovali většinu z toho, co už říkala v autě a také v Rakousku. U sepsání výpovědi už nebyl mladší z policistů. Ten hned po příjezdu spěchal domů a tak Lucka zůstala jen s tím, který ji přišel příjemnější a očividně straší. Když měli dořešené všechny papíry, bylo ji řečeno, že ze strany policie to je vše a že prozatím může jít. Prozatím proto, že se může stát, že bude potřeba ještě něco z její výpovědi upřesnit, i třeba na přání rakouských úřadů. Následně dostala poučení o tom, že si musí vyřídit nové doklady a tím byla oficiální část u konce. Lucka se zvedla k odchodu, a když už byla ve dveřích, policista s pohledem upřeným na její zadek se ještě zeptal: "Máte vlastně kam jít?" Lucka se otočila a usmála: "Mám tu byt, nebojte." To byla odpověď, které se nadstrážmistr tak trošku bál. Bydlel sám, protože ho jeho bývalá žena opustila už před patnácti lety a tak na malou chvíli zadoufal, že by u něj mohla mladá emigrantka najít útočiště a náruč plnou něhy. Nenašla.

Co však Lucie vůbec nečekala, že nenajde útočiště ani ve svém původním bytě. V tom už totiž více jak půl roku bydlela sedmdesáti letá důchodkyně, která neměla pro nečekanou návštěvu pochopení. Lucie totiž si nejprve zkusila u svého bývalého bytu odemknout dveře, a když to nevyšlo, tak zazvonila.

"Co tady děláte?" vybafla hned na důchodkyni, když ji přišla otevřít.

"Bydlím, co chcete?" odsekla nová nájemkyně bytu a tak začala pětiminutová hádka, kdo v bytě vlastě bydlí a kdo na něj má nárok. K Lucčině škodě byl nepopiratelný fakt, že v bytě opravdu bydlí ta starší paní a ne ona. Svědčilo o tom jméno na zvonku, schránce a také vybavení bytu a pořádek v něm. Kdyby tam bydlela Lucie, patrně by tak naklizeno neměla. A důchodkyně si byla své nesporné převahy a pravdy vědomá, takže když necítila s Lucie žádnou snahu přistoupit na skutečnost, že byt už jí nepatří, začala vyhrožovat: "Jestli okamžitě nevypadnete, zavolám na vás esenbé. A taky to dám vědět na národní výbor a oni s vámi udělají krátký proces. Vy fašistko."

Lucie netušila, co znamená být fašistkou, ale překvapilo ji, že by ještě mělo existovat esenbé a národní výbory. Nahlas však neřekla nic, protože s policií se ten den už vidět znovu nechtěla. Vlastně doufala, že se s policií už nebude muset vidět nikdy a proto se otočila a odešla do pražské noci. Bylo to stejné, jako v Bibione. Zase utíkala nocí z místa, kde si myslela, že najde klid a své štěstí. Jen ta pražská noc byla o poznání chladnější.

Poslední záchrana, na kterou si vzpomněla, byla stejná jako tenkrát v Itálii - byl to její exmanžel. O půl hodiny později tak zazvonila u něj doma. Lucie byla tak rozhozená ze setkání s tou cizí starou paní, že se bála, aby ji i tady neotevřela nějaká nepřátelská důchodkyně, která na ni bude zase volat čerta s ďáblem a SNB s národním výborem a možná i armádu včetně letectva. K její úlevě skutečně otevře Zdeněk, a když za dveřmi uviděl Lucii, zatvářil se hodně překvapeně.

"Ahoj, můžu dál?" zeptala se Lucie, jako už tolikrát.

XVI· Za dveřmi je exmanželka

Tentokráte Lucie prožila nejnepříjemnější návštěva u Zdeňka od jejich rozvodu. Když totiž jako obvykle zamířila do obýváku, narazila tam na blondýnku, která se tvářila hodně překvapeně a rozhodně nepřátelsky. Navíc vypadala, že ji musí každou chvíli explodovat břicho. Elišce sice ještě do očekávaného termínu porodu zbývalo několik měsíců, ale břicho se ji zvětšovalo neuvěřitelně rychle, a tak se opakovaně setkávala s otázkami, zda náhodou nečeká dvojčata. Eliška i Lucie se na sebe překvapeně dívaly a nemluvily. Nervózní byl i Zdeněk, který byl sám z Lucčina příchodu překvapený, protože netušil, že je jeho bývalá žena zpátky v Československu a navíc vůbec nevěděl, jak se má zachovat a co má udělat. Nakonec jej napadlo, že by asi měl obě holky představit, když už jsou v jednom pokoji.

"Toto je Lucie, moje bývalá žena, toto je Eliška," řekl.

Eliška se s heknutím zvedla, aby podala Lucce ruku: "Zdeňkova současná přítelkyně," řekla, aby doplnila představení, které bylo z jejího pohledu zcela nedostatečné, protože nezdůrazňovala, že se Zdeňkem patří k sobě.

"Ahoj Zdeňkova současná přítelkyně, já jsem Lucka."

Po krkolomném úvodu přišlo opět ticho. Byl to takový klid, který jako by předznamenával válku. Eliška si zpátky sedla do křesla a vypadalo to, jako by si v křesle vytvořila zákop a vyčkává, než jako první hodí granát směrem k nečekané návštěvě. Lucka nervózně párkrát přešlápla na místě, Zdeněk stál ve dveřích do obývacího pokoje, netuše, co by měl říct dále, když už holky představil. Přesto, že nebyl nikdy úplně ematický, tak cítil, že tohle není dobré a že tady hrozí strašnej průšvih a narušení jeho komfrotní zóny.

"Dáš si kafe, právě jsem si uvařil?" zeptal se nakonec Lucky. Ta sice na kávu vůbec chuť neměla, ale byla to možnost, jak na chvíli zpracovat tuto trapnou chvíli, a tak souhlasila. Jak se ale vzápětí ukázalo, nebylo to zrovna dobré rozhodnutí, protože Zdeněk zmizel v kuchyni a holky spolu zůstaly o samotě. Kdyby v tom okamžiku Eliška vytáhla zbraň a začala střílet, tak by to asi nikoho nepřekvapilo. Místo střelby se ale Eliška se na Lucku podívala s despektem a opovržením a několikrát si před ní demonstrativně pohladila těhotenské bříško. Částečně proto, aby uklidnila miminko uvnitř, ke kterému už samozřejmě dorazila maminčina nervozita, a začalo se vrtět, protože netušilo, co se děje, ale vědělo, že něco není v pořádku a hlavně proto, aby Lucka neměla pochyb o tom, kdo tady je těhotný, takže kdo ke Zdeňkovi patří. Lucka neměla radost z dalšího miminka ve své blízkosti, protože jí to připomínalo fakt, že ona mít děti nikdy nebude, ale co se dalo dělat. Situace jí byla tak nepříjemná, že teď o tom, že miminko bude mít nejen Marco, ale i její bývalý manžel neměla vůbec čas hlouběji přemýšlet.

Po chvíli se vrátil Zdeněk z kuchyně a nesl dvě kávy. "Ty si vážně nedáš?" zeptal se Elišky, aby neměla pocit, že na ní zapomněl. "Ne," odpověděla stroze, což mu na sebevědomí moc nepřidalo a tak se podíval na Lucku: "A ty si vážně nesedneš?"

Lucka si sedla, a protože nevěděla, kde by strávila dnešní noc, kdyby se nedomluvila s těmi dvěma, tak se rozhodla, že raději ze sebe vysype hned teď všechno, co z jejího pohledu, bylo potřeba. Kdyby ji totiž do azylu nevzal Zdeněk s Eliškou, tak by už vážně nevěděla, kde stráví noc, proto se nadechla a začala s vysvětlováním: "Já se - Zdeňku a Zdeňkova současná přítelkyně - vážně moc omlouvám, že jsem sem takhle vpadla. Dneska mě vrátili policajti z Rakouska zpátky sem do Československa. Myslela jsem si, že budu bydlet u sebe, jenže v tom bytě je nějaká stará paní, která mě vyhrožuje pomalu i peklem, pokud se budu snažit do bytu vrátit a já fakt nemám aktuálně kde přespat. Chtěla jsem Vás poprosit, jestli bych tu nemohla zůstat tuhle noc... Možná pár nocí... Než si něco najdu. Slibuji, že se budu snažit si něco najít co nejdříve. Nechci Vás tu otravovat, obzvláště když vidím, že jsi - Zdeňkova současná přítelkyně - ve šťastném očekávání a pravděpodobně i těsně před porodem."

Po vyslovení této prosby se v pokoji znovu rozhostilo ticho. Eliška věděla, že Zdeněk v podstatě nemůže říct ne, ale chtěla, aby si to vyřešil sám a ona se na něj za jeho rozhodnutí mohla následně zlobit. Zdeněk také mlčel, protože nechtěl být ten, kdo řekne ano, aby se na něj Eliška následně nemohla zlobit a v duchu apeloval na její sociální cítění. Při pohledu na Lucii ji muselo být člověku líto, protože se ji nedostávalo žádné odpovědi, což se následně projevilo zvlhnutím jejích očí. Lucka nechtěla brečet, za posledních pár dní plakala mnohokrát, ale takovou reakci nečekala a začala se kvůli tomu cítit nechtěná a opuštěná. Když zazvonila u Zdeňkových dveří, byla smířená s povinným sexem a následně s tím, že u něj stráví pár dní, ale místo toho ji přivítalo nepřejícné ticho a k tomu ta nepřátelská blondýnka nafouklá tak, že kdyby pod tričkem místo břicha měla balónek plněný héliem, tak by musela po pokoji bez větších problémů létat.

"Tak já nevím, co myslíš ty Eliško?" zkusil Zdeněk opatrně přenést zodpovědnost na svou partnerku.

"No moje bývalá žena to není, takže si to rozhodni sám. Ale jenom bych řekla, že opravdu jsme v šťastném očekávání a že to miminko bude Zdeňkovo. To aby o tom nebylo pochyb. Jsou takoví, kteří si ho totiž udělají v podstatě s kýmkoliv," odpověděla Eliška chladně. Lucii nikdy neviděla, Zdeněk o ní moc nemluvil a tak Elišce vadilo, že je pěkná, je u nich doma a ještě navíc, že vlastně je Elišce do jisté míry podobná. Jen má tmavé vlasy, je trošku nižší a hlavně nemá obří břicho, které ji bránilo v pohybu a dělalo z ní neforemnou kouli.

"Aha," hlesl Zdeněk. "Tak já myslím, že na tu noc, dvě, by to nemuselo vadit. Můžeš spát v obýváku," doplnil.

Lucka poděkovala. Během následujících pár chvil zůstala v obýváku sama. Zdeněk s Eliškou zamířili k sobě do ložnice, kde samozřejmě proběhla vášnivá debata o událostech posledních minut. Zdeněk byl překvapen, co všechno mu dokázala Eliška vyčíst. "Vždyť já nemůžu za to, že ji deportovali z Rakouska a nemá kde bydlet," zkoušel se hájit. "Za to nemůžeš, to je pravda," odsekla Eliška "Ale můžeš za to, že sis ji vzal. Mě si třeba nikdy o ruku nepožádal, a to já bych ti neutekla někam do ciziny. Nenadělala bych ti pak problémy s KGB. Já ne. Ale ty si vezmeš takovou... Takovou... Prostě takovou," Eliška obvykle těžko hledala slova, kterými by vyjádřila své pocity i za běžných situacích, takže když byla v rozčílení, bylo to pro ni ještě mnohem těžší. Zdeněk ji nechtěl vysvětlovat, že s KGB se opravdu nikdy nesetkal a nechtěl ani moc obhajovat to, že si Lucku kdysi vzal a tak jen řekl: "Víš co, pojďme spát." Tato reakce se Elišce dle očekávání nelíbila, i když to možná bylo to nejrozumnější, co Zdeněk v dané chvíli mohl říct. Když si potom lehal do postele, aby ukázal, že to myslí vážně, tak Eliška stále ještě mluvila, mluvila a mluvila. Byl to sáhodlouhý monolog, ze kterého si pamatoval jen pár úryvků: "Proč sis ji vlastně vzal...? Kdy odsud vypadne...? Jak já mám vědět, že teď na ni nemyslíš...? Co nám je vlastně do toho, že nemá kde bydlet...? Jak nám asi splatí to, že tu je zadarmo...? Tu kávu cos ji uvařil, ji zítra necháš zaplatit."

Tu noc nikdo z těch tří nemohl usnout. Eliška si v hlavě procházela svou vnitřní obžalobu Lucie za všechno, čeho se kdy musela dopustit a postupně přicházela na věci, co ještě Zdeňkovi měla říct a neřekla. Zdeněk myslel na Lucii a na jejich poslední společnou noc v Itálii a bylo mu vlastně líto, že leží vedle Elišky, na kterou v podstatě nemůže sáhnout, místo toho, aby se večer s Lucií vyvrbil tak, jako už tolikrát. 

Nakonec i Lucie ležíc na gauči myslela na poslední společnou noc v Itálii, ale nebylo to s příjemnou nostalgií. Měla z ní výčitky. Nechápala, že ji Zdeněk neřekl o tom, že má doma přítelkyni, které se chystá vybouchnout břicho a cítila se z toho všeho hrozně nesvá. Bylo ji špatně z toho, že spolu v Itálii spali a bylo ji špatně z toho, co musela prožít po svém návratu do vlasti. Věděla, že se musí co nejdříve přestěhovat někam jinam.

Hned druhý den ráno se Lucie pustila do hledání nového bytu. Zdeněk jí sice doporučoval, aby si nejdříve našla práci, ale Lucka potřebovala co nejdříve vypadnout z jeho domu. Navíc peníze, co si vydělala v Rakousku, si dovezla zpátky do Čech a věděla, že s nimi chvíli vyžije.

Proto po té, co vstala a trochu se dala do kupy, se ani nenasnídala a hned vyrazila do města. Nejprve zamířila do trafiky a nakoupila všechny noviny, ve kterých mohli být inzeráty na pronájem bytů, a zároveň s tím začala hledat Vendulu. Nevěděla, úplně přesně proč ji vlastně hledá, ale doufala, že by ji Vendula mohla pomoci, když svého času ji ubytovala u sebe. K Lucčině překvapení najít Vendulu nebylo příliš těžké. Dostat se k ni ale byl mnohem náročnější úkol, než si dokázala představit. Vendulin obličej na ni koukal z plakátů, které ohlašovali její velký koncert v Praze. Dokonce i v jedněch ze zakoupených novin si přečetla nečekaný příběh rebelky, která to měla v minulém režimu těžké, protože se narodila do špatné rodiny a která dnes baví davy svým zpěvem. Tisk ji tedy informoval o překvapivé kariéře kamarádky, nepomohl ji ale určit, kde by se Vendula mohla pohybovat a kde by ji měla hledat - s tím ji ale nakonec pomohl rozhlas. Když Lucie zašla do restaurace na oběd, bylo tam puštěné rádio, kde byl živý vstup s Vendulou přímo z nahrávacího studia, kde právě natáčí své první album. Číšník pak Lucii na její dotaz sice popsal, kde studio najde, ale rovnou ji řekl, že nemá počítat s tím, že by se ke zpěvačce dostala. Lucka to ale musela zkusit, protože nikoho dalšího už v Praze neměla. Dojedla svíčkovou, na kterou měla chuť už několik měsíců, dopila pivo a vyrazila městskou hromadnou dopravou za Vendulou.

Bohužel hned po příjezdu k nahrávacímu studiu ji došlo, že číšník měl pravdu, že se ke staré známé jen tak nedostane. Před budovou totiž nebyla zdaleka sama, kdo na ni čekal. Na parkovišti tam stálo pár novinářů a asi pět desítek fanoušků s památníčky a s fotkami Venduly, které chtěli nechat podepsat. Nejhorší na tom bylo, že tam také byl muž v obleku, který stál u studia a tvářil se nepřístupně a právě za ním Lucie hned po příjezdu zamířila.

"Dobrý den, musím mluvit s Vendulou," řekla.

"To asi nepůjde," odpověděl bodyguard.

"Ale já ji znám."

"To asi každý, kdo tady stojí."

"Ale ona zná mě."

"A to si taky myslí každý, kdo tady stojí."

"Jenže my jsme vážně kamarádky, bydleli jsme spolu a ona mě ráda uvidí."

"Heleďte slečno, já nerozhoduji o tom, koho ráda uvidí. Já mám svoje jasné instrukce a nikoho nesmím pustit dovnitř. A upřímně, když se na Vás podívám, tak mám pocit, že už jste se k nějaké podobné celebritě snažila dostat a úplně to nevyšlo," narážel člen ochranky na oděrky, které byly Lucii stále vidět v obličeji a připomínali její loučení s Biancou.

"Tak já si tady před Vás sednu a budu čekat, dokud nevyjde ven," odpověděla Lucka tvrdohlavě.

"Co když půjde ven zadním vchodem?"

"To byste nestál tady," řekla Lucie a protestně si sedla do tureckého sedu přímo před člena ochranky. Bohužel bodyguard ji nelhal a Vendula opravdu vyšla zadním vchodem asi dvě hodiny po té, co Lucka před studio přijela. Po těchto dvou hodinách se bodyguard otočil a zašel do budovy. Po jeho odchodu zklamaně opustili prostor nejprve novináři a po nich i fanoušci, protože tušili, že s Vendulou se ten den již neuvidí. Jen Lucie ještě další hodinu seděla v tureckém sedu před studiem. Bála se a styděla se jít znovu na noc ke Zdeňkovi a Elišce, ale ještě více se bála a styděla zůstat sama venku, takže se nakonec zvedla a plna zklamání se vrátila do domu svého bývalého manžela.

Večer převyprávěla Zdeňkovi i Elišce celý svůj denní příběh. Nebylo to proto, že by se chtěla s nimi dělit o své zklamání, ale chtěla, aby cítili, že se opravdu snaží jim příliš nekomplikovat život a co nejdříve se od nich odstěhovat. Když jim popsala svůj neúspěch s Vendulou, bylo vidět, že její vyprávění udělalo zcela jiný dojem na každého z jejich hostitelů.

"Ty se s ní vážně znáš?" žasla Eliška, která doma často poslouchala rádio a první singl Venduly - Za láskou musíš jít - ji nemohl minout.

"Jo, bohužel ji vážně zná. Kdo myslíš, že ji tak šikovně tenkrát poradil, aby šla na potrat," odpověděl kysele Zdeněk. I tahle poznámka, ale Vendulu v Eliščiných očích pozvedla, protože to vlastně znamenalo, že Vendula pomohla k rozpadu manželství Lucky ze Zdeňkem. "A ty bys nemohl pomoct Lucce se k ní dostat?" zeptala se Eliška s nadějí v hlase. Zdeněk přikývl: "Jo, to bych možná mohl. Teda minimálně bych to mohl zkusit."

A tak to proběhlo jako pokaždé, když se Zdeněk pokoušel Lucce pomoct. Akorát v tom chyběla ta společná chvíle intimity, vše ostatní proběhlo přesně podle zažitého scénáře. Zdeněk hned následující den ráno zavolal náměstkovi, zda by mu nedokázal pomoci. Když mu vylíčil celou situaci a co se za poslední dva dny událo, náměstek se do telefonu zasmál: "Koukám, že ty to s tou bývalou ženou nemáš vůbec jednoduché Zdeňku. Doufám, že alespoň v posteli to byla dračice a že ti to za ty všechny problémy stálo." Hned ale také slíbil, že pomůže a protože budoucí Zdeňkův zaměstnavatel byl jeden se sponzorů alba, které Vendula chystala, tak mu stačil jeden telefon a setkání Lucie s Vendulou bylo domluvené.

Náměstek pak obratem volal Zdeňkovi zpátky, aby mu sdělil podrobnosti, jak a kdy se mohou spolu holky potkat. Když Zdeněk položil telefon, spokojeně se protáhl a pomyslel si, že asi vážně udělal dobře, když se rozhodl změnit práci. 

XVII· Looser Lucie a celebrita Vendula

Lucka byla vděčná za to, že se s Vendulou zase uvidí. Stále sice netušila, co od společného setkání očekávat, ale těšila se na ni, jakožto na svou kamarádku, kterou dlouho neviděla. Chtěla vědět, co dělala za poslední období a jak se stalo, že z ní je známá zpěvačka, která chystá debutové album. Nechápala to, protože ještě dnes ji občas ze spaní budily sny, ve kterých se vášnivému sexu oddával Michal David s netalentovaným básníkem Liborem.

Protože se na svou kamarádku těšila a chtěla na ni udělat dojem, skoro jako na potenciálního přítele na prvním rande, tak strávila celé dopoledne v koupelně. Samozřejmě, že to muselo nejprve projít schválením Elišky, která by ji sice nejraději všechnu vodu a elektřinu, kterou spotřebovala, dala k úhradě, ale pro tentokráte to byla ochotná tolerovat, protože doufala, že Vendula dostane Lucii od nich z domu. Lucka dělala maximum proto, aby vypadala k světu a Vendula tak viděla, že ani ona nezahálela a v Rakousku dospěla nejen v krásnou, ale i sebevědomou a uvědomělou ženu, což alespoň částečně byla pravda. Ze všeho nejvíce si dala záležet na obličeji. Drobné oděrky po eskapádě s Biankou sice mizely, ale Lucka chtěla vypadat opravdu dobře a nechtěla další otázky a narážky na toto téma.

Po obědě, který si překvapivě dala i s Eliškou a který se nesl v absolutním tichu, vyrazila směrem k nahrávajícímu studiu. Před studiem to vypadlo podobně jako den před tím, jen tu tentokrát nebyli novináři, ale pouze pár nejvěrnějších fanoušků. Lucka nadšeně nakráčela ke dveřím, před kterými stál stejný bodyguard jako předešlý den.

"Ahoj, já jsem Lucka a jdu za Vendulou," řekla s úsměvem.

"Tak si tady zase můžete sednout a třeba tu můžete zkusit zůstat až do večera. Uvidíte. Třeba dnes nepůjde zadním východem," odpověděl ji bodyguard a také se usmíval. Tahle hra ho docela bavila, protože věděl, že nemůže prohrát.

Lucie se pokusila usmát ještě o něco více, stoupla si na špičky a naklonila se k bodyguardovi, aby mu mohla pošeptat heslo pro vstup do budovy, které jí ráno řekl Zdeněk. Celá situace vypadala poměrně komicky, protože na špičkách stojící a intimně se naklánějící Lucie byla pořád alespoň o třicet centimetrů nižší než muž z ochranky, který by se neztratil ani vedle basketbalové reprezentaci USA.

"A co když Vám řeknu, že David Koller je Bůh," pošeptala Lucie. V představách si vysnila, jak to šeptá bodyguardovi do ucha, ale v reálu mu to šeptala někam do prsou. "V tom případě Vás pustím dovnitř," odpověděl muž z ochranky a otevřel dveře. Lucie se zaradovala a vřítila se do budovy. Hned za dveřmi, ale zjistila, že nemá vyhráno, protože uvnitř nebyla jedna dlouhá chodba, na jejímž konci by stála Vendula s otevřenou náručí, jak si Lucka až doposud představovala. Místo toho tu byla spousta chodbiček, dveří a nikde žádná mapa, kudy se vydat. U některých dveří byly jmenovky, na některých nebylo vůbec nic. Lucka se tak rozhodla použít metodu pokus/omyl. Chodila a klepala na všechny dveře, které ale byly povětšinou zamčené a nikdo je neotvíral. Trvalo to dobrých patnáct minut, než se dostala k těm správných. Teda k těm skoro správným. Vešla totiž přímo do prostoru, ve kterém byl mikrofon, u mikrofonu stála Vendula se sluchátky na uších a zpívala něco o tom, že se vrátí, když jí kdosi slíbí lásku na delší čas, než na jednu noc. Lucie do ní málem vrazila, s jakou vervou vpadla do místnosti, navíc vešla přímo do refrénu písně, který Vendula zkoušela už po čtvrté a pořád se jí nedařilo zazpívat ji ke spokojenosti zvukaře a manažera, kteří seděli v místnosti nad Vendulou a jako bohové na ni shlíželi přes plexisklo. Vendule nečekaný vpád kamarádky nikterak nevadil. Když si překvapeně všimla Lucky, která byla z celého výjevu ještě o něco šokovanější než ona sama, odhodila sluchátka a vrhla se ke kamarádce. Objala ji a začala křečovitě plakat. Ti dva, jenž na Vendulu shlíželi shora, si řekli, že celé to setkání vypadalo prvoplánově a afektovaně, ale nebyla by to pravda. Holky prostě byly rády, že se vidí a své emoce a projevy v dané chvíli nebyly schopny jakkoliv ovládat a kontrolovat. Vendula po rozchodu s Liborem čas od času na Lucku vzpomínala, a tak byla ráda, že ji vidí. Obě střídavě chvíli plakaly, chvíli se neřízeně smály, objímaly se a vůbec nevnímaly publikum za plexisklem.

"Pojď, půjdeme někam na panáka a zapaříme jako kdysi," řekla po chvíli objímání Vendula. Měla sice radost z toho, že Lucku vidí a ráda by jí řekla, že si představovala, jak se asi Lucce daří a vždy si přála, aby byla v pořádku a šťastná, ale její slovní zásoba jí to prostě nedovolovala. Doufala proto, že všechny tyto emoce obsahovalo jejich nekonečné objetí a teď je čas a prostor proto, aby se vyblbly tak jako kdysi, a během toho si řekly, co se všechno událo. Chtěla opravdu slyšet celý Lucčin příběh, protože si myslela, že její vlastí příběh vlastně musí už znát každý z médií, vždyť je přece stejná celebrita, jako všichni ti další, kteří se pravidelně objevují v televizi a v novinách.

"No moment, teď nemůžeš odejít, ještě to nemáme dotočené," ozvalo se z reproduktoru nad ní. Byl to zvukař, kterému se Vendulina hudba vůbec nelíbila, takže se těšil, že už konečně to třídenní utrpení ve studiu bude mít za sebou. "Já ale musím jít," odpověděla Vendula do mikrofonu "Přijdu to dotočit zítra." Zvukař zaprotestoval: "To nejde. Zítra už tu natáčí někdo jiný." Vendula se naposledy nahnula k mikrofonu: "Zavolej do mé nahrávací společnosti, oni to domluví. Anebo se vlastně domluv s manažerem, vždyť sedí vedle tebe," řekla a odešla.

Holky spolu mluvily opravdu dlouho a o všem. Celé odpoledne Lucka vyprávěla o útěku, o Marcovi a o Itálii. Vendula zase popisovala, jak její rodině stát postupně vrací majetek, který jim kdysi zabavili komunisti. Mluvila o hudbě, o tom, koho slavného už poznala a kdo je příjemný, kdo je namyšlený, s kým slavným spala a samozřejmě o Petrovi. Petra by Lucce i ráda představila, jenže Petr již měl sezónu a zrovna byl někde na Moravě, a tak alespoň převyprávěla příběh jejich seznámení.

Večer chtěly strávit společně na diskotéce, ale bohužel kolem Venduly se hned po příchodu začali rojit starší rádoby podnikatelé, kteří ji chtěli oslnit svým majetkem. Vendula na to byla zvyklá a ta pozornost jí dělala dobře, ale rychle si všimla, že Lucii se v tomto prostředí nelíbí. Lucka na něco takového nebyla připravená. Představovala si, že si spolu užijí večer tak, jako to dělávaly ještě na učňáku a tenkrát to byly ony, kdo si vybíral chlapy. Nebyla proto vůbec nadšená z toho, že si oni vybírali ji a rozhodně to nebyli muži z její věkové kategorie. Ti, kteří totiž neměli dostatek odvahy balit Vendulu, to alespoň zkusili na její kamarádku. "Ty vlasy mám pravé, věřila byste tomu? V mém věku a ještě jich mám tolik. A všechno na mě je pravé," říkal Lucce zrovna postarší muž, který se okamžitě po revoluci transformoval z politruka na finančního poradce. V tom samém okamžiku se k ní přihnula Vendula: "Nechceš odsud vypadnout?" zakřičela, protože hudba byla značně hlasitá. Lucka kývnula, už neměla sílu mluvit, už si jen přála být kdekoliv jinde. Optimálně si přála, aby to kdekoliv jinde bylo místo s teplou vodou a rozestlanou postelí.

Společně se z diskotéky přemístily ještě na panáka k Vendule domů, protože Lucčina kamarádka trvala na tom, že je ještě příliš brzy na to, aby šly spát. Vendula měla byt 4+1 v centru Prahy. Byl to krásný byt, ve kterém ale žila jen přechodně a který byl její rodině také vrácen v restitucích. Další byt měla na Kladně. Ten si pořídila po té, co se seznámila s Petrem a právě kvůli němu se snažila trávit v tomto bytě veškerý čas, který jí její pracovní vytížení dovolilo. "Kde vlastně teď bydlíš?" zeptala se Vendula, když jim míchala první drink. Říkala tomu nápoji "Vendulin cloumák," měl brčálově zelenou barvu a byl neuvěřitelně hnusný. Vendula ale odjakživa měla pocit, že všechno co dělá, dělá skvěle, takže si nedokázala připustit, že by drink, který v podstatě obsahoval všechno, co teklo a bylo doma k sehnání, nebyl dobrý.

Lucka přiznala, že vlastně nebydlí nikde, ale poslední dvě noci trávila u Zdeňka, který má doma těhotnou přítelkyni. Vendula, podle očekávání, nenechala svou kamarádku bez pomoci a tak hned druhý den ráno si Lucie těch pár věcí, které si přivezla z Rakouska, přestěhovala k Vendule do bytu. Vendula ji v něm přenechala pokoj pro hosty, čímž se na nějakou dobu vyřešil Lucčin problém s bydlením. Lucka se sice cítila trošku divně, protože vnímala, že vlastně parazituje na kamarádčině slávě a restituovaném majetku, ale byla pravda, že Vendula jí to dlužila. A protože jak Lucie následně zjistila, Vendula v Praze bývala v průměru dva dny v týdnu. Měla Lucie téměř sama luxusní bydlení a navíc zcela zdarma. Bohužel, co zajištěné bydlení nemohlo vyřešit, byla skutečnost, že Lucie neměla práci a úplně nevěděla, kde vlastně začít s jejím hledáním.

XVIII· Nový rok

Příchod Nového roku očekávala Lucka na hotelu ve Špindlerově Mlýně. Vzala ji tam s sebou Vendula, a přestože byl hotel plně obsazený, Lucie se zde cítila sama. Zatím co její kamarádka si večer užívala a měla neskrývanou radost z toho, že konec roku stráví mezi dalšími celebritami a vlivnými osobnostmi, Lucie se zde nebavila. Sama v sobě cítila, že do takové skupiny nepatří a nezapadá. Měla výčitky, že mezi těmi všemi úspěšnými jedinci je jediná nezaměstnaná, navíc necítila naději na lepší budoucnost. 

Lucka začínala pozvolna propadat depresi z toho, že žila jako vydržovaná kamarádka, která sama nebyla schopna nic přinášet sobě ani svému okolí. Byla závislá na Vendule, která jí poskytovala ubytování. Vendula navíc byla jediná, kdo s Lucií pravidelně komunikoval a s kým mohla sdílet své obavy. Vendula samozřejmě Lucce několikrát nabízela, že by mohla nastoupit do některé ze společností, které jsou na ni napsány, že to s tátou domluví, ale sama vlastně nevěděla, co by tam mohla Lucka dělat. Lucie byla tvrdohlavá, a tak nechtěla někam nastoupit jen ze soucitu, nebo přátelství. Chtěla se cítit užitečná, chtěla, aby ji její práce bavila tak, jak ji bavila práce v kavárně a aby mohla mít pocit, že dělá něco smysluplného.

Od svého návratu do Čech absolvovala už pár desítek neúspěšných pohovorů. Některé nabídky pracovních míst našla v novinách, na některé ji poslal pracovní úřad a všechny končily neúspěšně. Nejhorší byly pohovory, které ji doporučovala Vendula. Obvykle se jednalo o nějaké focení nových módních kolekcí a obvykle si ty pohovory moc nezadaly s lidskou důstojností. K Lucii tam přistupovali jako ke kusu masa a otevřeně před ní hodnotili její postavu, pleť, vlasy a v podstatě ji vůbec nevnímali jako živou bytost. Nejhorší byl pohovor, kdy se měla ucházet o pozici modelky v nějaké méně známé agentuře. Pozitivní byl příslib financí už za samotnou účast na pohovoru. Lucii celkem překvapilo, že by se s ní někdo bavil o práci modelky, protože měla pocit, že na modelku nemá výšku, ale na pohovor na naléhání přítelkyně vyrazila. Pohovor s ní vedl potetovaný mladík, který se přestavil jen jako Tony. Nejprve si s ní povídal o pracovních zkušenostech, potom o Lucčině studu a nakonec se začal ptát na poměrně intimní detaily z jejího sexuálního života. Po asi dvaceti minutovém rozhovoru ji ujistil, že casting je opravdu placený a na místě dostane dva tisíce za to, že udělá nějaké promo fotky ve spodním prádle. Po pár fotkách požádal Lucii, zda se může vysvléct, že nahé fotografie ji otevřou dveře k dalším možnostem práce a že pak dostane určitě více nabídek, protože klienti budou mít přesnou představu o její figuře. Lucka na pár vteřin zaváhala a pak opravdu shodila spodní prádlo. Nikdy neměla problém s nahotou, Tony přece byl profesionál a navíc docela pěkný profesionál, tak proč ne. Tony ji udělal pár fotek a po té si před sebou stojící nahou Lucii prohlédl od hlavy až k patě.

"Podívej, Lucko," řekl "jsi hezká holka, a když spolu uděláme takové malé video, tak dostaneš těch tisíc hned pět a najdeme ti další práci, která bude určitě lépe honorovaná. Teda samozřejmě podle toho, co předvedeš." A patrně proto, aby svým slovům přidal na důrazu, si rozepnul kalhoty. To byl okamžik, kdy se Lucka sbalila oblečení a rychle zmizela. Ani si nepočkala na slíbený honorář a ani moc nepřemýšlela o tom, co bude s fotografiemi, které právě nafotila. Tahle zkušenost pro ni byla více než nepříjemná a vedla k tomu, že zcela přestala chodit na pohovory, které jí doporučovala Vendula.

Závěrečný den roku si tak Lucka vůbec neužívala. Postupně v ní probublával nepříjemný pocit méněcennosti a štvalo ji, jak okázale si všichni kolem ní hráli na bohaté a úspěšné. Vendulu sice měla ráda a přála jí jen to nejlepší, ale uvnitř sebe občas cítila, že ani ona nemá svou slávu a úspěch zcela zasloužený, což ji trošku záviděla. Byly to okamžiky, za které se zpětně sama před sebou styděla, protože věděla, že nebýt Venduly, tak mohla teď žít třeba na Hlavním nádraží, nebo hůř u Zdeňka a jeho "současné přítelkyně", ale i tak se u ní čas od času dostavovaly pocity nepřejícné žárlivosti. Snažila si proto tuto závist zakazovat, což se ji většinou dařilo, ale v tento den po pár koktejlech se prostě zlobila na všechny a na všechno. Bylo teprve kolem desáté hodiny večerní, když se rozhodla, že půjde spát. Vendula si už asi po sté připíjela s podnikatelem, kterého poznala před třemi týdny na benefičním koncertě na podporu dětí z dětských domovů. Ona tam zpívala, on byl hlavní mecenáš. Navzájem si padli do oka, a protože pana podnikatele mladá zpěvačka okouzlila, pozval ji na Silvestra do Špindlerova mlýna. Samozřejmě zde všechno platil, a dokonce zaplatil i samostatný pokoj pro Lucku, což bylo Vendulino přání. Je pravda, že pan podnikatel odjížděl na novoroční party s neskromným očekáváním sexu ve třech, ale Vendula mu nedovolila více, než lehký flirt a s Lucií nebylo ani to. Ne, že by snad byla Vendula Petrovi bezmezně věrná, ale tady bylo příliš mnoho lidí na to, aby případná avantýra zůstala bez pozornosti médií a Petr, který se zrovna připravoval s národním týmem na juniorské mistrovství světa, by se to velmi rychle dozvěděl.

Lucie byla už o půl jedenácté vysprchovaná a ležela v posteli. Rok pro ni končil depresí. Myšlenky, které ji ten večer šly hlavou, hodnotily, co všechno se za posledních pár měsíců událo a ani jedna se netýkala pana podnikatele, který za ni utratil nemalé peníze, za které se mu nedostalo žádného zajímavého zážitku. "Byla to prostě špatná investice," říkal ještě dlouho po té, každému, kdo byl ochotný poslouchat jeho příběh o tom, jak si během novoroční akce na horách neužil.

Poklidného Silvestra si naplánoval Zdeněk s Eliškou. Seděli doma u chlebíčků a měli puštěný televizní zábavný silvestrovský pořad. Tohle byl večer přesně podle jejich představ. V poklidu jen ve dvou doma. Eliška už v té době vypadala, jak kdyby snědla slona, takže myšlenky na nějakou větší zábavu ve společnosti neměla a Zdeněk vlastně neměl přátele, se kterými by mohl oslavit Silvestra neřízeným pitím alkoholu, a i kdyby je měl, tak by se mu nikam nechtělo. Proto si večer dal dva lahváče, o půlnoci si dali s Eliškou pusu, připili si sklenicí jablečného džusu, z okna se podívali na ohňostroj, který dělali jejich sousedi a šli si spokojeně lehnout.

Na spánek ale první den nového roku nedošlo. Eliška asi deset minut po té, co ulehla do postele, ucítila první stahy. Bylo to měsíc před očekávaným termínem porodu, a tak ji to překvapilo. V první chvíli si myslela, že jde jen o planý poplach, jenže stahy se poměrně rychle vracely a měly tendenci nepříjemně sílit. Žďuchla proto do Zdeňka, který usnul v podstatě hned, jak ulehl do postele.

"Hmm," zahučel ze spánku.

"Je to tady," hekla jeho přítelkyně.

"Co je tady," odpověděl rozespale.

"Porod."

"Co?"

"Přišlo to na mě, já rodím."

"Jak to?"

"Asi proto, že jsi mi udělal dítě!" zakřičela Eliška, která začínala být nervózní z jeho naprostého nezájmu pochopit situaci.

Na Zdeňka křik zafungoval. Jeho polospící tělo jej zavnímalo jako impuls k tomu, že by opravdu měl něco dělat. Zdeněk měl ve zvyku aktivitu doma spíše předstírat, než ji skutečně realizovat, a tak i teď poměrně teatrálně vyskočil z postele a začal pobíhat sem a tam po ložnici. Sbíral své oblečení, do kterého se plánoval následně převléct a házel ho na postel. Pak otevřel skříň a začal z ní vyhazovat na postel Eliščino oblečení.

"Co děláš?!?" zakřičela Eliška.

"Chystám se tě zabalit na cestu!" křikl Zdeněk v odpověď.

"Vždyť já už dávno jsem sbalená, vedle postele mám tašku do nemocnice," zaprotestovala Eliška.

Kdyby měl otec jejího dítěte trošku soudnost, tak by si v té chvíli musel přiznat, že vlastně o těhotenství své partnerky nic neví, protože se celou dobu soustředil na svou změnu práce a Elišce nebyl úplně oporou.

"Tak co mám dělat?" Zdeněk se zastavil a na dvě vteřina zauvažoval racionálně.

"Co třeba, kdybys zavolal sanitku," poradila mu Eliška. Přesně v té chvíli se Zděňka znovu vytratil veškerý rozum a pokusil se co nejrychleji vyrazit ke dveřím, což vedlo k tomu, že zakopnul o postel, upadnul a jakmile ucítil, že se mu do nosu hrne krev, zaklel: "Kurva, zlomil jsem si nos."

To už bylo na Elišku moc. Zvedla se z postele, došla k telefonu a zavolala záchranku pro sebe, protože právě začínala rodit a pro svého přítele, protože si právě zlomil nos. Paní z dispečinku záchranky se zeptala, jak se mu to povedlo a Eliška, která byla zrovna v ráži, ji celou situaci důkladně popsala. Pro noční službu na záchrance to byla kuriózní situace a paní na dispečinku měla tímto telefonátem zpříjemněný celý zbytek směny a do Nového roku vstupovala s historkou o nočním výjezdu.

Pověsti o Zdeňkově zlomeném nose se následně ukázaly značně přehnané. Prostě jen spadnul a nos si natloukl, což samozřejmě záchranář, který přijel pro Elišku, poznal a Zdeňkovi na místě nos rychle ošetřil. Zdeněk celých 37 vteřin, které ošetření zabralo, náležitě naříkal a skučel, aby nebylo pochyb o tom, jak moc je to bolestivá záležitost. Kam se v té chvíli hrabala Eliška a její sílící kontrakce.

Když ale záchranáři i s jeho partnerkou a dítětem, jehož pohlaví zatím stále nevěděl, odjeli, přišel na Zdeňka neobvyklý nával sebereflexe. Najednou měl depresi z toho, že vlastně byl celou dobu hrozně neužitečný a hlavně, že je neužitečný právě teď. K porodu nemohl a vůbec netušil co se děje. Nedokázal chápat, jak se Eliška cítí, nevěděl, co prožívá a on cítil, že má o ni strach. Rozhodl se, že alespoň nepůjde spát a počká, jak to celé dopadne. Na chvíli i zadoufal, že se jedná o planý poplach, protože bylo ještě před termínem a protože chtěl dostat druhou šanci, zachovat se lépe.

Přemýšlel o svém strachu a zjišťoval, že se bojí opravdu hlavně o Elišku. O miminko se nebál. Bylo to způsobeno tím, že neznali pohlaví a vzhledem k tomu, že Zdeněk neustále myslel a mluvil jen o práci, tak nevymysleli jméno ani pro kluka, ani pro holku. Miminko tak pro oba zůstávalo miminkem a Zdeněk si jej nestihl ještě jakkoliv personifikovat. Díky tomu mu vlastně bylo tak trošku jedno, co se s ním stane. Chtěl, aby hlavně Eliška byla v pořádku a co nejdříve se mu vrátila domů.

Po odjezdu sanitky si tak sedl doma k telefonu a tam seděl nervózně deset a půl hodiny. Deset a půl hodiny střídavě myslel na to, co se děje na sále a na to, že druhý den musí jít do svého nového zaměstnání a on vlastně, kromě půl hodiny v noci ještě nespal.

Přesně v poledne se mu rozdrnčel telefon a sestřička mu oznámila, že se mu právě narodil syn Josef. Zdeněk poděkoval, sedl si na židličku a začal brečet. Bylo to poprvé za posledních 20 let, co brečel. Naposledy plakal ještě na základní škole, když se mu děti smály, protože neuměl správně odříkat pionýrský slib, na což si vzpomněl, a tak do té slavnostní chvíle začal recitovat: "Slibuji před svými druhy, že budu pracovat, učit se a žít podle pionýrských zákonů, abych byl dobrým občanem své milované vlasti, Československé socialistické republiky, a svým jednáním chránit čest pionýrské organizace Socialistického svazu mládeže."

Zdeněk, po té co se alespoň částečně vzpamatoval, si uvařil kávu a došlo mu, že by měl podle starého dobrého českého zvyku Pepíka pořádně zapít. Jelikož porušoval tradice jen velmi nerad, byl odhodlaný narychlo svolat nějakou pitku. Jenže, jak si k vlastní lítosti uvědomoval, neměl, s kým by Pepíka zapil. Nakonec se tedy rozhodl zavolat náměstkovi. Náměstek byl v tom věku, kdy se většina mužů těší z vnoučat a kdy vlastně mají rádi všechny malé děti, protože vědí, že je nebudou muset vychovávat. Ze Zdeňkova telefonátu měl opravdu radost a řekl Zdeňkovi, ať se nachystá, že vezme pár známých a "synátora" vydatně oslaví.

Jak řekl, tak se také stalo. Už před pátou hodinou odpoledne bylo u Zdeňka doma osm mužů, které Zdeněk neznal a s nimi náměstek. Všichni ti chlapi byli z banky a všichni pracovali na vedoucích pozicích a nikdo z nich nedorazil s prázdnou. Zdeněk s příchodem malého na svět tak brzy nepočítal, takže ani nebyl na žádné zapíjení připraven, ale naštěstí návštěva ho opravdu nenechala ve štychu a tak proudem tekla vodka, slivovice od strýčka z Moravy, whisky a třeba i Tequila. Zdeněk definitivně přistoupil na to, že náměstek se jmenuje Radek a že si teda můžou i tykat a vlastně si na tykání připil i s většinou dalších svých budoucích kolegů a nadřízených. Jejich jména si sice nebyl schopen zapamatovat, ale ten večer to nikomu nevadilo.

Hostitel, teda spíše pan domácí, protože k pohoštění toho moc neměl, pobavil také příběhem o tom, jak přišel k rozbitému nosu. Příběh o tom, jak prvorodička začala ve chvíli kontrakcí zmatkovat a svému příteli rozbila nos dveřmi, měla velký úspěch. Pozitivní body sbíral Zdeněk i za to, že se hned pochválil, jak statečně své zranění nesl a místo toho, aby začal šílet a snažit se postarat o svůj krvácející nos, tak zavolal sanitku a pak sbalil Elišku do porodnice. Dokonce se prý ani nechtěl nechat ošetřit záchranáři a chtěl, aby jeho ženu odvezli do porodnice co nejdříve, ale záchranář, který přijel, nepochopitelně trval na tom, že se mu na ten nos podívá. 

"No prostě formát," pronesl náměstek Radek a tomu co řekl, a tomu co slyšel, dokonce i uvěřil.

Když Zdeněk volal náměstkovi, zda by s ním zapil malého Josefa, byl v tom částečně i kalkul. Počítal s tím, že pokud se spolu opijí, dostane odklad nástupu do práce a v tom se nespletl. "Hele, přijď, až ti bude dobře," řekl mu Radek, když odcházel. "Klidně třeba za tři dny, pořádně to oslav a pak tady pořádně ukliď. Uvidíš, že tím uděláš té tvojí radost, když se vrátí do uklizeného domu. A vlastně tím uděláš radost i miminku. Bude to lepší, než když přijde do místa, kde to bude smrdět jako v opičárně. Věř staršímu a zkušenějšímu muži. Ženy mají na nepořádek nos a uklizený byt dokáží ocenit, jako nic jiného," doplnil.

Zdeněk si z toho večera mnoho nepamatoval, ale věděl, že prvního první devatenáct set devadesát jedna se z něj stal otec a že do svého nového zaměstnání může nastoupit s třídenním zpožděním.

XIX· Když se vyhazují peníze oknem

Zdeněk opravdu nastoupil do práce až o tři pracovní dny později. Bylo to až po té, co vystřízlivěl a až mu přišlo trapné a neudržitelné do práce nejít. Nastupoval jako čerstvý, ale zjevně zkušený otec. Každému, kdo byl ochotný poslouchat, povyprávěl o tom, jak mu dítě změnilo život za těch prvních pár hodin na světě. Ironií bylo, že v té době měl za sebou jen jedno setkání s malým Josefem. Když mu ho Eliška dala do náruče, čekala nějakou citově silnější reakci, ale Zdeněk vlastně vůbec nevěděl, co má dělat. Miminko dospávalo ten měsíc, o který přišlo na svět dříve, za celou dobu otevřelo oči jen jednou na deset vteřin a jinak prostě leželo, spalo, nehýbalo se a vypadalo jako miminko. "Na koho je podobný?" zeptala se Eliška, která očekávala, že řekne, že Josífek je celá ona. Jenže on vůbec netušil, na koho je jeho syn podobný, protože mu přišlo, že maximálně je podobný na miminko té paní, co vedle nich seděla u stolu anebo patrně na jakékoliv jiné dítě, které v té chvíli bylo v porodnici.

"Já nevím, asi na tebe," odpověděl opatrně. Eliška se zasmála a dala mu pusu: "Přesně to jsem si taky říkala. Ten nos a tu linku rtíků, to má úplně po mě, že?" Zdeněk pokrčil rameny. Přišlo mu, že Josef má nos a linku rtů prostě stejnou, jako každé jiné dítě. "No... Když se tak na něj dívám... Asi jo, asi máš pravdu," řekl Zdeněk a tím Elišku potěšil natolik, že ji vlastně ani nevadilo, že větší zájem o syna neprojevil.

Kdybychom vztah Zdeněk Josef přenesli do nové Zdeňkovi pracovní roviny, dalo by se říci, že Josef byl pro svého tátu výborným marketingovým tahem a takovým otevřením dveří ke komunikaci s lidmi okolo. Bohužel, marketing se v pravém slova smyslu Zdeňkovi příliš nedařilo vstřebávat a pochopit. Všichni v bance kolem něj byli poměrně mladí lidé, kromě Radka, který oddělení vedl, a všichni rádi používali slova, kterým Zdeněk nerozuměl. V týmu byl s dvěma kluky a třemi holkami. Nikomu z nich nebylo více jak šestadvacet.

Pro Zdeňka byl nezvyk i to, že pracoval s ženským kolektivem. Největší překvapení ale pro něj byl způsob a přístup k práci. Ze své předchozí práce byl zvyklý osm hodin sedět u papíru, něco vypisovat, kreslit, počítat a po osmi hodinách prostě vypnout a jít domů. Tady bylo zcela normální, že si zaměstnanci uvařili kávu a pak spolu třeba jen tak tři hodiny mluvili a během toho občas stříleli nějaké nápady. A občas ani nápady nestříleli, prostě jen mluvili o aktuálních věcech, a když se jich zeptal, jestli nemusí pracovat a něco někam zaznamenávat, tak se mu vysmáli, že přece pracují, protože aktuální dění je hrozně důležité pro následné uchopení marketingových aktivit jakékoliv firmy. Zvláštní bylo i to, že pracovní doba vlastně nikdy nekončila. Když Zdeněk nastoupil, navrhl, že všechny zve po práci na panáka, aby oslavili jeho nástup a jeho syna. Jeho pozvání všichni přijali a následně v hospodě diskutovali o práci, jakoby pracovní doba neskončila. A to se neslo každým dnem. Lidé si práci nosili domů, dávali si úkoly, se kterými se druhý den vraceli a do toho měli opakovaně každý týden porady o tom, co se událo, připravilo, co se musí udát a připravit. Zdeněk v prvních týdnech nebyl schopen naprosto uchopit dění kolem a připadal si zcela zbytečný. A stejně tak připadal jeho novým kolegům. Ti jej už po pár dnech přestali nerespektovat a vnímat jako plnohodnotnou posilu týmu. Zděněk ale na štěstí měl velmi silnou podporu u Radka, a tak si nikdo nedovolil proti němu vystupovat a všichni jej tiše tolerovali.

Nové pro něj bylo i pracovní prostředí. Všech pět lidí bylo v jedné velké otevřené kanceláři. Každý zde měl svůj samostatný stůl, ale rozmístění stolů vytvářelo takový kruh, aby jednotliví zaměstnanci na sebe viděli. Pracovní stoly ale obvykle vypadaly jako zcela zbytečný nábytek, protože u nich nikdo moc neseděl a všichni se pozvolně potulovali prostorem, aby mohli zapřádat své rozhovory o všem a o ničem. Zdeněk, jakožto nový neměl možnost si vybrat, který stůl by chtěl a tak seděl zády k oknu, což se mu také nelíbilo, protože kdyby se alespoň mohl dívat z okna, utíkaly by mu ty prázdné dny o něco rychleji.

Postupně sílilo jeho překvapení z nové práce a hlavně zklamání ze samotného pracovního procesu a z toho, že vůbec nechápal, o čem marketing je. Jeho předchozí definice "reklama v novinách a tak", nebyla zcela přesná. Po měsíci v bance se proto jedno odpoledne ve chvíli, kdy byli v kanceláři všichni pronesl do ticha: "Dobře, tak já se teda zeptám na plnou hubu. Co to je přesně ten marketing? Ale prosím nějakou přesnou definici, kterou bych si mohl napsat tady na stůl a podle které bych mohl postupovat." Stálo ho to hodně odvahy, takhle nahlas v podstatě přiznat, že po měsíci vůbec netuší, co se kolem něj děje, ale udělal to. Už když otázku vyslovoval, tak cítil, že z něj padá obrovský kámen.

Na neštěstí pro Zdeňkovi kolegy v té chvíli vstoupil do kanceláře Radek a dotaz slyšet. Zůstal stát a čekal na reakce, protože ani on přesně nevěděl, co to ten marketing je. Dostal sice nějaká školení a dostával pravidelně se západu náměty, které potom často procesovali jeho podřízení, ale přesnou definici neznal a nikdy neslyšel a chtěl ji také vědět.

V kanceláři se rozhostilo hrobové ticho. Bylo to poprvé za ty čtyři týdny, co zde nikdo nemluvil. Všichni se tvářili, jakoby otázku neslyšeli a zrovna měli něco důležitého na práci a obzvláště důležitě všichni zapisovali něco do papírů. "To je dobrá otázka," řekl tedy Radek "definujte Zdeňkovi marketing." Snažil se ten úkol položit tak, aby z jeho hlasu nebylo poznat, že vůbec neví, jak by on sám odpověděl.

"No marketing. To je prostě všechno," řekl nejistě Štěpán. Zdeněk byl z mnoha věcí v práci vykulený a ze Štěpána možná nejvíce. Dalo by se říct, že ho přímo nesnášel. Štěpán byl z celé skupiny nejmladší, bylo mu těsně přes dvacet, ale chytrý byl jak rádio. O všem věděl všechno, a když ne všechno, tak alespoň něco. Kdyby to nebylo marketingové oddělení nadnárodní společnosti, ale škola, řekl by o něm Zdeněk, že to je šprt. Často a rád používal cizí slova, které nechápal a byl v podstatě jediný z celého pracovního kolektivu, kdo dával Zdeňkovi očividně najevo, že s ním pohrdá a že si o něm myslí, že je hloupý. Štěpán se nebál toho, že otevřené nepřátelství se Zdeňkem by mu mělo u Radka nějak ublížit, protože měl pocit, že je pro banku zcela nepostradatelný. Zdeněk se proto velmi rád chytl Štěpánovi odpovědi. Bylo teď poměrně snadné pro něj konečně si taky kopnout a vrátit mu jeho nepřátelství. Cítil, že Radek je teď na jeho straně a že by v tom mohl trochu Štěpána vykoupat, tak jako on koupe ho v cizích slovech a jejich významech. 

"A to si tu mám napsat na stůl - všechno? To přece není definice, to mi nepomůže tu práci dělat dobře, to je nesmysl," řekl. A Radek se hned k tomu přidal: "Přesně tak Štěpáne, Zdeněk má pravdu. To je nesmysl co jste řekl. Dejte mu jednoduchou definici, podle které můžou postupovat všichni a když se jí budeme držet, tak někam tu naší práci posuneme." Štěpán zčervenal a nezmohl se na další reakci, protože prostě nevěděl. Zůstal tak mlčet se zrakem sklopeným do stolu.

Do hovoru proto vstoupila Karolína. Jak Zdeněk nesnášel Štěpána, tak se mu líbila Karolína. Karolína byla vyšší hubená černovláska. Měla menší, ale pevná prsa. Perfektní do ruky, řekl by Zdeněk, kdyby měl komu. Karolína se navíc nebála chodit v upnutých oblečcích a prezentovat svou perfektně vysportovanou figuru a k tomu ještě dokázala v podstatě s kýmkoliv, kdykoliv koketovat. "On je marketing strašně těžko definovatelný," řekla s kouzelným úsměvem, kterým oblažila nejprve Radka a po té Zdeňka. Zatímco ve Štěpánovi kypěla zlost, pokračovala: "William Lever prý kdysi řekl, že polovinu peněz, kterou dává na reklamu, vyhazuje oknem. Jenže neví, která polovina to je. Z toho plyne, že marketing je jen těžko měřitelný a že jeho hlavním úkolem je najít tu správnou polovinu, aby se peníze nevyhazovaly oknem." Rozhodně to nebyla všeříkající odpověď a patrně ani tohle si nemohl napsat Zdeněk na stůl, i když si na kus papíru naškrábal - nevyhazovat peníze z okna - přesto se její odpověď dočkala vřelejšího přijetí, než předchozí snaha jejího mladšího kolegy. "Tak co Zdeňku, jsi spokojený z odpovědí?" zeptal se Radek, který vlastně vůbec neposlouchal, co Karolína říkala, protože když se otočila od něj ke Zdeňkovi, začal se plně soustředit na její zadek. Zdeněk přikývl, protože ani on nechtěl přiznat, že úplně neví, co chtěla říct a že to asi nebyla definice. "Tak to je dobře," pokračoval Radek "nebyla to úplně přesná definice, ale je vidět, že o tom Karolíno přemýšlíte a to se mi líbí. Nechme to tedy tak."

Radek se otočil a byl na odchodu, když v tom se zeptal Štěpán: "A vy byste nám nemohl říct přesnou definici marketingu?" Ve Štěpánovi kypěl vztek a chtěl ho ventilovat ve své otázce. Radek se otočil: "Vážně ti mám já říkat definici marketingu," zašeptal nebezpečně ledovým hlasem. Štěpán rychle zavrtěl hlavou, jako že není potřeba a stáhnul se do sebe. Zdeněk měl na malou chvíli pocit, že tohle je první den v bance, který ho opravdu baví.

Jeho radost mu ale zkazilo odpoledne. To do kanceláře dorazil znovu Radek s novinou. "Povedlo se mi domluvit, že někdo z nás může udělat rozhovor do čtvrteční přílohy novin," křičel a nad hlavou přitom mával aktuálním výtiskem periodika. Podřízení ho odměnili naučeným pochvalným potleskem.

"To je super," okamžitě to komentoval Štěpán, který se snažil vyžehlit své ranní fiasko. "Takové pí-ár, to nám pomůže. Když tam půjde někdo, kdo bude mluvit jako člověk a vlastně jako kamarád čtenářů a k tomu jen jednou dvakrát zmíní, že on osobně má peníze v naší bance, protože a protože... Co vlastně je téma toho rozhovoru?"

"Celá příloha bude o marketingu. Je to u nás pořád trochu nové odvětví, takže jen lehce nastínit, jak je nezbytná reklama a zmínit, jak moc jsme hrdí na to, že právě pracujeme pro banku, která má velmi sofistikovaný systém marketingu založený na péči o zákazníka a samozřejmě perfektní portfolio produktů a nabídku služeb. A jak říkáš, Štěpáne, je potřeba to říct jako člověk z lidu, jako takový jejich malinko chytřejší kamarád. Nebo možná jako starší bratr, to je lepší metafora," pochválil sám sebe Radek.

"A kdo tam teda půjde?" zeptala se Karolína se sladkým úsměvem. V té chvíli už se viděla na titulní stránce a u toho text "JE KRÁSNÁ A VÍ, JAK SE TO DĚLÁ (samozřejmě myslíme reklamu)." Sama se musela té představě a "kvalitnímu" vtipu potichu zasmát. U Radka ale nepochodila. "Půjde tam Zdeněk," odpověděl rozhodně. "Teď už ví, co to je marketing, díky Vám Karolíno, a umí to s lidmi. Kdybyste ho viděli, jak perfektně zvládl svou přítelkyni, když šílela ve chvíli, kdy na ni přišel porod. A navíc se nevyjadřuje přehnaně sofistikovaně, což bude lidem blízké. Rozhovor je už zítra, aby to vyšlo příští týden v příloze. Bude to i s nějakým focením, tak se zítra hezky obleč, do kvádra a tak. Proběhne to tady v našich prostorách. Focení bude na pobočce, a rozhovor potom uděláte v kanceláři pro V.I.P klientelu. Tam na to budete mít klid a dobře to tam vypadá. Jak správně řekl Štepán, bude to pro nás super pí-ár."

Karolína se s kouzelným úsměvem otočila ke Zdeňkovi, aby mu dala najevo plnou podporu, zatím co Štěpán vztekle mrštil na stůl propiskou, kterou do té doby točil mezi prsty. I on se viděl na titulní stránce čtvrteční přílohy. Zbytek kolektivu se trochu překvapeně díval na Radka. "Tak co Zdeňku, to dáš, ne?" řekl jeho šéf povzbudivě. Zdeněk přikývl, protože nevěděl, co má říct, protože netušil, co znamená to zasraný pí ár. Mlčky a upřeně civěl na kus papíru, na který si ráno napsal - nevyhazovat peníze z okna - a přemýšlel, co ho čeká.

Druhý den opravdu dorazila z novin mladá reportérka, starší fotograf a paní, která před focením Zdenkovi lehce upravila vlasy a napudrovala obličej, aby se neleskl. Většinu dne se potom fotil na přepážce, na informacích, v kanceláři pro V.I.P. klienty, u trezoru a hrozně ho to nebavilo. "Usmějte se," říkal mu fotograf. "A musíte se usmát i očima. Pokud se nebudou smát Vaše oči, budete vypadat strašně tvrdě a lidi se Vás budou bát," říkal a Zdeněk vůbec netušil, jak by to měl udělat, aby se jeho oči smály.

Kromě neustále poznámkujícího fotografa ho štvala mladá reportérka, která dávala najevo, že se nudí. A ke všemu ho štval Radek, který se čas od času objevil u nějakého focení a pronesl nějakou super vtipnou poznámku tipu: "No jo, náš model... Tak co? Jde to tomu našemu playboyovi... Ženský budou u té obálky časopisu vlhnout..." a tak dále a tak dále.

Na rozhovor došlo až odpoledne a nezabral více než hodinu. Reportérka pokládala Zdeňkovi otázky, které měla dopředu sepsané a nachystané. Odůvodnila to tím, že by nechtěla zabřednout do příliš odborného rozhovoru, protože by to čtenáři nemuseli pochopit, a tak raději připravila otázky tak, aby byly pro všechny srozumitelné. Zdeněk tuhle její strategii s povděkem kvitoval a hned doplnil, že mu to asi dá zabrat, ale bude se snažit vyjadřovat co nejjednodušeji, aby byl blíže průměrnému čtenáři, a ty odborné výrazy si nechá do kanceláře. Reportérka se zasmála naučeným způsobem a rozhovor započal.

Vlastně se samotným rozhovorem a jeho průběhem byl Zdeněk nakonec spokojený. Měl dojem, že to zvládl, což potom řekl všem v kanceláři. Zaskočil i za Radkem, aby se pochlubil svým úspěchem. Dokonce se začal těšit, až se uvidí na titulní stránce přílohy, protože měl pocit, že díky maskérce mu to muselo slušet a samozřejmě i drobná retuš, kterou fotograf před vytisknutím přílohy udělá, mu určitě prospěje. Představoval si, jak se jako geroj dívá z úvodní stránky magazínu a už se těšil, jak to ukáže Elišce. Představoval si, jak si bude přílohu deníku prohlížet Lucka, Karolína a spoustu dalších ženských a všechny si budou přát mít takového odborníka doma.

Týden po rozhovoru skutečně vyšla příloha s obrázkem smějícího se Zdeňka u bankovního trezoru. Usmívající Zdeněk byl osamocen na úvodní stránce a u toho byl titulek: "NAŠE BANKA VYHAZUJE PENÍZE Z OKNA".

XX· Štěpán

U Štěpána a Zdeňka bylo předurčeno, že jejich vzájemného porozumění půjde dosáhnout jen se značnými obtížemi a sebezapřením nejméně jednoho z nich. Oba totiž měli něco, co stavěli nad vše ostatní a u obou to bylo jejich ego. I když ve své podstatě byli každý jiný, tak jejich touha po uznání a pocitu vlastní výjimečnosti byla tak silná, že bylo zřejmé, že když na sebe narazí v jedné kanceláři na stejné pracovní pozici, nemůže to zafungovat.

Zděňkovi situaci ještě o něco více ztěžoval fakt, že na případnou konkurenci v práci nebyl zvyklý. V jeho předchozím zaměstnání totiž pracoval více méně samostatně, jeho pozice byla jasně definovaná, nikdo se nemohl tlačit ne jeho místo a on se neměl kam posouvat, protože nad ním byl Radek, o kterém všichni věděli, že místo náměstka má přidělené na doživotí. V nové práci však nic z jasně definovaných jistot nefungovalo. Všichni cítili příležitost postupně kariérně růst a všichni měli tu ambici se posouvat, takže mezi kolegy vznikal tlak a neshody. Nejhorší pro Zdeňka byla skutečnost, že kolegové se navzájem příliš nemuseli a všichni mezi sebou neustále soutěžili, ale přitom se na sebe usmívali a tvářili se jako největší kamarádi. Zdeněk byl zvyklý se usmívat i na lidi, kterých se nevážil a které neměl rád, ale nebyl zvyklý, že stejně falešní byli všichni ostatní kolem něj a že nejsilnější ve všech zákulisních hrách byl Štěpán.

Štěpán byl lehce protekční chlapec, který se odmalička tak moc snažil dosáhnout ideálu životního štěstí, až z toho byl naprosto nešťastný a nespokojený. Zdeněk si ho zaškatulkoval jako šprta, což bylo poměrně přesné. Zatímco Zdeněk totiž udělal školu i díky poměrně intenzivnímu podlézání učitelům, režimu a všemu, co se dalo, Štěpán se opravdu poctivě drtil vše, co po něm bylo požadováno.

Souběžně se ale snažil, aby ho jeho spolužáci jako šprta nevnímali, protože šprty přece neměl nikdo rád a Štěpán už na škole cítil potřebu být milován a obdivován. Neustále se snažil najít a dosáhnout svého ideálu spokojenosti a ten spatřoval v tom, že bude obklopen a chválen populárními lidmi. Takže za tatínkovy peníze Štěpán pořádal nekonečné párty, na které zval oblíbené spolužáky, kteří byli obecně považováni za ty nejlepší a nejhezčí. Čas od času jim nesmyslně kupoval drahé dárky a skrz tyto rádoby kamarády se pak snažil dostat k těm nejhezčím holkám, protože i ty patřily do jeho snu o ideálním životě a štěstí. K jeho smůle však příliš s holkama neuměl mluvit. V podstatě s nimi mluvil stejně jako s kluky, akorát u toho se snažil být neuvěřitelně vtipný a pokaždé to sklouzávalo v naprosté trapno. Nejhorší na tom bylo, že se Štěpán snažil většinu svých vtipů dělat na téma sexu, což od něj, jako od panice znělo dosti nedůvěryhodně a jeho favoritkám to bylo poměrně nepříjemné. Všechna jeho rande měla stejné schéma - přišel za slečnou s květinou a nějakým drahým dárkem. Obvykle to byl šperk, který měl zaujmout, což se i většinou povedlo. Bohužel to byl vždy poslední plusový bod, který Štěpán během schůzky získal. Potom totiž už jenom mluvil, mluvil a smál se sám svým vlastním vtipům. Slečna mlčela a nakonec šel každý sám domů. Jen jednou se dočkal toho, že při odchodu dostal pusu. Byla to ale pusa z lítosti a soucitu, a tak ani autorka prvního Štěpánova polibku se mu už nikdy neozvala.

Štěpán tak postupně sám sebe dostával do začarovaného kruhu. Čím více se učil, tím více se snažil obklopovat kamarády, kteří ho stejně neměli rádi a pouze zneužívali peněz jeho tatínka. Čím více měl kolem sebe falešných kamarádů, tím častěji míval neúspěšná rande a tím hlouběji se propadal do deprese sám v sobě. Smůlu s ženami prolomil až po nástupu do práce, ale jak po poměrně krátké době zjistil, jeho první holka s ním byla jen proto, že měl peníze a dokázal uspokojovat její finanční potřeby a za odměnu uspokojovala ona zase jeho. Když ale Štěpánovi při jedné z jejich hádek řekla, že s ním je stejně jen kvůli penězům, vyrazil s ní dveře. Na druhou stranu, tento krátký vztah mu otevřel oči a naučil ho trochu zacházet se ženami a také ocenit hodnotu peněz. Ale to vše se událo ještě mnohem dříve, než se seznámil se Zdeňkem.

Z jeho pohledu neutěšená studentská léta vedla k tomu, že se po střední škole rozhodl nepokračovat na vysokou, což překvapilo jeho učitele, ale hlavně rodiče. Ty to nejen překvapilo, ale natolik naštvalo, že mu zastavili finanční příděl a Štěpán ze dne na den zůstal bez práce, bez finančních prostředků a tím pádem i bez kamarádů.

Právě tato situace mu paradoxně pomohla k tomu, aby se probral a začal se opravdu snažit životu dát nějaký dlouhodobější smysl. Ze svého pohledu totiž dopadl na pomyslné dno a jeho ambicióznost ho nutila k tomu, aby se z něj odrazil a ukázal všem okolo, že on na to má a tak si začal shánět práci. V té době na náš trh vstupovala nová západní banka, která vypisovala výběrová řízení na nespočet pozic a Štěpána nadchla možnost zkusit si práci v marketingu. Ze školy měl sice jen slabé základy tohoto odvětví, ale sázel na to, že tady v Čechách nebude mnoho odborníků na slovo vzatých, takže se na danou pozici přihlásil. Aby potom neponechal nic v náhodě, trávil maximum svého času v knihovně, kde do sebe lifroval základní postupy a metody marketingu, aby u pohovoru působil, že ví o čem je řeč.

Měl velkou radost, když mu z banky došel dopis, v němž jej zvali za čtrnáct dní na výběrové řízení. S blížícím se pohovorem začínal být poměrně nervózní a tak, s rostoucí nervozitou, trávil více času v knihovně, kde už potom jen tupě zíral do knih, které již tisíckrát četl a znal nazpaměť, ale stále se obával toho, že by mohl něco podcenit. Den pohovoru začal považovat za doposud nejdůležitější den života. Ze samé nervozity vypil hned ráno tři panáky vodky, aby se uvolnil. Alkohol mu překvapivě pomohl, protože z něj opravdu spadl stres a vodka jakoby ještě trošku pozvedla jeho sebevědomí, které ale posledních pár dní před pohovorem ukazovalo, že má tendenci být hodně nevyzpytatelné a když jej potřebuje, mizí, Bůh ví kam.

Když dorazil do budovy banky, zůstal v šoku stát ve dveřích, protože uviděl, jak ve dvou větších sálech bylo na tři stovky čekajících lidí. Naštěstí rychle zjistil, že ten den se konají výběrová řízení na různá pracovní místa a postupně byli uchazeči děleni na menší skupinky podle pozice, o kterou se ucházeli. I tak, když přišel člověk z personálního oddělení a začal všechny uchazeče o zaměstnání v marketingu směřovat do menší místnosti v druhém patře, kde se měly psát vstupní testy, vyvolal na sedmdesát jmen. Z tohoto počtu následně mohlo vzejít maximálně pět nových zaměstnanců banky. Byla to velká výzva a Štěpán byl rozhodnutý, že nadešel jeho čas uspět.

Jeho sebevědomí podpořila nejen ranní vodka, ale také vědomostní test, který se uchazečů neptal na to, co to je marketing, ale na některé základní marketingové metody a postupy, které měl Štěpán dobře nastudované z knih. Testy po třiceti minutách vybrala pověřená asistentka, která je na místě opravila a následně více jak polovině přítomných oznámila, že mohou odejít. Místnost se tak vylidnila a ti, kteří zůstali, začali postupně chodit na osobní pohovory. Na pohovory byly uchazeči vyvoláváni podle abecedy, a protože se Štěpán jmenoval Žaloudek, věděl, že nemá kam spěchat. Začal tedy hledat někoho, s kým by se dal do řeči a komu by ukázal, jaký je vlastně sympaťák. A protože mu vodka dodávala sebevědomí, vydal se hned za tou nejhezčí ženou v místnosti.

"Ahoj, já jsem Štěpán," představil se. 

"Karolína," odpověděla mu s úsměvem krásná černovláska. 

Štěpánovi ten den přálo štěstí. Karolína totiž byla už den před tím na pohovoru na asistentku výkonného ředitele a tak znala model pohovorů, a protože nepovažovala menšího, obtloustlého Štěpána za soka sobě rovného, neměla se problém podělit o poznatky z jejího minulého pohovoru. Vysvětlila Štěpánovi, že v prvním kole je test, po té jsou krátké pohovory, kde se vůbec nemluví o práci, ale o tom, co ho baví, naplňuje, čemu se věnuje ve volném čase, a potom proběhne třetí kolo, kdy dělají pohovor souběžně všichni zbylí uchazeči a kdy už se skutečně řeší i práce a postupně se jednotlivý uchazeči vyřazují, až zůstanou jen ti, kteří jsou skutečně přijati.

"Aha, a cos jim řekla o sobě," zeptal se Štěpán.

"Že jsem optimistický člověk. Udělalo to na ně dojem. Řekla bych, že jsem byla až do třetího kola favoritkou, pak se ale nepochopitelně na tom výběrovém řízení objevila žena výkonného ředitele a ta tam vnutila na tu pozici chlapa."

"A ptali se tě, proč jsi optimistka?"

"Jasně. Řekla jsem jim, že to je tím, že chodím každý den běhat a potom hned do fitka. Člověka to nakopne. Vyčistí si hlavu, odreaguje se psychicky, na nic nemyslí a navíc to vybudí hormon štěstí. Vždy, když skončím, tak si připadám taková vnitřně vyčištěná a šťastná."

"Hm. To mívám stejné pocity při masturbaci," odpověděl Štěpán. 

Karolína se zasmála. Neměla zrovna dvakrát vyvinutý smysl pro humor, ale život ji naučil, že pokud chlap řekne nějaký vtip o sexu, je dobré se zasmát. V mužích to povzbuzuje jejich ego a zvyšuje to jejich chuť ji "ulovit", z čehož obvykle něco vytěžila - drahé dárky, super dovolenou v zahraničí, a jak se ukázalo během následujících hodin, i práci v marketingovém oddělení. U osobních pohovorů se totiž Karolína poctivě zasmála všem sexuálním narážkám, které na ni následně Radek a jeho nadřízený měli a oni to oba po zásluze ocenili tím, že ji přijali a také tím, že na ni potom doma poměrně intenzivně mysleli.

Když přišel čas Štěpánova pohovoru, u výběrové komise seděl Radek, člověk z personálního oddělení z ČR, někdo z personálního z Francie a Radkův nadřízený. Bylo to jako před maturitní komisí. On sám proti čtyřem. Zatím co mnohým by to mohlo svazovat nohy, v něm to posilovalo jeho touhu je porazit a vyhrát.

První otázku položil Radek a zněla dle očekávání: "Řekněte nám něco o sobě Štěpáne. Ale ne o tom, jakou máte školu, nebo odbornost, ale o tom, co Vás baví, co rád děláte, jaké jsou Vaše životní postoje?"

Štěpán se zamyslel: "Řekl bych, že jsem celoživotní optimista. Našel jsem totiž cestu, jak si dokonale vyčistit hlavu a každý den začínat s novým elánem a dobrou náladou."

"Aha, to je zajímavé," řekl člověk z personálního "Dnes tady máme pouze celoživotní optimisty. A jak vy dosahujete toho, že se restartujete a dokážete se úplně vyčistit od všeho přebytečného ve vašem životě?"

"No, jak bych Vám to řekl," zamyslel se Zdeněk "Určitě nechodím běhat a do fitka, spíše se věnuji určité formě sebepoznání."

XXI· Svatba

Bianca opravdu stála o to, aby jí Lucka šla za svědka. Konec konců sama nikdy skutečnou kamarádku neměla a s Lucií se za ten rok a půl velmi sblížily. Bylo to tím, že si tak trošku zbyly, ale to je ničím neomezovalo a jejich přátelství nikterak neznehodnocovalo. Občas se stává, že život prostě spojí ty, kteří se spojit mají. Proto hned po Lucčině deportaci začala Bianca přemýšlet, jak to udělat, aby opravdu Lucie na její svatbu mohla přijet a jít ji za svědka, což vyústilo v to, že svatba dvou Rakušanů žijících jižně od Vídně, se konala v květnu v Mikulově.

Bianca úmyslně zvolila jih Moravy. Vsázela na to, že pro jejich rodiny a přátele to není nepředstavitelně daleko, navíc je může lákat zajímavá vinařská oblast a chtěla si být jistá, že se k nim bude moci Lucie přidat. Lucka totiž neměla aktuálně vyřízený nový pas a cestovat se trošku bála, což bylo dáno krizí, kterou prožívala.

Už dva dny před velkým dnem dorazila Bianca do hotelu, kde měla strávit svou první manželskou noc a ve stejný čas tam dorazila i její svědkyně. Bianca, když ji uviděla, se k ní vrhla a s radostí ji objala. Měla sto chutí znovu Lucii vyhodit do vzduchu, ale po minulé zkušenosti si to raději rozmyslela. Večer pak strávily u vína a hovorů o tom, co holky prožívaly posledních pár měsíců. Mluvila spíše Lucie, protože Bianca toho neměla moc co říct. Žila pořád na stejném místě, se stejným tátou, se stejným přítelem, moc se toho vlastně nezměnilo. Jediné, co mohla Lucce říct, jako novinku, bylo, že se Marco nakonec odstěhoval z Vídně zpět do rodné Itálie a že svou pizzerii prodal.

Byl to dlouhý večer a ještě mnohem delší byl následující den, kdy se připravovalo vše, co bylo potřeba před svatbou dodělat - výzdobu salonku, zasedací pořádek, prostor pro kapelu, která také měla přijet z Vídně a mnoho dalšího. Lucie byla ráda, že byla plně vytížená a nemusela myslet na to, že je stále bez práce a že vlastně neví, jak z toho bludného kruhu ven. Jedno jméno při přípravě zasedacího pořádku Lucii překvapilo. Měla totiž přijet i její velmi krátká a platonická známost z dopisů "profesor".

"Táta chtěl, abych ho pozvala. Pořád jsou kamarádi. Píší si a sem tam se potkají," vysvětlovala Bianca. Friedrich o tom, jak se vyvíjela komunikace mezi Edwinem a Lucií nevěděl, takže neměl důvod na svého přítele zanevřít. Lucie se sice před profesorem neměla za co stydět, pokud nebudeme počítat skutečnost, že mu Marco jednu ubalil, ale za to Lucka nemohla. Přesto z jeho přítomnosti na obřadu, obědě i večerní slavnosti byla mírně nervózní. Neuměla sama sobě vysvětlit proč. Trošku se toho setkání bála, trošku doufala, že tomu namyšlenému profesorovi řekne, co si o něm myslí. Představovala si v hlavě, jak nejlépe by mohla formulovat svoje věty, aby opravdu pochopil, že ji ublížil a že se na něj po právu zlobí.

Díky všem přípravám, práci a úvahám den Lucii utekl neuvěřitelně rychle, a to i přesto, že s přípravami začínaly s Biancou v brzkých ranních hodinách a končili pozdě večer. Až v posteli ji trošku píchlo u srdce. Vzpomněla si na svou svatbu ze Zdeňkem. Byla poměrně velká, protože Lucka si to tak přála. Přišly rodiny obou a spoustu Lucčiných kamarádů a kamarádek. Zdeněk tam tenkrát měl dva spolužáky a během svatby se vlastně příliš nebavil. Spíše jen seděl u stolu, pil minerálku a s přibývajícím časem na něm bylo poznat, že by byl nejraději, kdyby všichni odešli a on mohl jít spát. Oproti tomu Lucie, která milovala velké akce protancovala celou noc. Tančila s každým, kdo byl alespoň trochu ochoten s ní držet krok a když už to vypadalo, že nikdo nemůže, tak vytáhla do kola Vendulu. S Vendulou nejen protancovala střevíce, ale také spolu vypily neskutečné množství vodky a na parketu vydržely hodiny a hodiny. Vendula jí samozřejmě byla za svědka, Zdeňkovi šla jeho sestra. Svědkové sice měli připravené pro novomanželé nějaké hry, ale na polovinu z nich vůbec nedošlo a ty, které se uskutečnily, vlastně za moc nestály. Na Zdeňkovi bylo vidět, že ho to nebaví a na Lucii, že má problém, se díky všemu alkoholu, soustředit. I tak svatba pro ni byla super. Neuvěřitelně moc si ji užila. Vždycky si říkala, že kdo jiný než nevěsta by si měl svatbu užít. Jediné, co ji trošku zklamalo byla svatební noc, protože Zdeněk hned po příchodu na pokoj usnul, ale ani to jí nemohlo celkové dojmy zkazit. Byla přece nejkrásnější žena v sále a byla hrozně spokojená.

Lucka zadoufala, že i Bianca si svou zítřejší svatbu užije, jen si nedokázala zcela představit, jak na ráno pozvaná kadeřnice a vizážistka udělá, že se z Biancy stane ta nejkrásnější žena na svatbě, což by ji moc přála.

Následující den hned ráno Lucka zjistila, že výběrem oblečení na svatbu příliš nepodpořila své předsevzetí, že udělá všechno proto, aby Bianca byla tou nejsledovanější ženou dne. Vzala si totiž přiléhavé růžové šaty, které byly o něco kratší, než si Lucka pamatovala. Před zrcadlem tak zjistila, že kdykoliv příliš zvedne ruce, tak se jí šaty vyhrnou výše než by chtěla a odhalí její bílé, nohavičkové kalhotky.

Snažila se proto maximálně od rána hlídat, aby neukázala více, než by chtěla a samozřejmě od rána povzbuzovala Biancu, jak moc jí to sluší a jak bude skvěle vypadat. Bianca měla od narození moc hezký obličej a vizážistka ji příjemně zvýraznila oči, takže při pohledu tváří v tvář by opravdu jen těžce hledala konkurenci. Bohužel ani dobře střižené bílé šaty nedokázaly zcela zakrýt Biančinu silnou postavu. Rozhodně ale vypadala mnohem lépe, než jako holka s drdolem a v teplácích, jak si ji Lucka pamatovala z Rakouska. Biance ale narozdíl od Lucie nezáleželo na tom, pro koho budou mít hosté oči. Ona věděla, že si bere muže, kterého miluje a se kterým jí je dobře a nic více ji v dané chvíli nezajímalo. Byla zvyklá, že ji lidé nikdy neobdivovali kvůli kráse a neměla pocit, že by den její svatby musel být nějakou výjimkou.

Obřad probíhal venku na louce kousek za městem, protože Bianca od malička chtěla svatbu v přírodě. Počasí jim naštěstí vyšlo a účast na svatbě byla opravdu hojná, takže svatba v přírodě byla jednoznačně dobrý nápad. Jediný, kdo si obřad úplně neužil, byla Lucie. Za prvé proto, že během obřadu v němčině vzpomínala na to, jak byli se Zdeňkem v kostele a slibovali si tam věrnost, a to, že budou vychovávat děti ve víře a ono to nakonec celé dopadlo úplně jinak. A za druhé proto, že během obřadu mírně foukalo, takže stála jako v pozoru s rukama podél těla. Přesto, že její šaty byly poměrné upnuté, nechtěla riskovat, že by na některé z fotek stála jen tak v kalhotkách.

Po obřadu následovalo tradiční focení, oběd v restauraci a po obědě přesun na domluvenou degustaci do vinného sklípku. Ve sklípku svatebčané byli dvě hodiny a za ty dvě hodiny se stačilo mnoho z nich opít tak, že samotný přesun ze sklípku zpátky do restaurace, kde již čekala kapela, byl pro ně nezvládnutelným úkolem. Mnozí z nich si tak po zpáteční cestě stlali různě v trávě, na chodnících, silnicích, lavičkách a prostě kdekoliv, kde zrovna upadli. Na Lucii zůstával nepříjemný úkol, aby spolu se svědkem ženicha, což byl starší Rakušan, jehož jméno si nepamatovala, sbírali odpadlíky a nějakým způsobem se je snažili dostat zpět do restaurace anebo rovnou na jejich pokoj v hotelu.

Tahle činnost pro Lucii byla sice nepříjemná, ale svědek ženicha se snažil galantně o většinu lidí postarat sám a ona zatím ještě stále měla radost z toho, že si ve sklípku mohla sednout vedle Friedricha a mluvit s ním o všem, co se stalo od jejího odjezdu. Friedrich ji řekl, že po té, co Lucii deportovali, byl ještě dvakrát u výslechu, ale pak se nikdo neozval až do včera, kdy mu došlo oznámení, že celé vyšetřování bylo uzavřeno takže dále se k němu policie nebude vracet. Lucka z toho měla upřímnou radost, protože se často bála, aby ještě zpětně neměli její někdejší zachránci potíže. A největší radost z toho všeho měl Friedrich, protože i on se bál, co by se mohlo stát a jeden kámen mu ze srdce spadl včera a druhý dnes, když zvládl svatební obřad, aniž by se u toho zhroutil. Bál se toho, že svou dceru nezvládne odevzdat jinému muži, že celou svatbu bude plakat a vlastně se bál i toho, že v sobě nenajde dostatek odvahy, aby na svatbu vůbec přijel. Lucie byla jediná, komu se s touto obavou svěřil.

Až kolem jedenácté hodiny večerní se Lucie opravdu střetla s profesorem. Během dne se maximálně snažila trávit čas s Biancou a Friedrichem, případně se starat o vše, co bylo potřeba, takže vlastně vůbec nevznikla volná chvíle, během které by po profesorovi pátrala. Ve svých včerejších představách si ale zcela zřetelně vysnila situaci, kdy starší muž, zničený životem, sedí na židli a ona k němu přijde a všechno mu to vytmaví. Dodnes v ní zůstávala zášť z jeho posledního dopisu, a proto měla v hlavě několik variant, které tomu "ubožákovi" řekne a kterého ho budou do konce života strašit a mrzet.

S postupující nocí na Lucii postupně přicházela únava, a tak si šla na chvíli oddychnout na vzduch na zahrádku restaurace. Právě tam se potkala s mužem, který evidentně překypoval životem a vůbec nevypadal jako chodící mrtvola, kterou semlel život. Jediné, co jeho vitální vizáž kazilo, byla skutečnost, že na jeho chůzi bylo poznat, že už ji také ovlivňuje moravské víno. Nebylo to ale nikterak zásadní, takže nevypadal jako vylitá troska, ale jako zajímavý starší muž v náladě. Konec konců, za ty roky, co byl na světě, už dokázal poznat svou míru a když se k ní začal blížit, tak prostě přestal pít. Z Lucčina prvního pohledu byl profesor muž, kterému šedé vlasy slušely, a přes svůj věk měl vysportovanou postavu. Bylo vidět, že se o sebe stará, že pravidelně chodí do posilovny a že mu jde o to, aby jeho zevnějšek byl pro okolí příjemný. Měl velmi dobře padnoucí oblek, bílou košili s rozhalenkou. Ještě na obřadu měl zlatavou kravatu, ale tu si ve sklípku sundal. Vypadal trošku jako Richard Gere z Pretty Woman.

Lucie se na hotelové zahrádce opřela o jeden ze stolů a zaklonila hlavu. Dívala se na hvězdy, když  vyšel z restaurace. V ruce držel skleničku s bílým vínem. Došel ke stejnému stolu, o který se zapírala. Obešel jej a skleničku s vínem položil na druhý konec dřevěného stolku pro čtyři osoby. Pak si zapálil cigaretu a natáhl kouř do plic.

"Kouříte?" zeptal se německy. Lucie zavrtěla hlavou. Najednou ji došel dech. Nevěděla co říct. Profesor vypadal opravdu vitálně a sálala z něj taková sebejistota, že se ho vlastně až trošku bála. Věděla, že to je on. Poznala jej podle fotografie, kterou ji kdysi poslal. Nevěděla ale, zda on poznal ji a tak se snažila získat čas, aby v sobě nasbírala odvahu s ním mluvit.

"To je dobře," řekl profesor na Lucčinu reakci "ničí to zdraví. Pěkná svatba, že?" Byla to společenská otázka, tak Lucka přikývla. "Myslím, že jsou krásný pár," řekla po chvíli. "To určitě. Nevěstě to dnes moc sluší," řekl profesor. "Ale nejen nevěstě," dodal po chvíli a přitom si Lucku zezadu prohlížel. Lucie na jeho poznámku nereagovala. Profesor znovu potáhl z cigarety. "Vy bydlíte někde tady?" zeptal se, když vydechoval kouř. Lucie zavrtěla hlavou: "Ne, ne, v Praze." Profesor se usmál, típnul první cigaretu a zapálil si druhou. Po té si s Luckou poměrně příjemně povídali o Praze. Každý stál u jiné strany stolu. Lucie seděla v polosedu na stole a snažila se dívat kamkoliv jinam než na něj. Profesor stál v blízkosti své skleničky s vínem, z které ale nepil. Přinesl si ji jen proto, aby mohl zaměstnat své ruce, kdyby náhodou nekouřil a neměl v nich co držet. Střídavě se díval na hvězdy a na Lucii. Lucka musela uznat, že dokázal být překvapivě milý a zábavný společník. O Praze toho věděl hodně, dokázal o ní zajímavě vyprávět a dokonce přihodil i dvě vtipné historky, které se mu před lety v ní staly. Lucie měla skoro až pocit, že v Praze nežije ona, ale on.

Když profesor dokouřil, obešel stůl a postavil se před Lucii, takže se na něj už konečně musela podívat. Líbil se ji, ne že ne a i ten rozhovor, který vedli, ji bavil. Stále se ale v sobě snažila nasbírat dostatek odvahy, aby mu mohla říct, jak se ji tenkrát dotklo, co ji odepsal na dopis a že si ho kvůli tomu nemůže vážit.

"Možná bychom se mohli představit," řekl profesor a podal ji ruku.

"Lucie," řekla a pokusila se mu stisknout ruku. Profesor ale její ruku chytil, něžně otočil a políbil ji.

"Edwin," dodal.

"Víte, kdo jsem?" zeptala se ho Lucka.

"Lucie z Prahy. Více vědět nepotřebuji," odpověděl ji. Moc dobře věděl, kdo je. Věděl, kdo půjde Biance za svědka od Friedricha, už když na svatbu jel, ale chtěl to zahrát do autu. On sám by si Lucii nejspíše už dávno nepamatoval, ale nešlo mu zapomenout na Marca a setkání s ním.

"Kdysi jsme si psali," nedala se odbýt.

"Ano, píše mi mnoho mladých lidí. Obvykle se ptají na pomoc z jejich dizertačními pracemi, s tématy výzkumů a tak podobně. Jste vědkyně? Nebo jsem Vám snad pomáhal s nějakou prací na vysoké škole?" profesor si tu chvíli vychutnával a záměrně podrýval Lucii její sebevědomí.

"Ne. To opravdu ne," hlesla.

"Aha, tak to nevadí, asi jsme si psali o něčem jiném."

"Asi ano."

"Podáte mi prosím víno? Nechal jsem ho na druhé straně stolu, a kdybych se natáhl, tak v mém věku už se taky možná nenarovnám," zeptal se.

Lucka se otočila a natáhla se přes stůl pro profesorovu skleničku. Hned jak se natáhla, tak ji došlo, že to byla chyba, protože se ji šaty posunuli mnohem výše, než by chtěla a odhalili vše, co si profesor přál vidět. Navíc vzápětí ucítila profesorovu ruku na svém zadku. Tvrdě ji sevřel za pravou půlku. Tak tvrdě, že ji to donutilo se neskutečně rychle narovnat. Lucka se znovu otočila k profesorovi a vrazila mu facku. Profesora to ale jen pobavilo, chytl ji za obě ruce a převrátil ji na stůl. Následně jí ruce zkroutil za hlavu, přidržel ji levou rukou a pravou jí vyhrnul šaty a silou zabořil prsty do rozkroku. Lucka vykřikla a ucítila jak, ji kousnul do krku. Ucítila víno a zápach z cigaret z jeho dechu, ucítila jeho pot a zasténala, protože profesor pravou rukou začal rychle kroužit uvnitř ní. Znovu zakřičela a v té chvíli se od ní odrhl.

Respektive byl od ní odtržen. Zezadu ho chytil do kravaty svědek ženicha a odhodil ho dva metry od Lucky. Profesor dopadl na zem, ale rychle se vyškrábal zase na nohy a koukal překvapeně na muže, který s ním právě zacloumal a na Friedricha, který stál vedle něj. Lucie si rychle stoupla a snažila si spravit šaty. Do očí ji vhrkly slzy.

"Friedrichu neblbni, ona to chtěla," řekl profesor a zamířil ke svému kamarádovi. Ten se příliš nerozpakoval. Vpálil příteli jednu pěstí. Profesor zavrávoral a z nosu se mu spustila krev. Friedrich věděl, že by ho Edwin přepral, kdyby chtěl, ale také věděl, že vedle něj stojí další muž, navíc mu sílu dodával obrovský strach o plačící Lucku.

Profesor i přesto, že byl mírně pod vlivem alkoholu, dokázal vyhodnotit situaci a uvědomit si, že nemá smysl se prát. Udělal dva kroky vzad. Pak se nadechl, aby zkusil uklidnit celou situaci, ale nestihl nic říct. "Vypadni!" zakřičel Friedrich.

"Dobře, jen si dojdu pro kabát, mám v něm peněženku," řekl profesor.

"Nikam nepůjdeš! Vypadni hned!" zařval Friedrich. Byl zoufalý a vzteklý.

"Friedrichu, jen si dojdu pro tu peněženku."

"Skoč mu pro ni," nařídil Friedrich svědkovi ženicha. Ten na chvíli znejistěl, zda je tam má nechávat samotné, pak ale přikývl a vběhl do restaurace. Zpátky byl během pár vteřin. Po profesorovi mrštil kabátem, ten jej chytil, otočil se a zamířil do tmy. Profesor se tentokráte mýlil ve svém úsudku. Z toho, co teď proběhlo, si dovozoval, že Friedrich s Lucií spí a proto mu tolik vadí, že se na ní vrhl. Kdyby věděl, že to tak není, možná by se ještě pokoušel něco vysvětlovat a zmírnit vztek svého kamaráda, ale takhle to vzdal předem. Obešel hotel kolem dokola a pak se nenápadně proplížil k sobě na pokoj. Nechtěl riskovat další konfrontaci. 

Ráno si přivstal a jako první odjel zpět do Vídně.

"Jsi v pořádku," otočil se Friedrich k Lucii. Ta přikývla a pak ho s pláčem objala.

Zbytek svatby už byla Lucie stranou zábavy. Jak to jen trošku umožnila situace, zamířila také na svůj pokoj. Setkání s profesorem pro ni byl strašný zážitek, který ještě hodně shodil její už tak pošramocené sebevědomí. Od její cesty do Itálie ji nic nevycházelo a začínala mít pocit, že na ni již světlé zítřky nečekají. Místo toho se propadala do stále hlubší tmy - její vyhoštění z Rakouska, nezaměstnanost, žití v bytě jen za peníze Venduly a teď i sexuálního ponížení ji ubíralo na chuti žít a doufat, že se to všechno zlomí a znovu přijde něco pozitivního. Hrozně se styděla za to, co si k ní profesor dovolil, a měla strach, co dalšího se ještě může přihodit.

XXII· Zdeňkova politická proměna

Zážitek ze svatby se pro Lucii stal vrcholem ledovce všech jejích zklamání a drobných neúspěchů, které ji v poslední době provázely. Biancu a Friedricha sice opakovaně ujišťovala, že je vše v pořádku a že ví, že za chování profesora na svatbě přece nemohou, ale ona sama se v pořádku necítila ani zdaleka. Přestože Lucie vždy přijímala věci tak, jak přicházely a nikdy o nich příliš neuvažovala, teď na ni dopadla tíha všeho kolem ní. Zklamání z toho, co se událo a hlavně z toho, že do všech těch negativních zpráv nepřišel žádný pozitivní úspěch, ji přivedlo k tomu, že se zavřela v pražském bytě před světem a na nějakou dobu zcela přestala existovat. Z bytu nevycházela, telefony brala jen sporadicky, pro okolní svět najednou nebyla.

Celé nešťastné situaci nepomáhal ani fakt, že Petrovi skončila sezóna a na začátku června vyrazil s Vendulou na třítýdenní dovolenou. S jejich odjezdem z republiky zmizel pro Lucii i poslední člověk, který se na ni snažil dlouhodobě působit a povzbuzovat ji. Bohužel jejich odjezd přišel ve chvíli, kdy ze všeho nejvíce potřebovala Lucka někoho, kdo by ji vzal za ruku a řekl, že jí věří, že na to přece pořád má. Lucie se tak přestala snažit jakkoliv fungovat. Přestala hledat práci, přestala doma uklízet, přestala mít zájem o svět okolo. Zůstávala zavřená sama doma před televizí, a pokud nemusela, tak nevycházela ani na nákupy. Definitivně si sáhla na své osobní dno, ze kterého se sama neuměla odrazit a nutně potřebovala pomoc.

Zdeněk tou dobou prožíval zcela jiné období. Za toho půl roku se z něj stal opravdový dělník marketingu. A slovo dělník je v tomto směru více než výstižné. Nezačal totiž být kreativní a netáhl kolektiv svými nápady, ale jeho kolegové ho rádi a často zásobovali zcela jinými úkoly: "Zdeňku zavolej do redakce Práva, připravíme tam nový pí ár rozhovor... Prosím tě, zeptej se na provozním, jak to, že ještě nejsou letáčky na všech pobočkách... Zavolej provoznímu, jak je možné, že se všechny letáčky rozdaly během dvou dní... Napiš do té reklamky, co nám posledně tiskla materiály, že budeme potřebovat nové letáčky..."

V podstatě to byla asistentská práce, ale Zdeňkovi to nevadilo. Dělal věci, kterým alespoň trošku rozuměl. Navíc nejčastěji ho úkolovala Karolína, což se mu líbilo, protože ji přitom mohl koukat na prsa. Navíc měl pocit, že se Karolíně prsa v poslední době nějak zvětšila - "Asi nová podprsenka," říkal si - takže se mu na ni dívalo o to příjemněji. Co ale nesnášel, byly chvíle, kdy se ho pokoušel úkolovat Štěpán. Dokonce ho párkrát i odbyl tak, že s ním Štěpán přestal zcela komunikovat. Když něco opravdu důležitého potřeboval po Zdeňkovi, tak poprosil Karolínu, zda by o to, či ono, Zdeňka požádala místo něj.

Situace v kanceláři se sama vykrystalizovala. To i proto, že do ní zcela přestal zasahovat Radek. Toho uchvátila druhá míza a zcela se zbláznil do jedné slečny hned po škole, která pracovala na přepážce banky. Radkovo pracovní úsilí se omezilo na pondělní porady, během kterých si vyslechl od svého týmu, co je nového a případně rozdal úkoly. Během týdne zcela výjimečně absolvoval nějakou pracovní schůzku, jinak se ale oddával hlavně sexu se svou novou partnerkou, a to nejčastěji u něj v kanceláři, protože ho vzrušovala ta představa, že by je někdo mohl přichytit. Radkova kancelář byla menší místnost se stolem, policemi na šanony a palmou. Měla jedno okno do ulice a jedno okno a prosklené dveře do chodby. Na oknech byly žaluzie, které měl Radek neustále zatažené, takže jeho kancelář vypadal trošku jako policejní vyšetřovna z amerického filmu.

Několikrát se přihodilo, že někdo při jejich milostném aktu bez zaklepání vstoupil do kanceláře a buď zůstal zaraženě stát, nebo se s omluvou pokusil z kanceláře co nejrychleji zmizet. Radek, pokud to nebyl jeho nadřízený, vždy dotyčného pořádně následně sjel, ale pravda byla taková, že být chycený a viděný při sexu jej vzrušovalo a právě proto se oddával sexu nejčastěji na pracovišti. Jelikož on sám již žádnou rodinu neměl, tak jediné riziko, které vyplývalo z milostného poměru v pracovní době na pracovišti, byl případný vyhazov, což si ale nepřipouštěl. Měl totiž pocit, že mladou milenku by mu mohli - a měli - všichni závidět. Ve chvílích, kdy neprovozoval sex, tak na něj alespoň myslel, anebo přemýšlel nad tím, jaký dárek by měl pro svou slečnu koupit, takže s ním moc do řeči nebylo. Oddělení ale šlapalo v pořádku a pondělní porady byly pro všechny zcela dostačujícím motivátorem, takže vedení banky bylo ochotné přivřít oči i nad tím, co v poslední době o Radkovi slyšelo.

Dalším plusem, alespoň z pohledu Zdeňka, byl rozvoj jeho jazykových dovedností. Zcela běžně už totiž používal cizí slova. Obvykle sice příliš nerozuměl jejich významu, ale vsázel na to, že ani ostatní nebudou vědět, co je tím, či tamtím slovem myšleno. A jelikož měl pravdu, tak nikomu nepřišlo divné, když říkal: "Včera jak jsme měli ten feeling, tak jsme říkali, že každá reklama potřebuje kvalitní briefing." Lidé přikyvovali hlavami, a buď si mysleli, že ten zrzek tomu vážně rozumí, anebo si mysleli něco "o prdeli", ale to se Zdeněk nikdy nedozvěděl.

Vztahy na pracovišti, které se daly označit za poměrně dobré, ale znovu rozvířil Radek během poslední červnové pondělní porady. Debata se v rámci sezení ubrala malinko jiným směrem, protože veškeré základní propagační akce byly rozplánovány až do konce prázdnin a Zdeněk zrovna v rámci všeobecné diskuze řešil s Karolínou, zda tato porada byl spíše workshop, nebo workout, netuše, že to samozřejmě nebylo ani jedno z toho. Rozpravu nad tímto tématem ukončil Radek, který se zvedl od stolu a řekl: "A ještě poslední věc. Povedlo se mi domluvit skvělý úlovek pro naše marketingové, ale i obchodní oddělení. Ve středu se potkám s panem Václavem Klausem a probereme spolu vzájemné možnosti spolupráce a podpory, ať již tiché, nebo veřejné. Byl bych rád, kdyby se toho jednání se mnou zúčastnil jeden z Vás a vybral jsem si pro tuto příležitost Zdeňka."

Pro všechny to byla překvapivá zpráva. Vůbec to, že zakladatel ODS bude mít prostor na to se s nimi potkat a že takto významný politik by mohl banku podpořit, znělo pro mnohé téměř neuvěřitelně. Byla to skvělá zpráva, ale souběžně s tím přicházelo velké zklamání z toho, že jednání se zúčastní právě Zdeněk. "Proč Zdeněk?" shrnul ustrašeným hlasem Štěpán to, co v dané chvíli leželo všem na jazyku. Radek mu nemohl říct, že je to proto, že Zdeněk je jediný, kdo se z týmu netlačí na jeho pozici a proto raději řekl jen: "A proč ne? Je to plnohodnotný člen týmu a já chci, abyste nás reprezentovali všichni, a všichni jste sbírali zkušenosti, jak se dělá ten velký a opravdový marketing. Nebyls to náhodou ty, kdo byl minulý týden na jednání s výrobcem tužek? Tak teď je zase prostor pro Zdeňka."

Samozřejmě, že setkání s výrobcem tužek šlo jen těžce postavit vedle setkání s ministrem financí a proto právě tyto dvě skutečnosti Radek dal dohromady. Chtěl  Štěpána naštvat, a to se mu povedlo. Když potom opouštěl kancelář, Štěpán si mumlal něco o pomstě, která jednou přijde a bude sladká. Ostatní seděli na svých místech jako zařezaní a nechápali, čeho to zase právě byli svědky.

Přestože pro většinu Zdeňkových kolegů by bylo takhle velké jednání malou životní výhrou, Zdeněk to vnímal zcela jinak. Měl obavu z toho, s kým se má potkat, co má říkat, jak se vlastně chovat. Sám žádné takové jednání nikdy neabsolvoval. Za toho posledního půl roku co v bance pracoval, občas navštívil nějakou společnost, která se věnovala tisku letáků, či výrobě světelných poutačů, ale tam jel vždy s tím, že měl jasně daný úkol - najít levnější tiskárnu, vybrat co nejčervenější ze všech červených světelných poutačů - a tyhle úkoly precizně splnil. Teď ale vlastně nevěděl, proč se má s někým scházet, nebyl jasně specifikovaný úkol a tak v něm postupně rostla obava, kterou přenášel na všechny okolo. 

I malý Pepík rychle přebral tátovi nervozitu, a to takovým způsobem, že od pondělního večera bez přestání plakal, což vedlo k tomu, že když ve středu večer Radek přijel autem ke Zdeňkovi domů, aby ho vyzvedl, vypadal Zdeněk trošku jak oživlá mrtvola. Dojem toho, že vedle Radka sedí v autě zombie, podporoval i fakt, že si vzal Zdeněk světle zelenou košili a stejně sladěnou kravatu, které v té chvíli zcela korespondovali s barvou jeho tváře. Pokud by bylo pravda, že první dojem dělá osmdesát procent úspěchu, byl ten večer Zdeněk odsouzen k tomu, aby neuspěl.

Ministr financí však Zdeňkovi obavy rozptýlil hned se začátku společné večeře. Když totiž dorazil na minutu přesně, měl na sobě košili i kravatu stejné barvy jako Zdeněk. Ministr si toho okamžitě všiml a nemohl to nezmínit: "Pane kolego, koukám, že máme podobný vkus oblékání. Zatím co mě to ale sluší, vy v tom vypadáte jak mrtvola z amerického filmu. Není Vám snad dnes dobře?" Zdeněk se zasmál a řekl, že má pan ministr pravdu, že mu opravdu není úplně dobře, protože ho doma nenechal už několik dní vyspat jeho malý syn a že opravdu ministrovi kravata a košile moc sluší.

Bylo to ten večer poslední, co vlastně Václavu Klausovi řekl. Dále už u večeře mluvil s ministrem jen Radek. Jejich rozhovor Zdeněk nedokázal pochopit, nemluvili téměř vůbec o práci. Mluvilo se o počasí, o ženách, o dětech, o zahraničí, o lyžování a o tenise, ale nikdo neřekl, že chce tohle a tohle a za to by nabídl toto a toto. Ne. Až na konci večeře si všichni pochválili, jak dobře se najedli a jak bylo fajn se takhle potkat a povyprávět si a pak Radek řekl, že by byl rád, kdyby pan ministr vnímal jejich banku jako tu, která opravdu má zájem o naši krásnou republiku a o investice v ní a že mu bude velkou ctí, když budou moci do budoucna spolupracovat a vycházet si vstříc a že se panu ministrovi ozve příští týden, protože by se s ním následně rád potkal u sebe v kanceláři, kde by mohli probrat detaily. Václav Klaus pokýval hlavou a řekl, že jeho ministerstvo vítá všechny, kteří chtějí podpořit ekonomický růst v Československé republice a že se s Radkem potká, ale ne v Radkově kanceláři, nýbrž v nějaké jiné restauraci, kde budou mít více soukromí a klidu, než v nějakém officu a pak tedy proberou vše, co bude potřeba.

Na závěr si podali ruce a rozešli se do noci. Radek naložil Zdeňka do auta a odvezl jej domů. Zdeněk celou cestu mlčel, tak jako mlčel během večeře. Nechápal to, čeho byl právě svědkem. Čekal, že se bude diskutovat, hádat, že se bude něco nabízet a s něčím obchodovat. A ono se místo toho vlastně jenom jedlo a řešily se věci, kterým Zdeněk dvakrát neholdoval. Je pravda, že úplně nevěděl, jak se dá obchodovat s ministrem financí a neuměl si představit, co by mu vlastně mohl Radek nabídnout, ale i tak skutečný průběh schůzky jej zklamal.

Když potom vystupoval z auta, Radek se na něj obrátil a řekl mu: "Vidíš, takhle se dělá opravdový marketing. Takhle se dělá obchod. Takhle se chlapče dělá politika a politika to je jenom jedna obrovská marketingově-obchodní bublina." Zdeněk kýval hlavou, protože nerozuměl vůbec ničemu z toho, co jeho nadřízený říkal a nebyl si jistý, že tomu rozumí Radek. A protože mlčel, rozhodl se Radek dát mu ještě jedno moudro do života: "Hele, tady toho pana Klause se drž. Ten to jednou dotáhne hodně daleko a my můžeme jít s ním. Přemýšlej o tom a zkus zjistit, jak nejlépe se k němu dostat."

"Dobře," hlesl Zdeněk, poděkoval za večeři a zavřel dveře auta. Byla to zvláštní chvíle. U něj v domě se právě probudil Josef a začal plakat, protože měl pocit, že by měl dostat najíst, na nebi padala hvězda, které si nikdo v Praze díky světelnému znečištění nevšiml a tak si nikdo nic nepřál a přesně v ten okamžik se ze Zdeňka, dosavadního voliče komunistů, stal doživotní volič pravicové ODS. A ještě jedna věc se udála. Do tmy a do slastného ženského sténání zašeptal Štěpán: "To máš za to - ty hajzle starej." Právě totiž kopuloval s Radkovou mladou milenkou.

XXIII. Růžové prasátko

Malý Pepík ležel na zádech na podložce na zemi. Eliška seděla za ním a v pravé ruce držela malé, růžové, pískací prasátko. Zdeněk byl uveleben na gauči, pil pivo a sledoval Eliščiny marné pokusy syna zaujmout. Eliška hračkou opakovaně pískala, aby k sobě připoutala Pepíkovu pozornost a aby měl důvod se na ni otočit. Pepík zakláněl hlavu za sebe, ale bránil se tomu, aby se celý otočil. Měl už více jak půl roku a pořád se ne a ne přetočit. Elišku to znervózňovalo. Její matka ji neustále opakovala, že ostatní děti se přetáčí už ve čtvrtém měsíci a Eliška se bála, že by mohl být malý Josef zaostalý. Jelikož svůj současný život měla postavený na péči o dům a o syna, neměla kamarádky, se kterými by mohla probrat to, zda je to normální nebo které by odvedly její myšlenky někam jinam. Byla sice u lékaře, ale ten jí řekl, že každé dítě se může vyvíjet jinak a že by se toho nebál, že malý ještě určitě všechno dožene. Jenže matka jí řekla, že doktor musí být šarlatán a protože Eliška teď trávila poměrně hodně času s ní, tak neměla důvod jí nevěřit.

"Vždyť ho chudáka nech. Až se mu bude chtít, tak se prostě otočí," pronesl Zdeněk. Přesně v té chvíli Pepík zabral a prdnul si tak, že div neprotrhnul plenu, která se hned po té nafoukla a téměř zdvojnásobila svou váhu. Eliška se zvedla a došla si pro čistou plínku a zásyp. "Tě přebalím na zemi, jo? Nebude ti to vadit?" zeptala se Pepíka a on se zasmál, aby věděla, že mu to vážně vadit nebude. Eliška si k němu znovu sedla a sundala plenu. Josef hned jak ucítil, že je bez ní, tak znovu zabral, ale tentokráte nožičkami a trupem a před zraky obou svých rodičů se přetočil ze zad na bříško. Eliška se samou radostí rozplakala. Pepíka jeho úspěch nadchnul a začal se smát. Bohužel mu to nevydrželo déle, než pět vteřin. Jako správný chlap totiž nedokázal dělat více věcí za ráz, takže mu nešlo radovat se z toho, že se právě poprvé otočil, smát se a zároveň se soustředit na to, že by měl hlavičku držet vzpřímenou. A hned, jak zapomněl, že se musí soustředit na vše zaráz, tak mu hlavička samovolně spadla a on si narazil nos o podložku. Obratem začal křičet. Zdeněk se zvedl z gauče a vzal ho do náruče: "To bude dobrý chlapáku. My drsňáci přece nebrečíme. Podívej se na tátu, brečel snad někdy?"

Protože Zdeněk nebyl reklamou na nejlepšího otce, Pepík nebyl úplně zvyklý na to, že na něj jeho táta mluví, tak přestal křičet a zkoumavě si ho prohlížel. Zdeněk se na něj usmál, protože si mylně vyložil Pepíkovou uklidnění jako svůj rodičovský úspěch a řekl: "Tak vidíš, že už je to dobré," a znovu ho položil na podložku. Pepík, jak ucítil pevnou zem pod zády, tak se znovu vzepjal k výkonu, aby ukázal, že nezapomněl, jak se správně otáčet a znovu se přetočil na bříško. Opět však neudržel hlavičku v pozoru příliš dlouho a tak si ještě jednou natloukl nos. Tentokráte ho tišila Eliška. Otočila jej na záda a začala mu prdět do bříška. Pepík se znovu rychle ztišil a otočil hlavu ke gauči, na který si už zase sednul Zdeněk. Ten se podíval nejprve na svého syna a potom na Elišku a řekl: "Hele, asi to nebude úplně inteligent, když opakuje stejnou chybu dvakrát po sobě, ale co se dá dělat. Ještě mě napadá - Pepíku - říkám ti, na plotnu se nesahá."

Když ten večer ležel Zdeněk vedle Elišky v posteli, Eliška měla stále v ruce malé růžové prasátko, se kterým otáčela a při tlumeném světla lampičky si jej prohlížela. Zdeněk se k ní přitočil a přejel ji rukou pomalu po stehně. "Eliško," zašeptal a dal ji pusu na tvář. Šeptal, protože malý spal v postýlce s nimi v ložnici. "Nech toho," odvětila a odstrčila jej. Jejich milostný život se do starých kolejí zatím nevrátil. Od porodu Eliška neměla na sex ani pomyšlení, a čím více na něj pomyšlení neměla, tím více byl Zdeněk nadrženější. Dokonce se mu vrátili jeho pubertální noční poluce a stále častěji se mu zdály sny o Karolíně a o nepředloženostech, které spolu podnikají. Nejčastěji v těch snech pracoval Zdeněk na Radkově pozici a vedení banky mu řeklo, že musí ze svého týmu propustit dva lidi. To, že půjde Štěpán, bylo jasné, ale kdo bude ten druhý. Musel se rozmyslet rychle. V představách za ním do kanceláře přišla s prosíkem Karolína: "Pane řediteli, nevyhazujte mě. Prosím," říkala. Měla přitom uplakané, prosebné oči, ale i přesto se usmívala jejím bezelstným způsobem. Po té, co Zdeňka poprosila, si přetáhla tričko přes hlavu. Zdeněk tyhle sny miloval a strašně ho vzrušoval pocit dominance, který v nich prožíval. Přesně takhle si představoval život vedoucího.

"Nech toho, malý spí v postýlce. To přece nejde. Alespoň ne takhle. Vždyť je hned o takový kousek vedle," zašeptala znovu Eliška, když se Zdeněk ještě jednou pokusil rukou dotknout jejího klínu. "Tak pojď do jiné místnosti," zkusil to Zdeněk.

Eliška zavrtěla hlavou a oddělala jeho ruce ze svého těla. Zdeněk si lehnul na záda a povzdech si. Jeho myšlenky na pár okamžiků sklouzly k loňské dovolené v Itálii. Už to bylo více jak rok, co naposledy prožil sex, který si opravdu užil a jeho to začínalo trápit.

Eliška měla zcela jiné myšlenky. Byla pyšná na Pepíka za to, co v ten den dokázal a měla radost z toho, že mu k tomu určitě dopomohla i hračka, kterou dostal od její mámy. "Vidíš, o takových věcech, byste měli dělat reklamy," řekla nakonec. "O čem?" Zdeněk k ní nechápavě otočil hlavu. "O tom dnešku, o tom, jak se malej prvně otočil a o tom, co ho k tomu vedlo," vysvětlovala šeptem. 

"To jako, že bychom dělali reklamu o růžových prasatech?" zeptal se znovu Zdeněk. Začínalo se mu chtít spát a neměl moc chuť přemýšlet o práci.

"Ne. Myslela jsem o rodině. O věcech, které tě dojmou. Reklamu, kterou uvidím v televizi, a budou v tom emoce. Dojemné chvíle, jako třeba ta dnešní, když se otočil. A tam samozřejmě by mohlo být v té reklamně i to prasátko. Máma by měla radost, že je v reklamě hračka, kterou Pepíkovi dala. Ale chápeš mě? Reklamy, které by cílily na rodinu," vysvětlovala Eliška se zápalem. Byla hrdá na to, co ji právě napadlo.

"Hm, myslím si, že tomu moc nerozumíš," zabrumlal Zdeněk, který přestal její proslov vnímat a rozhodl se, že využije svého překvapivého návalu únavy a zkusí usnout, když se nebudou milovat. "Ale to prase, to možná není špatný nápad, ten by se v reklamě asi mohlo objevit," dodal a usnul.

Hned na pondělní poradě přednesl Zdeněk svůj námět, kam by se mohla posunout marketingové prezentace firmy. Radek si založil ruce a zamyslel se: "Růžové prasátko v reklamě... No, v plánech z Francie to není. Ale zase trochu invence je dovoleno. Navíc jsme určitě malinko specifický trh. Co si o tom myslíte vy?" zeptal se do éteru. Karolína se rozhodla přijít Zdeňkovi na pomoc a trošku si přihrát vlastní polívčičku: "Já myslím, že to je vcelku dobrý nápad. Jen to potřebuje trochu rozvinout a ještě o kousek posunout na vyšší level. Reklama, která cílí na děti, je v západním světě úplně běžná. Vezměte si takový McDonald. Ten má reklamu, která se podsouvá dětem horem dolem. Takže když bychom udělali dobrou reklamu, mohly by děti chtít po svých rodičích, aby šli k nám do banky, aby tu dostali... Já nevím, lízátko zdarma. Ale tím by kampaň neměla končit. Měl by to být koncept, který bude cílit na rodinu, postupně se rozvíjet a bude dojímat rodiče a udělá z nás takovou rodinnou banku z jejich pohledu." Karolína rozvinula svou myšlenku podobným směrem, kterým se dne před tím ubírala i Eliška. Ženský pohled na rodinu v tomto případě hrál silnou roli.

"Zdeňku?" kývnul Radek směrem ke svému podřízenému. "No, uvidíme," začal Zdeněk "asi by to taky šlo. Já primárně myslel, že bychom opravdu udělali dětskou reklamu se zvířátkem a hned jak se to rozjede, tak bychom to mohli třeba postupně rozvíjet."

"To je super," přikývl Radek, který vlastně Zdeňka vůbec neposlouchal. "Zdeněk to bude mít na starost. Bude takovým lídrem toho projektu. Vezmi si k sobě kohokoliv, koho budeš potřebovat, úkoluj lidi kolem sebe a pusťte se do toho hned. Už se těším, až budu moci vedení říct, jaký koncept a reklamy jsme připravili. Mohli bychom to postupně dostat do všech letáčků a poboček. Najděme k tomu chytlavý slogan a bude to super. Za jak dlouho to může být rozběhnuté?" zeptal se ještě.

"Já už mám docela dobré konexe na jednotlivé dodavatele," odpověděl Zdeněk. V tomto směru nelhal. Tím, že sám vlastně ještě nikdy nic nevymýšlel, tak nejčastěji obvolával agentury, které připravovaly různé reklamy a občas telefonoval i do televize, aby s nimi domlouval nasazení propagačních videí do vysílání. "Myslím, že když do toho šlápnu, tak do šesti týdnů může být reklama v televizi a možná i v novinách," řekl.

Radka upřímně překvapilo, jak rychle si Zdeněk troufá mít všechno hotové. "No, tak to držím palce," kývnul. Následně se na pár vteřin zamyslel a dodal: "Máš mou plnou důvěru. A vy ostatní si ze Zdeňka vezměte příklad. Přijde s nápadem a ještě se nebojí naložit si na sebe takový termín. Takhle se to dělá. To je přesně markeťák podle mého gusta. Pusť se do toho."

Zdeněk přikývl: "Děkuji Radku. Hned se na to vrhnu. Určitě pak někoho poprosím o spolupráci. Nejvíce se asi budu obracet na Karolínu, protože té věřím. Ale už teď ti můžu slíbit, že to bude bomba."

Zdeněk si o pomoc v následujícím měsíci v podstatě nikomu neřekl. Měl pocit, že když celou kampaň rozjede sám, bude po zásluze obdivován a odměněn. Radek, protože stále prožíval šťastné milostné období svého života, se o celou akci nezajímal a nechával Zdeňkovi volnou ruku. Karolína byla jediná, kdo do celého projektu trošku viděl, protože občas ji Zdeněk poprosil, zda by mohla zavolat tam a tam, nebo napsat tomu a tomu. Přestože to byly jen velmi malé a v celkovém vyznění nedůležité akce, začala tušit, že tenhle projekt nemůže dopadnout dobře.

Jestli Zdeněk v něčem na poradě nelhal, tak v tom, že to opravdu bude bomba. Když se na televizních obrazovkách nikoliv po šesti, ale už po čtyřech týdnech objevilo růžové šišlající prasátko, vyvolalo to mnohem vzrušenější reakce, než kdejaká skutečná výbušnina. Na televizní diváky před koncem léta vykouklo růžové prasátko na růžovém podkladu, které radostně šišlalo: "Achój dědi. Plijďte za mnou do mé banky, pjotože tam se spoju pomějeme." Nic víc, nic míň. Jen tento krátký spot a na konec logo banky a slogan: "SILNÁ BANKA PJO VAŠE PJASÁTKA."

Možná jediný člověk v republice kromě Zdeňka, kterému se reklama líbila, byl Pepík. Kdykoliv uslyšel v televizi ukňouraný hlas zvířátka, snažil se otočit směrem k televizi, aby ho viděl. Bylo jedno, zda byl zrovna kojen, přebalován, nebo jestli prostě jen tak někde ležel, vždy chtěl vidět prasátko v televizi.

Nikdo jiný pro reklamu pochopení neměl. Lidé z vedení banky při prvním zhlédnutí spotu kolabovali. A bylo jim ještě mnohem hůře, protože poměrně rychle se tato katastrofa dostala i na francouzskou centrálu a tam z toho teprve bylo haló. Několik telefonátů do Československa, nahlášené kontroly z mateřské společnosti na všech odděleních a vůbec spoustu nepříjemného vysvětlování, omlouvání a slíbů rychlé nápravy.

Jediný, kdo celý ten humbuk nezaznamenal, byl Radek. Proto jej překvapilo, když byl předvolán před vedení, které se na něj tvářilo hodně nakvašeně. A výkonný ředitel banky se do něj okamžitě pustil: "Jak si to mohl dovolit? Jak jsme mohli pustit takovou hrůzu do televize? Víš, kolik to stálo peněz? Ty ses musel úplně zbláznit. Ty snad nemáš noty z mateřské společnosti? Vždyť posílají každý kvartál plán marketingových činností, abychom vystupovali co nejjednotnějším způsobem s nimi."

Z ředitele lítala jedna otázka za druhou a Radek vlastně ani příliš nevěděl jak reagovat, protože o inkriminovanou reklamu zatím ještě ani nezavadil, což ale nemohl říct, jelikož by se definitivně odepsal. Zmobilizoval proto svou inteligenci a pokusil se co nejklidněji svému nadřízenému odpověď: "Nemůžeš přece dělat závěr na základě jedné reklamy, kterou si viděl. Neboj, máme to promyšlené. Tohle je rozsáhlá kampaň. Tímhle to teprve začalo, ale cílem je přitáhnout k nám všechny generace. O téhle reklamě se bude všude mluvit a děti bude táhnout," na to, že vařil z vody, mluvil přesvědčivě. "Podívej, začínáme u dětí. Začínáme u těch úplně nejmenších miminek, ale postupně se celá strategie rozšíří - na děti školního věku, na puberťáky, na rodiče, na seniory. Nakonec tím obsáhneme celé rodiny. Matky budou jihnout u dojemných reklam s dětmi, pro otce tam najdeme nějakou zábavu. Ty reklamy se budou rozvíjet a budou růst a naši klienti budou růst s nimi. Nakonec to bude možná nejlepší kampaň, kterou kdo u nás udělal," dokončil svou obhajobu a snažil se tvářit tak, že o tom, co říká je skálopevně přesvědčen, ač ještě pořád netušil, o čem přesně je řeč.

Na jeho nadřízeného to na malou chvíli udělalo dojem. "Dobře, jak teda budou probíhat ty další části?" zeptal se. Z hlasu bylo poznat, že se nechal částečně obměkčit

"Na tohle by asi bylo lepší, kdybychom zavolal někoho ze svého týmu, kdo to přímo připravoval, aby Vám představil ten koncept," zkusil to Radek.

"Dobře, koho chceš?"

"Štěpána."

"Marcelko, zavolejte sem Štěpána z marketingu," řekl výkonný ředitel do telefonku, kterým byl spojen se svou asistentkou.

Šest minut to trvalo, než se Štěpán dostavil do kanceláře výkonného ředitele. Pro Radka to bylo nejdelších šest minut v životě. Všichni v kanceláři mlčeli. Nikdo to tichu neprolomil. Radek přemýšlel, zda jeho volba byla správná. Vybral si Štěpána úmyslně, protože věděl, že Štěpán obvykle o všech věcech a projektech něco ví, takže doufal, že bude znát podhoubí i této kampaně a navíc doufal, že co Štěpán nebude vědět, to si domyslí.

Ano, Štěpán byl vnímavý kluk, takže situaci v kanceláři vyhodnotil velmi rychle a velmi správně. O Zdeňkově projektu ale nevěděl nic, protože se o něj nezajímal a Zdeněk jej do něj nezapojoval. Navíc Štěpán okamžitě pochopil, že z Radkovi strany to je takové zoufalé volání o pomoc a on mu pomoct nechtěl. Najednou měl možnost mu vrátit všechno, co se mu za skoro rok a půl práce v bance nelíbilo a ze všeho nejvíce mu mohl vrátit to, že přivedl Zdeňka a dal mu důvěru, která neměla logiku.

Štěpán, se hned po příchodu do kanceláře na všechny usmál, a po vyzvání si sednul vedle svého nadřízeného. "Štěpáne, bavíme se tady o té nové reklamní kampani, kterou rozbíháme. Víš, kterou myslím? Tu rozsáhlou, co začíná u dětí a postupně by měla růst a cílit na rodinu, jakožto širší sekret trhu," začal pomalu Radek. Chtěl získat čas pro sebe, i pro svého podřízeného. Chtěl, aby se Štěpán zorientoval a postavil na jeho stranu, což Bohužel pro Radka jeho podřížený neměl v plánu.

"Asi myslíte segment trhu," opravil ho Štěpán, který pomalinku začínal cítit vnitřní převahu.

"Ano, segment. To není podstatné. Chtěl jsem tě poprosit, zda bys mohl tu kampaň panu řediteli shrnout a trošku ji rozvinout do větších detailů, aby viděl, co všechno to obsáhne."

"Já ale větší detaily neznám."

"No dobře, tak detaily pak rozpracujeme. Ale tak alespoň řekni, na koho budeme cílit a v jaké době."

"To já nevím. Není to můj projekt. To jste domlouval se Zdeňkem a já do toho vůbec nebyl vtažen."

Do hovoru vstoupil výkonný ředitel: "A ty další reklamní akce...?"

"Myslím, že žádné nejsou plánované," řekl v klidu Štěpán "Jak jsem říkal, já do toho vůbec nebyl vtažen, ale podle mě je tohle finální výsledek. Myslím, že tak to bylo i prezentováno, že jsme dosáhli toho, co jsme chtěli. Asi to stálo hodně peněz, ale když jste to chtěl stihnout za čtyři týdny, tak to těžko mohlo dopadnout jinak."

"Kdo to chtěl stihnout za čtyři týdny?" zazoufal si Radek.

"No přece Vy, ne? Říkal jste to na poradě."

Pro výkonného ředitele to byla poslední kapka. Štěpánovi poděkoval a řekl mu, že může jít a v podstatě totéž si myslel o jeho nadřízeném, na kterého se obrátil vzápětí: "Tak jak se dohodneme?"

Dohodli se rychle a celkem bezbolestně. Radek souhlasil s ukončením smlouvy k danému dni. Dostal šestiměsíční odstupné a rozhodl se, že nastoupí to předčasného důchodu. Výkonný ředitel mu ještě dal možnost vybrat svého nástupce na pozici ředitele a Radek bez váhání doporučil Zdeňka. Vedení banky nemělo příliš zkušeností s marketingovým oddělením, ale někteří z nich si Zdeňka pamatovali ještě z novoročního zapíjení malého Josefa, takže nebyli proti.

Radek dostal možnost se rozloučit s pracovním kolektivem a svým podřízeným oznámit, že od dalšího dne na uvolněnou pozici nastupuje Zdeněk. Právě se svým nástupcem Radek začal. Zavolal si ho do kanceláře a řekl mu, že ho od zítřejšího dne střídá na jeho pozici. Ať se druhý den ráno zastaví na personálním pro novou smlouvu a potom už mu může popřát jen hodně štěstí. Ještě mu na sebe napsal telefon k sobě domů, kdyby potřeboval někdy pomoc, nebo nějakou konzultaci.

Když si promluvil se Zdeňkem, zamířil za svou milenkou, aby ji řekl o svém rozhodnutí, že nastoupí do předčasného důchodu. Bohužel, ta pro jeho rozhodnutí moc pochopení neměla. "To už jako nebudeš ředitel?" ptala se překvapeně. Nedokázala pochopit změnu, která přišla, protože kromě toho, že ji Radek dokázal poměrně dobře zabezpečit naturálně, tak v ní živil i určitou naději kariérního posunu.

"Ano, to už tu nebudu pracovat jako ředitel," snažil se ji klidným hlasem vysvětlit celou situaci. "Ale to ničemu nevadí, něco jsem si našetřil a alespoň teď budeme mít více času na sebe. Na nás. Na to co bychom chtěli a samozřejmě na společný sex."

"Aha," přikývla mladá milenka. "Ale já chtěla jít o víkendu na nákupy do Kotvy. A teď tam budu nakupovat za co?"

"No za peníze. Přece si vyděláváš. A já taky nekrachuji. Ano, trošku se budeme muset uskromnit, ale hlavní je, že budeme spolu, ne?"

"Ale já se nechci uskromňovat. Víš co? Dělej si, co chceš, mě to vlastně může být jedno. Já zůstanu se Štěpánem."

"Cože?!?" vykřikl Radek. Tohle pro něj byla první opravdu špatná zpráva toho dne. S vyhazovem se smířil, vlastně se trošku i těšil na zasloužený důchod, ale to že do něj bude vstupovat jako nezadaný, a to že jeho milenka by mohla mít vztah i s jeho podřízeným, to překousnout nedokázal.

"No co, spíme spolu. Už pár týdnů. A baví mě to s ním více než s tebou, abys věděl," vpálila mu do očí.

Radek se ztěžka nadechl a odešel. Poslední věc, kterou udělal v rámci své pracovní kariéry, nebylo rozloučení s kolektivem a důstojné předání vedení svého oddělení. Prostě si jen svolal své podřízené a přede všemi Štěpánovi dal pár facek. Štěpán se nikdy neuměl prát, navíc byl celou situací silně překvapený, takže jen stál a jako otloukací panák se nechal fackovat. Když se Radek uklidnil, řekl jen: "Tak a od teď Vás vede Zdeněk," a odešel.

Druhý den ráno se Zdeňkem na oddělení přišel personální ředitel, aby jej důstojně uvedl do pozice marketingového ředitele, protože slyšel, že Radek se rozloučil malinko nečekaně a ne úplně podle etikety.

  XXIV· Zmrtvýchvstání

Ve Zdeňkově životě tak došlo k další významné změně v poměrně krátkém období. Za pár měsíců udělal kariéru, na kterou mnozí čekají celý život, a stejně se ji ve většině případů nedočkají. Poskočil platově do sfér, o kterých by ještě před rokem nevěřil, že vůbec existují, dostal služební vůz a na vizitkách měl napsáno - marketingový ředitel. V té chvíli měl pocit, že žije český sen, který už nikdy nemůže skončit.

V pracovním kolektivu sice Zdeňkovo povýšení vzbudilo rozruch a v první fázi i poměrně nepříjemné rozladění, ale vše se rychle uklidnilo. Nový šéf marketingového oddělení měl citelnou podporu ze shora, takže jeho podřízeným nezbylo než se zžít se skutečností, že je vede ten nejméně schopný z nich. Karolína se začala na Zdeňka ještě o něco více usmívat než předtím a Štěpán se rozhodl, že když se ho nemůže zbavit, bude se muset k němu přidat a tak místo uštěpačných poznámek se začal snažit ke Zdeňkovi hledat cestu. Jak občas říkal i v kanceláři: "Když ho nemůžeš porazit, musíš se s ním spojit, i přesto, že je to takový idiot," a začal přemýšlet, co můžou mít se svým novým šéfem společného a na čem by mohl stavět jejich nový, pozitivní vztah.

Přestože to pro Zdeňka byla první zkušenost s vedením lidí, neměl situaci tak těžkou, jak by se mohlo zdát. Jeho pět podřízených dokázalo fungovat poměrně samostatně a tak stačilo, že pokračoval v pondělních poradách, kde se sbíraly náměty a následně rozdělovaly úkoly, které čas od času zkontroloval. Jinak měl mnohem více volného času, což ho samotného mile překvapilo. Nakonec se naučil, že tyto volné chvíle může rozvrhnout mezi svůj osobní program a také setkání s významnými lidmi, kteří by mohli více, či méně oficiální cestou jejich banku propagovat. Přestože o marketingu nevěděl vůbec nic, stal se nakonec vedoucím, který vlastně nebyl o moc horší, než jeho předchůdce.

V úplně jiné situaci se nacházela Lucie. Už to bylo více jak čtvrt roku, co se uzavřela před světem a pozvolna se měnila v pouhý stín svého minulého já. Špatně se na ni projevilo i to, že si uvědomovala, jak se proměňuje, ale nedokázala s tím nic udělat. To, co ji sráželo ze všeho nejvíce, bylo osobní zklamání ze zjištění, že vlastně kromě Venduly o ni nikdo nejeví trvalejší zájem. Nikdo se neptal, jak se má a nikdo nehledal cestu, jak jí pomoci. Vendula měla upřímný zájem Lucce pomoct, ale sama neměla tolik času, kolik by potřebovala. Přes léto, kromě dovolené, znovu objížděla festivaly s kapelou a samozřejmě se snažila věnovat Petrovi. S Lucií si spíše telefonovala, než aby se za ní zastavila a mluvila s ní. Zdeněk, ten si žil vlastní život a tak na svou bývalou ženu neměl čas a ani pomyšlení. Marco se neozval od jejich posledního setkání ve Vídni. Bianca sice psala čas od času dopisy, ale byla tak pohroužena do manželského života a do své snahy otěhotnět, že vlastně vůbec neprojevila zájem o Lucku a o to, jak se má. Jediné, co Lucku s Biančiných dopisů opravdu zaujalo, bylo to, že během léta začala rakouská policie vyšetřovat profesora, protože několik studentek si stěžovalo, že je měl v posledních letech sexuálně obtěžovat. Bianca se ptala Lucie, zda by se i ona nechtěla přidat ke skupinové žalobě, kterou prý na něj mají podat, že by ji s Friedrichem podpořili, ale to Lucie nechtěla. Nechtěla se už vícekrát setkat s rakouskou policí ani s žádnou jinou policií. Vlastně se nechtěla setkat s nikým.

Naštěstí pro Lucii o jejím stavu často a hodně přemýšlela Vendula, během svého letního cestování po festivalech. Z toho, jak její kamarádka vypadala a jak se projevovala navenek, byla opravdu nešťastná a chtěla najít cestu, jak ji pomoci. Sama to však nedokázala. Když Lucce telefonovala, tak ji podsouvala různé nabídky práce, spolupráce, anebo alespoň možnosti, jak restartovat společenský život: "Hele, mohla bys mi dělat manažerku... Hele mám pro tebe další focení. Ne, neboj, teď to nebude žádný úchyl... Hele, mám tu vzorky nějaké nové kosmetické značky. Pošlu ti je a ty bys je mohla zkusit a třeba, až se jimi nalíčíš, vyrazit někam ven... Hele, končí nám turné, co kdybys přijela na posledních pár koncertů. Večer bychom sbalily pár kluků z publika a pořádně bychom si to s nimi užily..." Vendula byla do jisté míry přesvědčená o tom, že všechny Lucčiny problémy plynou z nedostatku sexu, a proto jak občas říkala při společných, nekonečných telefonních hovorech, by se "obětovala" a jednou by holt podvedla Petra, to aby to mohly s Luckou pořádně rozjet.

Lucii ale v té době nechyběl sex nebo zaměstnání. Chyběla ji sebeláska a pocit realizace. Tyhle dva pojmy ale Vendula neznala a nedokázala by je ani vyslovit, takže ji v tomto směru pomoci nemohla. Proto nakonec poprosila Petra, zda by nemohl s Lucií promluvit a povzbudit ji. Vendula mu dokonce nenápadně podsouvala, že kdyby se s Luckou vyspal, samozřejmě jednorázově, tak by mu to asi i odpustila.

Pokud se o sportovcích říká, že obvykle mnoho inteligence nepobrali, tak Petr tento zažitý předsudek bořil. Byl to rozumný chlap, který měl obrovskou výhodu v tom, že dokázal odhadnout lidi, jejich motivaci a dokázal tušit, jak na ně působit. Navíc věci řešil s chladnou hlavou a nadhledem, což mu dávalo pro případné setkání s Lucií mnohem větší šanci na úspěch, než měla Vendula.

Možná právě díky své přirozené povaze byl tak dobrý v hokejové bráně. Dokázal přečíst útočníky a předpokládat co ve finální fázi udělají. Lucii sice viděl jen dvakrát za celou dobu, co chodil s Vendulou, ale z vyprávění už tušil, že problém, který v sobě Lucie má, musí být zakořeněný někde hlouběji než v sexuální frustraci. Stejně tak si uvědomoval, že Lucie už v minulosti dokázala být samostatná a žít zcela normálně, takže potřebuje jen pomoci navést zpátky na dobrou cestu.

Petr tedy řekl Vendule, ať domluví společnou večeři ve třech a ať během večeře nechá mluvit ho a že uvidí, co se dá dělat.

Jeho návrh udělal Vendule radost, což se o její kamarádce říci nedalo. Lucce se na večeři vůbec nechtělo, ale věděla, že odmítnout nemůže. Vždyť Vendula ji v té době ubytovávala, živila a v podstatě i šatila. Lucka se tedy dala do kupy a na ten jeden večer ve společnosti se zkulturnila a po dlouhé době se i pokusila pěkné obléct. Večeře se odehrávala v Kampa Parku. Kampa Park proto, že se tam Vendula chtěla ukázat a doufala, že si ji tam všimne nějaký novinář, který o ní potom napíše článek - minimálně o tom, jak byla skvěle oblečená a jak ji slušel výstřih jejich večerních šatů. Lucie věděla, že to je místo, kde by neměla jít úplně za šmudlu, ale přes veškou snahu, když dorazila na místo, vypadala vedle Venduly jako taková mladší a zoufalejší sestra. Zatímco Vendula se na všechny zářivě usmívala, Lucie zde seděla s pohledem sklopeným do země a moc toho neřekla.

Petr ze začátku jen pozoroval okolní dění. Pozoroval Vendulu, která se mu ten večer v upnutých, vyzývavých, červených šatech neskutečně líbila. Sledoval Lucii, která by se mu vlastně také líbila, jen kdyby nevypadala tak šíleně nešťastně. Objednal láhev bílého vína z Moravy a po jídle ještě jednu. Chtěl, aby se Lucka alespoň trochu uvolnila, ale většinu první lahve do sebe dostala jeho přítelkyně, která během jídla ani na chvíli nezavřela ústa.

"Všimnuli jste si, jak to tu vypadá? To jídlo je super, že? To víno je výborné. Ještě si toho vína trošku naleju. Lucko, co je s tebou ty nic neříkáš. Petře, řekni ji, ať něco řekne. Však se neboj, něco řekni. Jo ještě si naleju trošku toho vína, jo? Lucko, ty víno nechceš? No aby z tebe nebyl nakonec abstinent. Petře, dolej mi ještě trošku vína, ať nevypadám jako alkoholik, vždyť si pořád nalévám sama. Hele, toho chlapa určitě znám, ten se mnou dělal rozhovor pro nějaký časopis. Ještě bych si dala... Ještě trošku... Jejda nám to víno došlo?"

Nekonečný kolotoč Venduliných slov utnul Petr. Nenápadně stiskl partnerce stehno pod stolem. Chtěl ji tím dát najevo, že teď bude mluvit on s Luckou a ona má jen poslouchat tak, jak se domluvili. Vendula to pochopila jako takovou veřejnou předehru, před zajímavě stráveným večerem, takže ji zklamalo, když se nic dalšího nestalo. Petr se otočil k Lucce a Vendula zůstala překvapeně mlčet a napjatě očekávat, co se stane. "Teď ji nabídne trojku," napadlo ji a hned si vzpomněla, že by to nebylo poprvé, co by takovou nabídku zažila, že už to kdysi zkoušel Libor.

"Lucko, ty jsi chytrá holka," začal Petr. Začal tak úmyslně, chtěl hned na úvod lehce zvednout Lucce sebevědomí, i když si moc jistý její inteligencí nebyl. Očekával ale, že je zvyklá na to, že ji všichni chválí vzhled a tak pochvala intelektu by mohla zapůsobit silněji a připoutat její pozornost k tomu, co se ji bude snažit říct. "Takže určitě tušíš, že jsme tě sem nevytáhli dnes jen tak. Obzvláště, když na tebe Vendula tak naléhala," pokračoval.

"Já jsem nenaléhala," zaprotestovala Vendula, ale Petr se k ní otočil a položil si ukazováček pravé ruky na rty, aby pochopila, že teď má opravdu mlčet. Potom ji levou rukou ještě jednou pohladil po stehně. To aby se na něj nezlobila.

Lucie přikývla: "Čekala jsem, že budete něco potřebovat."

"Potřebovat?" překvapila Petra.

"No asi abych se odstěhovala, ne?"

"Ne, to vážně ne. To nás ani nenapadlo," zasmál se Petr. "Ten byt vážně potřebovat nebudeme. Draftovali mě do NHL, letos ještě budu chytat tady, ale příští rok už chci zkusit štěstí v Americe."

"Aha," přikývla Lucie.

"Jde o to, že oba s Vendulou cítíme, že se trápíš, že se nedokážeš realizovat a je nám to líto. Chtěli bychom ti pomoci se restartovat. Znovu se vrátit do každodenního života. Ale chtěli bychom, aby ses tam vrátila šťastná, protože nám na tobě záleží, ne aby ses restartovala s pocitem, že musíš," Petr mluvil velmi klidně a pomalu. Lucie se mu dívala do očí a hltala každé jeho slovo, protože to bylo poprvé, co někdo shrnul to, co vlastně cítila. Ona sama to nikdy shrnout nedokázala a už vůbec by k tomu neuměla použít tak málo slov.

"Přesně," skočila do toho Vendula "a proto musíš nastoupit do nějaké z mých firem. Dostaneš tam práci a budeš to... No tamto... Jak říkal Petr... Však víš."

Petr se přísně otočil na Vendulu: "Miláčku, teď prosím ne. Chceš Lucce pomoci, že?" Vendula přikývla a znovu přestala mluvit. Petr v Lucčiných očí i tímto stoupnul a byla ochotná poslouchat, co ji řekne. Petr ale už nechtěl pokračovat, chtěl, aby mluvila Lucka, a proto se zeptal: "Co ty? Co si o tom myslíš?"

"Já vlastně ani nevím. Po tom návratu do Prahy se neumím najít. Přijde mi, že všechno kolem mě je strašně divné. Ty jsi mladý a máš talent, který tě uživí. Vendy měla trochu štěstí a umí zpívat a dokáže bavit lidi. Já vlastně neumím nic a neumím najít nějakou motivaci pro sebe. Připadám si hrozně zbytečná," shrnula Lucie svoje pocity.

"Dobře, ale ty jsi přece zažila i lepší období než je tohle. Nemám pravdu?" zeptal se Petr, který už začínal tušit, kam vlastně bude celý rozhovor směřovat.

"To jo, ale to bylo ještě v Rakousku. Tady už to jde od desíti k pěti."

"A proč to tam bylo lepší, co těm tam tak bavilo?"

"Naučila jsem se tam být samostatná. Sama jsem bydlela, žila jsem tak, jak jsem chtěla, nikdo mi neurčoval pravidla a já se cítila svobodná. Když jsem chtěla někam jít, tak jsem tam šla, když jsem si chtěla něco koupit, tak jsem si to koupila a když se mi nic nechtělo, tak jsem prostě byla doma a třeba se jen dívala na televizi."

"To chápu. Ale abys to mohla mít, abys mohla bydlet a mohla si něco koupit, tak si k tomu potřebovala peníze."

"Samozřejmě. Pracovala jsem."

"A bavila tě ta práce?"

"Ano a moc. Pracovala jsem v jedné kavárně jako servírka."

"A tady taková možnost není?"

"Myslíš, že jsem to nezkusila? Jasně, že ano, ale když už mě někam chtěli, tak to byl pajzl, kde opilý dělníci odněkud z východu mlátí holky po zadku a chtějí po nich sex za pár drobných, a to já přeci nechci. Já už poznala, co to je mít vlastní hrdost," zvýšila Lucie hlas, protože se na chvíli cítila uražená. Měla pocit, že ji Petr nepřímo obviňuje z toho, že se flákala a že vlastně ani pořádně práci nehledala.

"Nemyslím si, že jsi to nezkusila," odpověděl ji klidně Petr. "Myslím si, že jsi ale nezkusila něco jiného," dodal pak.

"A co?"

"Co třeba otevřít si vlastní kavárnu. Takovou jako v Rakousku. Podle mě to tady u nás pořád neumíme a ty bys nás to mohla naučit."

Lucie se nevěřícně dívala na Petra. Nikdy ji to nenapadlo, nebyla si jistá, zda se nezbláznil, ale na druhou stranu se ji ten nápad líbil. "Na to přece nemám peníze," řekla spíše se zvyku.

"Já to zaplatím, pokud to je to, co tě udělá šťastnou. Otevřeme si tu kavárnu spolu," zajásala Vendula.

Lucie nechápavě těkala pohledem z jednoho na druhého. Petr se usmíval, Vendula byla vzrušená, protože si představovala, jak tu kavárnu pojmenuje po sobě a jakou si tam udělá reklamu. Viděla svou fotku na všech prestižních časopisech a titulky o úspěšné podnikatelce, která rozšiřuje své podnikání o kavárnu.

"Vy to myslíte vážně?" zeptala se Lucie.

"Ano. Pokud ti to pomůže," řekla Vendula. Po dalších deseti vteřinách ticha doplnila: "Ale pokud by ti více pomohl sex ve třech, klidně řekni. Nebo můžeš být s Petrem sama a já se budu jenom dívat."

"Ne, to by Lucce nepomohlo. Lucii pomůže kavárna, kterou si sama zbuduje," uzavřel diskuzi Petr.

 XXV· Jak to dopadlo s Karolínou

Karolínu lednový příchod Zdeňka do marketingového oddělení mírně znejistil. Bylo to poprvé, co si Radek přivedl do kolektivu nějakého svého člověka a ještě navíc od začátku cítila, že Zdeněk má Radkovu podporu, ač to nemělo jakoukoliv logiku. Zdeněk nebyl pro oddělení posilou a v podstatě se jen topil ve stanovených úkolech, pletl si slova a celkově působil ztraceně ve všem, co ona vnímala jako zcela zřejmé a jednoduché. Přesto všechno byl Zdeněk ten, koho Radek preferoval, kdo dělal rozhovor do novin a po kom se jejich šéf nikdy nesvezl.

Karolína přes svůj mladý věk, byla poměrně zkušená žena, která zásadně nedávala najevo své pocity. Na všechny kolem se usmívala a celý život měla postavený na tom, že zná tajemství úspěchu. Její tajemství, však nebylo zcela dobře střeženo. Napsala si ho totiž ve svém bytě nad postel a za ty tři roky, co bydlela sama, si ho už pár desítek mužů přečetlo. Nikdy si z něj ale nezvali tolik, kolik z těch pár bodů čerpala ona každý den.

Nad její postelí stálo:

1. Vždy vypadej skvěle
2. Nikdy se nemrač a nedávej na sobě znát své rozladění
3. Hodně čti.

Nic dalšího v tom ukryté nebylo. Karolína už odmalička razila teorii, že když bude dobře vypadat, život pro ni bude snazší a většinou se nemýlila. "Práci za úsměv nedostaneš," říkávala ji učitelka fyziky na gymnáziu. Už tenkrát ale Karolína chápala, že to říká proto, že ji nesnáší a že celá ta nenávist plyne z žárlivosti. Karolína totiž už v patnácti letech vypadala mnohem více jako žena, než kníratá paní učitelka v sedmatřiceti. A jak brzy pochopila, za úsměv kolikrát získala mnohem více, než jen práci.

Poslední bod na její zdi - hodně čti - odkazoval na potřebu informací. Karolína věděla, že jen dobře vypadat může stačit, ale vždy to bude stačit jen na chvíli. Proto se snažila číst, číst hodně a číst všechno. Četla encyklopedie, stejně tak, jako červenou knihovnu, četla učebnice marketingu a k tomu sportovní rubriku v novinách. Snažila se pravidelně do sebe vpravit co nejvíce informací. Logické myšlení ji do vínku dáno nebylo, ale alespoň mohla čas od času někoho citovat, nebo přidat nějakou poučku z učebnice, což opticky její kredit zesilovalo.

S příchodem Zdeňka ale začala mít pocit, že něco s ní není v pořádku. Vnímala přílišnou Radkovu podporu pro outsidera kolektivu, jejíž důvod neuměla rozklíčovat. Když potom bylo rozhodnuto, že Zdeněk bude dělat rozhovor do novin, došla k názoru, že něco na ní neodpovídá sepsaným bodům u ni doma na zdi a měla by s tím něco dělat. Ten večer, kdy Zdeněk usínal nervózní z toho, že druhý den bude dělat rozhovor do novin, ležela Karolína v posteli a přeříkávala si kolem dokola své zásady pro úspěch. Nemračila se, usmívala se na všechny, rozladění ze situace u nich v oddělení nikdo poznat na její tváři nemohl. Četla také, co to jenom šlo, takže problém začala hledat ve vzhledu. Musí na sobě něco vylepšit, asi nevypadá dostatečně dobře. To byl závěr jedné probdělé noci. Z Karolínina pohledu to byl závěr více než uspokojivý, protože to znamenalo, že našla problém, a když už je problém pojmenovaný, dá se řešit.

Hned druhý den proto začala shánět informace o tom, co by vlastně na sobě ještě mohla zlepšit. Samozřejmě posilovala, chodila běhat, dokonce absolvovala i nějaké kurzy líčení, což v té době ještě nebylo zcela běžné, takže když se chtěla udělat hezkou, tak by jí její vizáž mohla závidět i mnohá filmová hvězda. Opravdu se uměla o sebe postarat a upravit se decentně a zároveň tak, že od ní muži nemohli odtrhnout oči. Poslední s čím tedy na sobě nebyla zcela spokojená a co by na sobě mohla změnit, byla prsa. Rozhodla se proto, že si nechá své větší jedničky, zvětšit alespoň na velikost tři.

O pár měsíců později začala chodit do práce s novým poprsím a s pocitem, že zase o něco více naplnila svůj recept na štěstí. Karolína byla zvyklá, že na ulici, v nákupních centrech, anebo třeba i v práci, se za ní muži otáčeli. Někteří občas pronesli i nějakou tu poznámku, nebo zahvízdali. Po plastické operaci už pro ni v podstatě nebylo možné přijít kamkoliv, aniž by si ji neprohlédli všichni chlapi, kterým se dostala do zorného pole. Přitahovala obdivné pohledya ona se usmívala a čekala, až konečně příjde to vytoužené štěstí.

Když po té se Zdeňkem začala spolupracovat na samostatném projektu reklamy zaměřené na děti, chtěla si z ní původně ukrojit svůj díl slávy. Těšila se, že i ona dostane pochvalu za to, co spolu dokáží, navíc se jí líbil i koncept reklamy zaměřený na rodiny s dětmi, který v podstatě vymyslela sama. Bohužel radost z této možnosti přešlo v rychlé vystřízlivění, když ji došlo, že Zdeněk poměrně samostatně tvoří monstrum, před kterým není úniku. Svou snahu tedy rychle změnila na plán, že v tom nechá svého kolegu parádně vykoupat. O to větší byl její šok, když místo naprostého průšvihu z té ohavnosti s růžovým vepřem přišlo Zdeňkovi povýšení a Radkův nečekaně rychlý odchod z banky. Pro Karolínu to byla další nepochopitelná rána. Očekávala, že až jednou Radek odejde do důchodu, přebere oddělení ona a povýšení Zdeňka nerozuměla tak, jako mu nerozuměl nikdo, kdo jeho činnost v bance poznal.

V hlavě ji proto uzrál nový plán, jak uspět. Čím více byla o svém plánu přesvědčená, tím více se usmívala na Zdeňka. Ten si to mylně vykládal jako zájem o jeho osobu, ale tohle byl úsměv, ve kterém se skrývalo pohrdání a vlastně i zákeřnost. Karolína totiž neměla zájem o Zdeňka, ale rozhodla se využít všech svých ženských zbraní k tomu, aby vyjádřila svůj zájem o výkonného ředitele banky. Začala poměrně nevinně. Zastavila se za ním jednou po obědě, zda by na ni neměl čas. Zdeňkův nadřízený byl z její návštěvy překvapený, ale samozřejmě ji neodmítnul. Pokud by to šlo a měl čas, neodmítl by nikoho z podřízených, ať už z marketingu, nebo třeba z přepážky. Karolína potom k němu měla takový krátký, dopředu připravený, monolog: "Já vlastně ani nevím, proč jsem za Vámi přišla. Jen jsem Vám chtěla hrozně poděkovat za tu šanci, kterou jsem tu dostala. Vím, že jsem pořád poměrně mladá a je pro mě velkou ctí pracovat v tak velké společnosti a takovým renomé. A moc si vážím i Vás jako člověka a Vaší práce pro firmu. Já opravdu vnímám, jak hrozně moc tady děláte a že i já se díky Vaší činnosti neustále učím něco nového a pořád se někam posouvám. Moc si toho vážím a vlastně jsem Vám za to chtěla poděkovat."

Co na to vlastně mohl říct výkonný ředitel? Řekl přesně to, co Karolína očekávala. Že ho těší, že to takhle vnímá a že je rád, že ve firmě pracuje téměř od začátku jejího příchodu na český trh a že snad budou spolu ještě dlouho spolupracovat. Karolína odpověděla, že v to také doufá a zda by jej nemohla pozvat na kávu, aby se mu revanšovala za vše.

O dva dny později šli na kávu a na sklenku vína o další dva dny později si to zopakovali a večer si výkonný ředitel banky prohlédnul zblízka Karolínu, její nová prsa a motivační nápis u ní doma nad postelí.

Hned následující den dorazila Karolína do práce o něco později. Čekala totiž, až se její nový milenec vyhrabe z postele. Když dorazila do kanceláře marketingového oddělení, byl tam zrovna Zdeněk, který se ptal Štěpána, kde Karolína je. Štěpán, který si všimnul své kolegyně jako první, naznačil Zdeňkovi hlavou, že se má otočit. Karolína se na Zdeňka usmála, ale ani se neomluvila a řekla jen, že musí ještě za Zdeňkovým šéfem a zase zmizela. Štěpán celý tento zvláštní výjev pozoroval s očividným zájmem a snažil se co nejrychleji srovnat v hlavě fakta a vlastní domněnky o tom, co se právě děje. Když Karolína odcházela z kanceláře, díval se jí na zadek, pak se otočil ke Zdeňkovi. Pokusil se zatvářit se co nejvíce nechápavě a zároveň solidárně a pokrčil rameny. Chtěl tím naznačit, že vůbec netuší, co se děje. Hlavou mu ale v tu chvíli jelo: "A máš to tady, hajzle."

Karolína vyběhla o dvě patra výše a před kanceláří výkonného ředitele se zeptala sekretářky, zda může jít dál. Sekretářka řekla, že ne, protože její šéf ještě nepřišel. Pravdivost této informace ale trvala jen několik málo vteřin. Výkonný ředitel se objevil ve dveřích chvíli po Karolíně, pozdravil sekretářku, požádal ji o kávu a Karolíně naznačil hlavou, že může dál. Kdyby řekl, že ji rád vidí, tak by lhal, a proto raději nechal jejich překvapivě rychlé setkání bez komentáře.

Karolína si sedla k jeho stolu, usmála se a pokusila se zatvářit co nejvíce svůdně. Výkonný ředitel zatím zůstal stát. Ani si nesvlékl kabát a jen pohledem ji naznačil, ať mu řekne, proč vlastně přišla.

"Včera to byl hrozně fajn, moc se mi to líbilo," řekla.

"Mě taky," odpověděl. V tomto budě rozhodně nelhal. Na malou chvíli si představil, že by teď mohl položit Karolínu na stůl a znovu si to pořádně užít, ale chtěl počkat, než mu vysvětlí svou návštěvu u něj.

"Chtěla jsem s tebou ale mluvit o práci," řekla Karolína.

"Tak mluv," vyzval ji.

"Myslím si, že Zdeněk je neschopný vedoucí a neměl by vést marketing."

"Aha, a kdo by ho měl vést?"

"Já," řekla Karolína skálopevně.

Výkonný ředitel si sundal kabát, dal jej na věšák, přešel ke stolu a sedl si naproti Karolíně. Podíval se jí do očí. A pak zvedl sluchátko. "Marcelko, vytočte mi prosím vedoucího marketingu," řekl. Následovalo patnáct vteřin ticha. "Zdeňku, slyšíš mě? Ahoj," se Zdeňkem si tykal od zapíjení malého Pepíka "Prosím tě, Karolína od Vás z oddělení právě dala výpověď. Domluv se s personálním a najdi si za ni náhradu, děkuji."

XXVI. Olga

Ještě dlouho po společné večeři s Petrem a Vendulou nemohla Lucie usnout. Byla plná dojmů a představ, které ji nutily neustále přemýšlet a nedovolily ji oka zamhouřit. Sama sebe zapřísahala, že hned druhý den se pustí do práce a začne tvořit něco nového, že svůj život vrátí do kolejí, které se jí kdysi líbily. Cítila obrovský vděk k Vendule a neutuchající obdiv k Petrovi, protože si uvědomovala, že právě Petrovi vděčí za to, že se ji povedlo znovu najít chuť do života a motivaci něco tvořit. Pragmatický přístup Petra, který našel Lucčinu motivaci, byl pro ni mnohem milejší, než různé pracovní nabídky od Venduly, které byly sice pokaždé dobře míněné, ale pro Lucku zcela neuchopitelné.

Bohužel noční nadšení s ránem opadlo a tak následující tři dny vůbec nepřemýšlela o tom, jak realizovat svůj ambiciózní cíl. Hned druhý den ráno se u ní totiž dostavily pochybnosti, zda vlastně má na to, aby vedla kavárnu a kde by měla hledat to správné místo, ten správný prostor a najednou jí to celé přišlo naprosto nerealizovatelné. Obava z toho, že vyhoří, že padne ještě o trošku víc dolů, že zklame Vendulu, jediného člověka, který v ní vlastně ještě pořád věřil a který ji umožňoval žít a ne živořit, ji úplně paralyzovala. Všechna pozitivní předsevzetí šla ta tam a ona se postupně znovu propadala do skepse a obavy. Po třech dnech, kdy zase jen bloudila bytem a trápila se představou, že dostala možnost realizovat svůj sen, ale ona na to nemá sílu, ji z její nečekané letargie vytrhl telefonát s Petrem. Petr ji zavolal večer z Rakouska, kde právě se svým týmem zahajoval týdenní předsezónní soustředění.

"Ahoj, volám jenom, abych se zeptal, zda jsi začala nějak přemýšlet o té kavárně," řekl do telefonu.

"No, přemýšlet jsem začala," zalhala Lucie.

"Výborně a na co si zatím přišla?"

Na druhém konci drátu bylo ticho.

"Lucko?"

"Ano Petře..."

"Na co jsi přišla?"

"Na co jsem přišla... Já si myslím, že na to asi nemám."

"To je nesmysl. Tvoje obava je logická, ale hele, sedni si k tomu, zkus si představit, jak by sis tu kavárnu představovala, jak by měla vypadat, co by tam mělo být, jaká by měla být obsluha, zkus dát na papír všechno, co tě napadne. Já budu v Praze za týden, tak bychom si sedli a ty bys mi to představila. Já věřím, že to bude dobrý, a kdyby to náhodou nakonec nedopadlo a té kavárně se třeba nedařilo, tak to prostě přestavím na sport bar."

"Dobře, promiň," hlesla Lucka.

"Za co se omlouváš?"

"Za to, že jsem neschopná a ještě jsem nezačala."

"Nejsi neschopná, máš obavy, a to je logické. Kdybys ji neměla, bylo by to zvláštní. Neboj se, všechno dobře dopadne a za týden se budu těšit."

Lucie mu poděkovala a hovor ukončila. Tohle bylo přesně to, co potřebovala slyšet. Uklidňoval ji Petrův pragmatický přístup a také to, že ji dal jasně najevo, že ani případný neúspěch kavárny není problém. Další den se tedy skutečně pustila do práce a najednou zjistila, že ono to opravdu jde. Ze začátku byla pomalejší, první návrhy a myšlenky v podstatě byly přesnou kopií kavárny, ve které Lucie pracovala ve Vídni - návrh obsahoval stejný styl rozmístění stolů, stejné představy o sortimentu a obsluze. Postupně ale Lucie začala břednout do problematiky a původní návrhy vzaly za své. Budoucí kavárna získávala na obrysech. V představách se objevila stylová kavárna, která vypadala, jako by byla z centra Říma. I sortiment a kávu tam chtěla Lucie Italskou. Najednou jí to všechno dávalo smysl, měla obrovskou radost z nákresu, z rozmístění stolů, z představy toho, že i obsluha by se tvářila a chovala s Italskou elegancí, srdečností a temperamentem, chtěla tam mít kávu jako od Marca. Víno z Itálie, třeba i nějaké italské sýry, ale hlavně italské deserty. Všechno ji to do sebe začalo zapadat. Jediné, čeho se bála, byl případný výsměch, ze strany Petra. Měla strach, že ji Petr řekne, že to je nesmysl a že jí se tím zboří její týdenní radost z návratu do života. Petra moc neznala a i když ji byl sympatický, nevěřila, že její myšlenky pochopí, nebo že se pro ně dokonce nadchne.

Aby na svou obavu příliš nemyslela, zavolala jedno odpoledne Vendule, zda by s ní nechtěla někam vyrazit a protože Vendula ten večer měla volno, dojela z Kladna na pořádnou pařbu. Holky ten večer dokázaly, že za to ještě pořád umí pořádně vzít. Na diskotéce to na tanečním parketu roztáčely v záři světel a chlapi se kolem nich točili, jako by na diskotéce ani jiné ženy nebyly. Ještě o něco více to potom rozparádily na baru, kde do sebe kopaly panáky tak, jak to nedělaly ani v době, kdy ještě byly na učňáku. Přítomní amanti nestíhali platit jejich spotřebu a protlačit se k holkám přes zástup obdivovatelů. Závěr večera proběhl u Lucie doma, kam nakonec dorazily hned s třemi ctiteli. Vendula po příchodu na byt prohlásila: "Tyhle dva si beru k sobě," a zatáhla si ty hezčí do své ložnice. Lucie nechápala, jak může Vendula podvádět někoho tak zajímavého, jako je Petr, ale moc o tom nechtěla přemýšlet. Začala líbat chlapce, který tam zbyl. Od pohledu byl mladší než Lucie. Nebyl to žádný krasavec, byl silnější, na krátko ostříhaný, ale dokázal krásně líbat a ani v posteli to s ním nebyla nuda.

Když potom vedle sebe usínali, zašeptala Lucka sama pro sebe: "Vítej zpátky ve hře," konečně si byla stoprocentně jistá, že se její život musí vrátit na správnou kolej.

I Zdeněk se cítil ve hře, a to každý den. Jeho život se postupně přetvářel. Najednou si zvykl, že má více volného času a více peněz. K tomu mohl část svých útrat psát na banku, a čím méně se angažoval v práci, tím více si připadal jako ten správný šéf.

Když ale přišla zpráva o konci Karolíny, byl z toho překvapený. Karolína byla jedna z těch, na kterou vsázel. Věděl, že jí může svěřovat různé úkoly a že to obvykle dobře dopadne, navíc na něj byla vždy milá, což ho těšilo. V den, kdy dostal zprávu, že dala výpověď, se na něj ale neusmála ani jednou. Prostě jen přišla do kanceláře, sesbírala si věci a odešla. Zdeněk byl ve své kanceláři. Dvakrát viděl Karolínu procházet kolem prosklených dveří, ani jednou se však u něj nezatavila, nerozloučila se. Dvakrát jen prošla a ledovým pohledem se podívala směrem k němu. Zdeňkova kancelář nebyla příliš velká a byla celá prosklená. Za sklem byly žaluzie, které měl Zdeněk na rozdíl od Radka neustále roztažené, aby viděl co se děje na chodbě a hlavně proto, aby každý, kdo šel kolem, viděl, že pracuje. Tento den ale litoval, že je nezatáhnul. Odchod a chladná reakce Karolíny ho mrzely.

Hned, jak si byl jistý, že Karolína opravdu odešla, mu došlo, že by k celé situaci měl zaujmout nějaké stanovisko a něco říct svému týmu. Chvíli o tom přemýšlel, pak za nimi přišel do kanceláře a řekl, že byl Karolínu nucen propustit, protože se neshodovali ve společném vnímání konceptu firemního marketingu. Jelikož Karolína při odchodu s nikým nemluvila, neměli důvod si jeho podřízení nemyslet, že by ji opravdu nevyhodil. Tomu, že by byl problém ve vnímání konceptu čehokoliv, však nevěřil nikdo. Hned jak Zdeněk odešel z kanceláře, řekl Štěpán: "Prostě mu nedala a on to neunesl. Chudáček." Štěpánova poznámka vyvolala úsměvy na tváři ostatních, protože ji vlastně většina z nich věřila a neúspěch Zdeňkovi přáli. Pravdou ale bylo, že Zdeněk svým prohlášením v očích kolegů mírně vzrostl, protože jim došlo, že je opravdu vedoucím a ať je jaký chce, mohl by je potenciálně vyhodit.

O dvacet minut později, co Zdeněk oznámil před kolegy to, že Karolínu vyhodil, zaklepal na dveře jeho kanceláře Štěpán: "Můžu dál?" zeptal se.

"Jasně," přikývl Zdeněk.

"Hele, chci ti jenom říct, že ostatní trošku mrčí, ohledně té Karolíny, ale já myslím, že jsi udělal dobře."

"Děkuji,"

"Jako je pěkná a ty kozy měla luxusní, ale marketingu nerozuměla a koncept žádný neměla."

"Jsem rád, že to vnímáš stejně."

"Já bych se ti asi měl omluvit, protože ze začátku jsem se k tobě nechoval hezky, ale teď cítím, že tomu fakt rozumíš. A navíc máš můj obdiv za to, že máš dostatečně velký koule, abys udělal těžké rozhodnutí."

Zdeněk přikývl. Nevěděl, co má říct. Nakonec jen ze sebe dostal: "V pohodě," a s tím se oba rozešli. Štěpán ve Zdeňkových očích rostl a pomalu ho začal brát na milost. Problém byl v tom, že vůbec netušil, že ze strany Štěpána jde o čistý kalkul. Štěpán očekával, že dříve, či později se Zdeněk dopustí nějakého velkého přešlapu a že těch přešlapů bude určitě více než jeden. A pokud by si měl za sebe Zdeněk vybrat náhradu tak, jak to učinil Radek, chtěl být Štěpán tím, na koho padne volba.

Zádrhelem pro Štěpánovi plány mohl být nový kolega. Pohovory s uchazeči o uvolněné místo po Karolíně začaly čtrnáct dní po té, co Karolína odešla. Zdeněk měl poprvé možnost si sám vybrat svého podřízeného. Rozhodl se proto, že chce pohovory vést sám a podle sebe. Personální mu to sice rozmlouval, že je zažitý nějaký systém a že se během pohovorů píší testy a vše probíhá nějakým standardizovaným postupem, Zdeněk ale logicky argumentoval, že postup to je sice zažitý, nikoliv však povinný, vždyť ani on podobným sítem neprošel.

Personální to nakonec přijal a nechal Zdeňka, ať si pohovory vede podle sebe. Zdeněk si podle životopisů vytipoval skupinu lidí, se kterou by se chtěl setkat a následně měl v plánu s každým z nich alespoň hodinu mluvit, aby kandidáta poznal co nejvíce a aby zjistil, zda by si mohli rozumět. Tenhle plán se ale trošku zadrhl hned u prvního uchazeče, protože Zdeněk po otázkách: "Co byste nám o sobě řekl?" a: "Jak se vám líbí současná marketingová prezentaci banky?" nevymyslel nic dalšího, na co se ptát, nebo o čem mluvit. Naštěstí vedle něj seděl personalista, který mu dokázal pomoci a nakonec opravdu vydržel skoro každý uchazeč o sobě a svých zkušenostech mluvit téměř hodinu.

Bylo jich deset, které si Zdeněk vybral, bylo to deset vyčerpávajících hodin, po kterých personalista řekl: "Někteří z těch uchazečů byli fakt zajímaví. Budeš chtít dělat ještě druhé kolo, abys je lépe poznal?"

Zdeněk druhé kolo odmítl. Měl už totiž vybráno, což řekl i personalistovi.

"Vybereš si někoho z těch dvou kluků, co byli na konci?" zeptal se personalista a pak ještě doplnil: "Ti byli fakt dobří, mohli by ti to tam zase posunout někam jinam." 

Ne, tyhle dva Zdeněk nechtěl. Nechtěl je, protože věděl, že byli opravdu dobří a on nechtěl cítit konkurenci a tlak na své místo. Proto se zamyslel a pak řekl: "Ne, já bych si vybral...," zalovil v životopisech a pak vytáhl blondýnu, která byla na pohovoru jako jedna z prvních "tuhle."

Personalista se zrovna chystal napít. Překvapení se Zdeňkova rozhodnutí však způsobilo, že vodu vdechl a začal kašlat. "Cože?" dostal jsem ze sebe. Zdeněk se zatvářil rozpačitě: "No, tady tu... Olgu Gabrielovou. Mě přišlo, že by to mohla zvládnout. Navíc odchází mi z týmu ženská, takže by bylo fajn udržet současný stav a nahradit ji jinou ženou." Zdeněk se snažil nějak obhájit své rozhodnutí, což bylo opravdu obtížné, Olga totiž toho moc co nabídnout neměla. Doposud pracovala z domu pro nějakou kosmetickou společnost a jediné, co při pohovoru ze sebe dostala, byl přesvědčující proslov na téma, že ona by klidně pracovala i zadarmo, protože z celého srdce touží po šanci, kterou ještě nikdy před tím nedostala. Zdeňka však více, než tento proslov zaujal její vzhled. Karolína měla "jen" prsa po plastice, Olga měla na sobě vylepšené snad naprosto vše. 

Personalista, který se na to dokázal podívat poměrně objektivně, byl ze Zdeňkova výběru při nejmenším překvapen. Zamyslel se a pak řekl: "Je to tvoje oddělení, je to tvoje rozhodnutí. Člověk, který tam přijde, bude vše dělat na tvojí zodpovědnost, takže bys měl věřit, že ten dotyčný bude opravdu dostatečně kvalitní na to, aby to zvládl." Zdeněk celou dobu poslouchal a kýval hlavou. Jeho obrovská výhoda při výkonu povolání byl fakt, že jeho intelekt mu nedovolil si připustit zodpovědnost, která se s touto prací spojovala. Mnohé jiné by ta zodpovědnost rozežrala zevnitř, on byl ale stále tak nějak v pohodě.

Personalista očekával nějakou reakci, ale když nepřišla, tak pokračoval: "Pokud ji vážně chceš, tak ti ještě doporučuji ji zavolat a navrhnout, že se potkáte někde mimo kancelář. Jdi s ní třeba jenom na kávu a mluv s ní. Poslouchej, co říká, ptej se jí na vše, ohledně práce a marketingu. Pokud budeš potom o ní přesvědčený, tak si ji vezmi do týmu."

Zdeňkovi se tento návrh líbil a přišel mu logický. Hned druhý den zavolal Olze, aby jí oznámil, že mu personalista řekl, že nechá rozhodnutí o novém kolegovi pouze na něm, ale aby se ještě jednou se všemi potkal mimo prostory kanceláře nad kávou. Olga mu odpověděla, že je to dobrý nápad a že má čas třeba ještě ten den.

Potkali se na večer v malé kavárničce naproti bance. Olga tam znovu zopakovala, že o práci hrozně moc stojí, protože by to pro ni mohla být vstupenka do světa velkého businessu. Zdůraznila, že o práci stojí tak, že by pro ní udělala snad cokoliv a o pár hodin později, když ji Zdeněk bral u ní doma zezadu, si byla jistá, že opravdu udělala maximum, co mohla, aby vytoužené místo získala.

XXVII· Africká mise

Když Zdeněk před více než rokem strávil v Itálii noc s Lucií, jeho svědomí to zcela přešlo. Netrápil se tím. Byl přesvědčený o tom, že se to vlastně ani jako nevěra nedá počítat, protože Lucie je jeho bývalá manželka, takže sex s ní není nic, co by v minulosti nezažil a co by mu mohl někdo vyčítat. Navíc v něm převládalo nadšení z Itálie a on si nechtěl připustit, že něco z toho, co se v Itálii stalo, by se mu mohlo jednou v Čechách vrátit.

Když se ale poprvé vyspal s Olgou, cítil, že tohle by mohl být problém. Svědomí ho příliš nekousalo, ale spalovala ho obava, že by se na to mohlo přijít. Nebo ještě přesněji - spalovala ho obava, že by na to mohla přijít Eliška. Když se od Olgy vrátil domů, bylo těsně před půlnocí. V obývacím pokoji se svítilo. Když vešel do obýváku, Eliška seděla v křesle a měla malého Josefa přiloženého k prsu. Josef podle zvuků nespal, ale skutečně si dával pozdní večeři.

"Ahoj," zašeptal Zdeněk.

"Kdes byl tak dlouho?" odpověděla místo pozdravu Eliška. Zlobila se na něj celé odpoledne, ale trochu ji uklidnilo, že ze svého partnera necítí cigarety a alkohol, takže věděla, že se minimálně nikde neopil.

"Měli jsme v práci poradu a nakonec se to takhle protáhlo."

"Do půlnoci?"

"No skoro. Bylo to s vedením. Probírali s námi nějakou novou scientologii," vysvětloval Zdeněk. Samozřejmě, že myslel strategii, ale naštěstí pro něj, u Elišky nehrozilo, že by ho opravovala.

"Aha, a na co jste teda přišli?" šeptala stále Eliška.

"Na nic moc pozitivního," řekl Zdeněk a sedl si na gauč proti své partnerce. "Budu teď muset čas od času jezdit do Brna," dodal.

"Do Brna? Proč?"

"Tak máme tam pobočku a nějak se trápí s reklamou a vystavením našich prospektů u nich, takže tam budu muset čas od času zajet a pomoci jim," řekl Zdeněk. Eliška kývla. Byla pyšná na to, jak úspěšný je otec jejího dítěte, a tak se s ním nechtěla dohadovat kvůli tomu, že se ji nelíbila představa, že by měl bývat čas od času pryč. Vůbec netušila, že ze Zdeňkovy strany to byl plán, který vymyslel po cestě od Olgy. Prostě ho jen napadlo, že když si bude Eliška myslet, že je pracovně v Brně, bude moci čas od času si večer s Olgou zopakovat.

Doma mu nevěra prošla poměrně snadno a navíc si vytvořil výborné alibi pro budoucí případné zálety. V práci ale nástup Olgy přinesl více komplikací, než Zdeněk předpokládal. Když nastoupil do banky on sám, kolektiv ho poměrně těžce přijímal, ale nakonec si alespoň zvykl na to, že když Zdeněk dostane jasně definovaný úkol - aby někam zavolal, něco domluvil, nebo objednal - tak to úspěšně splnil. U Olgy bylo v podstatě od začátku jasné, že nezvládne nic.

Na pondělních poradách se Olga rozhodla, že se čas od času zapojí do debaty a přijde s nějakou myšlenkou čí nápadem. Bohužel to v podstatě vždy byly takové nesmysly, že reklama s růžovým prasátkem vedle toho byl film na Oscara. Dokonce i Zdeněk cítil, že to, co Olga navrhuje, je úplně mimo realitu a že se s tím se vážně pracovat nedá. Bohužel Olga neměla ani organizátorské schopnosti, takže na ni kolegové nemohli delegovat ani ty lehčí úkoly, jako zavolat do tiskárny a objednat přípravu letáčků pro příští kampaň. Na popularitě Olze nepřidávali ani její snahy o zahájení konverzace se svými kolegy. Byla totiž zvyklá ze své bývalé práce - prodávala kosmetiku - že se v práci mluví o "ženských" věcech s přídechem na to "opravdové ženství". A v tomto trendu bohužel pokračovala v bance, takže se obvykle obracela na své kolegy, aby s nimi řešila značky kabelek, trendy v oblečení, která celebrita má nejlepší řasy, která má nejlepší umělá prsa a kterému herci to kde nejvíce slušelo. S tímto ale nemohla mezi ostatními kolegy uspět. Všichni ostatní totiž byli poměrně vzdělaní lidé, a i když i oni dokázali klidně zabřednout k tématu plastických operací celebrit, nedovedli o tom mluvit celý den a už vůbec o tom nechtěli mluvit s Olgou. Postupně ji tak začali dávat své nepřátelství otevřeně najevo, případně s ní prostě jen odmítali mluvit. Byla na tom v kolektivu mnohem hůře, než kdysi Zdeněk. Slušně se k ní choval vlastně jen Štěpán a jeho slušnost spočívala v tom, že se ji snažil nevšímat a když už od ní dostal nějakou otázku, tak se pokusil odpověď co nejkratší větou, ale vždy ji alespoň odpověděl. Dal si totiž dvě a dvě dohromady a nechtěl, aby si Olga na něj stěžovala u Zdeňka. Snažil se proto k ní chovat normálně a zároveň s ní ale co nejméně mluvit, aby se na něj nedívali divně ostatní z týmu.

Dokonce i Olga vycítila velmi rychle averzi vůči své osobě. Vzhledem k tomu, že své nápady považovala za dobré a své pracovní nasazení za dostatečné, měla pocit, že se k ní všichni chovají nespravedlivě. Čím více si ale uvědomovala svou zvláštní pozici v týmu a čím více vnímala svou zbytečnost pro chod oddělení, tím více se snažila trávit čas se Zdeňkem a tak se z jedné nevěry stal skutečný milenecký poměr. Zdeněk si dokonce začal zatahovat žaluzie u sebe v kanceláři a minimálně jednou týdně doma hlásil, že musí do Brna a že to bude přes noc. Za pár týdnů od nástupu Olgy se tak z něj stal otrok jejich sexu. Nebyl schopen příliš reálně uvažovat, jen se těšil na to, až budou moci zkoušet něco jiného, někde jinde. Bohužel si uvědomoval, že hned od začátku mu tento vztah silně hýbe i z jeho finanční situací, protože předehra pro Olgu byla minimálně kvalitní večeře, nebo nákupy v některém se značkových obchodů. Zdeněk ale byl schopen se svým platem stále fungovat tak, aby něco málo i ušetřil a Elišku s Josefem finančně neomezoval, a to i přes nové náklady na Olgu. Docela rád tak propadl kouzlu pravidelnému, živočišnému vztahu s ženou, která byla umělejší než figurína ve výloze obchodního domu a peníze neřešil.

Eliška o Zdeňkově novém poměru nevěděla a paradoxně díky němu začala být spokojenější a ve vztahu šťastnější. Mrzelo ji, že už skoro měsíc musí její přítel každý týden na jednu noc do Brna, jinak ale začal být mnohem pozornější, čas od času se vrátil i s nějakým tím dárkem a stále více se věnoval i Pepíkovi. Navíc se v podstatě přestal dožadovat sexu, což Elišce také vyhovovalo. Kdyby věděla, že Olga obvykle pomáhala vybírat ty dárky, co ji Zdeněk dával, asi by to nesla úplně jinak. Zdeňkův neustále se lepšící vztah k malému Josefovi neměl z jeho poměrem nic společného. Prostě si jen čím dál více zvykal na nového člena domácnosti a tím, že Pepík se začínal plazit po zemi, zkoušel si sedat a snažil se vyslovovat konkrétní slova, ho začalo otcovství o něco více bavit. Samozřejmě, že se to těžko kombinovalo s prací a s Olgou, ale Zdeněk se snažil všechno zvládat a ono to překvapivě docela fungovalo.

Olga byla s rolí milenky také v pohodě. Nebylo to poprvé, co něco takového prožívala a Zdeněk rozhodně nebyl muž, kterého by se chtěla do budoucna držet. Měl sice peníze, ale jí se nelíbil a vzhled byl v jejich očích zcela tou nejdůležitější části spokojeného a dlouhodobého vztahu. Prostě jen cítila, že teď jej potřebuje a že z toho vztahu může i něco vytěžit, takže se do toho položila a snažila si užívat to, co ji milenecký poměr přinášel.

S jejich mileneckým poměrem měl tedy paradoxně problém pouze Štěpán. Ten velmi rychle zaregistroval, co je mezi Olgou a Zdeňkem a nelíbilo se mu, že by ta nová umělá blondýna mohla ohrozit jeho plánované místo ve vedení marketingového oddělení. Sice i Štěpán si moc dobře uvědomoval, že Olga má problém dát do kupy větu, která by dávala smysl a obsahovala podmět i přísudek, ale život a Zdeněk jej naučili, že není vhodné někoho podceňovat a nechtěl dopustit, aby jednou, až bude Zdeněk vyhozen, nastoupila na jeho místo právě Olga. Byla to trošku paranoická domněnka, že by mohl někdo nominovat Olgu na vedoucí oddělení, ale ne druhou stranu u Zdeňka také nikdo nepočítal s tím, že by mohl někdy marketing vést.

Štěpán se proto rozhodl zakročit a rozhodl se vyrazit klín klínem. Štěpán prožíval poměrně spokojené období. Vztah s milenkou Radka ukončil v podstatě hned po té, co byl Radek vyhozen a teď si našel novou známost. K tomu v práci měl poměrně klid a vyhlídku na budoucí povýšení, a to si je prostě nechtěl nechat nikým pokazit.

Zaskočil proto jedno páteční odpoledne ke Zdeňkovi do kanceláře a zeptal se ho, zda by jej nemohl vytáhnout ten den na pivo a třeba i někam na večeří. Zdeněk souhlasil. V pátek věděl, že se za Olgou nedostane, to by mu doma nikdo nevěřil, že je v Brně a tak s tím neměl problém. Navíc na chlapském pivě nebyl už pěkně dlouho, takže se na něj skutečně těšil. Jen řekl Štěpánovi, ať ho vyzvedne u něj doma. Chtěl totiž, aby Eliška viděla, že opravdu jde ven s chlapem.

Štěpán přijel přesně na čas s perfektně připravenou organizací celého večera. Začátek malinko skřípal, protože si vlastně neměli moc co říct. Mohli mluvit o práci, ale o té Zdeněk věděl méně, než jeho podřízený a nechtěl se ztrapňovat, a Štěpán měl zase obavu, že kdyby se dotkli práce, tak by došlo i na Olgu a o té zase nechtěl mluvit on.

Naštěstí třetí rychle vypité pivo uvolnilo jejich hlavy z počátečního ostychu a tak spolu začali komunikovat. Ono to trošku vypadalo, že přešli na dva nesourodé monology, ale ani jednomu to nevadilo. Štěpán vyprávěl rádoby zábavné historky z minulosti a nezapomínal ve svých příbězích občas zesměšnit někoho ze svých kolegů. Zdeněk, který se postupně uvolňoval více než by chtěl, mluvil o sexu a zcela nepokrytě o Olze a o tom, co všechno spolu dělají.

Zdeněk sice vždy dokázal pracovat ze svojí hladinkou a tak ani se Štěpánem se neopil tak, aby nemohl chodit nebo korigovat svou mluvu, přesto mu pivo poměrně rozvázalo jazyk a tak mluvil, mluvil a mluvil. Štěpán, kdyby chtěl, tak mohl začít zkoušet se Zdeňka dostat informace o práci i o jeho mileneckém poměru a nakonec třeba i vše z toho proti svému šéfovi použít, ale o to on nestál. Byl sice zákeřný, ale měl určitou svou hranici a tu nechtěl překročit. Navíc měl i svůj plán pro ten večer a čím více se Zdeněk otevíral, tím více si byl jistý, že jeho plán vyjde a že ho dobře vymyslel.

Když už bylo na obou poznat, že přeci jen něco vypili, vytáhl Štěpán zlatý hřeb programu: "Byls někdy v bordelu?" Jeho otázka Zdeňka překvapila: "Jasně, že ne." Štěpán se usmál: "Tak to musíme napravit."

Zdeňkovi jeho nápad přišel zvláštní. Ve zcela střízlivém stavu by byl patrně proti, ale teď se cítil dostatečně nadržený na to, aby překonal i svůj ostych. Ano, ostych byl hlavním motivátorem, proč Zdeňka nikdy nic takového nenapadlo, morálka mu v tom nebránila. Přesto se alespoň na malou chvíli pokusil zdráhat: "Hele to je zvláštní. Ty nemoci a tak. Já nevím, co všechno tam může být ukryté. Já bych tam asi nešel." Z jeho hlasu ale bylo poznat, že to zdráhání je spíše hrané. Pro svůj vlastní klid si tím ale otevřel zadní vrátka, které Štěpán rychle zavřel: "Tam přece vůbec nemusíš s nikým spát. Zaplatíme vstup, dostaneme láhev šáňa a prostě si tam jenom sedneme. Je to v podstatě takový bar, nikdo tě tam do ničeho nebude nutit, neboj. A navíc, já znám takový pěkný klub hned tady u Václaváku. Tam je to hlídaný, tam nic nechytneš."

Štěpánovy argumenty byly pro Zdeňka dostačující. Navíc Štěpán v hospodě, ve které doposud seděli, zaplatil útratu za oba, což bylo pro Zdeňka další důvod, proč s ním pokračovat dále a nechat se unášet spádem, který noc nabrala.

Příchod do bordelu proběhl v podstatě přesně tak, jak Štěpán popsal. Zaplatili vstup, dostali jeden stůl v místnosti, která připomínala něco mezi barem a diskotékou a k tomu lahev šampaňského. Prostor to byl poměrně malý, podbarvený modrými světly a u stolů posedávaly skupinky pánů a sem tam i nějaký jednotlivec. Pití zde roznášeli překvapivě chlapi, ale mezi stoly kolovaly různé dívky, které se s hosty bavily a které se snažily hosty bavit. Občas se na nějakém stolu objevila slečna, která zatančila a za příslušný honorář třeba i odhalila některé části svého těla. U baru byly tři tyče, u kterých se také holky střídaly.

Zdeněk po příchodu do podniku nevalné reputace na malou chvíli skoro až zadoufal, že opravdu jen posedí, pokoukají po děvčatech a půjdou domů, což byl samozřejmě omyl. Chvíli po té, co otevřeli láhev šampaňského a prohodili pár pochvalných slov o té, či oné "tanečnici", dorazila k jejich stolu mladá černoška, která si sedla Zdeňkovi na klín. Zdeněk v té chvíli naprosto ztratil dar řeči a vlastně i myšlení.

"Kluci, jak se bavíte," zeptala se jich perfektní češtinou.

"Je to super," odpověděl Štěpán s úsměvem od ucha k uchu.

"A ty?" obrátila se černoška na Zdeňka, který se však nebyl schopen zmoci na odpověď.

"Ten se baví moc dobře, akorát je z tebe tak vzrušený, že nedá do kupy slovo," řekl za něj Štěpán.

"Vážně?"

"No fakt, zrovna před chvílí mi říkal, že jsi nejhezčí holka tady a navíc, že ještě nikdy nic neměl s exotickou holkou."

"Chudáčku? Ty jsi ještě nikdy nezkusil holku z Afriky," řekla dívka a zcela ochromenému Zdeňkovi přejela rukou po tváři a po hrudníku. Jela velmi pomalu a zastavila se až těsně nad Zdeňkovým pasem. Usmála se a řekla: "To bychom asi měli napravit, ne?"

Zdeněk zůstával paralizovaný, vzrušený a zcela neschopen slova a tak odpověděl opět Štěpán: "To byste měli, vždyť on se na to těší celou noc." Po té přivolal pohybem ruky číšníka, který měl na starost jejich stůl, a v rychlosti s ním dohodl, že Zdeněk zamíří se svoji dívkou na jeden z pokojů. Dopředu i věděl, na který pokoj Zdeňka pošle, protože to byl pokoj, který ze Štěpánova pohledu prostě musel udělat dojem. Vodní postel, vířivka, televize o velikosti, jakou by člověk v tehdejším Československu jen těžko hledal, prostě vše, co podle Štěpána patřilo ke správnému požitku. Po té, co domluvil intimní chvíli pro svého nadřízeného, si pohledem vybral dívku pro sebe a také se s ní odebral na pokoj.

Mladé černošce se v místním podniku říkalo Africká růže a byla mezi zdejšími návštěvníky velmi oblíbená. Afriku sice nikdy děvče nevidělo a narodila se před devatenácti lety v Humpolci, ale nadrženým a opilým mužům dokázala o Africe krásně a dlouze vyprávět, pokud o to měli zájem. Pokud si vyprávět nechtěli, dokázala dělat zcela jiné věci, kvůli kterým se sem mnozí muži vraceli. Přes veškerou profesionalitu a snahu ji jistý čas zabralo, než ze šampaňského opilý a zcela sám v sobě ztracený Zdeněk dokázal vyvinout nějakou aktivitu. Když ale jeho konsternace a celotělní ztuhlost povolila, musel přiznat, že to co zažil tady, nezažil ani s Olgou, ani s Lucií. Mravní hledisko šlo naprosto stranou. Byl zcela uspokojen a na malou chvíli se cítil i zcela šťastný.

Šťastný byl i Štěpán. Jeho tah vyšel. Ukázal svému šéfovi, že k některým věcem prostě Olgu nepotřebuje.

XXVIII. Libor znovu na scéně

Lucie se postupně stávala sopkou nápadů. Na prvním setkání s Petrem mu předložila určitý koncept, který ale postupně každý den vylepšovala, měnila a snažila se ho zefektivnit. Petrovi se její zápal líbil, ale po chvíli zjistil, že Lucie neustále tvoří a přichází z množstvím nápadů a myšlenek, ale ještě se nepustila do realizace žádné z nich. Stal se proto znovu jejím hnacím motorem a řekl, že je potřeba přestat spekulovat a začít jednat. Vybrali spolu s Luckou a Vendulou koncept, který se jim líbil opravdu nejvíce a který korespondoval s Lucčinou představou italské kavárny, čímž Petr oficiálně ukončil kreativní část příprav a společně přešli na část praktickou. Společně si rozdali úkoly, které měli v následujícím období naplnit.

Lucie s Vendulou společně začaly vybírat, odkud se objedná nábytek, v jaké cenové relaci, jakého vzhledu a Lucie samostatně dostala do té doby úkol možná nejtěžší - najít prostor, ve které by kavárnu zbudovali. Petr věděl, že to nebude jednoduché a proto, když Lucii úkol zadával, měl již v zásobě místo, kam by Lucku, v případě, že by se jí nedařilo, začal směřovat. Lucie, ale v té době byla schopná fungovat v pohybu a něco tvořit minimálně osmnáct hodin denně, a to ještě krom práce zvládala čas od času se sejít s tím mladíkem, se kterým se seznámila na diskotéce. Jejich poměru by úplně neříkala vztah, ale bylo to příjemné zpestření týdne, bez toho, aby vlastně jeden po druhém něco chtěli a něco očekávali, takže zatím neměla důvod více o těchto setkání přemýšlet a třeba si i něco nárokovat.

Lucka se tedy se stejným zápalem, jako před tím do vymýšlení konceptů, pustila do výběru nábytku a postupně hledala způsob, jak najít vhodné místo pro kavárnu, u které si již se svými obchodními partnery potvrdili jméno Roma. Provozní činnosti Lucku trochu zklamaly a její nadšení mírně zbrzdily, nikterak však zásadně. Když ale začala hledat prostory a potkávat se i s lidmi, kteří nabízeli různá místa, začala se poprvé čas od času cítit mírně unaveně. Navíc nájmy, které po ni chtěli jednotliví majitelé, byly neskutečně vysoké a Lucie z nějaké prvotní kalkulace, kterou si udělali s Petrem, věděla, že by si nemohla dovolit přistoupit na tak vysoké finanční náklady.

Po třech týdnech zcela neúspěšného hledání se rozhodla, že vlastně by mohla poprosit o pomoc Zdeňka, jako již párkrát před tím. Nechtěla se stavovat tentokráte u něj doma, protože se bála Eliščiny reakce, a tak mu volala do kanceláře, zda by se mohli někde potkat. Zdeněk si ji pozval ještě ten den do kanceláře. Měl radost, že se bude moci předvést, chtěl své bývalé manželce ukázat, že se má opravdu dobře a že je z něj úspěšný muž.

Lucie odpoledne zaťukala na dveře jeho kanceláře a pak vstoupila dovnitř. "Ahoj, můžu dál?" řekla. Cítila se mírně nejistě. Nelíbilo se jí, že do kanceláře je vidět z venku, jelikož Zdeněk měl v té chvíli roztažené žaluzie a nelíbila se jí blondýnka, která seděla na Zdeňkově stole, měla neuvěřitelně krátkou sukni a nohu přes nohu ve výšce Zdeňkových očí. Zdeněk v té chvíli seděl za stolem a pohled měl evidentně upřený na nohy té blondýny. Lucie se už u vstupu do kanceláře cítila nepříjemně a Zdeněk hned, jak ji uviděl, začal mít pocit vnitřní převahy. Usmál se na Lucii a přikývl. Když Lucka zůstala mezi dveřmi, zvedl se ze židle a řekl: "Ahoj, určitě pojď dál," a následně se podíval na Olgu: "Prosím tě, nech nás chvíli o samotě, budeme tu něco řešit pracovně." Olga se usmála, usmála se i na Lucii, kterou ale nepozdravila a odešla. Zdeněk ji ještě v rychlosti machisticky plácl po zadku a Olga se zasmála.

Lucie se cítila hrozně divně, když si sedala do křesla. Svého bývalého manžela už přichytila při různých zvláštních situacích, nikdy ale žádné setkání s ním na ni nepůsobilo takhle zle. "Myslela jsem si, že máš lepší vkus," řekla s určitým opovržením za právě odejitou Olgou. "Třeba jako tebe?" zasmál se Zdeněk. "Řekla bych třeba jako sebe. Minimálně na mě není všechno umělé. A s Eliškou už nejsi?" zeptala se. Zdeněk ji ujistil, že s Eliškou je a že by Lucie do jeho vztahů zasahovat nemusela, protože, pokud si nepamatuje, kdysi mu rozbila manželství, ve kterém byl. Nešťastnou náhodou manželství, ve kterém byl s ní. Cítil se reakcí Lucie otrávený. Chtěl, aby mu pochválila kancelář i milenku. Vlastně ji bral jako takového nejlepšího kamaráda v ženském těla s určitými výhodami, takže chtěl z její strany slyšet jen chválu a povzbuzení.

"Nepřišla jsi sem ale kvůli tomu, aby si moralizovala, že ne?" řekl proto a sedl si proti Lucii.

"To máš pravdu, kvůli tomu jsem určitě nepřišla," odpověděla Lucie.

"A proč jsi přišla?"

"Chtěla jsem se zeptat, zda bys mi nemohl pomoci, když jsi, jak koukám, teď takové velké zvíře."

"Zvíře, to já jsem odjakživa, ale to už bys mohla vědět."

"Ha, ha... Pokud jsi zvíře, tak leda prase, vždyť bys bez Elišky shnil ve vlastní špíně, minimálně té morální, ale to bych sem teď netahala."

"Tak to sem netahej. Zatím mám pocit, že jsi opravdu jen přišla prudit."

"Ne, chtěla jsem tě o něco poprosit, nebo se spíše na něco zeptat."

"Ptej se a pros," řekl Zdeněk direktivně.

"Teda, teď jsi zněl opravdu jak pan ředitel. Kdybys mi tohle řekl v posteli, udělala bych cokoliv, co bys chtěl. Ale na to ty máš Elišku a silikonové monstrum, že?" odpověděla Lucie lehce koketním hlasem. Nutno podotknout, že na Olze bylo poznat, že ji vylepšila plastická chirurgie, ale nikdo nemohl říct, že by jí to neslušelo. Z Lucie v té chvíli trošku mluvila i zášť vyvolaná tím, že Olga byla žena s přednostmi, o kterých si může nechat jen zdát. Podobně bezdůvodně třeba Zdeněk žárlil na vysportované muže z časopisů.

"Přestaň rozebírat moji postel a řekni, co bys chtěla," řekl znovu Zdeněk. Teď to již nebylo direktivní, nýbrž smířlivým tónem.

"Plánuji si rozjet kavárnu. Bude se na tom podílet Vendula se svým přítelem, ale mám problém najít místo," začala Lucka. "Dlouho jsem se snažila najít nějaké místo, které by mělo smysl a bylo v mých cenových možnostech, ale zatím jsem nezavadila o nic, o čem bych alespoň mohla přemýšlet. No a tak mě napadlo, když je teď z tebe to velké zvíře, že bys třeba mohl o něčem vědět."

Zdeněk se protáhl. Lucie mu úmyslně mírně zalichotila a na jeho mužské ego to působilo báječně. "Chtěla bys něco, co by bylo tvoje, nebo by to mělo být v pronájmu?" zeptal se.

"To je asi jedno. Hlavně, když to bude za rozumné peníze," odpověděla Lucka.

"Dobře," Zdeněk se zamyslel. "Jo, asi bych o něčem věděl. Není to daleko od centra. Nedávno mi o tom říkal jeden náš obchodní partner. Dělá pro nás nějaké billboardy a snad od známého by mohl mít místo na prodej. Ptal se, zda bychom to nechtěli pro banku, ale čemu by to bance bylo? Mělo by to být někde nedaleko od Kotvy a budou to prodávat."

"To ale bude asi mimo mé finanční možnosti," řekla zklamaně Lucie. Když začal Zdeněk přemýšlet, zadoufala, že má v zásobě vážně něco, co by ji mohlo pomoci.

"Vtip je právě v tom, že ono to nebude moc drahé. Nebo nemuselo by být," začal vysvětlovat Zdeněk. "Je to ještě pořád státní a o tom prodeji bude rozhodovat jeden úředník, ke kterému bych tě uměl dostat. Jde jen o to dát patřičný finanční objem jemu na ruku."

"Jako uplácet?"

"Ano, jako uplácet."

Lucii se myšlenka prostoru blízko centra líbila, sliboval neustálý příliv potenciálních zákazníků ze zahraničí. Představa ale, že by někoho měla uplácet, ji ale byla proti mysli. Bála se toho. Měla strach za někým přijít a dát mu peníze v obálce, nebo říct, že za určitou věc dostane nějaké peníze. O své obavě řekla i Zdeňkovi. Ten se však jenom zasmál a řekl, že ji s tím klidně pomůže, ale že by se nejprve měla podívat na ten prostor. Celé to bylo jen jeho další silácké gesto. Nikdy neuplácel a hned po té, co nahlas vyslovil tu myšlenku, že by s tím Lucii pomohl, se ho zmocnila hrůza a sevřel se mu žaludek, ale bohužel pro něj, již nebylo úniku. Lucka byla nadšená, že v něm našla spolčenou duši, pro tuto akci a hned se s ním začala domlouvat, jak to udělají, aby se mohli co nejdříve jít na prostor podívat.

Zdeněk od té chvíle jel už jen na setrvačník a spíše jen kýval, protože mu postupně docházelo, do čeho se to navezl. Lucie, ale byla tak nadšená, že jeho náhlé ochladnutí vůbec nevnímala, a když odcházela, dala mu ještě i pusu na tvář: "Děkuji. Děkuji moc. A zkus prosím to setkání domluvit na co nejdřív. Ještě jednou děkuji."

Prohlídka prostorů ke koupi proběhla už dva dny po jejich setkání u Zdeňka v kanceláři. Zdeněk přes všechny obavy domluvil schůzku v podstatě obratem. Přes všechen svůj strach, že to špatně dopadne, že to nedomluví a že nedokáže dát úplatek, se rozhodl do toho jít, protože ho mrzelo, jak se vyvíjelo setkání s Lucií u něj v kanceláři. Přesto všechno, co je dva rozdělovalo, měl pořád vnitřní zájem na ni udělat dojem při každém společném setkání a stále toužil potom, aby jej svým způsobem obdivovala a vzhlížela k němu.

Obdiv si určitě zasloužil za to, jak se překonal, ale jeho obavy z hrůz předávání úplatku, se ukázaly jako liché, takže se mu obdivu nedostalo. Když totiž s Lucií dorazili na místo prohlídky, čekal tam na ně nižší tmavovlasý úředníček v šedém obleku. "Libore?!?" vykřikla Lucie, jak ho uviděla. "Ahoj Lucko," odpověděl překvapený Libor. Pak přišlo objetí a rychlé představení své historie od jejich posledního setkání. Libor povyprávěl o tom, jak se dostal do státní správy hned po revoluci a poslední půl rok měl na starost rozprodej některých státních budov, bytů a prostor. Tuhle práci mu po revoluci přihrál táta. Pro Liborova tátu to byl poslední krok, který dokázal udělat pro rodinný úspěch. Sám se potom pakoval z práce. Libor se i pochlubil tím, kolik už posbíral úplatků a za které prodeje. Byl pořád stejně hloupý a naivní, jako před revolucí. Jen se postupně smířil s tím, že prostě ideálního socialismu nedosáhne, takže může alespoň podrývat kapitalismus zevnitř. K Lucčiné radosti také řekl, že už nepíše básničky. Trošku se totiž Lucka bála toho, že by zase mohl chtít recitovat.

Po rychlém shrnutí posledních let jim ukázal prostory. Lucie si připadala jako v ráji. Přesně tohle si představovala. Bylo to nádherné, bylo to prostorné, bylo tam zázemí pro případnou kuchyň a bylo to přímo do ulice, takže se dala udělat venku zahrádka. Zdeněk si během celého setkání připadal trošku mimo. S Liborem se neznal, takže neměl tušení, o čem by si měli vyprávět. O úplatek si v podstatě řekl Libor na přímo, takže tam nebylo co řešit a proč se bát. Protože, ale nechtěl zůstat zcela pozadu, řekl alespoň: "Ještě, že jsme se s panem Novotným poznali, že?" Pan Novotný totiž dal Zdeňkovi tip na Libora.

"Ano Jirka Novotný je super. Je to můj přítel, jsme spolu už půl roku a za tu dobu musím říct, že pro mě udělal spoustu dobrých věcí," řekl Libor. Po této větě nastalo ticho. Jeho přiznání k novému na první pohled netradičnímu vztahu vzalo Lucii dech. "Já jsem spala s homosexuálem?" ptala se sama sebe v duchu. Více, než zjištění o tom, že její bývalý milenec má přítele, ji děsila reakce Zdeňka. Věděla, že Zdeněk obecně odmítá cokoliv, co není všední a průměrné, a strašně se bála toho, co Zdeněk řekne. Ten ale zatím mlčel.

"Jsem rád, že jste to přijali takhle v klidu," řekl znovu Libor.

"A proč bychom to neměli vzít v klidu?" zeptal se Zdeněk, který zatím ještě stále nechápal, o co se jedná.

"Já nevím. Řekl, bych, že homosexualita je v dnešní době zcela normální, ale v Čechách jsou proti tomu ještě pořád celkem silné předsudky," řekl Libor na vysvětlení.

"Homosex... Co?" až v této chvíli Zdeněk pochopil, o co se jedná a přesně v té chvíli se mu rozjel hlavou kolotoč myšlenek: "Ty vole, buzna... No ty vole... Buzna... Až budeme odcházet, nesmím mu podat ruku... No ty vole... Já mu tu ruku podal, když jsme přišli. Co když mě něčím nakazil... Ty vole... No ty vole, buzna... Buzna... Přímo tady přede mnou... BUZNA!!!"

Lucie rychle pochopila, že Zdeněk si až teď uvědomil, o co se jedná. Její obava z toho, že by na poslední chvíli mohl pokazit její možnost získat krásný prostor tak ještě vzrostla. Rychle proto řekla: "To je v pohodě. My nerozlišujeme lidi podle sexuality, nebo čehokoliv jiného. Já se to naučila v Rakousku, tam je to standard a Zdeněk se narodil plný tolerance, že?" Na poslední slovo dala přídech a podívala se do očí Zdeňkovi. Její pohled v té chvíli jasně říkal, ať jen kýve hlavou a mlčí. Zdeněk to pochopil a jen kýval hlavou. Říct nic nedokázal. Kdyby otevřel pusu, vypadlo by z něj jen jedno slovo - buzna.

Zbytek setkání už byl poměrně rychlý. Libor si odnesl svou obálku a Lucie se Zdeňkem příslib, že vše proběhne tak, jak má. Lucka jej při loučení objala a dala mu pusu na tvář. Zdeněk mu s maximálním sebezapřením podal ruku a už v té chvíli si představoval, jak se doma vydrhne při nejmenším savem, aby to ze sebe všechno dostal.

Libor tímto momentem v podstatě opustil život Lucie se Zdeňkem. Ještě se přišel se svým přítelem podívat na otevírání kavárny a pak již ho ani jeden nikdy neviděli. Půl roku po otevření kavárny skončil Liborův vztah rozchodem, protože se s Jirkou nemohli dohodnout, kam pojedou na dovolenou. Jirka byl sportovně založený a chtěl lozit po horách v Itálii, Libor chtěl letět na Maledivy a tam se nechat opečovávat. Se zdánlivé maličkosti se vyklubal neřešitelný problém, kvůli kterému se rozešli. Tímto rozchodem skončila i Liborovo homosexuální období. Pár měsíců po rozchodu si našel o sedmnáct let starší partnerku, se kterou vydržel až do její smrti.

"Buzna," řekl Zdeněk hned po té, co byli s Lucií z doslechu. "Nech toho," pokárala ho Lucka s úsměvem. Cítila se skvěle, protože si byla jistá, že teď už musí vyjít všechno, když má tak skvělé místo a měla radost z toho, že Zdeněk vydržel své pohoršení a odsouzení neventiloval, dokud neskončilo jejich společné setkání.

"To bylo strašný. A já mu podal ruku," Zdeněk na malou chvíli zapomněl, že by se měl chovat povýšeně a arogantně, jak to dělal v posledním období pořád. Najednou se v něm zase probudil ten malý Zdeněček, který se bojí odmítnutí a všeho, co mu přijde nepřirozené. "Nehudruj, co to jít oslavit skvělou kávou? Jednou budu třeba takovou servírovat v kavárně," řekla Lucka a objala ho kolem ramen. Měla radost a chtěla, aby ji s ní sdílel. Zdeněk přikývl: "Tak jo."

U Lucie doma pak celá situace vyvinula poměrně jinak, než si oba představovali. Lucka opravdu jen chtěla nabídnout Zdeňkovi kávu, kterou měla vybranou do kavárny. Zdeněk ale přijal pozvání domů, jako záminku k dalšímu nezávaznému sexu a tak hned po příchodu k Lucii se ji pokusil políbit. Lucie ale jeho polibek neobětovala a vlepila mu facku: "Co blbneš, máš přece Elišku a silikonovou krásku. To ti musí stačit," řekla mu klidným hlasem bez emocí. Zdeňka to naštvalo. A tak, přestože věděl, že má Lucie pravdu, u ní kávu vypil jen s velkým sebezapřením a následně řekl, že mu vůbec nechutnala a šel domů.

XXIX. Otevření kavárny

Bylo těsně po Novém roce, když Lucie s Petrem a Vendulou slavnostně otevírali svou kavárnu. Po té, co se povedlo Lucce získat místo v blízkosti centra už šlo vše poměrně snadně. Prostor se lehce upravil, Vendula přes své právníky nechala zajistit veškeré úřední náležitosti a společně s Lucií vybraly zařízení dovnitř do kavárny. Lucii se povedlo přes Biancu sehnat kontakt na Marca a s ním se domluvila, že za ni bude objednávat a řešit dodávky kávy. Marco to bral jako takové smířlivé gesto, protože mu bylo pořád docela líto, jak to s Lucií celé dopadlo. Když ho Lucie oslovila, tak měl radost a v první chvíli bral nákup kávy jako příležitost mít nového koníčka. Konec konců zajišťoval kávu i pro rodinný penzion, takže to z jeho pohledu byla jen taková drobná nadstavba, ale Lucka trvala na tom, že to musí být pod smlouvou a jejich spolupráce musí fungovat jako skutečný pracovní vztah. Nakonec je tedy spojila práce, která definitivně zbořila a uzavřela to, co se mezi nimi ve vztahu nepovedlo. Vše zlé bylo zapomenuto.

O otevření kavárny byl neskutečný zájem. Dlouho dopředu kavárna Roma propagovala, že v první den činnosti budou obsluhovat v kavárně obě její majitelky, z nichž jedna je známá zpěvačka a společně s nimi bude za barem a na place brankář hokejového Kladna a mladý reprezentant Petr Polák. Na otvíračku proto dorazilo několik novinářů a fotografů, také část hokejové reprezentace, Petrovi spoluhráči z ligového týmu, ale také třeba Zdeněk, v doprovodu Olgy, Libor se svým přítelem, přes své pokročilé těhotenství dorazila i Bianca s manželem, Friedrich a třeba také Marco. Po prvním náporu, který byl zajímavý hlavně pro přítomné novináře, dorazili i méně populární kamarádi Venduly, Petra a dalších členů personálu, nebo také Lucčin mladíček.

Ti všichni ten den mohli vidět krásnou, čistou kavárnu. Lucie neměla potřebu budit dojem Říma tím, že rozvěší obrázky na stěnách, vytapetuje kavárnu obří fotkou kolosea, nebo dá na stůl ubrusy v barvách italské vlajky. Všechno zde bylo čisté, laděné do bíla. Bílé byly i košile personálu. Všichni byli usměvaví, milí a vstřícní, přesně tak, jak si to Lucka vysnila a přesně tak, jak to kladla všem svým zaměstnancům na srdce už u pohovorů. Důležité bylo, aby žádný host se necítil přehlédnutý, nebo snad nedoceněný. Právě italská vstřícnost a temperament bylo to, co dělalo rozdíl mezi kavárnou Roma a ostatními průměrnými podniky v Praze.

Pásku u dveří restaurace pro novináře slavnostně přestřihla Lucie. Vendula se sice nechtěla nechat připravit o tento okamžik, ale Petrovi se nakonec povedlo vysvětlit své přítelkyni, že si to Lucka zaslouží a hlavně, že Lucie bude v kavárně téměř každý den, takže by bylo fajn, aby také ji lidé alespoň trošku znali z novin a časopisů. Vendula to sice nesla s mírnou nelibostí, ale během slavnostního otevření se na všechny usmívala a rozdávala rozhovory každému médiu, které o to alespoň trošku stálo. Jeden rozhovor nakonec vyšel i s Lucií.

Již dlouho dopředu bylo reklamováno otevření nové kavárny Roma. Za tímto ambiciózním projektem, který Vás přenese z Prahy přímo do srdce Itálie, však nestojí jen známá zpěvačka, používající po vzoru Madonny jen své křesní jméno - Vendula a její slavný přítel, hokejový brankář Polák, ale také mladá dívka, která si krásou a šikovností nezadá se svou slavnější kolegyní. A právě s ní Vám teď přinášíme rozhovor.

Lucko, jak jste si užila otevření kavárny?

Bylo to super. Překonalo to veškeré mé očekávání. Přišlo hodně lidí, tak doufám, že to nebylo jen jednou, ze zvědavosti, ale že se k nám budou rádi vracet. Řekla bych, že jsme tady dnes všichni ze sebe nechali to nejlepší, tak snad to hosté ocenili.

Kdo z hostů Vám udělal největší radost?

Těžko říct. Přišlo hodně mých známých a přišly také známé osobnosti ať už ze světa hokeje, tak třeba zpěváci a herci. Nechtěla bych nikoho z nich urazit. Ale mě osobně asi největší radost udělali lidé, které jsem poznala během emigraci ve Vídni. Bylo úžasné, že jen kvůli otevření kavárny jeli takovou dálku, aby to uviděli.

Vy jste byla v emigraci?

Ano, já jsem utekla do Rakouska.

A co Vás vedlo k návratu?

To by bylo na dlouhé povídání. Bylo to celé poměrně složité a lhala bych, kdybych říkala, že jsem se vracela úplně dobrovolně. Dnes už ale můžu říct, že jsem ráda zpátky doma a moc mě těší, že právě tady můžu něco vytvářet a tvořit.

Co byste popřála kavárně Roma do jejího začátku?

Asi aby byla věčná jako Řím a aby se nestalo, že sem jednou přestanou lidi chodit.

A my říkáme, že toho se Lucie bát nemusí. Zkuste si představit, že jste v kavárně, kde se na Vás usmívá tahle kráska? Vážně byste se sem nechtěli vracet znovu a znovu?

Článek doprovázelo několik Lucčiných fotografií a jedna společná fotka Venduly s Petrem. Kavárna byla otevřená a první den předeslal její následující úspěchy. Přestože Lucie očekávala, že vzhledem k umístění se kavárna stane vyhledávaným podnikem hlavně pro turisty, kavárna se nakonec mnohem spíše stala místem úniku pro české celebrity a pro podnikatele, kteří měli zájem býti s celebritami viděni, případně třeba i vyfoceni. Lucie vůbec netušila, jak úspěšný podnik zakládá a že stvořila něco, s čím následně spojí zbytek svého života..

XXX. Zakázané ovoce

Okamžitý úspěch, který se u kavárny Roma dostavil, neočekával snad nikdo. Ani v nejbujnějších představách Lucii nenapadlo, jaký fenomén tvoří a že se díky kavárně stane přes noc úspěšnou a známou podnikatelkou. V kavárně bylo pořád plno a sednout si v ní bez předchozí rezervace byl počin rovný zázraku. Lucie s Petrem byli opravdu překvapení z toho, jak dobře se jim jejich podnik rozběhl. Jen Vendula říkala, že tomu od začátku věřila, ale to bylo asi tím, že Vendula si od samého začátku vůbec neuměla představit, co to znamená mít kavárnu a do příprav se zapojovala jen sporadicky, a to jen do těch úkolů, které se ji samotné líbily a přišly ji dostatečně jednoduché a zábavné.

Lucie byla opravdu nadšená. Kromě hostů, kteří do kavárny proudili v nepřeberném množství, často přicházeli také zájemci o práci. Když Lucka začínala s organizací příprav na otevírání, nejvíce ze všeho se bála, zda bude schopna zajistit dostatečně schopný a příjemný personál. Díky tomu, že však do kavárny z převážné části chodila společenská smetánka, dostávali zdejší zaměstnanci zajímavá dýška a právě možný vysoký výdělek pak motivoval velký počet uchazečů, aby se pokoušeli najít v Romě své zaměstnání. Lucie díky tomu mohla do kavárny vybírat opravdu jen ty nejschopnější, nejkvalitnější a nejmilejší uchazeče. Postupně se tak zvyšoval standard nabízených služeb a rozšiřovalo se portfolio nabízených produktů. Hned po prvních dnech fungování tak začala Lucie s Petrem tvořit koncept, jak přenést kavárnu ven mezi lidi a Roma tak začala nabízet možnosti cateringu i na soukromých akcích. Petr také přišel s nápadem frenčízi, tu ale nebyli schopni kvůli jeho pracovnímu vytížení s Luckou dotáhnout do konce. Koncept kavárny Roma se tak podařil přenést do dalších měst až o mnoho let později. Přesně tři roky po té, co Petr ukončil svou brankářskou kariéru.

Okamžitý zájem sebou samozřejmě přinášel kromě těch pozitivních aspektů také velký tlak na Lucii. Té to ale z počátku vůbec nevadilo. Měla v sobě tolik síly, že by dokázala provozovat snad pět takových kaváren a ještě pořád by si našla čas i na sebe. Navíc ji do restaurace čas od času chodila pomáhat Vendula, která se tak ráda zviditelňovala, protože kdykoliv chodila s tácem s kávou, všichni ji chválili a obdivovali, že takhle známá osobnost se nebojí i manuální práce. Lucka, která prvních čtrnáct dní trávila v kavárně non-stop přes veškerý tlak a vytížení najednou pochopila, že vlastně může rozdělit úkoly na své podřízené a že díky tomu, jak se jí povedlo nastavit počáteční pravidla, nemusí trávit v práci veškerý svůj volný čas. A protože, jak řekl Petr, prožívala svou vlastní renezanci, rozhodla se, že by měla opravdu se stát maximálně samostatnou, najít si čas pro sebe a vlastní sny a hlavně, že by už konečmě měla opustit byt Venduly, ve kterém žila zadarmo více jak rok. Vendula toto rozhodnutí nechápala. Stále Lucce opakovala, že ji nevadí, že tam bydlí a že ona ten byt využívá jen minimálně a nakonec Lucie nabídla i to, že ji ten byt za symbolickou částku prodá, ale to Lucka nechtěla. Chtěla opravdu začít žít sama za sebe.

Hledání bytu zabralo Lucii jen tři dny. Když se vrátila do Čech, tak ji trápila finanční situace a i její minulost, kdy ji tady nikdo neznal a nikdo nevěděl, co od ní může očekávat, takže ji nikdo žádnou nemovitost nenabídnul. Teď najednou byla takovou menší českou celebritou a vše šlo nějak snáze, rychleji a samo. Byt, ve které bydlela doposud měl jednu velkou výhodu. Byl v centru Prahy a měla to z něj kousek do práce. Teď si sice našla dvoupokojový byt v klidné části, ale do práce to měla hromadnou dopravou skoro pětačtyřicet minut. Lucie ale byla rozhodnutá, že to nevadí, protože do práce začne jezdit na tři dny v týdnu a čtyři dny bude mít pro sebe. Respektive pro sebe a samozřejmě i pro práci, protože na to, aby něco tvořila a vymýšlela, nemusí být nutně v kavárně. Byla rozhodnutá, že každý den musí mít program a musí vědět, že opravdu chce každý den něco udělat a vymyslet, aby nespadla do stejného stavu, v jakém v minulosti byla.

Stěhování a nové zařizování bytu už šlo poměrně rychle. Lucie v podstatě celý byt vybavila věcmi s Ikeii, kterou v Praze otevřeli v předešlém roce. Samozřejmě, že sama by ještě na plnohodnotné vybavení bytu neměla, ale i tentokráte s kapitálem přispěchala Vendula. Lucie trvala na tom, že je to půjčka, kterou ale bude splácet a nakonec si na to holky sepsaly i smlouvu. Lucka už nechtěla žádníé milodary, chtěla být zase po nějaké době na sebe pyšná.

Hned, jak byl byt alespoň částečně obyvatelný, uspořádala Lucie kolaudaci, na kterou pozvala téměř všechny své známé. Lucka měla v plánu udělat velkou party, možná větší, než její dvoupokojový byt umožňoval, ale to se ji nakonec nepovedlo. Část lidí nepřišla, část se jich dopředu omluvila, že se jim nehodí plánovaný den, někteří přišli v jiný čas, než Lucie původně očekávala. Třeba Zdeněk byl jeden z těch, kteří nedorazili na večerní plánovanou párty, ale přišel Lucce popřát příjemné bydlení už odpoledne. Ano, Lucka pozvala i svého bývalého manžela. Ten však na večerní akci dorazit nemohl, protože by to Eliška jen těžko přenesla přes srdce. Dorazil proto odpoledne i s Eliškou a malým Pepíkem. Pravda byla taková, že i když Zdeněk Elišku podváděl poměrně často, jediný, na koho Eliška stále žárlila a u koho se bála konkurence, byla Lucie. Proto nechtěla, aby k ní šel Zdeněk na nějakou kolaudační akci a proto mu navrhnula náhradní program, který znamenal, že k Lucii přijdou spolu. Zdeněk to neměl sílu odmítnout.

Na návštěvu dorazili s lahví vína a mírně rezervovanou náladou. Zdeněk si nebyl přesně jistý, jak se má chovat, Eliška nechtěla s Lucií mít téměř nic společného, takže jejich konverzace byla až příliš společenská a z počátku zaznívali jen fráze jako: "Máš to tu hezké..., Jé odkud máš tento stůl... To je super, takže ty nakupuješ v tom novém obchodu s nábytkem?... Zdeňku, to bychom se tam asi také měli jet podívat, co myslíš?..."

Eliška si hlídala, aby neustále stála vedle svého partnera a aby ten nemohl být ani chvíli s Lucií sám a souběžně s tím se na něj ráda obracela s dotazy, které jasně dávali najevo, že se Zdeňkem žije ona a že spolu plánují budoucnost. Lucka tuto divnou atmosféru samozřejmě vycítila a tak nakonec jako určitý únik vzala jejich syna a začala se proto věnovat Pepíkovi. Pepík byl poměrně plaché dítě, ale Lucka se mu líbila, takže ji vzal na milost. Brebentil nesouvislé hlásky a také tvořil celá slova, ptal se tety Lucie na vše, co měla v bytě, a opakovaně bořil domečky z kostek, které před ním stavěla. Hračky samozřejmě Lucie doma žádné neměla, ale kostky s sebou přinesli Pepíkovi rodiče, protože ty měl malý Josef ze všeho nejraději. Vždy, když nějaký domeček zboural, začal se nahlas smát a následně sbíral kostky, a buď s nimi házel po bytě a radoval se z nepořádku, který vytvářel, anebo si je strkal do pusy a snažil se do nich zakousnout své první zuby. Lucku to bavilo. Bylo to ale poprvé po dlouhé době, co byla v kontaktu s malým dítětem, a tak ji znovu píchlo u srdce z toho, že ona děti mít nikdy nebude. Už nějaký čas na ni působilo i to, že Bianca ve svých dopisech psala pouze o svém těhotenství, o tom, jak to prožívá a většinou se i zapomněla zeptat, jak se vlastně Lucie má. V době, kdy si Lucka hrála s Pepíkem a uvědomovala si, že vlastní miminko mít nikdy nebude, zrovna vezli Biancu na operační sál. Bianca už devět hodin neúspěšně rodila svého prvorozeného syna, a tak se doktoři spolu s rodiči rozhodli pro císařský řez. Bylo to na poslední chvíli, protože miminko se už začínalo omotávat na pupeční šňůře a hrozilo, že by se mohlo udusit. To ale samozřejmě Lucka nevěděla, a tak v té chvíli prožívala zvláštní pocit smutku a radosti dohromady. Byla ráda, že si s Pepíkem rozumí a mrzelo ji, že si nepořídí nikdy vlastní dítě. Chtěla by holčičku, která by se jmenovala Anička.

Když Zdeněk s rodinou odešli. Lucie se ještě chvíli trápila myšlenkou, že nemůže mít děti. Poměrně rychle se ale přeorientovala na večerní oslavu a začala vše dochystávat a připravovat. Nakonec dorazilo dvanáct lidí, kteří s Lucií zapíjeli její nové bydlení. Postupem času se ale společnost rozcházela a v bytě nakonec zůstala jen ona, její mladíček, Vendula a Petr. Všichni, kromě Petra byli už hodně pod vlivem. Hodiny ukazovaly něco málo po půlnoci a bylo vidět, že se nikdo příliš nestaral o to, kolik toho za večer vypil. Petr se musel hlídat, protože měl sezónu a nemohl si dovolit se úplně opít. Věděl, že následující den se musí v deset hodin hlásit v Kladnu na tréninku.

"Tohle byla stejně super akce!" zvolala Vendula. Byla tradičně nejvíce podroušená alkoholem a byla také nejhlučnější. Lucie se trošku bála, aby si nenaštvala hned první den sousedy, ale zatím to vypadalo, že ti z jejich akcí nemají problém. Konec konců kromě Venduly byli všichni účastníci poměrně klidní, takže domem neduněla hudba a krom občasných výkřiků toho sousedi mnoho slyšet nemohli. "Chtělo by to nějaký zlatý hřeb večera!" zvolala znovu Vendula. "Jaký zlatý hřeb?" zeptala se Lucka. Své otázky zalitovala hned po té, co ji vyslovila, protože ji došlo, že dala své kamarádce prostor proto, aby vymyslela něco šíleného, co určitě naštve její nové sousedy a pokud ne je, tak to naštve Lucii.

Vendula se zamyslela a po chvíli ticha znovu zakřičela: "Zlatý hřeb je vždycky jen jeden - sex!" Ostatní se zasmáli, protože projev Venduly brali s notnou dávkou rezervy. Spolumajitelka kavárny Roma se však nechtěla své myšlenky vzdát: "Já to myslím vážně. A víte co? Uděláme výměnu partnerů. Ty si vezmi Petra a jdi s ním do ložnice a já si tady nechám toho tvého!" Vendula byla v rauši, křičela a byla rozhodnutá, že její nápad je dokonalý. Petr s Lucií se v první chvíli pokusili Vendule vysvětlit, že to zase tak dobrý nápad není. Lucčin přítel mlčel. Vzrušovala ho představa, že by se mohl vyspat s populární zpěvačkou. Vendula byla neoblomně přesvědčená, že to je skvělý nápad a i díky alkoholu, Lucie postupně začínala být této možnosti nakloněna.

A tak se stalo, že Lucie s Petrem opravdu odešli k Lucce do ložnice. Hned, jak se za nimi zavřely dveře, skočila Vendula po Lucčině zajíčkovi a svalila ho na zem. Byla jako lvice, která jde po své kořisti. Její oběť v podstatě jen zůstala ležet a dopřávala si všeho, co jí bylo nabídnout. Lucčin mladíček prožil fantastický sex, během kterého se téměř nedostal ze zad. Většinu času ležel na koberci, což vedlo k tomu, že si záda poměrně škaredě o koberec spálil, ale ve výsledku byl přesvědčený, že mu to za to stálo. Vyspal se s populární zpěvačkou a tuhle historku mohl vytáhnout kdykoliv mezi chlapy, když by chtěl zamachrovat.

V ložnici oproti tomu panovala znatelná nejistota. Lucie nevěděla jak začít a Petr byl příliš střízlivý, než aby udělal první krok. Lucka proto k němu přistoupila a dala mu pusu na tvář. Petr se usmál a objal ji. Chvíli jen tak stáli v objetí, pak ho Lucie začala líbat na krk a on ji hladit po zádech. Stáhnul ji tričko a začali si navzájem opětovat své polibky a doteky. Po chvíli líbání a hlazení dopadli do postele. Nebyla to žádná divočina, byl to jemný a něžný sex, co spolu měli. Lucie byla naprosto uvolněná a prožívala každý Petrův pohyb. Byl to nejhezčí sex, který měla od rozchodu s Marcem, o tom nepochybovala.

Když skončili, leželi ještě chvíli vedle sebe. "Myslíš, že už se za nimi můžeme vrátit?" zeptal se nakonec Petr.

"To nevím," řekla Lucie.

"Bylo to moc krásné," zhodnotil pocity obout Petr.

"To ano, ale nemělo by se to opakovat."

"Souhlasím."

"Myslíš, že to může být láska, co cítíme ke svým partnerům, když dokážeme něco takového?" zeptala se Lucie, která začínala pochybovat o tom, že to byl dobrý nápad.

"Myslím, že ano. S Vendulou se milujeme. Jsme každý jiný, jsme hodně divocí. Myslíš, že nevím, že spí s jinýma? Vím to a ona ví, že ji taky nejsem vždycky úplně věrný. Ale nakonec se stejně vždy chci vrátit za ní a ona za mnou. Ať jsme kdekoliv. Jsme si souzení, i když jsme každý jiný a i když svoje fyzično nedržíme jen pro sebe."

Lucka mlčela a poslouchala, co ji Petr říká. Nebyla si úplně jistá, že ho chápe. Začínala si ale být jistá tím, že vztah s jejím zajíčkem není to pravé. Podle ní, kdyby se milovali, tak by na něco takového nikdy nepřistoupili. Začínala si být jistá, že by si měla přehodnotit priority a že možná přišel čas, aby se rozešli. Mrzelo jí to, nikdy nechtěla být za tu zlou a nikdy se neuměla rozcházet, takže sama se sebou, vedla tichou debatu, zda se rozejít, kdy a jak, ale chtěla to udělat. Její rozhodnutí ale pramenilo i s množství alkoholu, které vypila, takže hned ráno rozchod zavrhla, nebo alespoň odsunula na neurčito. Nechtěla začínat nový život sama.

Čím si byla skutečně jistá už večer a co přetrvalo, až do rána bylo její rozhodnutí, že se musí přestat stýkat s Petrem a pokud to nepůjde úplně, tak alespoň musí maximálně omezit společně strávený čas. Cítila, že by se do něj mohla zamilovat, protože Petr byl muž, jakého asi ještě nikdy před tím nepoznala a ona nesměla dopustit, aby jejich vztah překročil kamarádskou hranici, nebo hranici jedné společné noci. I ten sex, který si neskutečně užila, ji utvrzoval v přesvědčení, že je Petr úžasný chlap, a ona nechtěla vnést případné problémy mezi sebe a Vendulu. Proto to byla ona, kdo jejich společné ležení v posteli ukončil slovy: "Hele pojďme za nimi, snad už tam neuvidíme nic, co bychom vidět nechtěli."

Po návratu do obývacího pokoje nakonec stejně byli konfrontování s ne zcela příjemným pohledem. Lucčin zajíček ležel nahý na zemi a spal. Na koberci kousek od něj byla rozbitá sklenička a zbytek červeného vína se vpíjel do koberce. Nahá Vendula ležela na gauči a také spala. Chrápala tak, že by se za to nemusel stydět dvousetkilový chlap.

"Občas je láska vážně těžké řemeslo," řekl Petr s pohledem na jeho přítelkyni a opilého, otylého Lucčina zajíčka. Lucka se zasmála a dala mu pusu na tvář.

"Děkuji," řekla.

"Za co?" zeptal se Petr.

"Že jsi."

XXXI. Další dítě na cestě

"Gratuluji Vám, čekáte miminko," řekl gynekolog s jistotou. Očekával radostnou reakci, která se ale nedostavila. Vendula se na něj překvapeně podívala a zeptala se: "Jste si stoprocentně jistý." Doktor ji ujistil, že ano. "Tak to je teda průser," zhodnotila situaci Vendula.

Oznámené těhotenství českou populární zpěvačku zaskočilo. Nevěděla, jak by mohla skloubit těhotenství s prací a společenským životem. Neuměla si představit, že by teď alespoň po dobu těhotenství měla omezit alkohol anebo ještě lépe, úplně s ním přestat. Hlavně si ale nedokázala představit, jak to řekne Petrovi. Petr byl přeci jenom výrazně mladší, o dětech nikdy nemluvil a Vendula ani neměla pocit, že by k dětem měl nějaký vztah. Navíc otázkou bylo i to, kdo je vlastně biologickým otcem dítěte, jestli Petr, nebo ten Lucčin klučík, anebo třeba někdo z baru, kde se Vendula opila dva dny po kolaudaci Lucčina bytu. Pravděpodobnost, že bude Petrovo, Vendula neuměla odhadnout a bála se, že by jednou mohl její partner chtít, aby šla na testy a jeho otcovství si nechala potvrdit. Nejhorší variantou pro Vendulu bylo, že by to malé mělo být Lucčina zajíčka, ale vesměs jí bylo jedno, kdo je vlastně otcem. Potřebovala, aby Petr dítě přijal za své a bála se toho, že to neudělá.

"Ty jsi těhotná? Gratuluji," řekla ji Lucie poměrně skleslým hlasem. Na jednu stranu nechtěla, aby na ní Vendula poznala zklamání, na tu druhou už ale kolem ní začalo být nějak moc dětí a ona se po každém oznámeném těhotenství musel znovu smiřovat se skutečností, že dítě mít nebude.

"Není k čemu gratulovat," řekla ji zaraženě Vendula. Sama byla tak utopená ve svém zklamání, že ani nepostřehla to, jak je Lucie skleslá.

"Jak to?"

"On... Petr...," Vendula zavzlykala.

"On ho nechce?"

"Ne, on to neví."

"Tak mu to řekni."

"Když já nevím jak."

"Jakkoliv. Hlavně to už neříkej nikomu dalšímu. On by to měl vědět jako první."

"Myslíš?"

"Určitě."

"Já právě myslela, že bych to prostě řekla více lidem a k němu by se to někudy doneslo. Pak už by se k tomu musel nějak postavit, ne?"

Ač se to může zdát neuvěřitelné, Vendula to myslela vážně. Lucka byla první, komu to řekla, ale chtěla to říct všem v šoubyznyse, Petrovým známým, hokejistům, a kdyby nebylo zbytí tak i Petrově rodině a třeba médiím. Chtěla se vyhnout chvíli, kdy mu bude muset říct, že je těhotná a nedej Bože, kdy mu bude muset říct, že si tak úplně není jistá, že to dítě je jeho. I když, jak se Vendula snažila sebe samu uklidnit, Petr přece musel tak trochu počítat s tím, že jednou nějaké dítě možná nebude tak úplně jeho.

Ze svého původního plánu byla Vendula nadšená, proto ji zklamalo, že ji její nejlepší kamarádka a obchodní partnerka nepodpořila. Lucie se jí místo toho pokoušela vysvětlit, že by to opravdu měl vědět Petr první, protože ať už se zachová jakkoliv, bude alespoň Vendula vědět na čem je, a kdyby to náhodou nedopadlo dobře, může s tím jít do médií potom. Vendule se do toho moc nechtělo a nepomáhalo ani Lucčino ujištění, že pokud by se na dítě vykašlal Petr, pomůže Vendule ona. Budoucí maminka se sice snažila sebe sama uklidnit tím, že kdyby ji Petr odkopl, tak by pak mohla udělat rozhovor pro bulvár a říct, že je těhotná a zavržená a on by se našel nějaký nový náhradní tatínek, ale stejně neměla odvahu být tou, kdo to Petrovi řekne. Zamyslela se a pak venesla na svět boží svůj plán B: "Ještě mě napadlo, že bych si to nechala vzít a nic mu neřekla." Tuhle variantu ale Lucie okamžitě zamítla. Vendulu překvapil její rázný tón hlasu, když ji říkala, že něco takového nesmí udělat a tak zůstala zaraženě sedět, oči upnuté ke své kamarádce.

"Promiň," hlesla po chvíli mlčení Lucka. Omlouvala se za to, jakým tónem ten zákaz Vendule říkala, omlouvala se za to, že na ni v podstatě křičela. "Asi bych ti měla něco říct," doplnila potom tichým hlasem a následně Vendule vylíčila své lékařské vyšetření v Rakousku a hlavně jeho výsledky. Vendula zůstala sedět a s tichým překvapením a respektem se dívala na Lucii. Ani na chvíli ji nenapadlo, že by to částečně mohla být i její chyba, protože ona Lucii tenkrát dohodila doktora, který provedl zákrok, ale cítila neuvěřitelný respekt k tomu, že její kamarádka zvládá o takové věci mluvit a že se k něčemu takovému dokáže přiznat. Někde vzadu v hlavě totiž měla názor, že žena, která nemůže mít děti, není žena. Proto Lucii objala a stále ještě hledala slova. Nakonec Lucce do vlasů zašeptala: "Neboj, nejsi kvůli tomu méněcenná."

Lucie tušila, že tohle ji asi její kamarádka říci nechtěla, a tak to přešla mlčením. Nakonec se raději zeptala: "Takže mu to řekneš?" a Vendula přitakala: "Jo, hned dnes večer."

Pro Vendulu to nebylo jednoduché. Petr nebyl v dobré náladě, včera jeho tým prohrál a podle všech médií za to mohl jeho špatný výkon. Pokud měl Petr nějakou špatnou vlastnost, byla to určitá neschopnost udržet vždy ve všech situacích stoprocentní koncentraci, a to jak v běžném životě, tak ve hře. A prostě ten den se vše nějak špatně sešlo a on se nemohl dostat do zápasu, což se projevilo na jeho výkonu. S Vendulou proto skoro vůbec nemluvil a jen se topil sám v sobě a v opakovaném rozebíráním jednotlivých situací, ke kterým během utkání došlo.

Večer si pustil zápas z reprízy, seděl před televizí a sledoval sebe a své spoluhráče. Vendula od chvíle, co se doma potkali, hledala vhodný okamžik, kdy mu to říct. Vzhledem k Petrově špatné náladě dobrý okamžik nepřicházel, a tak se rozhodla, že to prostě musí udělat teď hned. Prostě ji došlo, že lepší chvíle toho dne asi zkrátka nepřijde a ona by se k tomu podruhé nemusela odhodlat. Posbírala v sobě veškerou odvahu a přišla za Petrem do obýváku. Do té doby byla v ložnici a četla si články o sobě v bulváru. Ráda si o sobě četla, obzvláště pokud se psalo o její postavě. Samozřejmě, pokud se psalo pochvalně o její postavě. Nerada si četla potom časopisy o hudbě, protože tam se často stávalo, že se nesetkávala s pochvalnými články o svých vystoupeních a písničkách.

Do obývacího pokoje vstoupila nabuzená a rozhodnutá, že musí jít s pravdou ven. Petr stále seděl u televize a do zblbnutí si pro sebe něco komentoval. Vendula chvíli stála ve dveřích a čekala. Sledovala Petra, odhadovala si, jak zareaguje a doufala, že se na ni podívá a vyzve ji k tomu, aby něco řekla. Věděla, že teď už to prostě ze sebe chce a musí dostat a když Petr na její přítomnost nikterak nereagoval, tak se nadechla a...

"Kurva, kam jsem se to zrovna díval," zanadával Petr před obrazovkou.

"Petře," hlesla Vendula, kterou Petrovo zaklení znovu znejistilo.

"No podívej se, vždyť jsem musel vidět, že mi tam jede ještě jeden zleva," pokračoval Petr.

"Jsem těhotná."

"To mě poser. Jak jsem se tam přesunoval. To není možný, to snad ani nejsem já. Hlavně, že mi trenér říkal, že to dělají takhle. Co to je za zákrok?"

"Petře?"

"Tohle vážně nechápu. A že jsem mohl jít do Ameriky hned. Ale já blbec ne. Já si říkám, že tady ještě udělám jednu sezónu, abych se trochu vychytal a ukázal, že na to mám, že to bude lepší než někde na farmě a místo toho tady ze sebe dělám debila. Měl jsem jít na farmu. Ach jo."

"Petře?"

"Ano já slyším, jsi těhotná. Gratuluji, už k tomu máš celkem dostatečný věk, nemyslíš?"

Vendula zůstala zaraženě stát ve dveřích a dívala se na Petra. Nebyla si jistá, co na to říct, nechápala, co tím myslí.

Petr se na ni podíval: "To není možný, že jsem ten zápas takhle podělal. Neboj, budu lepší otec, než brankář," pak vstal a dal Vendule pusu. Spadl ji kámen ze srdce. Teda alespoň jeho polovina. Ta druhá polovina si přála, aby ji Petr dotlačil na potrat a ona to pak na něj mohla svést, což se nestalo, tak jako se nestalo to, že by byl Petr lepší otec, než brankář. Byl ale skoro tak dobrým otcem, jako brankářem a to taky není málo, když v dobách své následující největší slávy patřil mezi nejlepší gólmany světa.

XXXII. Nandu poprvé a Karolína naposledy

Malý Pepík navzdory svým rodičům a své genetické výbavě jevil od narození všechny znaky překvapivě inteligentního dítěte. Začal mluvit mnohem dříve, než se mu povedlo poprvé postavit a uťapkat pár kroků. A od chvíle, co byl schopen své myšlenky alespoň částečně formulovat, zásoboval své rodiče nespočetným množství otázek. Pepík od malička prokazoval, že nejspíše bude introvert, nemluvil totiž skoro s nikým jiným než se svými rodiči, ale o to více se jich dotazoval na vše, co viděl, slyšel anebo jakkoliv jinak vnímal. Tento čas začal být pro Elišku mnohem náročnější, než předchozí pravidelné noční vstávání, běhání kolem miminka. Do té doby totiž přesně věděla, že ona je ta chytřejší, ona je ta, která ví, co má dělat. Teď ale o tom postupně začínala pochybovat a to její syn ještě ani neměl dva roky. Nakonec se rozhodla, že i ona potřebuje volno a se Zdeňkem se domluvili, že pojede na jeden víkend sama k rodičům. Zdeněk již pochopil, že jestli bude chtít malého Josefa udržet v klidu a bez špatné nálady, během máminy nepřítomnosti, bude ho muset nějak zaujmout a najít mu místo, které bude stimulovat jeho myšlenky. Vydali se proto spolu do zoo.

Podzim byl ten rok překvapivě teplý, takže i ZOO v Troji byla zaplněná návštěvníky. Zdeňka mrzelo, že do Troji nakonec vyrazili se svým synem sami. Původně slíbil ještě spoluúčast Štěpán, od kterého si Zdeněk sliboval, že bude malému odpovídat na všetečné dotazy a že mu třeba řekne i zajímavosti o některých zvířatech, které by mohli Pepíka umlčet. Štěpán ale volal hned ráno, že se omlouvá, ale že mu do toho něco vlezlo, takže se nepřidá. Zdeňka to mrzelo i proto, že on sám moc neměl rád zvířata, takže pobyt v zoologické zahradě pro něj nebyl dostatečně dobrý program na víkend.

Jeho zklamání mírnil fakt, že hned po příchodu do zahrady potkal mnoho mladých žen, které se třeba i samy, anebo ve skupinkách procházely mezi výběhy a vesměs všechny byly ještě pořád letně oblečené, takže zatím co se jeho syn mohl dívat po zvířátkách, on koukal po holkách, které zase na oplátku koukaly po něm a po Pepíkovi. Už dříve si Zdeněk všiml, že pokud je někde s Pepíkem sám, ženy se mu více věnují a častěji ho oslovují. I tady to nebylo jiné. Bohužel pro něj ale mudrc Pepík, některé ženy odradil hned ze začátku. Dokud byl malé miminko, tak se náhodné kolemjdoucí zastavovali, koukali Zdeňkovi do kočárku a rozplývali se nad tím, jak to miminko pěkně spinká, nebo pěkně kouká, nebo pěkně a hlasité pláče. Teď ale Pepík mluvil, a protože žen se bál o něco méně než cizích mužů, tak čas od času případné neznámé položil nečekanou otázku, či pronesl nevhodnou připomínku, které mnoho žen odradilo. Jiné se ale jeho poznámkám a dotazům jen zasmály a otevřeně se Zdeňkem koketovaly. Zdeněk se obvykle snažil dělat, že svého syna neslyší, když se ptal: "Tati, paní tak velké zuby? Ploč? Mohla být kůň?... Tati, ta paní velká. By maminku zašlápla, kdyby naštvala, že?... Tati ta paní by kočárek rozsednout, že? Taková váha..."

Po chvíli Zdeněk pochopil, že možná bude lepší, než koketovat s jinými ženami, se pokusit svého syna skutečně zaujmout zvířaty ve výbězích, protože se za některé Pepíkovi poznámky vážně styděl. Šlapal s ním tedy poctivě od výběhu k výběhu, četl mu kousky z informačních tabulí u jednotlivých výběhů a sledoval, jak jeho syn sedí ve sporťáku a má ze všech těch poznatků radost. Občas položil i nějakou doplňující otázku, a pokud Zdeněk zrovna odpověď neznal, tak si ji prostě vymyslel. Říkal si, že vymyšlenou odpovědí nemůže Pepíkovi ublížit, protože Josef je ještě příliš malý na to, aby si v budoucnu tento den a jeho lži pamatoval.

V jedné chvíli došli nějakou třídu základní školy, která měla vyučování v přírodě. Zdeněk by odhadoval, že děti můžou chodit maximálně do třetí třídy, všechny měly na zádech batůžky se svačinami a většina z nich, měla v ruce zápisníčky a psala si, jaká zvířata vidí a co se o jednotlivých zvířatech dovídají od učitelky a z informačních tabulí. Asi hráli nějakou hru, anebo to jen dostali za úkol od třídní, aby je zabavila během pobytu v zoologické.

Třída stála u klece, za nimiž se pohybovali ptáci na vysokých nohách a s dlouhými krky. Zdeněk také právě docházel k tomuto výběhu a Pepík ze svého kočárku nadšeně pozoroval pochodující ptáky za plotem a také děti, které u klece stály a mezi sebou živě diskutovaly. "A tady je pštros," pronesl Zdeněk s nadšením, protože měl radost z toho, že se nemusí dívat na cedulku, o jaké zvíře se jedná, protože konečně něco poznal sám a na první dobrou. Jedna z holčiček ze třídy se ke Zdeňkovi pohoršeně otočila: "To není pštros, to je nandu," řekla důrazným a nadutým hlasem. Od tak malé, brýlaté holky to znělo srandovně a většina lidí by se i zasmála, jenže Zdeněk se naštval. Byla podrytá jeho otcovská autorita a malý Pepík samozřejmě chtěl okamžitě znát pravdu: "Tati, co to teda je? Pštlos, nebo... ehm... Nebo to co žíkala?"

Zdeněk se nadechnul: "Samozřejmě, že to je pštros." To už ale viděl informační tabuli u výběhu, která byla nezvratným důkazem toho, že nemá pravdu. Holčička se znovu otočila ke Zdeňkovi, ale tentokráte jen s opovrhujícím výrazem v obličeji si zaklepala na čelo. Ve Zdeňkově kypěla zlost, že ta malá holka má pravdu a on ne a do toho se ozval Pepík, který chtěl vědět víc: "Tak proč ta holčička žíká, že to ne pštlos?" Zdeněk se nadechl a řekl: "Protože to je kráva." Holčička začala ječet, jakoby se ji právě pokusil někdo unést a odněkud z druhé strany skupiny se přiřítila paní učitelka.

Malá, uražená, brýlatá a v dané chvíli pomstychtivá dívka vylíčila paní učitelce celou nešťastnou událost. Paní učitelka se nejprve vážně podívala na Zdeňka, potom na třídu a řekla: "Děti, běžte k dalšímu výběhu, já si tady s pánem budu muset promluvit." Třída se odebrala k dalšímu výběhu a Zdeněk si na chvíli zase připadal jako malý kluk. Neměl rád, když jej někdo káral, ale od malička měl v sobě zakódováno, že učitelky se mají poslouchat, takže mlčel, klopil zrak a bál se toho, co přijde. Vypadal jako žáček před tabulí, který se nenaučil ke zkoušce a teď očekával spravedlivý trest. Oproti tomu Pepík v kočárku nadšeně pozoroval okolní dění a těšil se na to, co příjde a co se ještě dozví.

Paní učitelka mohla být možná i o něco mladší než Zdeněk, i přesto se jí ale "úspěšný" marketingový ředitel zahraniční banky bál. Svůj strach si Zdeněk odvodňoval i tím, že paní učitelka měla nad ním jednoznačně váhovou převahu a překvapivě poměrně hodně vrásek v obličeji, což ji dělalo opticky starší, než ve skutečnosti byla.

Naštěstí paní učitelka žila sama a on se ji celkem líbil, takže neměla chuť se s ním hádat. "Nebojte, nebudu Vám tady dělat scénu," řekla proto smířilivě a Zdeněk přikývl. Pořád se ji bál, takže nebyl schopen nějak smysluplně reagovat, což vedlo učitelku k tomu, že pokračovala sama: "Ona ta malá Horáčková je taková přechytralá kráva. Občas bych jí to sama nejraději řekla, ale to samozřejmě nemůžu." Paní učitelka mluvila tichým, klidným hlasem, což Zdeňkovi dodávalo důvěru, že se alespoň pokusil po této větě zasmát. Učitelka se na něj na oplátku usmála. Měla radost, že prolomila ledy a že by třeba mohla této situace využít k seznámení. Zdeněk měl ale stále pocit, jako by měl v krku jablko a nebyl schopen nic kloudného říct. Do hovoru proto vstoupil Pepík. Jeho přirozený ostych musel ustoupit stranou, protože touha po informacích byla silnější: "Co to teda je pštlos?"

Paní učitelka si klekla k malému v kočárku a Zdeňkovi se tak otevřel pohled na její obří ňadra v porozepnuté blůze. Udělala to vědomě. Rychle a krátce pohledem zkontrolovala, zda se jí podíval na prsa, a když zjistila, že ano, vítězně se usmála. Po té řekla malému v kočárku: "Pštros a nandu se často pletou, protože nandu vypadá trošku jako miminko od pštrosa. Je menší a světlejší. Víš?" Pepík poctivě kýval a vstřebával právě získané informace.

"Takže to nebude pštlos, že?" vyhodnotil nakonec celou situaci. Zdeněk si povzdech: "Ne, takže to nebude pštlos."

Nedorozumění se pštrosem se tady poměrně rychle vyřešilo a Zdeněk se ještě navíc dozvěděl, že nandu žije v Jižní Americe, zatím co pštros v Africe. Paní učitelce poděkoval a řekl, že takovou průvodkyni by potřebovali častěji. Paní učitelka to vzala jako jasný impuls a dala Zdeňkovi své telefonní číslo, s tím, ať zavolá kdykoliv, že do ZOO s ním půjde určitě raději, než s tou zoufalou bandou od nich ze školy.

Pro Zdeňka nebyl však pštros, který nebyl pštlosem největší překvapením dne. To přišlo o patnáct minut později, když si u jednoho z občerstvovacích stánků koupil pivo a párek v rohlíku. Chtěl hned pokračovat dále, ale ucítil něčí pohled v zádech. Otočil se a všiml si, že o pár metrů od něj stojí Karolína a upřeně se na něj dívá. Měla na sobě rifle a sportovní tričko. Vypadala jako vždy skvěle, akorát se tentokráte neusmívala. Zdeněk na ní kývl na pozdrav. "Ahoj," odpověděla Karolína. Zdeněk na chvíli zaváhal a potom k ní zamířil. "Ahoj, můžu tě na něco pozvat?" zeptal se. Tentokráte znejistila Karolína. Párek v rohlíku se určitě neshodoval s její racionální stravou, které se aktuálně snažila držet, jenže když ten párek tak krásně voněl. "Dobře, dám si to co ty," řekla.

Zdeněk tedy u stánku koupil ještě jedno pivo a párek v rohlíku a podal je své někdejší kolegyni a později podřízené. Po té si sedli k jednomu ze stolků. Pepík byl tak zaujatý tímto setkáním, že ve svém sporťáku usnul.

"Co teď děláš?" zeptal se Zdeněk.

"Vlastně nic," odpověděla Karolína popravdě.

"Jak to?"

"Není tolik práce, jak by se mohlo zdát a hlavně není práce v marketingu."

"A ty bys nedělala v něčem jiném."

"Nic jiného neumím."

"Tak proč jsi tenkrát dala výpověď."

"Prostě to tak přišlo."

"A teď neděláš teda nic?"

"Dvakrát jsem se dostala k nějakému focení, ale to mě neuživí. Já chci práci, která mě uspokojí finančně i tak nějak po té duševní stránce."

"Aha, a k nám by ses vrátit nechtěla?"

"To by asi nešlo."

"Třeba bych se za tebe mohl přimluvit," řekl Zdeněk a položil Karolíně ruku na stehno. Karolína nereagovala. Nebyla si jistá, zda by se chtěla vrátit do banky a znovu se potkávat s výkonným ředitelem, na druhou stranu ta práce ji bavila a finančně také nebyla špatně hodnocená. Zdeněk místo čekání na odpověď začal jet rukou po stehně své bývalé kolegyně směrem nahoru.

"Co blbneš, nech toho," řekla Karolína a oddělala mu ruku ze stehna.

"Můžu se za tebe přimluvit," připomenul Zdeněk.

Karolína se nadechla. "Děkuji, nechci," řekla důrazně. Teď již byla o své odpovědi přesvědčená. Zvedla se a zbytek svého půllitru piva vylila Zdeňkovi do klína. Ne snad, že by se Karolína nikdy s nikým nevyspala kvůli práci, ale Zdeněk se ji prostě jako chlap nelíbil a pro ni byl vždy vzhled u muže ten nejdůležitější ukazatel potenciálního vztahu. Možná, že kdyby jí stejnou nabídku učinil Radek, tak by o tom minimálně přemýšlela, ale se Zdeňkem si to neuměla představit. Navíc svého bývalého šéfa považovala za blbce. Tuhle skutečnost by sice byla ochotná tolerovat, ale to by musel vypadat úplně jinak a hlavně by nesměl být zrzavý. Karolíně se zrzci nikdy nelíbili.

Setkání s Karolínou Zdeňka rozhodilo. Kdykoliv se setkal s odmítnutím, výrazně mu to srazilo sebevědomí. Od jisté doby si ale našel svůj způsob, jak mít pocit, že je milovaný a že je stále pořádný chlapák. A tak, když večer uložil Pepíka, zavolal Lucii, zda by mohla přijít k němu a malého pohlídat, kdyby se probudil. Lucie mu přijela pomoci. Když Lucka dorazila, Zdeněk již byl domluvený se Štěpánem, který už měl prý večer volno a mohl se svému šéfovi věnovat.

Zdeněk se Lucce po té, co dorazila, omluvil, že musí ještě něco pracovně zařídit a poprosil ji, aby o tom neříkala Elišce. Hned po té nasedl do auta, dojel pro Štěpána k němu domů a pak společně vyrazili do jejich oblíbeného podniku v centru za Africkou růží. V podniku s pochybnou reputací byl v té době již stálým štamgastem, takže hned po příjezdu dostal svůj stůl a jeho mladičká černoška mu během pár minut seděla na klíně. Zdeněk se zase cítil jako chlap a na Karolínino odmítnutí zapomněl.

XXXIII· Nejen Štěpánův konec

Lucie si občas posteskla nad tím, že nemůže mít děti. Konec konců, nešlo to jinak, když kolem ní probíhal baby boom a ona byla stále dokola konfrontována se skutečností, že děti mít nikdy nebude. Naštěstí pro ni její biologické hodiny necítily potřebu přitlačit na pilu a nutit ji k tomu, aby chtěla někoho, kdo jí bude říkat máma. Díky tomu stále prožívala své období renezance naplno, a navíc své možnosti a hranice neustále posouvala o něco dál. V Rakousku potřebovala Marca, aby dokázala překonat své obavy, samu sebe, a aby se dokázala opravdu odvázat. V Praze zjišťovala, že to zvládne sama. Snažila se pracovat v kavárně a při nejmenším apelovat na nastavený standard. Vždyť kavárna stále byla v provozu nově a přesto rezervační kniha byla plná na více jak měsíc dopředu a hostů, kteří chtěli kavárnu Roma navšítvit byl nespočet. Lucie ale přestala žít pouze prací a začala hledat záliby a koníčky pro sebe a také pro svého zajíčka. Společně začali chodit na golf a tenis. Pravidelně chodili plavat, běhat, a když jim zbyl čas, tak zkoušeli sex na co nejméně tradičních místech. Ano, znovu jej vzala na milost a i když se v ní občas pralo tolerantní já s tím druhým, které ji našeptávalo, že rozchod by byl pro ni možná lepší variantou, zůstávala zatím stále ve vztahu. Lucka také začala chodit na kosmetiku, začala se učit anglicky a hledala si i jednorázové záliby - přeletěla v balóně nad Prahou, vyjela vlakem do Brna, kde strávila čtyři dny a přitom tam neměla nic naplánovaného a nevěděla, co tam bude dělat. Prostě se snažila ze svého pohledu co nejvíce si užívat života a vychutnávat si jej plnými doušky. Největší zážitek pro ni byl přelet balónem, protože se díky němu definitivně utvrdila v tom, že její obava z létání ustupuje, a že když bude chtít, zvládne cokoliv.

Přesto, že by člověk řekl, že nemohla mít na nic čas, Lucie měla pocit, že stále má volno, protože všechny její aktivity ji bavily a tudíž nevyčerpávaly. A nejvíce toho zbytku času, který měla, se snažila investovat do lidí kolem sebe. Snažila se trávit čas s Vendulou, ale tak aby se vyhýbala Petrovi. Snažila se co nejčastěji psát Biance, a dokonce opravdu začala řešit pas, aby za ní mohla i čas od času vyjet. Věnovala se svým zaměstnancům, o kterých chtěla vědět maximum, a v rámci všech těchto aktivit ji napadlo, že by bylo fajn, aby také definitivně uzavřela jednu kapitolu, kterou byl Zdeněk. Respektive aby se smířila s ním, s Eliškou, a tak nějak je mohla spokojeně ze svého života vypustit, případně si Zdeňka i Elišku převést do škatulky "přátelé", a tak k nim i přistupovat. Proto se jednou ráno rozhodla zavolat Zdeňkovi a říct mu, že by mu a Elišce ráda představila svého nového přítele a že by je třeba ráda pozvala na večeři, nebo jen na odpolední zákusek a kávu k nim do Romy.

Jelikož byla Lucka zvyklá rychle jednat, obvykle dříve jednat, než přemýšlet, tak i teď, hned po té, co ji to napadlo, Zdeňkovi zavolala. Zdeněk byl důvodem jejího telefonátu překvapený, a tak z něj vypadlo jen: "Já to proberu s Eliškou. Úplně bohužel nevím, protože toho máme teď opravdu hodně, ale zeptám se a dám vědět."

V tomto Zdeněk samozřejmě lhal. Hodně toho neměl. On i Eliška trávili obvykle volný čas s Pepíkem. Jiný program aktuálně neměli. Olga přestala se Zdeňkem flirtovat a pravidelně souložit hned, jakmile ji skončila zkušební doba. Od té doby neměla na svého šéfa čas, a když už čas měla, tak neměla náladu na intimitu, nebylo jí dobře, bolela ji hlava, anebo měla své dny. Se Zdeňkem měla sex pouze ve chvíli, kdy se v bance rozdělovali prémie a měl je rozdělit Zdeněk, nebo když ji slíbil, že ji vezme někam na nákup. A protože Zdeněk měl vlastní výdaje, včetně toho, že stále čas od času platil za Africkou růži, tak Olgu často na nákupy nezval.

Lucie z jeho odpovědi vycítila, že už když jí říká, že neví, jak to dopadne, tak tuší, že nakonec ji odmítne a do kavárny nepřijde. A protože Lucie neměla ráda odmítnutí a protože byla o svém nápadu přesvědčená, zavolala ještě raději i ke Zdeňkovi domů, aby pozvala přímo Elišku. Eliška byla překvapená, a kdyby to bylo standardní pozvání, tak by asi odmítla, ale když Lucie řekla, že by je pozvala na desert k nim, do kavárny, věděla, že odmítnout nemůže. Zdeněk ji na otvírání nevzal a ona také chtěla jít na místo, o kterém se všude mluví a píše v novinách, na místo, kde se podle všeho schází pražská smetánka.

Proto se nakonec překvapivě Lucčinou hlavní spojenkyní stala Eliška, která dotlačila Zdeňka k tomu, aby své bývalé ženě zavolal a domluvil s ní termín odpolední kávy.

O necelý týden později se sešli nad kávou a dortem v Lucčiné kavárny. Eliška se svým přítelem dorazili o něco dříve. Pepík zůstal doma s Eliščinou mámou. Eliška nedokázala chvíli sedět v klidu. Neustále se rozhlížela a hledala, koho známého by mohla vidět. Zdeněk byl poměrně nesvůj. Zatím co Eliška žárlila na Lucku a žárlila by na každou ženu, kterou by Zdeněk měl před ní, Zdeněk nesnášel pozdější partnery Lucie. Neměl rád Friedricha, protože nevěřil tomu, že Lucku ubytoval z čistých úmyslů, nesnášel Marca, protože s Lucií skoro půl roku chodil a přál Lucii ten konec takový, jaký pak přišel. Už teď neměl rád i toho chlapa, kterého s sebou Lucka přivede. Přesto šok, který mu příchod jeho bývalé způsobil, vůbec neočekával.

"Ahoj, tohle je Štěpán," řekla Lucie zcela bezelstně, když se objevila u jejich stolu. Protože nepřišla žádná reakce na právě představeného přítele, doplnila Lucka: "Eliška, Zdeněk." Eliška podala Štěpánovi ruku. Zdeněk jen řekl: "My se známe."

"Vážně, odkud?" zeptala se Lucka.

"Štěpán je můj podřízený," hlesl Zdeněk. Chtěl, aby to znělo, že má morální převahu, ale bylo to jen takové tiché postesknutí.

"Řekl bych, že nejen kolega, ale také kamarád," pokusil se říct Štěpán s úsměvem. Pak ještě dodal: "Vždyť jsme toho také se Zdeňkem prožili." Při té větě spiklenecky mrkl. Mělo to být pro holky gesto na pobavení a pro Zdeňka malé varování. Měl z toho pochopit, že Štěpán přece ví o jeho nevěrách, takže by se měl chovat vstřícně a nekazit to. Zdeněk to nepochopil, což mu šlo jen těžko vyčítat. On totiž v té chvíli nechápal vůbec nic. Zaraženě seděl u stolu a srkal kávu, která mu samozřejmě přišla hnusná. Nebyl to jeho oblíbený turek s lógrem, navíc věděl, že tu kávu pro Lucku vybírá její bývalý přítel z Itálie a i to mu vadilo.

Rozhovor pak společně vedli jen zbývající stolovníci. A nejvíce byl slyšet Štěpán, který vyprávěl příběhy ze života, vtipkoval a holky se smály a smály. Zdeňkovou nejdelší větou toho odpoledne zůstalo, že Štěpán je jeho podřízený. Ani doma se pak z toho šoku nebyl schopen vzpamatovat a Eliška mu moc nepomáhala, když se ho opakovaně vyptávala, proč ji Štěpána nikdy nepředstavil, když je to tak zábavný a milý člověk. Zdeněk měl v té chvíli názor zcela opačný. Když Zdeněk nastoupil do marketingového oddělení, tak Štěpána neměl moc rád, teď ho ale přímo z duše nenáviděl a věděl, že takhle to prostě nechat nemůže.

"Jsi si tím úplně jistý?" zeptal se překvapeně výkonný ředitel druhý den ráno, když jej Zdeněk požádal o propuštění Štěpána pro nadbytečnost. Zdeněk přikývl. Byl si tím jistý, jako nikdy. "Pokud ho propustím pro nadbytečnost, tak si nebudeš moci vzít nikoho jiného do týmu. Budeš tam mít jenom čtyři lidi, tak málo lidí na marketingu nebylo od založení pobočky v Čechách," snažil se výkonný ředitel nalomit Zdeňkovo odhodlání a popsat důvod svého překvapení.

"Já vím, ale mám tam čtyři kvalitní lidi, kteří to zvládnou. Prostě chci dělat práci s těmi nejlepšími. Bez servírek," stál si na svém Štěpán.

"Bez čeho?"

"No bez servírek."

"Myslíš bez servítek?"

"Ano, myslím bez servítek. Co s tím Štěpánem?"

"No dobře. Asi není důvod tady držet někoho, o kom si myslíš, že ho nepotřebujeme. I pro banku to bude úspora, i když v tom celkovém objemu dost minimální, ale proč ne. Jen mě to trošku překvapuje, že ses takhle rozhodl. Pokud chceš snížit stav, nebylo by lepší zvážit tu novou? Olina se myslím jmenuje?" zkoušel ještě výkonný ředitel diskutovat o situaci. O Štěpánovi si přeci jen myslel, že je poměrně schopný a i když vedoucím do výběru podřízených nezasahoval, neměl z tohoto rozhodnutí dobrý pocit.

"Olga," opravil jej Zdeněk

"Tak Olga. Mě takhle z dálky přijde, že nic moc nepřinesla."

"Olga je důležitá součást týmu. Odvede kus práce, která možná není tolik vidět, ale je pro nás důležitá. V oddělení se rychle ekvivalentovala."

"Co se tam?"

"No ekv... Takové to slovo, když se někde dobře zavedeš."

"Etablovat?"

"No asi jo."

"No dobře, tak se Olga etablovala, takže si seš úplně jistý?"

Zdeněk znovu přikývl. Byl si zcela jistý, že chce Štěpána propustit. Výkonný ředitel se nadechnul. Pak se na pár vteřin zarazil. "Dobře," řekl nakonec "Tak si zavolej na personální, ať ti připraví výpověď a ať to s ním vyřeší."

Štěpán ještě ten den skončil. Nepodepsal výpověď, ale dohodu. Nechtěl to prodlužovat. Věděl, proč ho Zdeněk vyhodil a nechtěl se dále trápit na oddělení, které vedl neschopný vedoucí, který si přes zaměstnance léčil své osobní mindráky. Ani se nepřišel se Zdeňkem rozloučit. Prostě se jen sbalil v kanceláři a odešel. Pro banku a její marketingové oddělení to byl zvláštní čas. Nikdo z těch, kteří v té době odcházeli, neodcházel v dobrém.

O pár hodin později zaklepala na dveře Štěpánova domu Lucka: "Ahoj, můžu dál?" zeptala se, když se mezi dveřmi objevila Eliška. Lucie by nejraději ty dveře rozrazila a dovnitř vlétla jako velká voda, ale kvůli Elišce to neudělala. Eliška překvapeně souhlasila a pustila bývalou ženu svého muže dále. Zdeněk doma ještě nebyl, takže holky zůstaly sami. Eliška nevěděla, co má přesně dělat, tak si vzala na klín malého Pepíka, aby ho mohla použít, jako takovou hradbu mezi ní a Lucií. Pepík nakonec zafungoval jako spojnice místo hradby. Měl dobrou náladu a tak se začal Lucie vyptávat na různé věci a původní rozpačité ticho opadlo a holky se postupně začínaly bavit Pepíkovými dotazy a reakcemi. Nakonec se zeptal, proč vlastně Lucka přišla. Lucie to moc rozebírat nechtěla, ale když ji k tomu vyzvala Eliška, tak krátce shrnula situaci, která se ten den stala v bance. Pepík to nepochopil. Tohle pochopit nemohl, byl ještě příliš malý na to, aby rozumněl lidským vztahům. Za to Eliška se naštvala a jednoznačně se postavila na stranu Štěpána a řekla, že s Lucií na Zdeňka počká, protože takhle to přece nejde.

Na Zdeňka si musela Lucie s Eliškou počkat o něco déle, než obvykle. Zdeněk měl totiž zcela jiné priority a v dané chvíli měl i mnohem příjemnější starosti. Chvíli po té, co Štěpán vyklidil kancelář, dorazila za ním Olga.

"Co se stalo?" zeptala se.

"Musel jsem to udělat," řekl Zdeněk. Když odešla Karolína, tak si nachystal, že to lidem nějak odůvodní. Teď se nic takového udělat nechystal a tak neměl připravené pro Olgu žádné vysvětlení. Snažil se proto získat čas, aby si mohl vymyslet, co přesně říct.

"Proč jsi to musel udělat?" zeptala se dle očekávání Olga.

"Musel jsem propustit někoho z oddělení kvůli nákladům a měl jsem na výběr buď ho, nebo tebe," napadlo Zdeňka.

"Aha. Myslím, že ses rozhodl správně. Nechceš jít po práci ke mně? Mohli bychom si o tom popovídat," navrhla Olga.

Zdeněk souhlasil a nakonec se dohodli, že to nebude po práci, ale že tam vyrazí v podstatě hned, jak to trošku půjde. U Olgy doma si nepovídala. Olga použila své ústa ke zcela jiné činnosti a Zdeněk se domů vracel až pozdě na večer zcela vyšťavený a s pocitem hlubokého uspokojení. To trvalo do chvíle, než přišel doma do obývacího pokoje. Venku se stmívalo a na něj tam čekali dvě ne zrovna přátelsky nalazené ženy. Vstoupil do bitvy, kterou měl předem prohranou.

"Jak jsi to mohl udělat?" vyjela na něj Lucie hned, jak ho uviděla. Eliška se původně také chystala do svého partnera pořádně pustit, ale když ho uviděla, přešla ji odvaha. Navíc cítila, že Lucka to zvládne sama, a tak se raději trošku stáhla a zaujala pozici tiché pozorovatelky.

"Co jak jsem mohl udělat?" zeptal se Zdeněk hloupě.

"Co asi? Jak jsi ho mohl vyhodit? Jen kvůli tomu, že chodí se mnou. To si takovej ubožák?!?" křičela Lucie.

"Ne. Ty ho neznáš. On se k tobě vůbec nehodí."

"Co ty o tom můžeš vědět, kdo se ke mě hodí?!?!"

"Neznáš ho."

"A ty ho jako znáš lépe než já."

"Jo."

"Tak proč se ke mně nehodí ty ubožáku?!?"

"Neříkej mi ubožáku. Prostě ho neznáš. Neumíš si představit, kolikrát byl se mnou v bordelu a co tam děl..." až v této chvíli došlo Zdeňkovi, že se dopustil chyby, která se nedá odpustit.

Po pár vteřinách ticha se Eliška zvedla z křesla, v očích měla slzy, na Zdeňka se ale podívala pevným pohledem. "Vypadni," zašeptala.

"Já, ale...," Zdeněk chtěl nějakým způsobem zmírnit to, co právě řekl, jenže vůbec nevěděl jak. Tohle už nešlo zachránit.

"Vypadni!" zakřičela Eliška, a tak se Zdeněk otočil a odešel. Odcházel naštvaný na Štěpána, protože z jeho pohledu za všechno mohl právě jeho, teď již bývalý, podřízený. Zlobil se na Lucii, protože kdyby nepřišla k nim domů, nestalo by se to. Zlobil se na Elišku, prtotože jej právě vyhodila z jeho vlastního domu.

Svou chybu si nepřipouštěl. Bouchnul dveřmi a zmizel do noci.

Eliška nebyla schopná slova, sedla si znovu do křesla a začala plakat. Od otce svého dítěte takovou zradu nečekala. Lucie tu noc strávila celou s ní a uklidňovala ji. Sama si však nebyla jistá, jak zpracovat novou informaci o Štěpánovi. Vzhledem k tomu, že již jednou ji napadlo, zda je to pro ni ten pravý, tak teď si již začínala být téměř jistá, že není. Štěpán tak během jednoho dne přišel o práci i o vztah. Zdeněk by z toho měl radost, kdyby nešel tmou a neměl obavu, že se mu může brzy stát něco podobného.

XXXIV. Když není kam složit hlavu

První noc Zdeněk strávil u Radka. Když jej Eliška vyhodila z domu, tak vůbec netušil, co má dělat a kam má jít, a tak si nakonec vzpomněl na svého bývalého nadřízeného. Myslel si, že by mu mohl jako už tolikrát pomoct a zařídit, že se věci postupně vrátí zpátky do normálu. Radek mu ale tentokráte tak úplně pomoci nedokázal a vlastně ani nemohl. Radek byl schopen jednorázově Zdeňkovi vytrhnout trn z paty a postarat se o to, že nebude Zdeněk hned prnví noc bydlet na ulici, ale na delší čas ho ubytovat nemohl.

Když mu Zdeněk zavolal pár minut po té, co odešel od Elišky, Radek mu řekl, že u něj přespat může a ať klidně dorazí. Dveře od bytu mu však neotevřel Radek, ale jeho nová, o téměř čtvrt století mladší partnerka. Ta nejprve uvedla Zdeňka do obývacího pokoje v poměrně prostorném bytě a vzápětí se omluvila, že si půjde lehnout, protože je unavená, ale ať si kluci klidně spolu popovídají. Radek pak vysvětlil Zdeňkovi, že kdyby bylo na něm, tak u něj může klidně zůstat, jak dlouho bude potřebovat, ale že jeho partnerka chodí do práce a potřebuje spát a mít taky svůj klid, takže se jedná opravdu jen o pomoc na jednu noc. Čtyřicetiletá paní Věra držela Radka zkrátka a moc dobře věděla, že dalšího chlapa doma nechce a Radek to respektoval, protože on zase nechtěl, aby byla Věra nespokojená a ze všeho nejvíce si přál, aby měl doma svůj klid.

Zdeněk byl rád, že měl první noc kam složit hlavu. Usnout ale nemohl. Na gauči v Radkově obýváku se nespalo příliš dobře. Do toho nemohl přeslechnout, že v ložnici jeho hostitelů došlo na milování. Podle zvuků by řekl, že Radek musí být i přes svůj věk neskutečný kanec. Pravda ale byla taková, že Radek nikdy nebyl odborník na postelové hrátky, jen paní Věra mu potřebovala nenápadně vysvětlit, co je pro něj důležité a pojistit si, že nezvaný host u nich nezůstane déle, než jednu noc. Zdeněk také samozřejmě celou noc přemýšlel o událostech posledních dní. Z prozatímního rozpadu vztahu samozřejmě vinil Štěpána. Vlastní chybu připustit nemohl, to by se neshodovalo z jeho přístupem k životu. Kdyby ho Štěpán nezval do bordelu, tak by tam nikdy nezačal chodit a kdyby se Štěpán nepustil do jeho bývalé ženy, tak by samozřejmě nemuselo vůbec dojít k provalení jeho nemorálního života. Zdeněk také hodně přemýšlel nad krátkým rozhovorem, který vedl s Radkem po té, co mu vysvětlil celou situaci. Radek měl pro jeho morální poklesek jakési solidární mužské pochopení, a proto se snažil být věcný a příliš Zdeňka nekárat. Krátký rozhovor proto vedl přímočaře a spíše se ptal tak, aby ve Zdeňkovi uvolnil jeho myšlenky a nutil ho přemýšlet o tom, co chce dále.

"Myslíš, že bude chtít, aby ses někdy vrátil zpátky?" ptal se ho.

"Já vážně nevím," přiznal Zdeněk a pokrčil rameny.

"A ty by ses chtěl vrátit?"

"Teď určitě ne. A do budoucna... Kdo ví? Možná mě to celé tolik nemrzí, jak by asi mělo. Nejvíce mě štvě vlastně to, že já budu za toho špatného, že se to rozpadá kvůli mně," říkal Zdeněk. Bylo až nezvyklé, jak se snažil být upřímný.

"A co malý?"

"Toho mám samozřejmě rád, chtěl bych se s ním vídat."

"A Elišku nemáš rád?"

"Já nevím. My jsme vlastně spolu vždy tak nějak byli, ale více méně to bylo fajn, ale nikdy tam asi nebyly silnější emoce. Nebo mně to tak připadalo."

Zdeněk o vztahu nikdy tolik nepřemýšlel, a tak když se ho Radek ptal, tak si vlastně sám rovnal myšlenky a formuloval to, co asi celou dobu tak trošku cítil a možná i věděl, ale nikdy si to nepojmenoval. Proto během noci přemýšlel nad událostmi posledních dní a také nad tím, že asi bude muset vztah opravdu ukončit. Konec konců celá situace k tomu vybízela. Zdeněk přemýšlel také nad tím, že si bude muset najít ubytování a že asi bude nejlepší, když si zkusí sehnat druhý den nějaký levný hotel. Usnul až nad ránem, ale nespal dlouho, po hodině a půl ho probudila paní Věra, která předstírala další orgasmus. Následně vstala, šla se osprchovat a chystat se do práce.

Nejen pro Zdeňka to byla dlouhá noc. Také Lucka a Eliška dlouho nešly spát. Eliška nejprve plakala, pak nadávala, pak mlčela a pak znovu nadávala. Eliška cítila v Lucii v dané chvíli oporu, protože měla pocit, že na tom je Lucka podobně jako ona. Vždyť také právě zjistila o svém partnerovi nepříjemnou skutečnost, vždyť on také chodil po nevěstincích, a kdo ví co ještě. Lucii to ale tolik netrápilo. Chtěla pomoci Elišce, protože se bála, aby přítelkyně jejího exmanžela neudělala nějakou hloupost. Navíc si myslela, že by mohla potřebovat pomoc s malým Josefem a i proto u ní zůstávala. Štěpána v dané chvíli příliš neřešila. Poměrně rychle se rozhodla, že ten vztah prostě ukončí a půjde dál.

Eliška těsně po půlnoci otevřela láhev červeného vína, kterou dostal Zdeněk od některého z významných klientů banky. Bylo dovezené z Austrálie a Zdeněk si ho doma vystavil v obýváku a neustále Elišce opakoval, že ta láhev musela být neuvěřitelně drahá a že si ji otevřou při nějaké výjimečné události. "Tohle je přece výjmečná událost," opakovala Eliška kolem dokola.

Lucka tak u ní nakonec zůstala i následující den. Eliška odpadla až kolem šesté hodiny ranní, kdy usnula na gauči. Lucie ji přikryla dekou. Sama už neusnula. Ani k tomu nebylo moc času. O půl sedmé se probudil Pepík. Lucie si s ním hrála skoro celé dopoledne. Eliška se probudila až před polednem. Když se probudila, poděkovala Lucii za podporu a za hlídání malého a s tím se rozešli. Ani jednu v té chvíli nenapadlo, že je to pravděpodobně jejich poslední osobní setkání.

Zdeněk si hned druhý den ráno začal shánět prozatímní ubytování. Nejprve zkusil Olgu. Zkoušel ji volat už včera večer, nezvedala mu ale telefon a proto nakonec skončil u Radka. Ani druhý den ráno nebyl o mnoho úspěšnější. Sice se dovolal, ale Olga mu řekla, že to prostě aktuálně nejde a dále se s ním o tom nebavila. Nakonec se tedy opravdu vydal cestou hotelů. Našel si malý hotel na okraji Prahy. Spočítal si, že měsíční ubytování mu sice vezme tři čtvrtiny výplaty, ale měl to s polopenzí a každodenním úklidem, takže se nemusel v podstatě o nic starat. Ubytování v hotelu si zamluvil na čtrnáct dní. Nevěděl, jak dlouho bude potřebovat bydlet mimo domov. Dům, ve kterém aktuálně byla Eliška s Josefem, byl sice jeho, ale Zdeněk cítil, že by nebylo správné je z domu vyhodit. Dokonce se začal smiřovat i s tím, že pokud by se již k sobě nevrátili, tak by jim dům nechal, aby měli kde bydlet. Hlavně chtěl, aby Pepík měl střechu nad hlavou. Navíc představa, že jim ponechá jeho dům, ho ve vlastních očích stavěla do role mučedníka, což mu ulehčovala smíření se ze skutečností, že případný rozchod bude dáván za vinu jemu.

První dny svého odchodu, trávil Zdeněk často přemýšlením. V práci v podstatě zcela přestal mluvit se svými podřízenými. Většinu času seděl v kanceláři a přemýšlel o tom, jak by si měl srovnat život a co bude dělat dále. Jediným médiem mezi ním a jeho týmem byla Olga, která se u něj jednou za den zastavila v kanceláři a postěžovala si na své kolegy. Zdeňkovi to ale bylo celkem jedno. Sbíral odvahu, aby zavolal Elišce, ale nevěděl, co by ji měl říct a netušil, jak by se měl chovat. Věděl, že ji ublížil, ale nechtěl nechat vinu na sobě. Jenže nenašel cestu, jak by vinu za své nevěry mohl přijatelně přenést na Elišku. Ze všeho nejvíce se ale bál toho, co by mu mohla jeho partnerka říct a tak zůstával první dny svého nového života zavřený před světem. Jediný, s kým v té době opravdu plnohodnotně komunikoval a komu byl ochoten naslouchat, byl Radek, který mu každý den zavolal, aby se ho zeptal, jaká je jeho aktuální situace a přispěl mu nějakou radou zkušenějšího muže.

Nakonec možnost utéct od černých myšlenek naservírovala Zdeňkovi Olga. "Nechceš jít se mnou v pátek na koncert? Mám dva lístky na Lucii?" zeptala se ho. Zdeněk měl z jejího návrhu překvapivou radost. Byl rád, že může utéct před všedními dny a hlavně před dlouhými večery na hotelu. Ty nesnášel ze všeho nejvíce. Měl v sobě zvláštní pocit prázdnoty. Vždy, když se setmělo a on sám ležel v posteli před zapnutou televizí, nedokázal zastavit, anebo alespoň usměrnit tok svých myšlenek. Hlavou mu kolovalo pořád to samé v neurčitém kruhu, což obvykle vedlo k tomu, že následně nemohl usnout. Obvykle, noci trávil tím, že chodil po pokoji a polohlasem mluvil sám se sebou. Nevěděl, proč to dělá, ale uklidňovalo ho to. Měl pocit, že když takhle mluví sám k sobě, tak dokáže být alespoň na chvíli upřímný a doufal, že si jednou takhle dokáže vysvětlit, proč se to vše kolem něj tak zvláštně pokazilo.

Možnost nebýt jeden večer sám zavřený na hotelu ho proto nadchnula a koncert přivítal s velkým potěšením. Měl radost, že vypadne z toho koloběhu a těšilo jej i to, že se ukáže na veřejnosti s Olgou. Byl rád, když se s ní mohl někde ukazovat, protože měl vždy pocit, že mu ji muži okolo závidí a jemu to zvyšuje jeho společenský kredit.

V pátek večer ji tedy vyzvedl svým autem a odjeli na koncert. Olga si nechala lístky od Zdeňka zpětně zaplatit. Zdeňka ani nenapadlo, že lístky dostala zdarma od jiného muže, takže nejen, že šla na koncert zadarmo, ale ještě na něm vydělala. Olga byla zvláštní člověk a její životní filozofie tvrdila, že šťastné ji mohou udělat pouze peníze.

Od Lucie znal Zdeněk jen pár písniček. Znal jen ty, které hrávali často v rádiu, takže jim nešlo uniknout. Protože se příliš nezajímal o jakoukoliv sféru kultury, tak obecně neznal více, než jen notoricky známé písničky, pořady, nebo třeba knihy. Byl proto velmi překvapený z toho, kolik lidí přišlo na koncert a také z toho, jak charismatický zpěvák kapely dokázal strhnout dav svých fanoušků. Lidé tančili a zpívali i ty písničky, které Zdeněk nikdy před tím neslyšel. Následující pondělí v novinách vyšel o koncertě článek. Psali v něm, že se jednalo o fantastický koncert, kdy kapela a publikum se spojili v jeden živý organizmus. Zdeněk, který neměl rád skupinové akce, by to sice takto nepojmenoval, ale i tak se mu koncert líbil. Po poslední písni - Oheň - se prokousali s Olgou davem k autu a ještě spolu zajeli na večeři.

Olga, která si koncert evidentně užívala, působila u večeře poměrně zaraženým dojmem. Byla tak zaražená, že dokonce i poměrně neempatický Zdeněk si toho všiml a tak se zeptal: "Co se s tebou děje?"

"Chtěla bych ti něco říct," odpověděla Olga.

"Tak mi něco řekni."

"Musí to mezi námi skončit."

"Co musí mezi námi skončit?" nechápal Zdeněk.

"Všechno. Ten sex, naše společné akce a tak."

"Aha. A proč to musí skončit?"

"Někoho jsem si našla."

"A kde je ten někdo dnes?"

"V Německu. Pracovně. To je jedno, ne?"

"A kdo to je."

"Doktor."

"Gratuluji."

"Nech toho. Je to plastický chirurg a je moc fajn."

"A jo, tak to si budete rozumět. Tebe může používat jako takový cvičný model, že? A může se na tobě učit z chyb kolegů," začal být Zdeněk jizlivý. Teoreticky k tomu neměl důvod. Kdyby k takovému rozchodu došlo před měsícem, mávnul by nad tím rukou. Teď to ale přišlo z jeho pohledu v naprosto nevhodný čas. Štvalo ho, že ve chvíli, kdy se mu prostě nedaří najednou příjde další špatná zpráva. A protože na Elišce se vybít nemohl a vlastně ani nechtěl, přišlo mu vhod, že to mohl vrátit Olze. Ta zůstala k jeho reakci ale chladná. Byla poměrně zvyklá, že se zhrzení milenci opírali do jejího vylepšeného vzhledu. A kdyby měla mít depresi z toho, jak vypadá, mohla říct svému novému příteli a ten by ji případně upravil. Přešla proto Zdeňkovi poznámky mlčením.

Jelikož při poslední větě zvýšil Zdeněk hlas, objevil se u jejich stolu číšník. "Je všechno v pořádku?" zeptal se. "Dám si panáka," odpověděl Zdeněk. Poznámku Olgy, že řídí, tentokrát přešel mlčením on.

Když o hodinu a půl později vyšli z restaurace, byl Zdeněk lehce v podroušeném stavu. Olga, která nakonec za to také vzala, byla zcela opilá a tak bez obav nastoupila ke Zdeňkovi do auta a nechala jej řídit. Zdeněk se chystal Olgu odvést domů, ale hned o dvě ulice dál ho zastavila policejní hlídka.

"Pane řidiči, vy i spolujezdkyně jedete bez bezpečnostních pásů," řekl policista. Zdeněk by za normálních okolností zjihnul a možná ze sebe nedostal ani slovo, ale alkohol, který aktuálně proudil v jeho žilách, mu zcela nevhodně posiloval sebevědomí.

"Bude to na pokutu?" zeptal se.

"Ano bude, připravte si doklady od vozidla," odpověděl policista klidně.

"Kolik?"

"Dvě stě korun," policista byl vykolejen Zdeňkovou přímočarostí, že úplně zapomněl na žádost o doklady.

"A sleva by nebyla?" zeptal se Zdeněk.

"Dobře jedno sto," řekl policista. Byl to mladý kluk, který byl ve službě první týden a ještě se nepotkal s tím, že by s ním někdo jednal takovým způsobem.

Zdeněk vytáhl z peněženky stokorunovou bankovku, podal ji okýnkem policistovi a odjel. Ani si neuvědomoval, jaké měl štěstí, že během kontroly nemusel dýchat a hlavně, že během své jízdy nenaboural auto a ani nikoho neohrozil. Olga byla překvapená a fascinovaná, jak celou situaci se silniční kontrolou zvládl. Zdeněk měl sám ze sebe také radost a nechápal, jak je možné, že mu to tak snadno prošlo. Když potom zastavil před domem, ve kterém Olga bydlela, zeptala se ho: "Nechceš jít nahoru? Naposledy?" Chtěl a naposledy si to pořádně užil. Nahoře se mu povedlo ze sebe vybít veškerou frustraci posledních dní - alespoň na malou chvíli.

XXXV. Lucie si čistí hlavu

Lucie se rozhodla vyřešit celou tu nepříjemnou situaci, která vznikla u Zdeňka doma, po svém. Vztah se Štěpánem ukončila jedním telefonátem. Štěpán jejich rozchod přijal s tichým mlčením. Tušil, odkud vítr vane a protože už věděl, že Zdeněk na tom není o moc lépe než on, tak neměl možnost se na něm ještě zahojit. Mnohem více, než konec jejich vztahu ho trápila ztráta práce a jeho aktuální nezaměstnanost. Lucka mu v podstatě v klidu sdělila, že ví o jeho návštěvách vykřičených domů a že s někým takovým být nemůže a on řekl, že to chápe a že jí přeje pěkný zbytek života. S tímto se rozloučili a ukončili svůj vztah. Lucka jej vyhodnotila jako takovou krátkou životní etapu a mávla nad ní rukou, Štěpán byl rád, že se poznali a že strávil jednu noc s Vendulou. Bylo to zvlášní, ale právě vzpomínka na kolaudaci Lucčina bytu zůstala jeho nejsilnější vzpomínkou na ty měsíce, které s Lucií strávil.

V té chvíli ale Lucii mnohem více, než jejich rozchod, trápil celkový tlak, který na sobě začala pociťovat. Jakožto spolumajitelka kavárny měla zodpovědnost za své zaměstnance a za standard, který kavárna nastavila. Ze začátku ji to bavilo, naplňovalo a ona se díky tomu cítila dobře. Po rozchodu se Štěpánem na ni ale dopadla tíha očkávání a povinností a ona začala poprvé cítit, že ji celý ten kolotoč vyčerpává. Když se k tomu přidal fakt, že měla výčitky kvůli Elišce a po ukončení vztahu se Štěpánem měla o něco více nenaplněného času, věděla, že musí něco rychle udělat, aby si vyčistila hlavu a znovu se restartovala.

Rozhodla se proto využít svého nově nabytého pasu a naplánovala si cestu do Itálie a Vídně, tedy do míst, kde ji v minulosti bylo dobře a kde doufala, že si bude moci zopakovat všechny ty příjemné chvíle a vjemy. Do Itálie odletěla čtrnáct dní po nevydařeném večeru u Zdeňka doma. Byl to její první let dopravním letadlem. Když se před lety chystala přeletět přes hranice na rogalu, tak dostala strach a vůbec se neodpoutala od země, když potom s Marcem skákala s padákem, do vzduchu je vyneslo malinké letadýlko, do kterého se vlezlo nanejvýš 8 lidí. Lucie se překvapivě na první delší let klasickým letadlem těšila. Přestože se před lety s hrůzou vzdala svého snu emigrovat, kvůli strachu z létání, dnes cítila, že seskok padákem a let balónem s ní její obavy sejmuly. Lucii se povedlo samu sebe přesvědčit, že přeci ráda poznávala nové věci a strach při čemkoliv novém v minulosti pociťovala jen výjimečně, takže ani teď se není důvod bát. Když ji navíc při nástupu na palubu letadla poznala jedna letuška a řekla ji, že s ní četla rozhovor v novinách a že ji obdivuje za to, co dokázala, věděla, že její cesta nemůže dopadnout zle.

Samotný let byl absolutně klidný a i přistání o dvě a půl hodiny později v jižní Itálii proběhlo naprosto předpisově. Na letišti už na Lucii čekal Marco, který tam dorazil autem. Bylo to první jejich osobní setkání od Marcové účasti při otevření kavárny. Tehdy ale neměli prostor, aby spolu mluvili a vlastně se jen pozdravili. Marco tenkrát doufal, že se mu podaří Lucii vytáhnout alespoň večer do víru noční Prahy, ale Lucie byla v kavárně až do dvou do rána, tedy do chvíle, než bylo vše uklizeno a připraveno na další den. Marco byl v Praze jen na otočku a hned další den ráno odlétal zpátky domů, takže si s Luckou na sebe čas nenašli.

Hned, jak se teď uviděli na letišti, objali se a Marco se společensky zeptal, jaký byl let. Potom vyrazili na společných čtrnáct dní, které Marco narychlo naplánoval po té, co mu Lucka zavolala, že přiletí do Itálie. Společně procestovali autem značnou část italské jižní části. Každé dva dny spali jinde. Jeden den měli vždy ráno vyhrazeno na přesun autem a na odpoledne u moře a druhý den potom poznávali okolí a místní krásy. Marco naplánoval společných čtrnáct dní dokonale. Chtěl své bývalé partnerce vrátit vše, co do něj citově investovala v minulosti a v čem ji zklamal a opravdu se mu to povedlo. Lucie byla nadšená. Stejně tak, jako kdysi v Bibione, se zde setkávala s místy, kudy šla historie, s fantastickými přírodními scenériemi, s nekonečně dobrým jídlem, se skvělým vínem a do toho ještě přibylo mnohem hezčí, modřejší a čistější moře.

Marco byl navíc výborným průvodcem a hostitelem. Byl pozorný, vše měl na Itala až překvapivě dobře naplánované. K tomu si dokázali s Lucií hodiny povídat, jako dva staří a opravdu dobří známí. Marco s láskou popisoval, jak pro Lucčinu kavárnu vybírá kávu a že od příštího roku pro ni bude mít ještě jednu lepší odněkud z Jižní Ameriky, protože jeho rodiče kromě penzionu budou otevírat také kavárnu a restauraci a on pro ně sháněl nového dodavatele kávy a našel jednoho menšího pěstitele, který má tu nejlepší kávu, kterou kdy v životě Marco pil. Lucie mu v tomto směru bezmezně věřila a měla radost, že by nová káva mohla zase Romu posunout o něco dále, co se týče nabízeného servisu. Mluvili ale také o svých životech, o tom, jak Marcovi nedopadla jeho svatba, o Lucčiných peripetiích se Štěpánem, o tom, jak moc se jejich životy změnily od doby, kdy se poprvé vrátili z Itálie.

Bylo to úžasných čtrnáct dní, které skončily na letišti, kde se Lucie s Marcem znovu objali, dali si pusu na tvář a Lucie zamířila na letadlo směr Vídeň. Nic víc, než ta jedna pusa na tvář mezi nimi za celou dobu nebylo. Ani jeden z nich se o nic víc nepokusil. Oba cítili, že to, co mezi nimi kdysi bylo, by mělo zůstat uzavřené a že mají své vlastní životy, do kterých ten druhý zapadá opravdu jen jako obchodní partner a případně dobrý kamarád.

Let do Vídně také probíhal v poklidu. Změna přišla až těsně před přistáním. Nad Vídní se tobou proháněla překvapivě silná bouřka, kterou patrně vyvolalo horko posledních dní. Letadlo klesající do bouřky a jdoucí na přistání se propadalo vzduchem, bojovalo se změnami tlaku, klesalo a znovu stoupalo, mírně se naklánělo na obě strany. Lucie se křečovitě držela sedačky. Někde v hlavě se ji rozsvítila varovná kontrolka, která ji říkala, že tohle není schopná uřídit a svůj život vlastně vkládá do rukou někoho, kdo sedí vpředu v kokpitu letadla a koho sama ani neviděla. Kdyby řekla, že se nebála, tak by lhala. Jediné, co ji uklidňovalo, byl muž, který seděl na sedačce vedle ní. Ten se ve chvíli, kdy letadlo asi už po třetí se propadlo vzduchem a za silného hučení motorů se pokusilo vystoupat o něco víše, s naprostým klidem nadechl, na pár vteřin zaklonil hlavu, pak ji zase narovnal a vzduch vyfoukl. Potom německy řekl: "Už je to tu zase. Za poslední dva roky takhle přistávám snad po třicáté." Lucie jej sledovala vyděšenýma očima. Muž proto na ni mrkl a řekl: "Nebojte, všechno bude v pořádku, tohle je bohužel normální." Pak se letadlo propadlo o několik metrů níže a Lucie zapištěla tak, že mu málem praskly ušní bubínky.

Na letišti ve Vídni na Lucii čekal Friedrich. Také ten se svou skoro dcerou objal a následně si několik hodin povídali ještě na letišti v jedné ze zdejších restaurací. Mluvili o všem, stejně jako s Marcem, ale přesto to bylo jiné. Zatím co před Marcem se Lucie nebála zanadávat na Štěpána, říct, že ji štve tamto, nebo ono, Friedrichovi sdělovala spíše jen ty dobré zprávy. Měli mezi sebou opravdu vztah, jako rodič s dítětem a každé dítě, v každém věku chce, aby jeho rodič měl pocit, že se mu dobře daří a že jej správně vychoval.

Po několika společných hodinách Friedrich odvezl Lucii domů k Biance, k jejímu manželovi a jejich dceři. Když ji Bianca řekla, že malá se jmenuje po ní - Lucia, Lucka neudržela slzy. S Biancou byla v kontaktu samozřejmě v dopisech, ale Bianca nikdy nenapsala jméno svého dítěte. Vždy o něm hovořila jako o miminku, nebo ji popisovala slovy "ta naše malá prdelka". Protože Lucie měla spoustu vlastních starostí, tak se na jméno zeptala vlastně jen jednou před porodem a tehdy ji Bianca řekla, že ještě neví.

U svých hostitelů byla ubytovaná čtyři noci. Po Vídni příliš nechodili, jen navštívili zoo, kde tenkrát nastartovala Lucie svou Vídeňskou anabázi a kavárnu, kde pracovala. Na Lucii se zde hrnuly vzpomínky ze všech stran. Nejprve vzpomínala, jak se rozběhla od autobusu a jak strašně se bála, aby za ní někdo neběžel, nebo aby po ní nikdo nezačal střílet. Jak poprvé uviděla Friedricha a jak si sedla k němu do auta a přitom vůbec netušila, o koho se jedná. Až v té chvíli si uvědomila, jaká to byla šílenost a jaký byl zázrak, že se ji povedlo utéct a ještě navíc, že potkala tak úžasné lidi, kteří ji přijali za svou a celou dobu ji podporovali.

V kavárně zase vzpomínala na hosty, kteří tam chodili, na Marca, který se tak strašně opil v den, kdy pro ní přišla policie a na vše pěkné, co tam prožila. Většina zaměstnanců kavárny již byla jiná, ale prostředí vypadalo pořád stejně. I zákusky byly dobré jako tenkrát, když tam Lucka pracovala. Na malou chvíli ji napadlo, jestli se vlastně necítí ve Vídni pořád trošku více doma, než v Praze, ale tuhle úvahu si nakonec zakázala.

Dva večery vyrazili na společnou večeři. Šla Lucie, Bianca, její muž a jeho svědek ze svatby. Byly to hrozně fajn večeře. Povídali si, smáli se. Lucie a svědek Biančiného muže by se k sobě dokonale hodili i jako pár. Rozuměli si, dokázali se navzájem pobavit, navíc oba byli ve své podstatě hodní lidé, bohužel je ale dělila více jak třísetkilometrová vzdálenost. Lucie věděla, že už Prahu nechce opustit a on samozřejmě neměl důvod opouštět Vídeň.

Když se potom loučila Lucka s Biancou a také Friedrichem, který na poslední den přijel ke své dceři domů, bylo to skoro tak emotivní, jako když ji odvážela z Rakouska policie. Znovu a pořád dokola se objímali, plakali a ujišťovali se, jak si budou psát a že brzy zase dorazí Bianka s Friedrichem a malou Luciou do Prahy. Když Bianca stiskla Lucii naposledy, Lucka ji pošeptala: "Hlavně mě prosím tě zase nevyhazuj do vzduchu." Obě se zasmály vzpomínce na jejich dojemné loučení a na to, jak nakonec policie musela vést Lucku ještě do nemocnice, protože vypadala, jako by spadla pod kola traktoru.

Let do Prahy už proběhl zcela poklidně, a když Lucka vystoupila na Ruzyni, cítila se citově sice zcela vyčerpaná, ale šťastná. Bylo to, jako by se ji za ty necelé tři týdny na cestách podařilo uzavřít vše, co v ní ještě zůstávalo z minulosti nedořešené a o čem si chtěla být jistá, že to má vyřešené. Byla šťastná a fyzicky se cítila výborně. Těšila se znovu do práce, těšila se na Vendulu, těšila se na novou kávu, kterou od příštího roku bude dostávat přes Marca a těšila se na to, jak se příští rok pojede podívat na kavárnu a restauraci Marcových rodičů. Doufala, že se u nich zase něco přiučí a něco přenese do kavárny své, protože, jak ji řekl Petr před pár týdny: "Kdo stagnuje v podnikání i v životě, ten nežije, ten umírá."

Jedinou otevřenou kapitolou tak pro Lucii zůstával Zdeněk. V jeho případě si ale nebyla jistá, jak jejich společnou životní cestu uzavřít. Těžší to bylo i kvůli tomu, co se stalo u Zdeňka doma. Plán, že by zůstali jen okrajoví přátelé se Zdeňkem i Eliškou nevyšel. Lucie si navíc vlastně vůbec nebyla jistá, jak se životní kapitola s bývalým manželem uzavírá a jak by ji uzavřít měla.

XXXVI. Velká kontrola pro Zdeňka

"Cože chceš udělat?" zeptal se výkonný ředitel a vykulil oči. "Propustit Olgu," odpověděl mu v klidu Zdeněk. Po pár vteřinách ticha ještě doplnil: "Ale za ni bych vážně náhradu potřeboval. Se třemi lidmi to nedám. To prostě nejde."

Zdeněk měl potřebu se trošku zahojit po tom všem, co se událo, a rozhodl se, že se zahojí na Olze. Jejich závěrečný a údajně poslední sex mu jeho pošramocenou ješitnost dokázal spravit jen na malou chvíli. Chtěl proto Olgu vyhodit a následně si najít nového zaměstnance. Optimálně Olgu číslo dvě. Chtěl by si najít holku, která by ho bavila a která by možná měla zájem s ním i zůstat do budoucna. Najít si krásku, kterou by chytil a už nepustil.

Vztah s Eliškou aktuálně příliš růžově neviděl. Našel ale v sobě konečně alespoň odvahu udělat důležitá rozhodnutí a tím zase lehce otočit směr svého života. Nejprve zavolal Elišce. Domluvili si, že se potkají odpoledne na neutrálním prostředí v restauraci a promluví se o tom, co se stalo a hlavně o tom, co se bude dít s nimi dále. A aby těch důležitých rozhodnutí nebylo málo, rozhodl se propustit Olgu. Když přišel za výkonným ředitelem, tušil, že ho tím překvapí, ale neočekával, že nepochodí.

"To nepůjde," řekl jeho nadřížený. Zdeněk se na něj zaraženě podíval: "Za letošek ti odešli už dva lidi, teď by to byla třetí. Vyhodil bys půlku týmu. Navíc to není ani měsíc, cos mi říkal, jak dobře zapadla do týmu," vysvětloval trpělivě Zdeňkovi.

"Já vím, že jsem to říkal. Ale já měl tenkrát ještě pocit, že se v týmu evidovala," chtěl se obhajovat Zdeněk.

"Etablovala," opravil ho výkonný ředitel.

"A jo, etablovala. Ale teď koukám, že jsem se mýlil. Já potřebuji někoho kreativní a ona je spíše taková výkonná síla, na kterou se dobře dívá.

"Pokud se ti líbí taková silikonová panenka."

"O to teď nejde. Já bych ji chtěl vyměnit."

"To teď nejde. Zvláště před tou kontrolou, co se na Vás řítí."

"Kontrola? Na nás?"

"A jo, já ti to ještě neřekl. V poslední době nám marketing úplně nešlape, takže k nám Francouzi posílají někoho, kdo se podívá na tvoje oddělení. Ale můžeš být v klidu. Oni nepřijdou nikoho peskovat, prostě se jen podívají, jak funguje oddělení a jak funguje trh v Československu. Vím, že z velké části se řídíte pokyny od nich, takže mají obavu, že neuchopili úplně správně náš trh, že tady jsou nějaké výjimky a specifika, které jim brání aplikovat stejnou marketingovou podporu, jako na Západě. Chápeš?"

Zdeněk přikývl. V hlavě pomalu zpracovával informaci, kterou mu právě výkonný ředitel předal a postupně dostával pocit, že chápe. Jasně, trh přece musí fungovat jinak ve Francii a jinak v Československu. To si byl jistý. Takže je logické, že budou chtít vidět fungování trhu a na to se patrně zeptají u něj na oddělení. Není se čeho bát. Byl si jistý. Byl si jistý tím, že svou práci vlastně dělá dobře. Vždyť je ředitel a ředitel si musí být vždy jistý sám sebou. Tomu se říkal management podle Zdeňka.

Všechno tedy pokousal, jen ho naštvalo, že se nezbavil Olgy. Ještě před tím, než se vydal za Eliškou, si proto zavolal Olgu k sobě do kanceláře. "Byl jsem ráno u výkonného ředitele," oznámil ji suše. Olga pokrčila rameny: "Slyšela jsem." Zdeněk měl připravenou v hlavě etudu, která mu měla znovu vehnat Olgu do náruče. "Říkal, že budu muset jednoho z Vás propustit. Respektive vyměnit. Přijedou z Francie na kontrolu našeho oddělení a budou chtít vidět, že uděláme nějakou změnu," říkal Zdeněk. Hlas se mu třásl, když mluvil. Bohužel pro něj, nebyl dobrý herec a tak měl strach z toho, co říká, z toho, že lže a že by mohl být odhalen. Olga si to mohla vyložit tak, že se mu třese hlas, protože s tím nedokázal nic udělat a opravdu má skončit, ale on se bál toho, že tu jeho lacinou hru prohlédne, nebo ještě hůř, že se půjde zeptat přímo výkonného ředitele, zda je to pravda. Olze to ale bylo upřímně jedno a tak znovu pokrčila rameny. "Tak mě vyhoďte, no," řekla a odešla. Doma už měla své jisté a jí se vlastně zase až tak moc pracovat nechtělo. Doktor byl doktor a ona věřila, že spolu zůstanou do konce života. Když odcházela, Zdeněk se za nídíval a přemýšlel, jak to teď udělá, aby nebyl za úplného blbečka, když ji nemůže vyhodit. Tyhle myšlenky ho ale rychle přešli, protože před ním byl další problém - schůzka s Eliškou.

"To ti to opravdu muselo trvat tři týdny, než ses ozval?" zeptala se Eliška hned po té, co se Zdeňkem sedli ke stolu a objednali si vodu. Její hlas zněl klidně a vyrovnaně. Nechtěla, aby měl Zdeněk pocit, že ji zlomil. Nechtěla mu říct, že tři týdny každou noc pláče do polštáře a pořád neví, co udělala špatně, a co teď bude dělat, když je v jeho domě sama s malým dítětem.

"Promiň," hlesl Zdeněk. Na víc se ze startu nezmohl. Měl v krku knedlík, protože se bál toho co příjde, protože vlastně vůbec nevymyslel, co by měl Elišce říct.

"Dobře, když už ses ozval, tak asi něco chceš. Co?" Eliška se zapřísáhla, že bude věcná a chtěla se toho držet.

"Vídat se s malým Josefem."

"Se mnou ne?" ta otázka ji bolela, už když ji pokládala.

"S tebou... S tebou samozřejmě také, ale už ne tak, jako dřív. Chtěl bych... Myslím si, že by bylo pro oba lepší, kdybychom se rozešli v klidu. Hlavně pro Pepíka."

"Toho do toho netahej. Na toho si měl myslet před tím, než si začal chodit za děvkama a kdo ví kam ještě."

"Ale no tak," Zdeněk byl v defenzivě, jako ještě nikdy při rozhovoru s Eliškou. Nevěděl, kudy z toho kruhu ven a nechtěl ji moc dráždit.

"Co no tak? Není to snad pravda?"

"Pojďme se bavit o tom, co bude dál. Co bys chtěla?"

"Na tom už teď nesejde."

"Jak to, že ne?"

"Protože já jsem hlavně nechtěla, aby ode mě odešel otec mého dítěte kvůli tomu, že chodí do bordelu chrápat s kurvama," Eliščino předsevzetí věcnosti bylo to tam. Dokonce zvýšila hlas, takže lidé v restauraci se otáčeli a zkoumavě si prohlíželi Zdeňka. To, že chodí za "děvkama do bordelu" totiž neuniklo nikomu z nich. Zdeňkovi to došlo, takže zčervenal. Skoro až ladil barvou pleti k barvě svých vlasů. Mlčel. Nevěděl co říct. Bylo to jeho štěstí, protože to ticho nutilo i Elišku k tomu, aby se zklidnila a trošku přemýšlela o jejich setkání. Samotné ji došlo, že přestřelila a že pokud se mají na něčem domluvit, musí se trošku uklidnit.

"Co bude s domem, máme se odstěhovat?" zeptala se tedy.

"Ne, nechám ti ho."

"Vážně?" její překvapení nebylo hrané.

"Vážně. Pepík tam je doma a ty už také. Ale nechtěj po mě nic dalšího. Já bych se chtěl s Josefem vídat, alespoň jednou za čtrnáct dní a během toho mu klidně koupím, co bude potřebovat. Třeba jednou i věci do školy a tak... Pokud bude potřeba..." hlas se Zdeňkovi zadrhával. Bál se té malé něžné blondýnky co seděla naproti.

"Já po tobě vlastně nic nechci. Vidět ho můžeš i častěji. Můžeš přijít kdykoliv na návštěvu, jsi jeho otec," řekla Eliška.

Zdeněk nakonec celý rozhovor s Eliškou bral jako takovou svou malou výhru. Pepíka měl vážně rád, přes počáteční šok z toho, že má dítě, si k němu našel cestu a neuměl si představit, že by se neměli už nikdy vidět. Ty tři týdny, co byl z domu, na něj často myslíval a stýskalo se mu po jeho smíchu, po jeho dětské naivitě, a dokonce i po jeho věčných otázkách. Na druhou stranu ale dobře věděl, že sám by se o něj plnohodnotně postarat nedokázal a také, že by ho to asi úplně nebavilo, a proto navrhnul jeden víkend za čtrnáct dní.

Eliška z jejich setkání odcházela s rozporuplnými pocity. Věděla, že tady už vyhrát nemůže, protože se ji rozpadlo to, co za výhru považovala - jakž takž funkční rodina. Každý výsledek, který jejich schůzka mohla přinést, pro ni znamenal částečné zklamání, částečnou rezignace na to, co měla ráda. S povděkem proto alespoň kvitovala to, že Zdeněk si nedělal na svého syna přehnané nároky a že ji nechá v jeho domě. Bála se ale toho, jak bude zvládat finančně a také toho, jak vlastně malému Josefovi vysvětlí, že táta už s nimi nebydlí. Do tohoto dne totiž svému synovi tvrdila, že táta je v práci a občas mu dokonce řekla, že přišel v noci, ale to už Pepík spal. Malý Josef se pak ale dožadoval toho, aby ho při příštím pozdním příchodu táty probudila, takže raději od této lži ustoupila a řekla mu, že to asi nepůjde, protože táta musel pracovně odjet z Prahy. Pepík v té době stěží věděl, co to je Praha, a to že táta musel odjet pracovně, mu neříkalo už vůbec nic, snažil se ale tvářit zcela chápavě a kývat hlavou. Večer pak ale také plakal. Bylo mu líto, že je táta pryč. Chtěl, aby ho táta vzal do zoo a aby ho tam vzal s tou hodnou paní, která pozná rozdíl mezi pštlosem a nandu.

Na malou chvíli se po setkání s Eliškou situace ze Zdeňkova pohledu uklidnila. Zdeněk zůstával na hotelu, ze kterého dojížděl do práce. Hned druhý den po rozhovoru s Eliškou se zastavil u sebe, teď už vlastně u ní, doma. Vzal si některé své věci, které si vzít nestihl, protože při odchodu z domova nedostal příliš mnoho času a strávil celé odpoledne s Pepíkem. Byl rád, že mohli být spolu. Nevadily mu ani Pepíkovi všetečné otázky, které mu neustále kladl a na které obvykle neznal odpověď. Byl hlavně rád, že se Josef neptal na něj a na mámu. Ptal se na to, jak daleko je slunce, proč je tráva zelená a proč nebe modré, proč, když zakopl, tak spadl dolů a rozbil si kolena, místo toho, aby lítal. Zdeněk nic z toho nevěděl, a přesto to byla chvíle, kdy se cítil zase na okamžik šťastný. Byla to jedna z těch výjimečných situací, kdy si uvědomoval, že v lidském životě jsou důležitější věci, než peníze, kariéra a sex.

Veškeré jeho dobré pocity ale skončily v následujícím týdnu, kdy dorazila kontrola z Francie. Zdeněk se poměrně netakticky rozhodl, že když se ztratí z dohledu a kontrolor ho neuvidí, tak že udělá nejlépe. Zavřel se proto nejprve u sebe v kanceláři, postupně ale začal raději odcházet na fiktivní jednání, která si vymýšlel. Kontrolor trávil v podstatě celý týden v kanceláři u Zdeňkových podřízených. Seděl tam s překladatelem a většinou mlčel. Sledoval šum, poslouchal, o čem se lidi baví, občas si s někým krátce promluvil, občas si k někomu sedl, aby viděl, co dělá. Marně čekal na to, že vedoucí oddělení se zastaví u svých podřízených, že zkontroluje jejich práci, že rozdá úkoly, nebo že alespoň mezi nimi proběhne nějaká interakce. Nic z toho se nekonalo, a tak na konci týdne se zastavil také u Zdeňka v kanceláři.

S překladatelem si sedli naproti Zdeňkovi. Nejprve proběhlo pár společenských frází. Kontrolor se omluvil, že se potkávají pořádně až teď, že jej mrzí, že se celý týden neviděli. Zdeněk řekl, že toho měl hodně, že jezdil po jednáních, a proto že se nepotkali. Kontrolor se jej potom zeptal na pár zdvořilostních otázek a následně přešel k práci.

"Ještě jsem Vás neviděl u svých podřízených, komunikujete s nimi?" byla jeho první otázka týkající se práce.

"Ano samozřejmě. Máme každé pondělí porady."

"Ale tento týden nebyla."

"Ne, tento týden jsem toho měl hodně. Bude příští pondělí, kdy uděláme výstup i z těch mých schůzek a kdy rozdám úkoly," vysvětloval Zdeněk, který věděl, že kontrolor tam je pouze na týden, takže v pondělí už na poradu nepřijde.

"Tak to je škoda, že už poradu neuvidím. Zítra ráno odlétám zpátky do Francie," povzdechl si kontrolor.

"Velká škoda. Bohužel tento týden byl opravdu hodně nabitý. Kdybyste tu mohl být déle, mohl jste mě vidět i v akci."

"No co se dá dělat, budu Vám muset věřit, že víte, co děláte," řekl kontrolor.

"Děkuji," odpověděl Zdeněk.

"Ještě se Vás zeptám na něco mimo práci - máte účet u naší banky?" zkusil to kontrolor jinak.

"Nemám."

"Aha, a proč ne?"

"Kdysi jsem si založil učet u jiné banky. Ještě v době, než vůbec Vaše banka byla na trhu, takže pak už jsem nepřecházel."

"A co by Vás motivovalo, abyste si účet převedl?" kontrolor už přesně věděl, kam míří.

"To nevím."

"Takže ani žádná z propagačních akcí banky ve Vás nevyvolala tu myšlenku, že byste si převedl účet?"

"Ne, žádná."

"Dobře. Tak to nechme být. Děkuji za Váš čas," řekl kontrolor a s tímto se rozešli.

Zdeněk i tentokrát měl dobrý pocit. Zase z něj spadl stres, který od pondělí cítil někde v okolí žaludku. Měl radost, že se zvládl potkat s Eliškou, že si mohl odnést věci z domu, že se může vídat s Pepíkem a dokonce měl radost, jak pěkně se dokázal vyhýbat kontrolorovi a jak se mu nakonec s ním podařil i osobní rozhovor. Na malou chvíli měl pocit, že všechno zlé si už vybral a teď se bude zase situace lepšit. To se ale šeredně mýlil.

XXXVII. Děkujeme, rozlučte se

Jeden večer na konci července v roce devatenáctsetdevadesátdva bylo v kavárně Roma hodně veselo. Dokonce tak veselo, že si i obsluha přála, aby bylo veseleji o něco méně. Chvílemi to vypadalo, že se podaří ten den vypít snad vše, co bylo na baru a ve skladech dostupné. Vzduchem létaly sklenice, panáky a Bůh ví co ještě. Dokonce i Lucie, která měla hodně přihnuto, cítila, že situace není zcela pod kontrolou a bála se toho, co by se mohlo v kavárně stát.

Ten večer byla v Romě uzavřená společnost. Byly zde jen známé osobnosti, hokejisté, zpěváci, zpěvačky, modelky, missky a vůbec všichni, které si Petr s Vendulou pozvali. Všechny stoly byly obsazené a tak většina osazenstva stála. Stojícím to nevadilo. Pili, smáli se, diskutovali a korzovali. Mít stůl vlastně byla pro návštěvníky nevýhoda, protože neměli tu možnost se po kavárně přemísťovat a mluvit s dalšími stojícími hosty. Zatímco návštěvníkům stát nevadilo, stojící návštěvníci trošku vadili a hodně překáželi číšníkům a servírkám, kteří se proplétali mezi stoly a postávajícími osobnostmi a snažili se s úsměvem doručit panáky, míchané nápoje a sem tam nějakou tu kávu. Ten večer se s Prahou oficiálně loučili Petr s Vendulou. Petr měl již podepsanou smlouvu v NHL, a tak definitivně odcházel do zámoří, zkusit své štěstí a Vendula odlétala s ním. Aby toho nebylo málo, tak hned na začátku celého nekonečného večírku Petr poklekl a požádal svou přítelkyni o ruku. Chtěl, aby jejich miminko, teď již věděl, že dcera, měla úplnou rodinu. Vendula samozřejmě nemohla takhle veřejnou žádost odmítnout, i když se trošku bála toho, že se má nechat svázat jedním příjmením. Za potlesku davu ale řekla ano, a jak budoucnost ukázala, její obavy byly zbytečné, protože jejich volný vztah zůstal volným vztahem i po svatbě. To bylo slz a radosti ten večer. A samozřejmě alkoholu, který následně nekonečně dlouho tekl. I Vendula, která se v těhotenství na svoje poměry celkem hlídala, se utrhla z řetězu a několikrát si vydatně přihnula. Ač v minulosti dokázala vypít i mnohem více, poměrně rychle se na ni projevilo, že od začátku těhotenství se snažila alkohol omezovat, a tak ji stačilo jen pár skleniček k tomu, aby se rychle zbořila.

Pokud se někdo bál, že ten večer nedopadne dobře, tak se bál správně. Odstartovala to těsně po půlnoci Vendula, která se nejprve dožadovala toho, aby obsluha výrazně zesílila tlumenou hudbu, a když to v restauraci začalo vypadat a hlavně znít, jako na diskotéce, tak vyskočila na stůl a začala tančit. Ke stolu se přitočilo hned několik hokejistů, kteří ji začali povzbuzovat a tleskat. Petr, který v té chvíli stál za barem, zpozorněl, stejně tak jako Lucie, která byla hned vedle něj. Celý večer se snažila Lucka Petrovi vyhýbat, ale teď bylo jasné, že to nepůjde. Vendula mohutně podporovaná tleskajícími hokejisty se přetáhla přes hlavu černý svetr, pod kterým měla jen podprsenku stejné barvy a který následně hodila někam do prostoru za sebou. "Ona to tak nemyslí," řekla Lucie. Její věta neměla příliš logiku, navíc Lucie i Petr věděli, že Vendula v té chvíli nemyslí vůbec. Lucka ale už také byla silně pod vlivem alkoholu a tak se ji těžko hledala slova, kterými by vyjádřila to, že Vendula Petra miluje, i když tančí polonahá na stole před jinými. "Já vím," řekl Petr a pozoroval tělo své přítelkyně. Těhotenství na ní ještě pořád nebylo vidět. Vendula nikdy nebyla vysloveně hubená holka, a i teď měla postavu krev a mlíko, ale bez těhotenského bříška.

"Ještě, ještě," skandovali hokejisti pod stolem. Ženská část osazenstva se nadneseně usmívala, nebo se pohoršeně odvracela od stolu, na kterém Vendula křepčila. Popovou divu nebylo potřeba dvakrát moc hecovat a pobízet. Jedním rychlým pohybem si rozepla podprsenku a také tu někam zahodila. Hokejisté zabouřili a přidali se k nim i někteří další muži v kavárně. "Jdu pro ni," řekla Lucie a vyrazila pro Vendulu ke stolu. Petr nedělal nic. Zůstal stát za barem a říkal si, že snad se v té Americe jeho nastávající trošku zklidní.

Lucie razantně a sebevědomě došla ke stolu, na kterém Vendula tančila, chytla ji za ruku a stáhla dolů. Dav nesouhlasně zabučel. Lucka za sebou táhla Vendulu k baru a hokejisté před ní ustupovali. Mnozí z nich Lucii alespoň plácli po zadku, když kolem nich procházela, to aby si vykompenzovali zklamání z toho, že představení Venduly právě skončilo. Ti nejopilejší dokonce sáhli Vendule na obnažená prsa. Petr se snažil dělat, že to nevidí. Všechno to byli jeho spoluhráči z týmu, nebo z reprezentace a tak se nechtěl pouštět do nějakých rozmíšek, i když nechápal, jak si to mohou dovolit.

"Alespoň se obleč," řekl Petr Vendule, když před ním stála polonahá. Vendula ještě neměla čas se cítit zahanbeně, takže se jen koketně usmála a řekla: "Ale já nemám do čeho, já nevím, kde mám oblečení." Petr vzdychl a řekl: "Víš co? Dělej si, co chceš, já jdu domů." Demonstrativně se po této větě otočil od Venduly a udělal pár kroků směrem ke dveřím. "Počkej," řekla Lucie a chytila ho za rameno "Já jí to oblečení najdu."

Jak řekla, tak udělala. Vydala se mezi opilé návštěvníky kavárny, najít alespoň Vendulin svetr. Nepotřebovala ani moc času na to, aby jej nalezla. Jeden z hokejistů ho měl totiž uvázaný kolem hlavy jako šátek.

"Vrátíš mi ten svetr?" řekla Lucka a podívala se na mladého hokejistu. V té chvíli si spoluhráče se svetrem na hlavě všiml i Petr a tak zamířil k němu a Lucce.

"Ten přece není tvůj," oponoval hokejista.

"Ale já ho vrátím majitelce, když ty to nejsi schopen udělat," řekla Lucie přísně.

"Co za to?"

"Cože?"

"Co za to?"

"Co bys jako chtěl?" Lucii tahle hra nebavila.

"Vykouříš mi ho?"

"Ani náhodou."

"Tak alespoň velkou pusu," řekl hokejista, chytil velmi tvrdě Lucku za zadek a přitáhl si ji k sobě. Lucka se lekla a zapištěla skoro stejně vysokým tónem, jako když se s ní ve vzduchu propadlo letadlo nad Vídní. V té chvíli k nim dorazil také Petr, který svého spoluhráče z reprezentace chytil levou rukou pod krkem, pravou pod ramenem a prohodil ho skleněnou výlohou kavárny. Zvuk řinčícího skla donutil všechny, aby se otočili, a aby se podívali, co se děje. Kavárnou se rozhostilo naprosté ticho. Před rozbitou výlohou stála úplně červená Lucie, venku před kavárnou v hromadě střepů ležel pořezaný hokejista. Petr se sbalil a odešel. A do toho ticha řekla Vendula: "Tak, to je asi konec večírku. Můžete jít domů."

Byla sobota jedna hodina ráno, když záchranná služba hlavního města Prahy přijala hlášení o opilém muži, který propadl skleněnou výlohou v centru Prahy. Záchranářům, i všem svědkům nešťastného incidentu, kdy se mladý hokejista pod vlivem alkoholu opřel o výlohu, která nepochopitelně praskla, se viditelně ulevilo, když zjistili, že kromě povrchových oděrek a šrámů zůstalo hokejistovo tělo patrně nepoškozené. Celý incident se dokonce podařilo úspěšně umlčet i před médii, a tak se mladý hokejista o tři týdny později normálně zapojil do přípravy se svým týmem. Až o dvacet let později, tři roky po ukončení kariéry, tento hráč napsal paměti, kde se zmínil o této nešťastné události. Nepopsal ji sice ve svých pamětech přesně tak, jak se udála, ale vzhledem k tomu, že prodávanost jeho knihy vzpomínek byla minimální, tak se o to vlastně ani nikdo nestaral.

V neděli ráno odletělo letadlo na palubě s Petrem i Vendulou směr Severní Amerika, aby zde Petr zahájil novou etapu své kariéry v New Jersey Devils a Lucie tak zůstala na vedení kavárny sama. Hned v pondělí tak sama musela na banket, pořádaný jedněmi pražskými novinami, kde přebrala cenu, pro nejlepší kavárnu v Praze, dle hlasování čtenářů. Paradoxně ten den byla kavárna uzavřena, protože se v ní opravovala výloha. Opravu výlohy platil samozřejmě Petr.

Zcela jiné pondělí než Lucie prožíval její bývalý manžel. Toho si hned ráno k sobě zavolal výkonný ředitel. Zdeněk jej sice poprosil, zda by se mohli potkat až následující den, protože má jako každé pondělí pravidelnou poradu, ale neuspěl. Musel k němu "naklusat" hned.

"Víš, proč jsem si tě nechal zavolat?" zeptala se Zdeňka výkonný ředitel.

"Nevím," řekl po pravdě Zdeněk. Nesnášel dotazy tohoto typu a doufal, že jejich rozhovor proběhne rychle.

"Kvůli té kontrole z Francie."

"A jo, chceš vědět, co si o tom myslím," řekl Zdeněk.

"A co si o tom myslíš?"

"Že to proběhlo v pohodě. Je škoda, že jsem měl ten minulý týden takový buzy, takže jsme se moc neviděli."

"Cos ho měl?"

"Buzy - to je anglicky zaneprázdněný."

"Aha, ty myslíš busy."

"Třeba. Ale jinak to proběhlo v pohodě," říkal Zdeněk, protože byl o tom přesvědčený.

"To si nemyslím, tys prý ani nenašel důvod, proč by měl někdo mít účet u náší banky. Tyhle důvody přece musí marketing sypat z rukávu ve velkém."

"Na to se mě přece vůbec neptal," nechápal Zdeněk.

"Ale účet u nás nemáš?" zeptal se výkonný ředitel.

"Nemám."

"Takže tě asi nenapadá důvod, proč ho u nás mít."

"No, to mě nenapadá."

"Takže znova - neměl bys mít takových nápadů plnou zásobu? Vždyť vedeš marketingové oddělení."

"To mě nenapadlo. Takto jsem o tom nepřemýšlel," připustil zaraženě Zdeněk.

"Hele, nebudeme to protahovat," řekl náměstek "Z Francie jsem dostal hned ráno hodnocení a výsledky kontroly."

XXXVIII. Servírky

Francouzskému kontrolorovi obvykle vypracování hodnotící zprávy zabralo dva až tři týdny. Kdyby se mu chtělo, tak by to pravděpodobně zvládl třeba za jedno odpoledne, ale to se mu nechtělo. Vedení by totiž mohlo nabrat pocit, že je krajně nevytížený a že by měl více jezdit na zahraniční pobočky a častěji vyhodnocovat aktivity jednotlivých marketingových oddělení, a to se neslučovalo z jeho francouzskou pracovní morálkou. Padesát let oslavil před nedávnem, stal se čerstvě dědečkem, takže představa, že by měl více rajzovat po světě se mu přímo hnusila. I to, že jednou za měsíc, když měl štěstí, tak jedno za dva měsíce, musel někam na týden vyjet, ho obtěžovalo. Ze všeho nejvíce proto, že nikde na světě mu nemohli nabídnout takové víno, jako ve Francii a on měl víno rád. Obzvláště to červené. A obzvláště to červené od svého známého vinaře, který měl prodejnu u nich v ulici.

Proto jeho šéfy, ale i ho samotného, překvapilo, že hodnocení z Československa poslal s neuvěřitelnou rychlostí. Ještě před odletem z republiky jim nafaxoval hodnotící list, který obsahoval jen následující krátké sdělení: KATASTROFA! PROPUSTIT CELÉ ODDĚLENÍ!

Více nebylo potřeba dodávat. Přesto si toho více řekli ještě po telefonu, když už francouzský kontrolor seděl na letišti v Ruzyni, čekal na svůj let a pil plechovkové české pivo, které si zakoupil v duty free prodejně. Pivo sice ze zásady nepil, protože mu to přišlo jako nedůstojný alkohol, a Francouzi podle jeho mínění měli pít pouze víno, obzvláště to červené. O českém pivu ale slyšel, že je dobré, tak ho chtěl zkusit. Nechutnalo mu a i to prohlubovalo jeho zklamání z Československa. Také to, že mu to neustále oslavované české pivo nechutná, řekl svým šéfům. Hlavně ale vysvětlil svým nadřízeným, že možná nebude od věci oddělení prostě po nějakou dobu zrušit a vést marketingové akce jen v malém rozsahu přímo z centrály ve Francii. Ač si banka obecně zakládala na tom, že v každém státě má oddělení, které dokáže přizpůsobovat centrální pokyny pro daný stát, tak kontrolor si byl jistý, že Československo zvládnou lépe řídit přímo z Francie. "Minimálně ve Francii víme, proč by si u nás měl někdo otevřít účet, a to i v tom pitomým Československu a navíc u nás nevyplodíme reklamu s růžovým prasetem na růžovém pozadí, jako se tady povedlo před rokem," říkal do telefonu svému šéfovi. Ten mu to odkýval a povolil, aby své velmi krátké hodnocení hned v pondělí ráno poslal do Československa a následně, aby vymyslel, jak to udělají s řízením marketingu vzdáleně. Kontrolor řekl, že to zvládne, že je to v pořádku, ale že na to potřebuje alespoň čtvrt roku, aby to namyslel, nastavil a zkontroloval, že se to rozběhlo podle očekávání, čímž si úspěšně vytvořil program minimálně na následující tři měsíce, bez toho aniž by musel někam cestovat.

Zdeněk strávil u svého nadřízeného přesně patnáct minut. Po té, co opustil jeho kancelář, šel k sobě a začal si vyklízet skříně a stůl. O dvě hodiny později bez rozloučení odešel. Nemluvil ani se svými dosavadními podřízenými. Možná ani nebylo o čem, v té chvíli totiž s nimi již mluvil personální ředitel a se všemi ukončoval pracovní smlouvy.

Zdeněk se cítil ukřivděný. Měl pocit, že nebyl pochopen a že je odejit neprávem. Jeho pocit byl zvláštní, protože kdyby měl popsat, co se událo v jeho životě za poslední rok, tak by řekl, že si užil skvělého jídla, ochutnal dobrá vína, poznal kvalitní alkohol, který nikdy před tím nepil a zažil sexuální vzrušení, polohy a úkony, které mnozí nezažijí za celý život. Neřekl by nic o práci, nepochlubil by se tím, že něco vymyslel, stvořil, nebo dokázal. Nebylo totiž, čím by se v této rovině mohl pochlubit - snad kromě růžového prasátka. Přesto se cítil ukřivděný, když po více než roce byl vyhozen z pozice marketingového ředitele.

Ač měl pocit, že jeho konec v bance není fér, uvědomoval si i to, že podmínky jeho odchodu nejsou až tak zlé. Nedostal zlatý padák, dostal klasickou výpověď z dvouměsíční výpovědní lhůtou, dostal ale také placenou dovolenou na celé dva zbývající měsíce pracovního poměru a následně dvouměsíční odstupné. Aniž by to věděl, byl jediný, z jeho oddělení, kdo odcházel s takhle dobrými podmínkami. Všichni jeho podřízení podepsali ještě ten ukončení smlouvy dohodou. To se ale nedozvěděl, protože s nimi nemluvil.

Po té, co Zdeněk dorazil na hotel, došlo mu, že tady o moc déle žít nemůže. Hotel mu sice nabízel určitý konfort, ale vzhledem k tomu, že jeho zdroj příjmů bude v budoucnu omezený, musel si najít levnější bydlení a potřeboval si co nejdříve zajistit novou práci. Bohužel mu chyběly nápady, kam zavolat a koho oslovit. Kdyby dělal svou práci v bance pořádně, mohl by patrně mít nějaké funkční kontakty, vzhledem ale k jeho přístupu k povinnostem byl jen jeden člověk, kterému mohl zavolat - Radek.

Se svým bývalým šéfem si domluvil schůzku hned na druhý den dopoledne. Domluvil si ji v kavárně Roma. Když volal do kavárny, aby zamluvil stůl, řekli mu, že je plno, následně ale zavolal Lucii a ta ho ujistila, že to nějak vymyslí. Zdeněk se zcela úmyslně chtěl potkat s Radkem mimo domov. Nechtěl se totiž potkat znovu s paní Věrou. Docela správně tušil, že by ho moc nepodpořila, ale nakonec ani jeho setkání s Radkem v kavárně nezačalo tak, jak si představoval.

Když usedli k jednomu stolu, začal Radek zostra: "Ty se taky ozveš, jen když něco potřebuješ." Zdeněk mlčel. Nevěděl co na to říct. Nečekal, že by jeho bývalý šéf takhle přímo pojmenoval něco, o čem Zdeněk sám věděl, že je pravda.

Když nepřišla žádná reakce, pokračoval Radek: "Rok o tobě není slyšet a pak najednou zavoláš, že potřebuješ ubytovat a teď se ozveš, protože tě vyhodili z práce. Hlavně, že si servírky nebereš, že?"

Zdeněk zůstal sedět jako přikovaný. Překvapilo ho, že Radek ví o tom, že byl propuštěn a také o jednom z jeho mnoha přeřeknutí. Evidentně musel být s někým z banky v kontaktu. A vlastně ten někdo musel být výkonný ředitel, protože nikdo jiný o servírkách vědět nemohl. Zdeněk mlčel. Byl zaražený z úvodu společného setkání a také mu trvalo, než mu jednotlivé věci do sebe zapadli a než mu došlo, co všechno o něm patrně Radek ví.

"Fajn, Zdeňku, mluvme narovinu a bez servírek," dobíral si ho Radek "Co přesně po mě potřebuješ?" Zdeněk nevěděl, co má říct. K Radkovi vždycky shlížel a Radek se k němu vždy choval slušně. I dnes se vlastně choval vpodstatě slušně a s určitým nadhledem, Zdeněk ale nedokázal pokousat jeho ironii. Navíc moc dobře věděl, že Radek, když opouštěl banku, tak mu říkal, ať kdykoliv zavolá a on to neudělal nikdy. Nikdy až do chvíle, kdy potřeboval ubytovat.

"Já... Vlastně ani nevím," začal ze sebe dostávat Zdeněk. "Chtěl jsem tě poprosit o pomoc. O jakoukoliv pomoc. Sháním bydlení. Teď žiji na hotelu, ale tam moc dlouho nevydržím, vzhledem k podmínkám, se kterými z práce odcházím. A taky potřebuji práci. Já po tobě nic nechci. Možná se jenom omluvit, že jsem vážně nikdy nezavolal. Vím to. Vlastně jsem i chtěl a pořád jsem to odkládal a pak už jsem se styděl zavolat. No a teď... Teď prostě nevím, co říct... Nic po tobě nechci, jen říct, že kdybys o něčem věděl, tak bys mi třeba mohl dát vědět," Zdeněk těžce formuloval své myšlenky, ale Radek ho chápal. Bylo mu ho vlastně líto, když ho takhle viděl před sebou. Doma sice slíbil Věře, že se na Zdeňka vykašle, protože on se vždycky vykašlal na něj a paní Věra nechtěla, aby se jim do osobního života pletl někdo, komu bude Radek pomáhat, nebo někdo, kdo dokonce bude tahat Radka ven z domu, mezi cizí lidi, ale Radek neuměl nepodat pomocnou ruku. Sice nemohl Zdeňkovi nabídnout ubytování, nebo práci, ale alespoň slíbil, že zavolá pár svým známým a poptá se. A nebyla to jen laciná fráze, myslel to vážně.

Dále už se potom snažili o práci nemluvit. Ještě párkrát si sice Radek rýpnul do toho, že si Zdeněk servírky nebere, ale to bylo vše. Ptal se ho na Pepíka, na rozchod z Eliškou, jak to proběhlo, co si řekli, na čem se domluvili. Zdeněk mu všechno převyprávěl a Radek se mu snažil dávat rady staršího, zkušenějšího muže. Snažil se Zdeňkovi vysvětlit, že ženy a vlastně obecně lidé, jsou v mnoha věcech všichni stejní a proto, když už má s Eliškou dítě, by se to měl pokusit mezi nimi urovnat. Vždyť přece, jak Zdeněk říká, mu nebylo s Eliškou zle. Jenže Zdeněk sice kýval, ale všechny tyto rady mu šli jedním uchem dovnitř a druhým ven. On už se vracet nechtěl. Elišku, jako kapitolu svého života měl uzavřenou. Nebo alespoň tak uzavřenou, jak to jenom šlo s ohledem na to, že spolu mají dítě.

Když potom Zdeněk za oba zaplatil a podal si s Radkem ruku, odcházel ze zcela jiným dojmem, než jeho bývalý šéf. Zatím co Radek měl dobrý pocit z toho, že dobře Zdeňkovi poradil a že ho nenechá na holičkách, protože znovu obvolá své známé a zeptá se jich na pomoc, při hledání zaměstnání, Zdeněk měl pocit, že zbytečně utratil peníze a strávil dopoledne s člověkem, který již začíná senilnět a s ničím mu pomoci nemůže.

Odpoledne se Zdeněk rozhodl pro ještě jeden radikální pokus. Napadlo ho zavolat Štěpánovi. Říkal si, že kdyby se omluvil, tak třeba by s ním Štěpán byl ochotný mluvit a třeba by už mohl někde pracovat a pomoci i jemu se tam dostat. Číslo na Štěpána dostal od Lucie, které volal již po druhé během dvou dnů. V takhle "intenzivním" kontaktu nebyli už dlouho. Hned po té, co se rozloučil se svou exmanželkou, vytočil číslo svého ex-podřízeného. Jediné, co stihl ale do telefonu udělat, bylo to, že se představil. Z druhé strany se ozvalo: "JDI DO PRDELE, SERVÍRKO!" a pak mu Štěpán praštil telefonem. Radek evidentně nebyl jediný, kdo měl informace o dění u svého bývalého zaměstnavatele.

XXXIX. Šťastná Lucie

V kavárně Roma zase svět běžel podle nastavených pravidel. Po té, co vyměnili sklo ve vitríně, bylo opět každý den beznadějně plno. Kupily se rezervace a náhodní kolemjdoucí neměli šanci zde dostat stůl. Nastavený servis se nejenže nehoršil, ale ještě se vylepšoval, podle nových nápadů, které Lucie dovezla z Itálie, takže lidé, kteří v Praze něco znamenali, nebo chtěli znamenat, se nezbytně nutně museli čas od času v Romě objevit.

Tak se stalo, že se zcela překvapivě v kavárně znovu objevil i mladý hokejista, který před nedávnem poznal, jaké to je být uvnitř kavárny a o vteřinu později být venku před kavárnou v nepříjemném dešti střepů. Přišel s kyticí růží pro Lucii. Přišel se omluvit za to, že se choval nevhodně a poděkovat, že se celá akce a hlavní její závěr obešel bez médií. Bylo to překvapivě milé gesto. Překvapivé to bylo hlavně pro Lucii, která se spíše bál\a, že se bude chtít defenestrovaný hokejista soudit, než omlouvat. Naštěstí pro ni si ale mladý reprezentant z inkriminované noci nic moc nepamatoval a nebyl si jistý, zda si opravdu takové zacházení nezasloužil. Lucii ale v kavárně nezastihl, takže kytici nechal u jedné z číšnic a poprosil ji, aby ji Lucce s omluvou předala. Číšnice slíbila, že to určitě udělá a jak byla nadšená z toho, že je v baru mladý hokejista, který navíc má nějakou sebereflexi, tak navzdory všem zásadám kavárny se ho zeptala, zda by s ní nešel na rande. Souhlasil a ještě ten večer založili na to, že mladá číšnice o devět měsíců později měla úplně jiné starosti, než roznos kávy v Romě.

Lucii v tu dobu zastihnout v kavárně bylo velmi obtížné. Po té, co Vendula s Petrem odjeli do Ameriky, Lucka zjistila, co všechno Petr pro kavárnu zařizoval. Nejednalo se o běžné každodenní provozní činnosti v kavárně, ale staral se o komunikaci se všemi úřady, a aby vždy úřední šiml dostal ty doklady a dokumenty, které potřeboval, aby je dostal včas, aby byli všichni spokojení, aby nehrozilo, že na namátkovou kontrolu nepřijde hygiena, finančák, živnostenský úřad anebo kdokoliv jiný a nenajde něco, co by bylo v nepořádku.

S odjezdem do Ameriky tyto činnosti Petr vypustil a tak zůstávaly na Lucii. Lucka pak často nadávala, že si československá vláda představuje podnikání tak, že si někdo otevře firmu jen proto, aby mohl každý den ležet v tabulkách a vypisovat výkazy pro všechny možné úřady a počítat daně pro finančák. Nejčastěji si na to stěžovala při návštěvách u firemní účetní. Tu Lucie poznala vlastně až těsně po té, co její kamarádka s přítelem odletěli vstříc nové budoucnosti. Účetní jí zase často doporučovala, aby si Lucie na tuhle tabulkovou a administrativní práci někoho najala. Lucie po prvních dnech v tabulkách pochopila, že má jejich účetní pravdu a měla v plánu opravdu někoho na ty nezbytné, ale otravné činnosti najít. Nejdříve se ale chtěla všechny tyto věci naučit sama, aby potom mohla svého zaměstnance čas od času zkontrolovat. Věřila, že když se dokázala naučit německy, zvládne i tohle. I když zvládnutí všech požadavků státní správy bylo mnohem náročnější, než se naučit za týden japonsky.

Nebyly to naštěstí jen pracovní papírování, které musela Lucie řešit. Začínala se také připravovat do Ameriky. Požádala si o vízum a plánovala Vánoce strávit s Vendulou. I nadále se chtěla maximálně vyhýbat Petrovi, ale na druhou stranu si byla jistá, že když je teď s její nejlepší kamarádkou zasnoubený, tak by pro ni nemusel být takový problém si ho zakázat. Vendula ji navíc říkala, že NHL se hraje i přes Vánoce, takže je nepravděpodobné, že by se měli s Petrem potkat a kdyby přeci jenom ano, tak by to bylo jen na chvíli.

Vendula posílala z Ameriky Lucce dopisy pravidelně dvakrát týdně. Často se stávalo, že v dopise bylo jen minimum textu, ale byla tam fotka Venduly u nějakého mrakodrapu, s nějakou známou osobností, nebo u moře v plavkách. Na to všechno se Lucka strašně těšila. Život za velkou louží ji z Venduliných dopisů a fotek připadal fantastický. A když ji potom došel dopis, že se Vendula díky Petrovi potkala s Richardem Gerem, měla Lucka pocit, že to snad ani není možné a že až bude v Americe ona, musí potkat minimálně Seana Conneryho.

Lucie se také při řešení administrativních povinností nečekaně setkala na finančním úřadu se Štěpánem, který si tam vyzvedával nějaké potvrzení pro svého nového zaměstnavatele. Bylo to zvláštní se takhle vidět. Lucie, když si ho všimla, ucítila mravenčení v oblasti žaludku. Bylo to překvapivé, zvláštní, nikoliv však nepříjemné. Štěpán Lucku pozval na kávu a ona jeho pozvání přijala. V duchu si ale říkala, že je zvláštní zvát majitelku kavárny na kávu. Přišlo ji to, jako byste pozvali cukráře na zmrzlinu, nebo pekaře na rohlík. Říkala si, že až se objeví muž, který ji pozve na Matějskou pouť, tak toho si obratem vezme. Bylo to samozřejmě nadsazené, ale vlastně trošku doufala, že se opravdu objeví někdo, kdo bude jiný, než ostatní muži okolo a s kým by mohla sdílet svůj život nabytý zážitky. Vlastně čekala na takového Marca po česku.

Štěpán se jí u kávy omluvil za to, co udělal a ona mu na oplátku řekla, že ji to vlastně nějak netrápí, že je ráda, že jejich vztah skončil a že se k tomu nechce více vracet, protože ona se snaží bývalé lásky neřešit. Bylo to poměrně přímé, ale Štěpán to přešel beze slova. Minimálně tu část, která se týkala jej. Jen jí řekl, že moc nevěří tomu, že by své bývalé lásky neřešila, protože minimálně jednu výjimku zná. Lucie se zasmála a opáčila, že bývalý manžel je něco jiného, než bývalá láska. Ale pravidlo o bývalých láskách porušoval třeba i Marco, což Štěpán nevěděl.

Rozešli se v dobrém. Popřáli si mnoho štěstí do dalšího života. Štěpán se právě chystal na to, že se odstěhuje z Prahy. Šel pracovat do marketingového oddělení mladoboleslavské škodovky a hodlal zkusit v Mladé Boleslavi začít zcela nový život.

Pro Lucii to setkání bylo příjemným zpestřením dne. Měla radost vlastně ze všeho, co ji v té chvíli vstupovalo do života, protože si dokázala každé běžné setkání, každý den, který trávila v kavárně, každý den, který trávila kdekoliv jinde, maximálně užít. Milovala být mezi lidmi a komunikovat s nimi, milovala být sama doma a jen se tak dívat na televizi a pít u toho některé z italských vín od Marca. Kdyby nebylo toho pitomého papírování pro státní úřady, řekla by, že je vlastně její život dokonalý.

XL. Zdeňkův pokus o usmíření

Kalendář ukázal přesně měsíc od toho dne, kdy Zdeněk dostal výpověď. Od té doby se toho v jeho životě moc neposunulo. Radek sice opravdu obvolal své známé, ale místo pro svého bývalého podřízeného nesehnal a ani Zdeněk s hledáním nebyl úspěšný. Problém byl i v tom, že se pro Zdeňka práce hledala těžko. On sám totiž chtěl mít co nejvíce volného času, co nejméně zodpovědnosti a přitom optimálně dělat někde vedoucího za srovnatelný plat, který měl v bance. Skloubit tyhle požadavky bylo téměř nemožné.

Čím nemožnější to bylo, tím hůře se Zdeněk cítil. V den měsíčního výročí svého vyhazovu ležel celý den na hotelu. Měl puštěnou televizi, kterou ale vůbec nevnímal. V podstatě jen sledoval strop svého pokoje. Už ho znal nazpaměť. Přesně věděl, kde visí pavučina na lustru, kde je blíže neidentifikovatelný flek na bílé omítce stropu. Flek tam byl od prvního dne a nikterak se nerozšiřoval, ani nezmenšoval. Stal se tak jedním z mála pevných bodů ve Zdeňkově životě. Televize neustále rozebírala scénáře rozdělení Československa, ale ho to vůbec nezajímalo. Kromě malého Josefa ho nezajímalo už vůbec nic. Měsíc se neoholil, i s osobní hygienou to příliš nepřeháněl. Na první pohled vypadal jako bezdomovec, který se do hotelu vloupal a ne jako host, který už na hotelu nějakou dobu bydlel a kterého si místní zaměstnanci vážili, protože měli pocit, že je v Praze pracovně a řeší něco hodně důležitého. I když v poslední době moc nechápali, co přesně řeší, vzhledem k tomu, že ze svého pokoje již téměř nevycházel, kromě momentů, kdy chodil do jídelny pro jídlo. Samozřejmě, že ani jim neuniklo, jak se za poslední dobu změnila jeho vizáž, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o platícího hosta, tak tomu věnovali jen minimum pozornosti.

Zdeněk, vzhledem k situaci, ve které se nacházel, omezil i finanční výdaje. Protože si ale dobře uvědomoval, co je dnes za den, tak na něj postupně přicházela deprese, která přímo volala po ukonejšení nějakými většími výdaji. Nejlépe výdaji za alkohol. Řešit případné nepohodlí či smutek nákupy ho naučila Olga. U ní pochopil, že existují lidé, kteří v případně jakýchkoliv negativních nyancí v jejich životě, vyrazí někam do supermarketu, a že to u nich funguje jako jistá forma terapie. Sám se proto rozhodl svou neutěšenou sitauaci vyřešit tím, že na jeden den zapomene na své předsevzetí, že musí šetřit, a že se trošku rozšoupne. Při večeři si tak objednal flašku vodky, kterou z velké části ještě během jídla zkonzumoval. Už v hodně podroušeném stavu se pak dopotácel k recepci, kde poprosil, zda by mu mohli zavolat taxíka, že se potřebuje dostat do centra a navzdory tomu, co mu říkal zdravý rozum, odjel do nevěstince za Africkou růží. Přesto, že právě jeho návštěvy zdejšího podniku byly příčinou jeho současných problémů, Zdeněk se rozhodl v nich hledat i řešení. V bordelu si ještě dal pár panáků whisky, takže byl skoro až zázrak, že potom vyšel s mladou snědou dívkou do patra na pokoj. Ještě větším zázrakem bylo, že byl vůbec schopen nějaké sexuální aktivity. Naštěstí pro něj ale byl a alkohol posílil jeho výdrž, takže si večer celkem užil. Na hotel se vrátil v podroušeném, ale alespoň na chvíli ve šťastném stavu. Měl pocit, že vyprázdnění jeho chámovodů a naprosté alkoholické vygumování hlavy mu pomohlo k tomu, aby našel odvahu se sebou něco udělat. Hned po návratu na hotel oznámil noční recepční, že za čtrnáct dní bude jeho pobyt v Praze končit a po té, aby s ním již dále nepočítali. Recepční mu poděkovala za informaci a zapsala si to do rezervační knihy. Zdeněk věřil tomu, že tímto krokem, na sebe vytvoří tlak, který jej donutí něco se sebou udělat, někam se konečně pohnout. Po návratu na pokoj dokonce zamířil nejprve do koupelny a po měsíci se oholil. Vzhledem k tomu, že byl silně pod vlivem alkohlu, se několikrát na tváří říznul. Bolest a krvácející šrámy mu ale v dané chvíli nevadily. Připadal si, že mění svůj život k lepšímu a k tomu, jak si sám pro sebe říkal, vždycky patří trochu bolesti a strachu.

Druhý den ráno vstával Zdeněk s pekelnou bolestí hlavy a žaludek se mu neustále obracel. Navíc šrámy na jeho oholené tváři mu dávaly znát, že i když odpoledne se již možná bude cítit o něco lépe, tak ještě minimálně pár dní bude poznat, že tu noc vážně přehnal. Postupně si také začal uvědomovat co se minulou noc dělo a hlavně to, že se odhlásil z hotelu. Protože ještě pořád byl poznamenaný předešlou nocí, tak ukončení pobytu na hotelu považoval za dobrý nápad a motivaci pro nalezení práce a pevného bydlení.

Až s postupným odchodem bolesti hlavy a s tím, jak se mu žaludek začínal srovnávat, si pomalu uvědomoval, co vlastně jeho rozhodnutí znamená. Najednou měl pocit, že to možná nebyl až tak dobrý nápad se odhlásit z hotelu a doufat, že do dvou týdnů zvládne to, co se mu doposud nepovedlo - vyřešit práci i bydlení. Bohužel pro něj byl od jakživa zbabělec a styděl se jít na recepci a říct, že na hotelu zůstane déle, protože se situace změnila. Měl pocit, že by to bylo moc průhledné a že by se mu mohl začít personál hotelu posmívat. Věděl, že se navezl do problému, který musí vyřešit. Který musí rychle vyřešit, ale k jehož řešení zatím nezná klíč.

Překvapaný náhlým prozřením a vysílený z toho, že si konečně plně uvědomoval následky svého jednání, si sedl na postel. Párkrát se mohutně nadechl a pak zašeptal: "Mysli, prosím tě mysli. Na něco musíš přijít, času je málo."

"Pepíku pojď, už půjdeme domů," volal Zdeněk na malého Josefa, který si hrál na dětském hřišti. "Ne ještě tati ne, já si to musím dohlát," protestoval Pepík. Zdeněk přes všechny své stavy a nálady z posledního období poctivě co čtrnáct dní chodil za svým synem. Nebral si ho na víkendy, protože si ho neměl kam vzít, ale alespoň se snažil vždy naplánovat nějaký program, ráno jej vyzvednout, něco navštívit, něco vidět, nebo strávit den na nějakém dětském hrišti a odpoledne, nebo večer ho vrátit mámě. Eliška z počátku měla trochu obavy se takhle od Pepíka odloučit, ale nakonec byla ráda, že má během víkendu volný den pro sebe. I Josef měl tyhle dny rád, protože Zdeněk se vždy snažil naplánovat program tak, aby se malý zabavil a optimálně, aby i viděl něco, co mohlo rozvíjet jeho mysl. Pepík opravdu lačnil po poznání, takže tyhle dny s tátou miloval, jen jej mrzelo, že se k nim nikdy nepřidala máma.

Zdeněk obvykle naléhání malého Josefa, který byl vždy venku hrozně rád, podlehl. Dnes ale jeho prosbu, aby zůstali na hřišti déle, odmítl. Byl skálopevně rozhodnutý, že potřebuje jít za Eliškou. Vzal svého syna do náruče a řekl: "Dohraješ si to doma s maminkou." Po té si ho nasadil na ramena, protože věděl, že to má Pepík rád a přebije tím jeho případný nesouhlas a poskakujíce jako kůň se rozběhl směrem k Pepíkovi domů. Nespletl se, Josef úplně zapomněl, že si chtěl něco dohrát, vískal a křičel: "Rychleji tati, rychleji! Hijé!"

Takhle doběhli až k domu, kde ještě nedávno Zdeněk bydlel. Zdeňka píchalo v boku a byl celý zpocený, ale bral to jako takovou oběť pro svůj plán. U dveří zazvonil. Klíče už Elišce vrátil. Malý Pepík vběhl do domu hned, jak máma otevřela dveře. "Můžu s tebou chvíli mluvit?" zeptal se Zdeněk. Eliška překvapeně přikývla. Zdeněk věděl, že se mu krátí čas na hotelu, neměl jiné bydlení, neměl práci a tak se rozhodl vsadit vše na jednu kartu. Několikrát si připravoval krátkou řeč a přemýšlel, jak by se mohl rozhovor vyvíjet. Byl si jistý, že mu to dnes vyjde.

"Hele, já jsem hodně přemýšlel," začal "a došlo mi, že jsem tenkrát udělal chybu. Ani mě nedošlo, jak moc mi záleží na tobě i na malým. Až teď jsem to všechno pochopil. Ležím na hotelu, koukám do stropu a myslím na Vás. Všude Vás vidím, všechno mi Vás připomíná. Dokonce i ten pitomej hotelovej strop. Je tam normálně flek, který vypadá jako Pepík z profilu. Je mi vážně líto, jak to dopadlo a chtěl bych to celé vrátit." Říkal to se sklopeným zrakem a hlasem, který podle něj zněl velmi pokorně a sklíčeně. Když skončil se svým krátkým proslovem, zvedl prosebně oči a podíval se matku svého dítěte. Doufal, že i ten pohled bude dostatečně uvěřitelný a řekne všechno to, co říct nedokázal.

"To asi nepůjde," řekla krátce Eliška. Nebyla připravená na podobné rozhovory a nechtěla to protahovat. Při delším rozhovoru by se jí trásl hlas a mohla by před Zdeňkem plakat, což si už několikrát zakázala.

Pepík proběhl obývacím pokojem a houkal jako mašinka. Asi si právě hrál na vláček. "Proč to nepůjde? Ty někoho máš?" zeptal se Zdeněk překvapeně.

"To přece není důležité, jestli někoho mám. Důležité je, že ty sis mohl vybrat tenkrát a vybral sis. Nestáls o mě," řekla Eliška.

Neměla nikoho. Vlastně si i možná přála, aby to ještě někdy dali se Zdeňkem dohromady, ale jeho slova mu aktuálně nevěřila. Věděla, že má Zdeněk problémy a chtěla, aby ji dokázal, že to nedělá jen kvůli tomu, že potřebuje pomoci. Chtěla, aby řekl, že ji chápe, že opravdu lituje toho, co udělal a třeba aby ji pozval na večeři, na kávu. Aby zkusili znovu randit a po nějaké době by mu dala šanci znovu se vrátit do jejich života. Jenže Zdeněk tohle nepochopil. Neřekl nic z toho, co Eliška chtěla slyšet. Když sem šel, představoval si různé varianty, ale ve všech Eliška řekla ano. Znovu se mýlil, znovu se ve svých plánech až příliš soustředil na sebe, že nebyl schopen předvídat reakce a pocity druhé strany. Znovu ho vůbec nenapadlo přemýšlet o tom, co vlastně může Eliška cítit a jak moc ji musí celá situace trápit.

Když si představoval, jak za Eliškou příjde a poprosí ji o odpuštění, měl v představách i varianty, kdy mu řekla ne, ale ve všech jeho vyfantazírovaných rozhovorech to její "ne" znělo spíše jako "nevím - možná" a vždy mu jasně definovala důvod proč ne a on ji přesvědčil, že ten důvod je nesmyslný a vlastně to je ona, kdo chce všechno vrátit. Jenže teď zaznělo jasné ne a důvod tomu chyběl.

"Proč ne?" zeptal se proto ještě jednou Zdeněk. Ještě chtěl zkusit všechno zvrátit, ale věděl, že to bude těžké. Mozek mu vypověděl poslušnost, najednou znovu až se svíravým strachem cítil, že nemá kam jít a opravdu poprvé neví, co se svým životem udělat.

"Protože ti to, co říkáš, nevěřím," řekla Eliška tvrdě.

"Aha," Zdeněk přikývl. Chvíli mlčel a pak řekl: "Tak já asi půjdu." Pepík znovu projel obývacím pokojem a zahoukal. Zdeněk se zvedl a bez rozloučení odešel. Odcházel zhrzený a s pocitem, že pro jeho stávající situaci už nemůže být východisko, protože se proti němu všichni spikli a on je jen obětí nepřátelského světa, který se nedá porazit. Věřil, že Eliška jej na holičkách nenechá a jak se ukázalo - mýlil se. Byl z Elišky strašně zklamaný. Byl zklamaný, že se mu nedostalo podpory, když on za svou situaci nemohl. Za ní přece mohl Štěpán a ten "blbeček" kontrolor z Francie.

XLI. Závěr

Lucie si vařila čaj. Byl večer a ona se cítila unavená. Měla za sebou perný den v kavárně. Vypadl ji jeden číšník kvůli nemoci a další servírka z ničeho nic ráno zavolala, že nastupuje na rizikové těhotenství a tak musela na plac sama a skutečně se tam přes den nezastavila. "Alespoň, že večerní směna přišla v pořádku," říkala si. Byla ráda, že nemusela být v kavárně i přes noc. Stále tam pracovala ráda a být na place ji nevadilo, jen se dnes cítila unavená. Navíc čekala na telefonát od Venduly, který proběhl před malou chvílí. Vendula volala z Ameriky, aby vyřešily plánované společné Vánoce za oceánem. Lucka už věděla, že bude moci vycestovat, takže se těšila na nové zážitky. Vendula ji popsala, co všechno pro ně naplánovala, co všechno budou muset vidět, procestovat a navštívit. Občas Lucku napadlo, jak je možné, že se Vendula nenudí, když vlastně nemá ve spojených státech žádnou práci, ale vždy, když ji pak přišel dopis s tím, co všechno její kamarádka navštívila, tak si říkala, že asi rozumí tomu, že Vendula nemá ve svém novém bydlišti dlouhou chvíli. Lucie si sice neuměla přesně představit, jak to v USA vypadá, ale říkala si, že to bude asi taková větší Vídeň s mořem po dvou stranách, i proto ji překvapovalo, kolik zážitků tam může člověk získat. Ona samozřejmě ve Vídni také prožila spoustu vzrušujících chvil, ale možnosti Vídně vypadaly ve srovnání s Amerikou až směšné.

Po té co se s Vendlou rozloučila a položila telefon, se Lucka protáhla a zívla. Hrozně se těšila do postele. Za normálních okolností by už šla hned spát, ale vyšel s ní rozhovor pro jeden ženský magazín a Lucie si jej chtěla přečíst. Ráda četla své rozhovory, ve kterých mluvila o kavárně. Byla pyšná na to, co dokázali spolu s Petrem a Vendulou vytvořit a milovala chvíle, kdy s novináři rozebírala, proč právě jejich káva je tak dobrá, kdo a jak ji vybírá, odkud dováží vína a kde se inspiruje pro další činnost. Oproti tomu nesnášela rozhovory, které se stočily k tomu, zda je sama, proč je sama, jací chlapi se ji líbí a zda se nebojí, že bude pro muže příliš dominantní, když je tak úspěšnou podnikatelkou. Bohužel v poslední době se k těmto tématům stáčela většina rozhovorů, jak kdyby čtenáře nic jiného než její soukromí nezajímalo. Překvapivě častěji se k těmto tématům stáčely rozhovory, které s ní dělali muži. Ovykle při otázce, zda někoho má, na ni pomrkávali a čas od času se někteří i osmělili ji pozvat na rande. S žádným z nich si ale Lucie nikdy nevyšla. Sama nevěděla proč. Možná právě proto, že se ptali na nesmysly a jejich otázky ji nepřekvapovaly a nebavily. Odpovídala na ně vždy spíše se zdvořilosti a obvykle říkala to samé, co už mnohokrát před tím.

Rozhovor, který ale ležel v časopise před ní, nebyl o jejím soukromí. Tento rozhovor byl o její fascinací Itálií a o tom, jak se snaží kousek Itálie přenést do Čech. Věděla, že se před reportérkou okrajově zmínila i o Marcovi a jejich společné historii, ale ne tak, aby to bylo intimní a Lucii nepříjemné.

Rychlovarná konvice vypla. Lucie si zalila vodou připravený čaj a dala si ho ke křeslu. "Fajn, než zchladne, ještě se vysprchuji," řekla si sama pro sebe. Neměla ráda ticho, a proto, některé své myšlenky říkala nahlas. Byl to takový její způsob, jak potírat samotu. Do sprchy se Lucka těšila. Milovala teplou vodu. Vždy měla pocit, jako by ji sprcha očišťovala nejen z vnějšku, ale hlavně uvnitř. Jako by v odtoku končily všechny její problémy, strachy a bolesti. Protože ji zrovna nic netrápilo, tak si prostě jen užívala horké kapky na nahém těle a ten pocit, který ji říkal, že její únava z celého dne se mění na jakési tiché očekávání na pozadí večera. Těšila se, až si sedne do křesla, přečte si časopis a hlavně svůj rozhovor, vypije u toho čaj na dobrý spánek, který ji poslala Vendula z Ameriky, vyčistí si zuby a půjde spát.

Ve sprše nakonec strávila skoro dvacet minut. Po té, co vylezla, se zabalila do svého růžového županu, který si koupila v Itálii. Měla jej ráda, protože i ten župan ji připomínal zemi, která si ji naprosto získala. Sedla si do křesla a začetla se.

Myslím, že Itálii nemůžete nemít rádi. V té zemi je nespočet problémů, o kterých můžete všude slyšet, a které můžete, když se podíváte pozorně i vidět. Můžete najít to nejhorší místo v Itálii, nějaké město prolezlé korupcí, město kde jsou odpadky na každém kroku, město, které Vás bude od prvního pohledu štvát. Jenže pak si v takové městě sednete do té nejzaplivanější restaurace, dáte si špagety a víno a najednou víte, že Itálii prostě nemůžete nemilovat.

Je takových špinavých míst, které jste teď popsala, v Itálii hodně?

Já bych řekla, že tak hrozné místo, které jsem popsala, tam vůbec není. Myslela jsem to obrazně. Většinou jsem tam potkávala jen města, kterými šla historie, ve kterých mnou prostupovali neuvěřitelně silné pocity. Občas si stačí pouze vzpomenout na slavnou historii starověkého Říma a najednou máte pocit, že v každému chrámu, v každé menší uličce, ještě čeká některý z Římských bohů a jen Vy ho tam můžete najít, jen Vy ho tam můžete vidět. A pokud to nevnímáte a takhle necítite, tak to pravé souznění s historií poznáte při prvním doušku vína. Právě proto jsem chtěla kousek Itálie přenést do Prahy. Snad se mi to povedlo.

Chtěla jste přenést kousek Itálie, nebo konkrétně kousek Říma.

Měl to být kousek Itálie. V Římě jsem totiž nikdy nebyla. Ale určitě se chystám, nemůžu přeci tvrdit, že mám ráda Itálii a přitom neznat Řím.

Lucie si zrovna četla své vysvětlení toho, proč právě Itálie se stala jejím vzorem pro kavárnu, když někdo zazvonil u dveří. Překvapeně se podívala na malý budík, který měla v obýváku na poličce. Bylo půl jedenácté večer. Usrkla si svého čaje a šla ke dveřím. Pootevřela dveře a úzkou skulinkou nahlédla do chodby. V chodbě stál Zdeněk.

"Ahoj, můžu dál?" zeptal se.

Lucie přikvývla: "Dáš si čaj? Je z Ameriky."

KONEC

Líbil se Vám román o Lucii a Zdeňkovi? Ať už ano, či nikoliv, budu rád za Vaše komentáře a připomínky, které zašlete na email muzudal@post.cz.

A pokud jste se snad u jeho čtení bavili tak, že by jste byli ochotni zkusit i něco dalšího z mé tvorby, věřte, že mi také vyšla má první kniha - Láska, sex a lajky.

Ještě jednom moc děkuji za přízeň, za návštěvy tohoto blogu a budu moc rád, pokud si najdete čas na zakoupení a přečtení mého dalšího románu ;).

https://www.booktook.cz/p/laska-sex-a-lajky/