Varování - následující text obsahuje násilí a vulgární výrazy!

Upozornění - nové kapitoly budou přidávány vždy v úterý.

Prolog

"Z temnoty a strachu povstane, aby nastolil nový řád.

Bratr bude stát proti bratru,

otec proti synům,

živí proti mrtvým.

Země se očistí. Přijde nový počátek

a bude záležet jen na těch,

co přežijí,

jakým směrem se lidstvo vydá."

První zaznamenaná předpověď příchodu temného mága.

První oběť

Jakubovy nohy byly těžké jako olovo. Odmítaly pokračovat v běhu. Už to nešlo. Odevzdaně klopýtaly o kořeny a pařezy. Zoufale zakopával, vrávoral a znovu vstával. Měl pocit, že samotná země jej chce stáhnout dolů do své chladné náruče. Oblečení promočené ledovým potem se mu lepilo na tělo, větve ho švihaly do obličeje jako malé bičíky královny noci. Levou rukou se snažil chránit oči, v pravé svíral sekeru. Odmítal ji pustit. Pracovní nástroj vnímal jako poslední šanci na přežití.

"Nesmím zpomalit," říkal si. Přál si utíkat ve stejném tempu, jako na začátku, jenže síly začínaly docházet. Ztěžka dýchal, píchalo ho v boku. Nohy kmitaly ve stále pomalejší frekvenci. Rád by zaklel, ale na slova už nevycházela kapacita plic. Hrdlo měl stažené strachem.

"Jak se to mohlo přihodit?" ptal se sám sebe. Chtěl jen jít do královského revíru po tmě, nakrást nějaké dřevo na zimu, která za pár měsíců přijde, jenže vše se pokazilo.

"Vždyť pytlačí každý. Lidé se navzájem obírají od doby, co vymysleli soukromé vlastnictví. Proč zrovna já bych měl být výjimka," ujišťoval se o svém rozhodnutí ještě před pár hodinami. Jakožto dřevorubec dobře věděl, jak držet sekyru a kam uhodit, aby se větev či strom co nejrychleji podvolily jeho vůli. "Proč bych svých dovedností neměl využít?" Byl si jistý, že půjde o hladkou práci. Chtěl, aby les i jeho okolí zahalila černá deka noci, než do něj vstoupí, a proto se ještě zastavil v hostinci na okraji Ostanu. Zamýšlel zkrátit si čekání, možná si pálenkou dodat odvahu. Bohužel tohle zdánlivě bezvýznamné rozhodnutí se zařadilo do kategorie osudných.

"Neměl jsem přijmout pozvání ke stolu, k tomu divnému cizinci v černém kabátě," uvědomoval si.

***

V hospodě toho večera bylo plno, jen u zvláštního podivína zely prázdné židle. Jakub k němu přisedl. Nekomentoval nezvykle sinalou pleť muže, mastné černé vlasy, ani velké, tmavé oči. Nechal si objednat pivo a dal se s cizincem do řeči. Neznámý se představil jako Julius. Byl cestovatel a žil z milodarů, nebo z peněz, které dostal za občasnou výpomoc tam, kde zrovna bylo potřeba. Prošel už nejedním městem, nejednou zemí. Hezky vyprávěl o vzdálených místech, lidech, zvycích, vůních a chutích. Mluvil poutavě a sečtěle jako by byl přinejmenším potulný učitel, který prochází kraji, zastavuje se na vesnicích a pomáhá šířit osvětu a vzdělání. Drvoštěp jej poslouchal a byl pohlcen historkami ze království, o kterých nikdy dříve neslyšel. Překvapilo ho, kolik toho mladík, kterému od pohledu nebylo ještě ani třicet let, zcestoval a viděl. Zeptal se, jak toho mohl tolik stihnout. Cizinec se zasmál a odvětil, že vzhled občas klame a jeho věk je vyšší, než se zdá. Pak poručil rundu pálenky. Dřevorubec pil, jeho nový kamarád platil a objednával. Čím byl lesní dělník opilejší, tím více byl sdílný. Svěřoval se s nejniternějšími životními zážitky, s trablemi se ženami, se špatně placenou prací, nadával na sousedy, kupce, faráře, strážníky.

Převyprávěl půlku svého života, a nakonec se svěřil i s úmyslem jít krást dřevo z královského.

Hostitel se podíval ven: "Teď?"

"Pytlačit musíš zásadně v noci. Je totiž menší šance, že tě chytnou. Co za blázna by chodilo na dřevo krále Blahoslava za bílého dne?"

"To je asi pravda," pokrčil muž rameny, objednal ještě jednu rundu a navrhl svému novému příteli, že mu pomůže. "Blíží se konec jednoho dne a zrod nového. Větší tma už nebude. Pokud chceš jít, tak je nejvyšší čas. Rád se přidám."

Nic za svou pomoc nechtěl, což drvoštěpa potěšilo. Nevěděl, zda podivný společník již někdy porážel strom, ale silně o tom pochyboval. Vždyť to byl chlap šlachovité postavy bez pořádných svalů a mozolů na rukou. Dotyčný vypadal, že fyzické práce moc nezastane, minimálně ale mohl pomoci lup odtáhnout do chalupy. Kde by Jakub sehnal nádeníka, a ještě navíc zadarmo? Co zadarmo – vždyť jeho nový kamarád platil útratu, takže na tom dokonce vydělal. Příliš hloupá se zpětně zdála věta: "Takhle skvělého člověka jsem ještě nepoznal. Vypadáš jako podivín, avšak máš krásné srdce… Pojďme!"

Dřevorubec nemohl tušit, že jen co zajdou hlouběji mezi borovice, smrky a modříny, Julius po něm skočí. Do poslední chvíle si neuvědomoval nebezpečí, které na něj číhá, které s sebou do houští pozval. Všechny příšery, o kterých jako dítě slyšel, považoval pouze za výmysly starých klevetivých ženských. Nikdy by ho nenapadlo věřit v jejich existenci. Nikdy! Až dodnes!

Mezi větvovím se jen těžce prodíralo. Světlo bledého měsíce a sem tam blikající hvězdy viditelnost nezlepšovaly. Postupovali pomalu, aby nezakopli, aby se nezamotali do keřů a větví jehličnanů. Kromě jejich kroků a občasného zapraskání nebylo slyšet nic.

Když byli několik desítek minut chůze od hlavního města, v nejhlubší tmě se cizinec vrhl na zloděje klestí. Skočil po něm zezadu a chtěl ho povalit na zem. Alkoholem silně podroušený Jakub byl v šoku, přesto jakýmsi záhadným způsobem se mu povedlo přikrčit a agresora přehodit přes sebe. Útočník v černém kabátě přeletěl přes zamýšlenou oběť a tiše dopadl do mechového porostu. Když se pytlák narovnal, Juliuse neviděl. Nezahlédl nic, co by dávalo znát, že byl právě napaden. Všude byl zlověstný klid, dokonce i vítr přestal vát. Nebyly slyšet kroky, nebyl vidět pohyb. Kolem jen tiše stály stromy obklíčené temnotou.

Lesní dělník na nic nečekal a dal se na útěk. Jeho alkoholem omámený mozek se mu snažil vsugerovat myšlenku, že se možná jen zbláznil a celý výjev se mu zdál. Strach, roznášený tepající krví do celého těla, byl ale jako chladná ruka, jež mu tiskla srdce a dodávala jistotu, že ten děsivý okamžik se skutečně odehrál. Někdo po něm skočil a chtěl… Co vlastně chtěl?

***

Jakub doklopýtal na mýtinu. Nebyl si jistý, zda byl dobrý nápad vyběhnout z úkrytu statných dřevin, ale neměl čas o tom přemýšlet. Chladný noční vzduch ho bodal do plic, nohy i mozek vypovídaly službu. Kdesi nad ním se ozval zvláštní zvuk. Svist, jako když pták rychle protne oblohu. Zloděj zvedl oči ke hvězdám a strnul v nevyslovitelné hrůze. Pod ledovým světlem měsíce zakroužil stín o velikosti člověka… Co o velikosti – on to byl člověk… Nebo člověk… Jakub tušil, že lidé neumí létat, a proto postava, která před něj přistávala, byla běžným smrtelníkům jen něčím velmi podobným. Dozajista však byla mnohem nebezpečnější než všichni chlapi, které za svůj život poznal.

Julius se snesl z oblohy. Hladce a neslyšně dopadl na nohy jen pár metrů před pytlákem, který již nebyl schopen dalšího běhu. Zhroucený a vyděšený sevřel topůrko zbraně, až mu zbělaly klouby. "Teď, nebo nikdy!" znělo mu v hlavě. V uších slyšel šum vlastní krve.

Netvor naklonil hlavu mírně na stranu a zašeptal děsuplným hlasem: "Miluji životadárnou manu vás ochmelků. Jsem po ní vždy tak krásně omámen. Udělal jsem si na ni závislost stejnou jako vy ubožáci máte na alkoholu. Tomu se říká paradox, příteli. Celou noc sis stěžoval, jak tě všechny tvoje ženský hubovaly a jak ti do zblbnutí opakovaly, že tě chlast přivede jednou do hrobu… Podívej… Měly pravdu. Sice jinak, než si představovaly, ale měly. Dnes poznáš všeobjímající klid, který je na konci, a to jen proto, že ses opil u špatného stolu."

Jakub neodpovídal. Rozkročil se, nohy pevně zabořil do vlahé půdy a sevřel sekyru oběma rukama. Byl připraven se bránit, rvát se a bojovat o život. Útočník se na něj vrhnul. Rozběhl se, odrazil a… Letěl. Dělník už nic nechápal. Jeho mozek vypověděl poslušnost, tělo však stále cítilo potřebu se bránit. Vypadalo to, že jeho horní končetiny mají vlastní rozum, když vší silou ťaly proti rychle se přibližujícímu monstru. Snaha to byla zoufale naivní. Přesně tohle agresor očekával. Zachytil se dlaní, jež pevně svíraly dřevěné topůrko. Ač netvor působil dojmem šlachovitého chasníka, sílu měl neskutečnou. Povalil dřevorubce na zem a zalehl jej. Ruce, které směšně odmítaly pustit pracovní nástroj, přikoval pevným stiskem do chladné hlíny.

Marně sebou zoufalý smrtelník házel a snažil se vymanit ze sevření. Dostat se zpátky na nohy nedokázal. Upírova ústa si velmi rychle našla krční tepnu. Tesáky projely kůží, neholené strniště jim nikterak nebránilo. Oběť jen slabě vykřikla a pak pomalu přestala vzdorovat, zmítat sebou a jakkoliv se bránit. Ruce povolily sevření, nástroj s klínovitou čepelí z nich vypadl, zatímco se měsíc mlčky shlížel v jeho ostří.

Dřevorubec definitivně ztrácel život.

Ráno

Rozbřesk přišel brzy, jak v tomto ročním období bývalo zvykem. Léto se sice pomalu chystalo předat vládu, ještě se ale stále nevzdalo včasných východů slunce a pozdních západů. Stařičký kohout na zahradě nabral vzduch do plic a poprvé toho dne zakokrhal: "Kykyryký!"

Jan se převrátil v posteli. "Že ti to stojí za to," zamumlal. "V tvém věku takhle řvát."

Zvíře, jako kdyby ho slyšelo, odpovědělo dalším: "Kykyryký!"

Palič k vlastní nelibosti otevřel oči. Nechtělo se mu z vyhřátých peřin, ale věděl, že je nejvyšší čas. Vstávat se slepicemi tady na vesnici nebyla jen otřepaná fráze, ale nezbytná nutnost, aby člověk stihl všechny denní úkony a mohl pak po práci poklábosit se sousedy v hospodě, což byla Janova oblíbená kratochvíle. Dozvěděl se tam totiž vždy ty nejdůležitější informace. Pokaždé s návštěvníky šenku důsledně probrali – kdo, co, kdy a s kým. Zjistil, koho trápí manželka, koho děti, kdo si koho bere, kdo koho vyhnal z domu a také, co se děje v okolí a co si má myslet o místní šlechtě, o králi Blahoslavovi a občas i o vzdálených zemích, jejichž jména zněla divně a nezapamatovatelně.

Pomalu se posadil na posteli. Protáhl se a mohutně zívnul. Ústa si nezakrýval. Proč taky? Vždyť byl u sebe doma.

Jeho pohled ulpěl na nové prasklině ve střeše. Uvědomoval si, že ji bude muset opravit. Už dlouho to věděl, ale nechtělo se mu do toho. "Příští týden! Příští týden už opravdu začnu," ujistil sám sebe. Než se stihl pochválit za to, jak hezky odložil nepříjemnou povinnost, došlo mu, že cítí vůni cibule. Hlavu stočil mírně doprava, čímž se mu do zorného pole dostala jeho dcera.

"Dobré ráno," usmála se Jana. Stála u plotny, na které dělala vajíčka. Chaloupka měla jen jednu místnost, pokud se nepočítal sklep s nelegální palírnou a půda plná různého harampádí. Sdílená světnice sloužila jako ložnice, dětský pokoj, jídelna, kuchyně a sem tam se měnila i v koupelnu, dílnu a další místnosti dle potřeby.

"Ty už jsi vzhůru?" podivil se Jan a bosými nohami pleskl o podlahu.

"Ano."

"A ty už jsi byla u slepic?"

"Ano."

"A posbírala jsi vejce?"

"Ano."

"Já už vím," plácl se palič do čela. "Ono vlastně začíná všechno to divadlo kolem svatby kněžny Milady, že? Ty se chceš jít podívat na hrabátka, baroňátka a princátka, co sem mají slavnostně přijet… A co hůř, ty chceš jít zítra na tu pitomou tancovačku… Proto se tak snažíš. Jindy abych tě tahal z postele párem volů a dnes si vzhůru dřív než já."

"Ne, to není tak, že bych tam chtěla jít," oponovala mu dcera s úsměvem. "To je tak, že tam půjdu!"

"Hmmm. Máš pravdu. Už jsi příliš stará na to, aby ses mě ptala na svolení. Měla by ses na něj ptát svého manžela."

"Tati, nezačínej zase prosím."

"No jo, no jo. Ale víš, co si o podobných akcích myslím."

"Vím."

"A hlavně – víš co."

"Ano," přikývla dívka. "Žádné družení se s chlapci. Nebudu se nevhodně chovat, s nikým se líbat, natož – nedej Bože – abych se s někým schovala do lesíku."

"Tak za prvé – mladá dámo – neber Boží jméno nadarmo," zvýšil Jan hlas a zatvářil se přísně. "Samozřejmě, že se nebudeš k nikomu tulit, protože tyhle věci si necháš až pro toho, koho ti vyberu! Ale to není to hlavní! Hlavní je…"

"Abych se nepředváděla a všechno to zlé nechala ukryté hluboko ve mně. Já vím. Poslouchám to už skoro dvacet let," doplnila dcera.

"Tak si to hlavně jednou provždy zapamatuj!" ukončil palič debatu. Pomalu se postavil, a aniž by věděl proč, ucítil, jak mu po zádech přejel mráz. Nepřítomně se ošil, jako kdyby snad tušil, že zítřkem se všechno změní, že jeho svět už nikdy nebude stejný jako býval.