Varování - následující text obsahuje násilí a vulgární výrazy!

Upozornění - nové kapitoly budou přidávány vždy v úterý.

Prolog

"Z temnoty a strachu povstane, aby nastolil nový řád.

Bratr bude stát proti bratru,

otec proti synům,

živí proti mrtvým.

Země se očistí. Přijde nový počátek

a bude záležet jen na těch,

co přežijí,

jakým směrem se lidstvo vydá."

První zaznamenaná předpověď příchodu temného mága.

První oběť

Jakubovy nohy byly těžké jako olovo. Odmítaly pokračovat v běhu. Už to nešlo. Odevzdaně klopýtaly o kořeny a pařezy. Zoufale zakopával, vrávoral a znovu vstával. Měl pocit, že samotná země jej chce stáhnout dolů do své chladné náruče. Oblečení promočené ledovým potem se mu lepilo na tělo, větve ho švihaly do obličeje jako malé bičíky královny noci. Levou rukou se snažil chránit oči, v pravé svíral sekeru. Odmítal ji pustit. Pracovní nástroj vnímal jako poslední šanci na přežití.

"Nesmím zpomalit," říkal si. Přál si utíkat ve stejném tempu, jako na začátku, jenže síly začínaly docházet. Ztěžka dýchal, píchalo ho v boku. Nohy kmitaly ve stále pomalejší frekvenci. Rád by zaklel, ale na slova už nevycházela kapacita plic. Hrdlo měl stažené strachem.

"Jak se to mohlo přihodit?" ptal se sám sebe. Chtěl jen jít do královského revíru po tmě, nakrást nějaké dřevo na zimu, která za pár měsíců přijde, jenže vše se pokazilo.

"Vždyť pytlačí každý. Lidé se navzájem obírají od doby, co vymysleli soukromé vlastnictví. Proč zrovna já bych měl být výjimka," ujišťoval se o svém rozhodnutí ještě před pár hodinami. Jakožto dřevorubec dobře věděl, jak držet sekyru a kam uhodit, aby se větev či strom co nejrychleji podvolily jeho vůli. "Proč bych svých dovedností neměl využít?" Byl si jistý, že půjde o hladkou práci. Chtěl, aby les i jeho okolí zahalila černá deka noci, než do něj vstoupí, a proto se ještě zastavil v hostinci na okraji Ostanu. Zamýšlel zkrátit si čekání, možná si pálenkou dodat odvahu. Bohužel tohle zdánlivě bezvýznamné rozhodnutí se zařadilo do kategorie osudných.

"Neměl jsem přijmout pozvání ke stolu, k tomu divnému cizinci v černém kabátě," uvědomoval si.

***

V hospodě toho večera bylo plno, jen u zvláštního podivína zely prázdné židle. Jakub k němu přisedl. Nekomentoval nezvykle sinalou pleť muže, mastné černé vlasy, ani velké, tmavé oči. Nechal si objednat pivo a dal se s cizincem do řeči. Neznámý se představil jako Julius. Byl cestovatel a žil z milodarů, nebo z peněz, které dostal za občasnou výpomoc tam, kde zrovna bylo potřeba. Prošel už nejedním městem, nejednou zemí. Hezky vyprávěl o vzdálených místech, lidech, zvycích, vůních a chutích. Mluvil poutavě a sečtěle jako by byl přinejmenším potulný učitel, který prochází kraji, zastavuje se na vesnicích a pomáhá šířit osvětu a vzdělání. Drvoštěp jej poslouchal a byl pohlcen historkami ze království, o kterých nikdy dříve neslyšel. Překvapilo ho, kolik toho mladík, kterému od pohledu nebylo ještě ani třicet let, zcestoval a viděl. Zeptal se, jak toho mohl tolik stihnout. Cizinec se zasmál a odvětil, že vzhled občas klame a jeho věk je vyšší, než se zdá. Pak poručil rundu pálenky. Dřevorubec pil, jeho nový kamarád platil a objednával. Čím byl lesní dělník opilejší, tím více byl sdílný. Svěřoval se s nejniternějšími životními zážitky, s trablemi se ženami, se špatně placenou prací, nadával na sousedy, kupce, faráře, strážníky.

Převyprávěl půlku svého života, a nakonec se svěřil i s úmyslem jít krást dřevo z královského.

Hostitel se podíval ven: "Teď?"

"Pytlačit musíš zásadně v noci. Je totiž menší šance, že tě chytnou. Co za blázna by chodilo na dřevo krále Blahoslava za bílého dne?"

"To je asi pravda," pokrčil muž rameny, objednal ještě jednu rundu a navrhl svému novému příteli, že mu pomůže. "Blíží se konec jednoho dne a zrod nového. Větší tma už nebude. Pokud chceš jít, tak je nejvyšší čas. Rád se přidám."

Nic za svou pomoc nechtěl, což drvoštěpa potěšilo. Nevěděl, zda podivný společník již někdy porážel strom, ale silně o tom pochyboval. Vždyť to byl chlap šlachovité postavy bez pořádných svalů a mozolů na rukou. Dotyčný vypadal, že fyzické práce moc nezastane, minimálně ale mohl pomoci lup odtáhnout do chalupy. Kde by Jakub sehnal nádeníka, a ještě navíc zadarmo? Co zadarmo – vždyť jeho nový kamarád platil útratu, takže na tom dokonce vydělal. Příliš hloupá se zpětně zdála věta: "Takhle skvělého člověka jsem ještě nepoznal. Vypadáš jako podivín, avšak máš krásné srdce… Pojďme!"

Dřevorubec nemohl tušit, že jen co zajdou hlouběji mezi borovice, smrky a modříny, Julius po něm skočí. Do poslední chvíle si neuvědomoval nebezpečí, které na něj číhá, které s sebou do houští pozval. Všechny příšery, o kterých jako dítě slyšel, považoval pouze za výmysly starých klevetivých ženských. Nikdy by ho nenapadlo věřit v jejich existenci. Nikdy! Až dodnes!

Mezi větvovím se jen těžce prodíralo. Světlo bledého měsíce a sem tam blikající hvězdy viditelnost nezlepšovaly. Postupovali pomalu, aby nezakopli, aby se nezamotali do keřů a větví jehličnanů. Kromě jejich kroků a občasného zapraskání nebylo slyšet nic.

Když byli několik desítek minut chůze od hlavního města, v nejhlubší tmě se cizinec vrhl na zloděje klestí. Skočil po něm zezadu a chtěl ho povalit na zem. Alkoholem silně podroušený Jakub byl v šoku, přesto jakýmsi záhadným způsobem se mu povedlo přikrčit a agresora přehodit přes sebe. Útočník v černém kabátě přeletěl přes zamýšlenou oběť a tiše dopadl do mechového porostu. Když se pytlák narovnal, Juliuse neviděl. Nezahlédl nic, co by dávalo znát, že byl právě napaden. Všude byl zlověstný klid, dokonce i vítr přestal vát. Nebyly slyšet kroky, nebyl vidět pohyb. Kolem jen tiše stály stromy obklíčené temnotou.

Lesní dělník na nic nečekal a dal se na útěk. Jeho alkoholem omámený mozek se mu snažil vsugerovat myšlenku, že se možná jen zbláznil a celý výjev se mu zdál. Strach, roznášený tepající krví do celého těla, byl ale jako chladná ruka, jež mu tiskla srdce a dodávala jistotu, že ten děsivý okamžik se skutečně odehrál. Někdo po něm skočil a chtěl… Co vlastně chtěl?

***

Jakub doklopýtal na mýtinu. Nebyl si jistý, zda byl dobrý nápad vyběhnout z úkrytu statných dřevin, ale neměl čas o tom přemýšlet. Chladný noční vzduch ho bodal do plic, nohy i mozek vypovídaly službu. Kdesi nad ním se ozval zvláštní zvuk. Svist, jako když pták rychle protne oblohu. Zloděj zvedl oči ke hvězdám a strnul v nevyslovitelné hrůze. Pod ledovým světlem měsíce zakroužil stín o velikosti člověka… Co o velikosti – on to byl člověk… Nebo člověk… Jakub tušil, že lidé neumí létat, a proto postava, která před něj přistávala, byla běžným smrtelníkům jen něčím velmi podobným. Dozajista však byla mnohem nebezpečnější než všichni chlapi, které za svůj život poznal.

Julius se snesl z oblohy. Hladce a neslyšně dopadl na nohy jen pár metrů před pytlákem, který již nebyl schopen dalšího běhu. Zhroucený a vyděšený sevřel topůrko zbraně, až mu zbělaly klouby. "Teď, nebo nikdy!" znělo mu v hlavě. V uších slyšel šum vlastní krve.

Netvor naklonil hlavu mírně na stranu a zašeptal děsuplným hlasem: "Miluji životadárnou manu vás ochmelků. Jsem po ní vždy tak krásně omámen. Udělal jsem si na ni závislost stejnou jako vy ubožáci máte na alkoholu. Tomu se říká paradox, příteli. Celou noc sis stěžoval, jak tě všechny tvoje ženský hubovaly a jak ti do zblbnutí opakovaly, že tě chlast přivede jednou do hrobu… Podívej… Měly pravdu. Sice jinak, než si představovaly, ale měly. Dnes poznáš všeobjímající klid, který je na konci, a to jen proto, že ses opil u špatného stolu."

Jakub neodpovídal. Rozkročil se, nohy pevně zabořil do vlahé půdy a sevřel sekyru oběma rukama. Byl připraven se bránit, rvát se a bojovat o život. Útočník se na něj vrhnul. Rozběhl se, odrazil a… Letěl. Dělník už nic nechápal. Jeho mozek vypověděl poslušnost, tělo však stále cítilo potřebu se bránit. Vypadalo to, že jeho horní končetiny mají vlastní rozum, když vší silou ťaly proti rychle se přibližujícímu monstru. Snaha to byla zoufale naivní. Přesně tohle agresor očekával. Zachytil se dlaní, jež pevně svíraly dřevěné topůrko. Ač netvor působil dojmem šlachovitého chasníka, sílu měl neskutečnou. Povalil dřevorubce na zem a zalehl jej. Ruce, které směšně odmítaly pustit pracovní nástroj, přikoval pevným stiskem do chladné hlíny.

Marně sebou zoufalý smrtelník házel a snažil se vymanit ze sevření. Dostat se zpátky na nohy nedokázal. Upírova ústa si velmi rychle našla krční tepnu. Tesáky projely kůží, neholené strniště jim nikterak nebránilo. Oběť jen slabě vykřikla a pak pomalu přestala vzdorovat, zmítat sebou a jakkoliv se bránit. Ruce povolily sevření, nástroj s klínovitou čepelí z nich vypadl, zatímco se měsíc mlčky shlížel v jeho ostří.

Dřevorubec definitivně ztrácel život.

Ráno

Rozbřesk přišel brzy, jak v tomto ročním období bývalo zvykem. Léto se sice pomalu chystalo předat vládu, ještě se ale stále nevzdalo včasných východů slunce a pozdních západů. Stařičký kohout na zahradě nabral vzduch do plic a poprvé toho dne zakokrhal: "Kykyryký!"

Jan se převrátil v posteli. "Že ti to stojí za to," zamumlal. "V tvém věku takhle řvát."

Zvíře, jako kdyby ho slyšelo, odpovědělo dalším: "Kykyryký!"

Palič k vlastní nelibosti otevřel oči. Nechtělo se mu z vyhřátých peřin, ale věděl, že je nejvyšší čas. Vstávat se slepicemi tady na vesnici nebyla jen otřepaná fráze, ale nezbytná nutnost, aby člověk stihl všechny denní úkony a mohl pak po práci poklábosit se sousedy v hospodě, což byla Janova oblíbená kratochvíle. Dozvěděl se tam totiž vždy ty nejdůležitější informace. Pokaždé s návštěvníky šenku důsledně probrali – kdo, co, kdy a s kým. Zjistil, koho trápí manželka, koho děti, kdo si koho bere, kdo koho vyhnal z domu a také, co se děje v okolí a co si má myslet o místní šlechtě, o králi Blahoslavovi a občas i o vzdálených zemích, jejichž jména zněla divně a nezapamatovatelně.

Pomalu se posadil na posteli. Protáhl se a mohutně zívnul. Ústa si nezakrýval. Proč taky? Vždyť byl u sebe doma.

Jeho pohled ulpěl na nové prasklině ve střeše. Uvědomoval si, že ji bude muset opravit. Už dlouho to věděl, ale nechtělo se mu do toho. "Příští týden! Příští týden už opravdu začnu," ujistil sám sebe. Než se stihl pochválit za to, jak hezky odložil nepříjemnou povinnost, došlo mu, že cítí vůni cibule. Hlavu stočil mírně doprava, čímž se mu do zorného pole dostala jeho dcera.

"Dobré ráno," usmála se Jana. Stála u plotny, na které dělala vajíčka. Chaloupka měla jen jednu místnost, pokud se nepočítal sklep s nelegální palírnou a půda plná různého harampádí. Sdílená světnice sloužila jako ložnice, dětský pokoj, jídelna, kuchyně a sem tam se měnila i v koupelnu, dílnu a další místnosti dle potřeby.

"Ty už jsi vzhůru?" podivil se Jan a bosými nohami pleskl o podlahu.

"Ano."

"A ty už jsi byla u slepic?"

"Ano."

"A posbírala jsi vejce?"

"Ano."

"Já už vím," plácl se palič do čela. "Ono vlastně začíná všechno to divadlo kolem svatby kněžny Milady, že? Ty se chceš jít podívat na hrabátka, baroňátka a princátka, co sem mají slavnostně přijet… A co hůř, ty chceš jít zítra na tu pitomou tancovačku… Proto se tak snažíš. Jindy abych tě tahal z postele párem volů a dnes si vzhůru dřív než já."

"Ne, to není tak, že bych tam chtěla jít," oponovala mu dcera s úsměvem. "To je tak, že tam půjdu!"

"Hmmm. Máš pravdu. Už jsi příliš stará na to, aby ses mě ptala na svolení. Měla by ses na něj ptát svého manžela."

"Tati, nezačínej zase prosím."

"No jo, no jo. Ale víš, co si o podobných akcích myslím."

"Vím."

"A hlavně – víš co."

"Ano," přikývla dívka. "Žádné družení se s chlapci. Nebudu se nevhodně chovat, s nikým se líbat, natož – nedej Bože – abych se s někým schovala do lesíku."

"Tak za prvé – mladá dámo – neber Boží jméno nadarmo," zvýšil Jan hlas a zatvářil se přísně. "Samozřejmě, že se nebudeš k nikomu tulit, protože tyhle věci si necháš až pro toho, koho ti vyberu! Ale to není to hlavní! Hlavní je…"

"Abych se nepředváděla a všechno to zlé nechala ukryté hluboko ve mně. Já vím. Poslouchám to už skoro dvacet let," doplnila dcera.

"Tak si to hlavně jednou provždy zapamatuj!" ukončil palič debatu. Pomalu se postavil, a aniž by věděl proč, ucítil, jak mu po zádech přejel mráz. Nepřítomně se ošil, jako kdyby snad tušil, že zítřkem se všechno změní, že jeho svět už nikdy nebude stejný jako býval.

Příjezd Barona

Kočár nechal za sebou prašnou stezku, najel na kočičí hlavy a začal rytmicky kodrcat. Vůz i jeho doprovod – dvacet královských vojáků – zpomalili. Uvnitř fiakru seděl baron Štěpán. Kousal si nehty a znuděně sledoval domečky, které se začaly objevovat podél cesty. Jednalo se převážně o malé, dřevěné stavby s neupravenými předzahrádkami. Z některých obydlí vybíhaly děti a nadšeně mávaly povozu s královským emblémem. Jejich výskání a radost aristokrat neopětoval. Jestli něčím pohrdal, byla to chudoba a v téhle zapadlé díře ji cítil na každém kroku. Kromě ucházející silnice zde nebylo nic. Kolem cesty polehávali potulní psi, válelo se smetí, pracovní nářadí a další harampádí.

Slunce se začínalo klonit k západu, jako starý unavený pán ulehající ke spánku. Zaneřáděná komunikace i okolí chaloupek se nořily do krvavého nádechu umírajícího dne. Baron zaklonil hlavu a povzdechl si. Měl dojem, že smrad tlejících odpadků z ulice pronikl i do jeho kočáru. Cítil rybinu, výkaly, rozkládající se potraviny a vůbec vše, co mu dokázalo evokovat pojem – nouze. Nakonec byl vlastně rád, že se zdrželi, když vozka špatně odbočil. Díky hloupé chybě vyšel příjezd jeho družiny do místa určení až na večer místo plánovaného dopoledne. Ušetřil si tak spoustu nezábavné povinné konverzace. Věděl, že následující den se společenským povinnostem nevyhne, proto alespoň dnes se před nimi plánoval skrýt a hned po příjezdu se vymluvit na únavu a jít se skrýt do připravené komnaty.

Do téhle Bohem zapomenuté vesničky s pitomým názvem – Velká Lhota – ho osobně poslalo jeho veličenstvo král Blahoslav I. Odmítnout cestu tedy nemohl, ač by to velmi rád udělal. Nechápal, proč místní pán v nuzné krajině postavil zámek, a ještě v něm dobrovolně přebývá, když v nedalekém městě vlastnil hrádek. Nerozuměl tomu, proč se zde musí konat svatba a už vůbec mu nešlo do hlavy, že si někdo bere mladou kněžnu Miladu. Štěpán se sám pro sebe usmál, když si vzpomněl, jak při jejich posledním setkání patnáctiletá šlechtična, která vážila dvakrát tolik, co on sám, zakopla, upadla na stůl, který byl zjevně zfušovaný, a pod její váhou se prolomil. Vzpomínka ho upřímně pobavila, a alespoň na chvíli ho vytrhla z myšlenek na blížící se veselku. Vlastně ani nevěděl, koho si urozená slečna bere. Nezajímal se. Věděl, že jde o domluvený sňatek a že se Miladin táta musel moc snažit, aby pro dceru našel ženicha. Co všechno nastávajícímu manželovi a jeho rodině kníže slíbil, netušil. Rozhodně toho nemohlo být málo. Vždyť o Miladu – zpovykané dítě s tváří posetou akné – by se rytíři dobrovolně v soubojích neutkávali.

Silnice se stočila a kočár s doprovodem vjel mezi nízké hradby, které oddělovaly zámecký park od zbytku obce. Aristokrata překvapilo, jak obrovské zahrady zde jsou. Tento pohled až krutě kontrastoval s realitou chudoby v přilehlé obci. Z povozu byl viditelný dokonale zastřižený zelený pažit, rozkvetlé květiny podél příjezdové cesty, stromy pro slavnostní chvíli vyzdobené balónky i umě vyřezávanými ornamenty a erby pozvaných hostů. K tomu všemu bylo zřejmé, že park je rozlehlý a táhne se až někam k hlubokým lesům v dáli.

Zdi zámku svítily bílou barvou. Nová omítka měla zakrýt jakoukoli nedokonalost, která by mohla dělat ostudu před očima příchozích. "Stačí, že ji bude dělat Milada," pomyslel si vyslanec. Ani ironií nedokázal zastřít překvapení z rozměrů sídla. Šest navzájem propojených budov tvořilo celkový komplex. Jejich postavení a zjevně následně dělané průchody působily mírně chaoticky. Štěpán si nebyl jistý, zda se v minulosti nejednalo o samotné usedlosti, které někdo svázal a vytvořil z nich finální celek, nebo zda šlo o dílo moderně smýšlejícího architekta. Obzvlášť na západě kontinentu bylo velmi populární vytvářet bohatým aristokratům budovy, jejichž rozložení na první pohled nedávalo smysl. Při pohledu z velké výšky však bylo vidět, že tyto hrady a zámky jsou sestaveny do znaků, které mají symbolizovat například štěstí, bohatství, úspěch, lásku, nebo plodnost.

"Do prdele, mně se nikam nechce," ulevil si baron nahlas.

Kdyby zdejší kníže před mnoha lety nestál ve zdánlivě bezvýznamné bitvě vedle krále a nezachránil mu život, panovník by mu nebyl tolik vděčný a nezval by jej na všechny společenské aktivity v hlavním městě, a hlavně… "Hlavně by nevysílal nikoho ze svých blízkých na takhle nedůležitou akci," byl přesvědčený šlechtic. "Pes by po téhle vesnici neštěkl, kdyby se před odzbrojeného krále – tehdy ještě korunního prince – postavil kdokoliv jiný než místní pán." Jenže, nikdo jiný Blahoslava nechránil a Štěpán proto musel zastoupit vladaře při slavnostním obřadě.

Kočár zastavil, kousek od hlavní brány. Podél cesty ze zámkové dlažby, stála početná skupina vesničanů a vítala příchozí hosty. Jeden z vojáků baronova doprovodu seskočil z koně, otevřel dveře vozu a mírně se uklonil. Herold spustil slavnostně: "Královský velvyslanec a první rádce našeho urozeného vladaře – baron Štěpán z Mokrého Města."

Panovníkův zástupce si při vystupování pomyslel, že místo jeho narození mohl obřadník přejít a nic by se nestalo. Nevěřil tomu, že někdo z přítomných vůbec tušil, kde se jeho rodiště nachází.

Vojáci, kteří šlechtice doprovázeli, zůstávali sedět na koních čekajíce za povozem. Několikametrový úsek, kterým musel baron projít, hlídali zdejší zbrojnoši. Rádce se nadechl a vydal se k velkým květinami vyzdobeným vstupním dveřím, ve kterých stáli rodiče nevěsty.

Obyvatelé byli překvapeni, jak hubený a vysoký je jeden z nejdůležitějších mužů v zemi. Asi si jej představovali jinak než jako na první zdání nezajímavého jedince s řídnoucími vlasy a s překvapivě mladicky vypadající a hladce oholenou tváří. Šarlatový plášť s erbem panovníka Lilské říše – zlatý tygr v zeleném poli – však dával znát, že nepřijel jen tak někdo. Někteří vesničané začali tleskat, když kolem Štěpán procházel, jiní mávali stejně, jako děti ve vsi a křičeli: "Sláva! Ať žije král!"

Baron se na ně nedíval. Zvedal se mu žaludek z představy, že by měl pocítit dotyk otrhaných stínů, které se minimálně týden nesetkaly s vodou. Rychlým krokem došel k rodičům nevěsty a pozdravil se s nimi.

"Je nám velkou ctí, že jeho veličenstvo vyslalo svého nejdůležitějšího rádce na svatbu naší Miládky," řekl uznale starý pan kníže. Myslel to upřímně, což Štěpánovi bylo úplně jedno. Nechtěl tu být, takže ani lichotky na něj nezabíraly.

"Doufám, že se vám u nás bude líbit. Nechali jsme připravit nejlepší pokoj na zámku," řekla matka nevěsty a baron si uvědomil, že kdyby si mohl vybrat, zda stráví noc s Miladou, nebo její mámou, neváhal by ani vteřinu a sáhl by po matce. Líbily se mu její zelenomodré oči, ve kterých nebyla šeď a nuda, jakou si zvykl vídat u mnohých poddaných i šlechticů. Oči paní kněžny hořely nespoutaností, kterou by v téhle končině neočekával. Imponoval mu její koketní úsměv, blonďaté vlasy s loknami a ze všeho nejvíce pocítil slabost pro napěchovaný dekolt, který červené večerní šaty příliš neskrývaly. Na malý moment ho prostoupilo vzrušení z představy společné noci, rychle jej ale potlačil. Na zámku nebyl proto, aby ztropil skandál, nýbrž kvůli reprezentaci královského majestátu.

"Děkuji. Stavba již zvenku vypadá úchvatně. Určitě se mi bude líbit i interiér," odpověděl dle etikety. "Budu se ale muset omluvit. Jsem po cestě unavený. Můj kočí – je to starý hlupák – špatně odbočil a málem jsme dojeli až do Brunu. Proto prosím, abyste se neurazili, když si půjdu hned po příjezdu odpočinout."

Kněžna s knížetem vyjádřili lítost, že se vyslanec nezúčastní večerního programu, ale zároveň dali najevo pochopení pro jeho touhu po oddechu. "Kdybyste cokoliv potřeboval, nebojte si říct," usmála se šlechtična. "Jsme schopni splnit téměř všechna vaše přání a očekávání, ač se to nemusí na první pohled zdát možné."

"Dobře… Děkuji," odvětil překvapený baron a následně se s ještě jednou neupřímnou omluvou odporoučel do připraveného pokoje.

Svatba kněžny Milady

Zámek se probudil do čilého ruchu. Jako mávnutím kouzelného proutku, z naprostého ticha noci vše ožilo do shonu a zmatku. Sloužící pracovali na posledních detailech výzdoby, v kuchyni bublala voda a prskal olej, v nejtajnější místnosti sídla tým odborníků se pokoušel vymodelovat z mladé kněžny alespoň stín krásy – vždyť ji čekal velký den. Nastávající manžel ji doposud neviděl jinak než na obrazech, které byly vyvedeny co nejvstřícněji ke šlechtičně i jejímu vzhledu. Lazebníci, kosmetičky, kadeřníci a mnozí další se proto museli postarat o to, aby se snoubenec při prvním pohledu na svou nastávající nevyděsil. Veškeré přípravy probíhaly tak, aby nerušily spící panstvo, které se sjelo na slavnost z okolí i z daleka. Kromě Štěpána dorazil třeba vévoda z Endrávie, východního souseda Lilského království. "Že by mu také zdejší pán zachránil život?" ptal se rádce sám sebe, když pročítal seznam hostů. Jinak si totiž příjezd zahraničního příslušníka modré krve neuměl vysvětlit.

Pro svatební společnost byla připravena bohatá snídaně a po ní prohlídka zámku s jeho honosnými zahradami. Zlatý hřeb programu – kdy si před Bohem a pro jistotu i před svědky své ANO řeknou novomanželé, byl naplánován na pravé poledne. Štěpánovi se nechtělo družit s ostatními, proto po jednom z vojáků střežících jeho komnatu nechal vzkázat, že má cestovní nevolnost a zůstane na pokoji déle, než původně zamýšlel.

Nechal si donést snídani. Do komnaty s ní přišla mladá služka, u níž vyzvěděl, co se děje pod jeho okny. Mohl z nich totiž pozorovat neustálý pohyb v prostorách zahrad. Povozy navážely kamsi za horizont jeho dohledu opracované fošny, kůže na stany, ale také sudy, které bezpochyby obsahovaly pivo, víno a jiný alkohol.

"Milostivý pane," jala se vysvětlovat služebná. "Místní mají velmi rádi knížecí rodinu, a proto chtějí také oslavit dnešní významný den. Zatímco obřad pro panstvo bude probíhat v prostorách zámku, vesničané se mohou jít pobavit do zadní části parku. Bude tam improvizované pódium, na kterém vystoupí umělci z okolí, ale také přijedou kejklíři až z Brunu! Právě teď se připravují stánky s jídlem a pitím. Naplánovaná je velká oslava lásky mladé paní kněžny a jejího manžela."

"Oslava lásky," usmál se baron jízlivě. "Vždyť je to domluvený sňatek. Dnes se uvidí poprvé… Tady se o lásce dá jen stěží hovořit. Vy snad věříte, že se na sebe podívají a zamilují se?"

Šlechticova reakce služebnou znejistěla. Zčervenala, protože nevěděla, jak správně odpovědět. Měla před sebou královského vyslance a bála se, že ji zkouší. "Já… Já nevím, milostpane," přiznala nakonec.

"Jasně, že nevíte… Co vy byste mohla vědět," řekl polohlasem rádce, sledujíc další povoz jedoucí pod jeho okny. "Co by tady v téhle velké… Lhotě… Mohl kdokoliv vědět."

***

Snoubenci si řekli ano a mohla vypuknout velká oslava. Kníže vypadal, že mu spadl kámen ze srdce. Asi se do poslední chvíle bál, aby ženich až uvidí svou nastávající, nevycouval. Ze samé radosti do sebe lil jedno víno za druhým, usmíval se, hýřil vtipy a byl velmi hlučný.

Štěpán se držel stranou společnosti i všeobecné zábavy. V ruce třímal pohár s červeným mokem a prohlížel si místnost, která byla pro veselí určená. Byla nádherně připravena. Závěsy přesně nařasené, obrazy důležitých osobností z rodu obou novomanželů vystaveny na stěnách. Stoly byly umě zdobené a prohýbaly se pod pochutinami vytvořenými z úrody místních zemědělců, z úlovků zdejších rybářů a myslivců, ale také z tvorů a koření, které byly dovezeny z pořádných dálek. Prostor byl střežen několika zdejšími zbrojnoši a částí královských vojáků, co přijeli jako rádcův doprovod. Účast ozbrojených složek samotného vladaře, a hlavně jeho velvyslance, výrazně zvyšovala prestiž sňatku. Kníže by si takto opulentní večírek sám o sobě nemohl dovolit. Štěpán věděl, že si zámecký pán půjčil od samotného veličenstva. Jako svatební dar s sebou totiž dovezl odpuštění tohoto dluhu. Nebyla to pozornost určená novomanželům, ale pro hostitele měla velkou hodnotu.

Králův zástupce upil ze sklenky a vyhlédl z okna. Již se setmělo. V parku hořely louče, jež lemovaly cestu do míst, kde se bavila chudina. "Začínám být opilý… Možná je čas vypařit se do komnaty," pomyslel si. Jeho tok myšlenek přerušila roztržka, která se strhla v sále. Někdo z hostů se začal ke kněžně Miladě chovat až příliš důvěrně a sahal jí na prsa. Jejímu otci se to nelíbilo a jal se dotyčnému ručně vysvětlit, že takhle rozhodně ne. Nevhodně se chovající opovážlivec hned po prvním obdrženém úderu šel do kolen. Rychle k němu přiskočili dva sloužící, aby mu pomohli vstát a na nařízení pána zámku odvedli zhýralce do pokoje. Zvláštní bylo, že na osahávání nevěsty nikterak nereagoval mladý ženich, který seděl na svém místě a zjevně laškoval se sloužící, co Štěpánovi ráno donesla snídani. Baron odložil sklenici na stůl a chystal se zmizet ze sálu, když k němu přistoupila kněžna.

"Víte, že jste si se mnou ještě nezatančil?" koketně se usmála. V jejich očích cítil spalující žár. S jakou chutí by tím ohněm zahořel… Nesměl. Byl vázán společenskými povinnostmi.

"Omlouvám se, ale nejsem dobrý tanečník," pokrčil rameny, zatímco se snažil sám sobě zakázat sledovat její výstřih. Nevěstině matce by odhadoval věk velmi podobný tomu jeho – pětatřicet let – tedy minimálně o dvě desetiletí méně, než kolik musel mít její muž. Byla pohledná, krásně stavěná, z její tváře šel číst klid a dostatečná životní zkušenost. Takové ženy měl rád. Nebavily ho holčičky, které musel nahánět a bát se, že jej budou chtít utáhnout do chomoutu. Líbily se mu ženy s nadhledem nad vztahy, láskou a vším tím, čemu chudina dávala smysl svým zbytečným životům.

"Lžete… Nudíte se. Není to zábava dle vašeho vkusu. Proto se chcete vypařit," odvětila kněžna. Z tónu jejího hlasu nedokázal poznat, zda se jedná o výčitku, nebo jen konstatování.

"Tak to vůbec není."

"Je… Já byla na královském banketu jen dvakrát, ale viděla jsem Vás tam. Tančit umíte. Rád jste středem pozornosti a opíjíte se přízní jeho veličenstva. Na hradě z Vás všichni mají strach a Vy se v tom vyžíváte. Milujete lesk, který má Váš život v pozici prvního rádce. Tady na vesnici… Tady se Vám nelíbí. Není to pro Vás dost nóbl. Beztak se těšíte, až budete moci nasednout do kočáru a zamířit zpátky domů… Chápu Vás a závidím Vám."

"Závidíte?"

"Ano. Můžete žít v hlavním městě, kde se pořád něco děje. V Ostanu k Vám lidé vzhlížejí a přejí si být jako Vy. Máte moc, peníze i slávu. Můj manžel se zakopal tady, protože prý je ve Velké Lhotě spokojený. Já bych chtěla být někdo… Nezůstávat v tomhle chudém regionu, chtěla bych být také na hradě. Jenže to nejde. Od narození jsem prokleta špatným pohlavím. Co sama žena může změnit?"

"Žijeme v osvícené době. Jistě máte stejná práva a podílíte se na vládě jako Váš muž."

Šlechtična se zvonivě zasmála. "Všichni mají plnou hubu keců o toleranci, o pochopení odlišností, o tom, že ženy a muži mají stejné možnosti… Nevěří tomu ani ti, kteří o rovnosti mluví, jak pak tomu mají věřit ti, kteří v tom žijí? Kdo dostal tuhle oblast lénem? Pan kníže! Já ne. Bez něj bych neměla nic. On je pánem zámku, stejně tak jako místních usedlostí a já… Já jsem jen manželka."

"To mi je líto," řekl neupřímně baron.

"Není! Je Vám to jedno. Nezajímají Vás problémy druhých, protože žijete v Ostanu."

"Překvapuje mě, jak moc máte pocit, že mě znáte."

"To víte, i k nám do zapadákova prosáknou různé informace… Třeba i vím, že jste se také jednou málem oženil."

"No vidíte. Tak na tuhle eskapádu jsem už úspěšně zapomněl. Byla to mladistvá nerozvážnost. Koneckonců, lidé se berou jen z mladické nerozvážnosti, nebo z rozumu… Tedy pro peníze, majetek a moc."

"Nevím, zda jste si toho všiml, ale já jsem také vdaná," naklonila matka nevěsty mírně hlavu a ruce si dala v bok. Tvářila se spíše zaujatě než pohoršeně.

"No vidíte… Tak si sama rozhodněte, který z těchto důvodů stál za tím, že jste udělala velký životní krok," odvětil rádce nevzrušeně.

Na malou chvíli mezi nimi zavládlo ticho. Jen na pár vteřin. Pak znovu promluvila místní paní: "Nechápejte mě zle. Já Vám nic nevyčítám… Naopak. Chtěla bych být jako vy. Vlastně si říkám, zda byste se neměl zájem se na chvíli vytratit k Vám do pokoje. Se mnou samozřejmě. Chtěla bych si užít trochu toho městského prostopášnictví."

Vyslanec byl zaskočen její přímočarostí. Neubránil se a očima sklouzl za dekolt, který jej velmi přitahoval. Byl krásný. Ona byla krásná. Jenže přes veškerou touhu, kterou cítil, si uvědomoval, že případný přešlap by mu mohl ublížit v očích vladaře, což nechtěl dopustit.

"Omlouvám se, ale nejde to. Jsem zde pracovně. Přijeďte někdy jindy k nám do hlavního města a třeba..."

"Někdy jindy už nebudu mít chuť," odsekla šlechtična a uraženě se otočila. Na odmítnutí nebyla připravena.

***

Štěpán vyšel ze zámku. Vydal se podél cesty, kterou značily zapálené louče. Tušil, že tímto směrem se odehrává zábava pro chudinu. Byl opilý a naštvaný – na všechno a na všechny. Měl dojem, že hůř poslední dva dny prožít nemohl. Cokoliv by mu bylo milejší než takhle ztrácet čas a k tomu všemu nesmět podlehnout vlastní touze… Touze, které se tak rád oddával.

Rozhodl se svou frustraci vybít. Chtěl najít někoho, komu způsobí fyzickou bolest. Cítil potřebu "potrestat a naučit některého z vesničanů dobrým mravům". Jen tak, pro vlastní potěšení. Potřeboval si ulevit a zchladit žáhu na někom bezejmenném. Alkohol kolující v jeho žilách mu otupil smysly a omezil ostražitost. Byl si jistý, že ho místní neznají a nepoznají, takže se rozhodl porušit své zásady a využít něco ze svých tajných schopností. Jen trošku samozřejmě, ale dostatečně na to, aby to bolelo, aby si tuhle lekci dotyčný ještě dlouho pomatoval.

Kráčel podél stromů, prošel malou letní divadelní scénou. Překvapilo ho, že v takové díře se hraje divadlo. Dnes ale herci na pódiu nekřepčili. Jeviště i kamenná místa k sezení byla liduprázdná, jen v horní řadě se nějaký pár oddával milostnému aktu. Záviděl jim. Rozhodl se je ale nerušit a dopřát mladé dvojici pocity slasti. Ignorovat tiché stenání. Šel dál. Hledal někoho jiného, koho bude vychovávat.

Následoval hořící pochodně. Svedly ho k úzké pěšince podél oplocení. Z jedné strany nízké hradby, z druhé nahusto rostoucí duby a keře. Ušel mezi nimi asi dvě stě metrů, než se znovu rozevřelo stromoví. Vstoupil na okraj rozsáhlého palouku, kterým zahrady končily. Na place, jenž se před ním otevřel, mohlo být několik stovek lidí. Evidentně se za zábavou sešli nejen místní, ale i lidé z celého kraje. Většina přítomných tančila, zpívala, či jinak hlučela. Někteří křičeli, jiní se smáli. Na pódiu parta umělců hrála lidové písně. Alkoholem posílení vesničané se zběsile zmítali v rytmu hudby. Po stranách louky byly stánky s pivem, vínem, medovinou, různými sýry, grilovaným masem, klobásky a kdo ví čím, vším. Mezi prodejními místy se prodíraly skupiny opilých obyvatel. Menší blondýnka postávající u krámku s alkoholem koketně vypískla, když si ji k sobě přitáhl statný mladík a do ruky jí podal kelímek s kořalkou.

Baron tiše stál a pozoroval dění před sebou, když do něj zezadu někdo neopatrně vrazil. Mladík, který si právě řekl o aristokratovu pozornost, vyběhl, nebo se spíše vypotácel z prostoru mezi stromy, kde byl vykonat potřebu. Mohlo mu být tak osmnáct, ale měl již zcela holou hlavu. "Uhni, kurva," zahlaholil podnapilý buran a Štěpán v tu chvíli získal jistotu, že našel přesně toho, koho potřeboval. Za plešounem doběhli asi čtyři podobně staří chlapci, nejspíše jeho přátelé. Těm šlechtic pozornost věnovat nechtěl – pokud nebude potřeba.

"Co jsi řekl?!?" otázal se vyslanec důrazně.

"Ať tady nepřekážíš, ňoumo!"

"Asi nevíš, s kým mluvíš, co?"

Chlapec se otočil a ze vzdálenosti dvou metrů si pořádně muže, který ho káral, prohlédl. Chvíli mlčel a tvářil se nepřístupně, pak udělal tři kroky směrem k aristokratovi. "Ty jsi asi utekl ze zámku a teď si myslíš, že můžeš machrovat, co?" odfrkl si. Když mluvil, byl cítit lacinou samohonkou. "Ale já ti klidně teď a tady rozbiju držku, jako bys byl poslední ubožák od nás… A víš co, kámo? Poteče ti stejná červená krev, jako by tekla komukoliv jinýmu."

Štěpán sevřel ruku v pěst. Dostáhl přesně toho, čeho chtěl. Přišel čas potrestat nevhodně se chovajícího jedince. "Tys mi řekl kámo?" zasyčel.

"Můžu ti říct i hůř, chceš?" hecoval ho mladík.

Ať chtěl baron udělat cokoliv, nestihl to. Zpoza stromoví se vynořilo několik královských vojáků, kteří zpanikařili, když zjistili, že jejich chráněnec odešel bez dozoru, a běželi ho hledat.

Strážci zareagovali okamžitě. Na nic se neptali, pohled na velvyslance a těsně u něj stojícího cizího člověka v nich vyvolal obranářskou reakci. Dva z nich chytli vesničana, každý pod jedno rameno a odtáhli ho o několik kroků dál od svého pána. Zároveň zaskočeného mladíka sevřeli dostatečně pevně, aby mu znemožnili, byť se jen pohnout, o což se však ani nepokoušel. Byl příliš překvapen změnou situace.

"Pane, jste v pořádku?" zeptal se důstojník, který zůstal stát hned vedle barona.

Štěpán přikývl a povzdychl si. Takhle to nechtěl. Měl v plánu potrestat nezvedeného chlapce po svém, ale když už do děje vstoupli ozbrojenci, co se dalo dělat jiného než... Udělal několik kroků k plešounovi, kterého stráže zcela znehybnily a uhodil ho pěstí do břicha. Vesničan hekl a pokusil se schoulit, aby se alespoň trošku mohl vyhnout dalším ranám, které na něj měli dopadnout… Nešlo to! Byl držen příliš pevně. Neměl šanci se krýt. Přicházely další a další údery. Kumpáni mláceného chlapce ustoupili o pár metrů dál a zděšeně pozorovali výjev před sebou. Nikdo z nich si netroufl se kamaráda zastat, nikdo se nechtěl dostat do křížku s ozbrojenci.

"Dost! Nechte ho!" ozval se rázný ženský hlas za Štěpánem. Vyslanec na chvíli přestal tlouct nevychovance a otočil se. V záři loučí uviděl blonďatou dívku minimálně o hlavu a půl nižší, než byl on sám. Že ji před chvílí slyšel výskat u nedalekého stánku s lihovinou si neuvědomoval. Neznámá mohla být ve věku klučiny, kterému právě uštědřoval lekci. Nedokázal přesněji odhadnout její stáří v nedostatečném světle. Dívka udělala několik kroků směrem k němu: "Nechte ho být! Že se nestydíte?"

Strážní zareagovali a postavili se mezi ni a šlechtice. Nikdo ji však nezadržel. Nepřipadala jim nebezpečná. Ani příslušník modré krve se nezalekl. Udělal si cestu mezi bodyguardy a došel k dívce. Za jejími zády plála pochodeň, což ji vrhalo stín do tváře, nemohl si ji proto pořádně prohlédnout.

"Víš, s kým mluvíš?" zeptal se šlechtic nadřazeně.

"Vím, to naprosto přesně," odvětila.

Baron se zasmál: "Aha. Tak mě pouč."

Blondýnka se k němu nahnula a do ucha mu zašeptala: "Mluvím s ubožákem, kterému se nechtělo k nám do Velké Lhoty na pitomou svatbu. Proto se celej den schovával ve svém pokoji jak liška v noře a předstíral nevolnost a únavu. Když už se nemohl déle skrývat, došel si tenhle hrdina na obřad a po něm se solidně ožral. Ze společenských důvodů si nemohl dopřát sex, na který měl chuť a aby si spravil náladu, vyrazil do parku, kde svým tajným způsobem chtěl ztrestat prvního, koho potká. Mluvím s člověkem, co si připadal jako velký frajer a teď je naprosto v šoku z toho, že jedna malá holka, kterou vidí poprvé v životě, se mu dokáže hrabat v hlavě a vědět, co si myslí, co dělal a prožil… Nemám pravdu?"

Šok byl jen slabým vyjádřením toho, co právě prožíval. Byl naprosto ohromen a ochromen tím, jak přesnou zpětnou vazbu dostal. Navíc si uvědomoval, že všechny informace o něm si dívka vytáhla přímo z jeho mysli. Vyslancův ovíněný mozek se snažil zpracovat právě proběhnuvší monolog, ale nezvládl to.

"Nech ho a jdi spát!" nařídila neznámá důrazně, přitom neotevřela rty. Zprávu poslala telepaticky.

Baron nedokázal reagovat. Otočil se na své vojáky. "Pusťte ho!" nařídil rozhodně. Strážci poslechli rozkaz doslova. Mladík dopadl na zem a okamžitě se schoulil do kuličky v očekávání dalšího bití. Vesničanovi kamarádi postávali o kus dál a mlčky sledovali, jaký vývoj bude situace mít. Šlechtic zrak ze zmláceného chudáka zaměřil zpět na místo, kde ještě před chvílí stála drobná holčina, jenže… Nebylo po ní ani vidu, ani slechu. "Kam sakra zmizela?!?" rozhlížel se zmateně kolem sebe. "Tohle nemá smysl. Asi bych měl přestat pít," řekl polohlasem a pak zavelel k návratu na zámek.

Louče plály, kostelní zvon odbíjel půlnoc, měsíc se na malou chvíli schoval za ojedinělý mrak plující oblohou a rádce mířil úzkou stezkou mezi plotem a stromy zpět ke společenské smetánce. Nohy se mu bořily do vlahé půdy a on pociťoval nevyslovitelné zmatení, které mu znemožňovalo racionálně uvažovat. Takhle ponížený se snad ještě nikdy necítil.

Oni

"Pane, můžete tady přespat. Mám ještě volné pokoje," řekla šenkýřka muži u baru a odfoukla pramínek šedivých vlasů, který jí padal do očí. Odhrnout rukou si ho nemohla, proto v ní třímala hliněnou holbu, kterou čistila. "A pokud opravdu musíte jet, vyvarujte se cestě lesem. Vezměte to raději oklikou. Slunce už líže obzor. My se mezi stromoví nevydáváme ani za bílého dne, a jet tam za tmy je nemoudré. Jako byste chtěl projít ohněm a nepopálit se," dodala a pintu položila na poličku za sebou. Kromě běžně používaného nádobí byly na polici vystaveny zdobené talířky a hrnečky s obrázky rostlin, zvířat a různých mystických tvorů – nejčastěji jednookých postav držících v rukou primitivní zbraně. Malby byly vyvedeny v zářivých barvách, ztvárnění však bylo poměrně amatérské. Nejspíše je maloval někdo z místních, nebo možná přímo hospodská či její choť.

Muž, kterému byla slova určená, se zatvářil pochybovačně. Ušklíbl se, ale neodpověděl. Pohledem na pár okamžiků utekl k pravé straně baru, kam přistoupil nový zákazník – dlouhovlasý kudrnatý mladík ve zbroji.

"Hned jsem u Vás," houkla provozovatelka podniku k příchozímu a vrátila se k původní nabídce. "Tak, co? Budete si přát pokoj? Že jste to vy a že tu mám málo hostů – jen dvacet dukátů za noc. Odpočinete si. Dobře se vyspíte, nejsou tu štěnice ani jiná havěť, v okolí je klid a ráno vyrazíte na cestu jako znovuzrozený. Za drobný poplatek se Vám postarám i o koně."

"Je mi líto, ale nejde to."

"Alespoň mi slibte, že se vyhnete lesu."

"Proč?"

Šenkýřka ztišila hlas a naklonila se k hostovi. Ani si nevšimla, jak se mladý rytíř na druhé straně pultu také nahnul, aby slyšel její slova. "Žijí tam Oni," zašeptala.

"Kdo jsou Oni?" uchechtl se muž. Otázka byla spíše řečnická. Myslel si již něco o vystrašených vesničanech žijících ve starých bajkách o hejkalech, zlobrech, žínkách a kdo ví čem ještě. Pověr při svých cestách slyšel přinejmenším desítky a nikdy ho od práce neodradily.

"Nevím… Nedali jsme jim jméno… Jsou jiní, jsou divní a hvozd si přivlastnili. Nesmíme do něj vstupovat, jinak… Jinak se z něj nevrátíme. Ale na druhou stranu, někteří z našich s nimi mluví, pokud je k tomu Oni vyzvou. Starosta a pan farář s nimi mají tajné dohody. Teda alespoň podle toho, co říkají chlapi, když se trošku připijí. Znáte to, nalití mužští ztratí zábrany a začnou mluvit bez obav z toho, že je někdo uslyší. U nás se jinak nesmí říkat, že s nimi lze obchodovat. Obzvláště velebný pán má hrůzu z prozrazení. Kdyby třeba biskup v Ostanu zjistil, co se tu děje a s kým farář kšeftuje… To by bylo pozdvižení."

"Pokud se s nimi dohodne starosta i místní černoprdelník… Pak se budu muset domluvit i já," pokrčil muž rameny. "Se zprávou jsem měl být na hradě včera. Když pojedu přímo, mám šanci, že dorazím za svítání. Pokud bych se měl nadjet, dojel bych nejdříve zítra na večer. Každá hodina zpoždění může být v očích pana Notrinského důvod k trestu," přiznal posel. Nesl pánovi zprávu od vévody Vladivoje. Jak moc důležitou nedokázal odhadnout. Nevěděl, zda si jeho zaměstnavatel píše s vévodou o tajných plánech na ovládnutí světa, nebo si jen navzájem stěžují na cechy a poddané či snad korespondenčně hrají šachy a v listu za pasem nemá víc než – střelec na C3. Nikdy se o obsah doručovaných dopisů nezajímal. Bylo to tak lepší a bezpečnější. Pro něj i jeho okolí.

"Pan hrabě se možná bude zlobit, ale potřebuje Vás. Vždyť moc dobře ví, že rychlejší spojku by nenašel, takže na nějaké naštvání časem zapomene… Ale Oni… Oni neodpouští… Vyhněte se lesu!"

"Nezlobte se, ale na tyhle babský kecy nemám čas. Zaplatím!"

Šenkýřka vzdychla a podívala se smutně na listonoše. Měla ho ráda, aniž by to tušil. Znala ho ještě z doby, kdy pracovala pro Notrinského jako komorná. Aristokrat ji nechal propustit, když se opila z žalu nad nevydařenou láskou. Pod vlivem dobré pálenky a špatné nálady rozbila několik zrcadel, což odnesla ztrátou zaměstnání, srážkou se mzdy, a navíc dostala od kastelána pár facek. Od incidentu uplynulo už patnáct let. Posel byl tehdy ve službách šlechtice nově, ale bylo zřejmé, že bude patřit k nejrychlejším a nejspolehlivějším lidem široko daleko. Proto také hrabě dával mladíkovi postupně těžší a důležitější úkoly, zatímco mnohem zkušenější jezdci se museli smířit s jednoduchými a podřadnými pracemi. Zapálený klučík oddaně plnil všechny mise, a přitom zůstával dobře naladěn. Výčepní si ho pamatovala jako usměvavého chlapce, který neustále vtipkoval, povzbuzoval muže v jejich činnostech, laškoval s ženami bez ohledu na jejich vzhled, či věk, ale zároveň nikdy nepřekročil jisté osobní hranice.

On na kdysi vyhozenou komornou dávno zapomněl. Společnému setkání v Krčmě U Medvěda proto nepřikládal důležitost. Ona ho poznala, ale styděla se přiznat minulost. Možná, kdyby si vzpomněl, nechal by se přemluvit k přenocování a k vyprávění o starých časech, jenže mlčela. Smutku v očích staré dámy nevěnoval pozornost. Někdejší komorná se s ním v duchu loučila, nevěřila, že by se mohl dožít rána. Noční cestu hvozdem považovala za sebevraždu. Ale co měla dělat? Přilepit netrpělivého muže k dřevěné stoličce?

"Tak kolik? Vážně už musím jet."

"Hned to bude. Už počítám útratu," odvětila hospodská zklamaně a na papírku sčítala částky za polévku, vepřové se zelím a dvě piva. "Co si dáte Vy," houkla směrem k čekajícímu tmavovlasému mladíkovi u pultu. Ani při tom nezvedla oči.

"Jen jedno pivo," odpověděl rytíř. "Budu muset také pokračovat v cestě."

"Dobře, vteřinku vydržte."

Posel čekaje na finální částku k úhradě se rozhlédl po lokálu. Překvapilo ho, že nikdo z přítomných hostů nemluvil. Všichni mlčeli a své pohledy upírali k němu, jako by je snad někdo zhypnotizoval. "Už abych byl odsud pryč," pomyslel si. "Tady se snad všichni zbláznili."

***

Tmavá obloha značně komplikovala pohyb. Alespoň že měsíc se blížil k úplňku. Jeho ledové světlo prosvítalo skrz borovicový porost a ukazovalo na vyšlapanou cestu. Nebýt bledé záře nočního krále, nebylo by vidět na krok. Posel oproti původní představě musel zpomalit. Dohlédl sotva na pár metrů a nechtěl riskovat, že navede koně na nějakou překážku, o kterou by si čtyřnohý společník přerazil končetinu. Zdejší cesta byla málo prošlapána, což přejezd neulehčovalo. Místní se evidentně lesu vyhýbali a vstupovali do něj pouze výjimečně. Jezdec se sám pro sebe ušklíbl a zavrtěl hlavou, když mu došlo, jak prostí a pošetilí lidé jsou. Někdo jim nakukal povídačku o strašidlech, které žerou děti i dospělé, a teď měl monopol na dříví, zvířata, houby a další plody. "Beztak starosta s farářem," pomyslel si. Dávalo to logiku. Většina představitelů měst i církví, které za svůj život potkal, myslela převážně na vlastní obohacení. Navíc starosta mohl z "bezpečnostních důvodů" zakázat vstup do háje, a kazatel zase každou neděli své ovečky děsit historkami o zplozencích pekla čekajících v tmavých houštinách. "Geniální způsob, jak zmanipulovat prosťáčky a získat veškerý užitek pro sebe. Nic jim nemůže bránit hospodařit a obohacovat se na strachu ostatních," byl si jistý, že se nemá čeho bát. Tedy kromě mizerné viditelnosti, při které hrozilo zranění. Pokusil se rozhlédnout po okolí, ale dokázal rozeznat jen nejbližší kmeny a keře, které vybíhaly směrem do stezky, jinak nic. Odněkud z dáli zahoukala sova, což byl po delší době zvuk jiný než jen rytmicky dopadající kopyta koně na tvrdou půdu. Půlnočního cestujícího začínaly nepříjemně zábst prsty, v nichž svíral otěže. Bylo překvapivě chladno a on nebyl dostatečně oblečený.

"Když z téhle cesty vyváznu jen s kašlem, budu rád," pomyslel si, zatímco se před ním rozestoupilo stromoví a vyjel u jezera. Po levé straně měl louku, cesta ho však vedla doprava podél rozsáhlé vodní plochy. Pobídl koně k rychlejší jízdě. Na malou chvíli nebyl mezi vysokými kmeny, což mu umožnilo alespoň částečně lepší orientaci v prostoru. Od jezera přicházel větší chlad, než pociťoval doposud v závětří, proto ještě jednou bodl zvíře do slabin, aby se co nejrychleji vrátil do úkrytu jehličnanů.

Koňská kopyta zadupala na cestě lemující jezero. V opověď mu přišla krátká zabublání odkudsi z vody. Jezdec se ohlédl směrem za zvukem. Vypadalo to, že kapři objevili nějaké jídlo a teď doráží na hladinu a stahují si jej k sobě. "I ryby může někdo neomezeně pytlačit, když sem místní nechodí," pomyslel si jezdec a překvapeně sledoval vodní plochu, jak se vzdouvá a probublává na několika místech. Rozvířené oblasti se daly do pohybu a přibližovaly se směrem ke břehu. Kůň pelášil podél vodní plochy, když v tom, přibližně dvě desítky metrů před ním, se bubliny změnily v… Hlavy. Tmavé postavy se vynořovaly a vycházely z vody na břeh! Jezdec znejistěl. Nebyl si jistý, co vidí, ale bolestivě si uvědomoval, že pokud se mu celý výjev nezdá tak… Tak to nevěstí nic dobrého. Zastavil koně. Úlek, který pocítil, mu nedovoloval dále myslet a jakkoliv reagovat. Z vody před ním se vynořily čtyři tvorové, jež zahradily cestu vpřed svými těly. Jezdec jen špatně v noční krajině rozeznával detaily živočichů. Jednalo se o kreatury humanoidního vzezření, za to by dal ruku do ohně, jenže jejich kůže byla od hlavy až k patě pokryta šupinami. Uprostřed obličeje měly jen jedno nezvyklé velké zažloutlé oko a po stranách hlavy místo uší se zvolna rozevírala a znovu zavírala žábra. Na dolních končetinách měli tvorové prsty propojené plovacími blánami, což bylo o něco méně alarmující než fakt, že dva z nich svírali v horních končetinách kopí a druzí dva meče a štíty.

Posel pocítil, jak mu navzdory nočnímu chladu po zádech stékají pramínky ledového potu. To se ho svými chladnými prsty dotkla sama kmotřička Smrt.

"Tohle jsou Oni," uvědomoval si. Ti, o nichž mluvila šenkýřka. Měl ji poslechnout, jenže pozdě bycha honit. Mnoho možností, neměl. Rozhodl se co nejrychleji zmizet. Chtěl obrátit koně a vyrazit zpátky k vesnici, jenže když se ohlédl za záda, zjistil, že za ním stojí další dvě postavy. Jezdec se nadechl a přiškrceným hlasem vyslovil: "Nechci Vám ublížit. Vezu na hrad důležitou zprávu panu Notrinskému. Nechte mě projet… Prosím."

"Nássss zpráva nezajímá. Tohle je náš lessss, tady nemáš co dělat," ozvalo se mu v odpověď. Která z příšer promluvila, netušil.

"Tohle je území pana hraběte!" rozkřikl se posel.

"Mysssslíš? Tak ať tě teď zachrání," propukli v bujaré veselí neznámí tvorové.

"Já… Nechci bojovat," zakňoural muž. Nebyl dobrý ve zbrani, navíc cestoval bez výbavy. Neměl u sebe ani kroužkovou košili, protože chtěl být co nejlehčí a nejrychlejší. Za pasem se mu sice houpal meč, ale zacházet s ním příliš neuměl. Za celých šestnáct let, co pracoval pro hradního pána, se mu jen dvakrát stalo, že ho přepadli lapkové a vždy jim ujel. Jenže teď měl odříznutou cestu vpřed i vzad, hvozd neznal, a navíc toho velmi málo viděl. Mezi stromy by neměl šanci případným pronásledovatelům utéct.

"Ty nechceš bojovat," zasmála se jedna z figur. "Neměl jssssi sssem chodit."

Posel vytáhl meč z pochvy a sevřel jej v pravé dlani, zatímco v levé křečovitě držel uzdu svého koně. Snažil se pravidelně dýchat, aby alespoň trošku zklidnil splašené srdce, které tlouklo jako o závod. Bál se. Tušil, že nemá mnoho šancí, ale odmítal dát svůj život lacino.

"Pojď jsssi už konečně pro ssssmrt," vyzvala ho některá z divných postav, když v tom vzduch přinesl dusot dalších kopyt. Z hustého prostoru se vyřítil další muž na koni. Tenhle byl ale v plné zboji, na helmě měl sklopené hledí, v pravé ruce připravený meč, na levé paži zavěšený štít. Vyjel za zády posla, takže měl před sebou dva obojživelníky. Rytíř se nerozmýšlel a ťal hned, jak se k neznámým figurám přiblížil. První se ani nestihla otočit, když dostala zásah do oblasti páteře. Tmavá zapáchající tekutina zkropila zem i meč a kreatura bez jediného výkřiku dopadla do trávy. Ozbrojenec v plné rychlosti otočil koně a vyrazil proti druhé zrůdě. Ta se sice stihla připravit na úder ale nikoliv na jeho intenzitu. Meč narazil na meč, jezerní člověk zavrávoral, čehož jezdec využil, nechal ostří svést na stranu a udeřil tvora loktem do tváře. Obojživelník ránu neustál a spadl pod kopyta rozběhnutého koně. Koňské podkovy na něj dopadly a tělo zůstalo ležet nehnutě na stezce. Jezdec odmítal ponechat cokoliv náhodě. Vrátil se k ležícímu tvorovi a do prostoru srdce zabodl kord. V místě, kde zbraň pronikla do těla, se opět rozlila zapáchající tekutina. Zbývající čtyři postavy vyrazily proti hraběcímu poslovi. Ten sice v ruce svíral čepel, ale netroufl si bojovat. Zbaběle otočil koně a vyrazil směrem, kde mu právě neznámý zachránce uvolnil cestu. Projel kolem opancéřovaného muže a zastavil o několik metrů za ním, aby se strachem sledoval boj, do kterého se obrněnec pustil. Tvorové z jezera útočili nekoordinovaně, byli výrazně pomalejší a ve zbrani nezkušenější. Jezdec štítem odrážel jejich útoky a zároveň rozdával rány na všechny strany. Hustá, tmavá krev se rozstřikovala na koně, lesklou zbroj, štít i meč.

Když poslední z oblud klesla na kolena, rytíř ji mohutným úderem uťal hlavu.

Posel si hlasitě oddechl. Na malou chvíli měl pocit, že je zachráněn. O tento osvobozující dojem ho velmi rychle připravilo opětovné rozvíření vodní hladiny. Na desítkách míst se začaly objevovat bublinky vzduchu, které se rychle blížily ke břehu.

"Za mnou! Hned!" křikl zachránce, pobídl koně a vyrazil směrem, kde se cesta opět stáčela do lesa. Vystrašenému sluhovi nemusel říkat dvakrát. I ten kopl koně do slabin a zamířil za neznámým hrdinou. Díky svým jezdeckým schopnostem ho během chvíle předjel. Oba se rychle zanořili opět mezi stromy. Ani v zdánlivém bezpečí vysokých borovic nezpomalili. Posel byl připraven klidně koně uštvat nebo mu přerazit nohy o spadlý kmen, jen aby se co nejrychleji dostal od jezera.

Tajemná dívka

Kněžna zívla, zvedla ruce nad hlavu, propletla prsty a protáhla se. Nahota pro ni byla překvapivě přirozená. Slovo stud do jejího slovníku nepatřilo. V místnosti hořelo několik svíček, jejichž drobné plamínky malovaly na zeď stín jejího těla. Štěpánovi se zamlouval odraz na stěně stejně jako originál z masa a kostí. Krásné tvary, překvapivě pevná prsa, žádoucí rozpuštěné vlasy. Kdyby měly tmavou barvu, řekl by, že přesně takhle musela vypadat medúza předtím, než ji mýtičtí bohové potrestali za krásu a změnili její vlasový porost v kupku hadů.

"Měla bys už jít k sobě do pokoje," pronesl baron chladně, navzdory zaujetí postavou zakázané milenky.

"Neměj strach," otočila se k němu paní zámku. "Muž je až příliš pohlcen stavebním veselím a navíc… My máme každý svou komnatu. Už roky naše manželství nefunguje."

"Hmmm, to mi je líto," odtušil rádce tónem, kterým dával najevo, že ho vztahy ostatních nezajímají, ba co víc, že ho tahle informace přímo obtěžuje. "I tak bys měla jít. Jsem zvyklý spát sám. Nerad se s někým dělím o postel déle, než je nutné," dodal a pocítil zklamání z vyjevené pravdy o vztahu nevěstiných rodičů. Přiznané nefunkční partnerství totiž snižovalo dojem triumfu, který získal dobytím kněžnina těla.

"To jako vážně?" narovnala se zhrzená žena. Vyslanec ji ještě jednou sjel pohledem. I přes měkký svit nemohl přehlédnout naštvání, které se jí zračilo v tváři. Už podruhé za jednu noc ji stihl urazit. Nejprve, když ji odmítl, a teď, když ji od sebe vyhazoval. Netrápil se tím. Ujistil zámeckou paní, že své rozhodnutí myslí "zcela vážně".

Nahá a nazlobená milenka se zvedla a začala sbírat po zemi poházené oblečení. Mlčky ji pozoroval a pod peřinou skryl své obnažené slabiny. Nechtěl, aby viděla, jak ho ještě jednou prostoupil chtíč. Další uklouznutí si zakázal.

Oblékla se. Bez jediného slova, bez rozloučení, opustila pokoj. Královské stráže za dveřmi nikterak příchod ani odchod dámské návštěvy nekomentovaly. Za roky ve službě byli vojáci zvyklí na ledasco, nejen od Štěpána, ale i dalších vyslanců a rádců, které museli doprovázet při diplomatických cestách. Podobné noční eskapády je nemohly rozhodit.

Kněžna za sebou nezavřela dveře. Baron se zvedl, aby to udělal sám, ale pak mu došlo, že má přeci modrou krev a na podobně zbytečné činnosti má lidi. "Zavřít!" houkl směrem do chodby. Jeden z vojáků se naklonil a co nejtišeji vykonal příkaz, přitom dle dvorské etikety ani okem nepohlédl do pokoje, aby nevyrušil šlechtice v jeho osobním prostoru. "Když Vás lidé nenávidí, ale stejně poslouchají na slovo… Pak začnete chápat smysl života," pronesl aristokrat a protáhl se. "Je krásné, že i v téhle zoufalé díře se dá žít jako pán."

Krátký dobrý pocit, který v něm vyvolalo opojení mocí a milostnou aférkou, však rychle vymizel a vrátila se mu do hlavy vzpomínka na dívku z parku. Zamyšlený a nahý došel k oknům svého pokoje a vyhlédl ven. Noc měla stále vládu. Louče, které směřovaly k místu, kde se konala zábava pro zdejší chudinu, právě někdo zhasínal. Možná místní výrostci, ale vypadalo to spíše, že akce skončila a ponocný, či stráže zatemňují okolí, aby odlesky světel nerušily spánek urozených hostů. Rádce sledoval pohasínající cestičku a vzpomínal na blondýnku, kterou potkal. Sám sebe se ptal, jak se mu s takovou jednoduchostí mohla dostat do hlavy? Jak mohla číst v jeho myšlenkách jako v otevřené knize?

"Proč jsem se jí sakra alespoň nezeptal na jméno?"

Za celý život se nesetkal s někým podobným, a přitom měl osobní zkušenosti s nespočtem čarodějů. S některými vyjednával v rámci pracovních povinností, jiné dokonce sám vyučoval, když chodil dávat lekce etikety do Školy Magie. Nikdy ale nenarazil na nikoho, kdo by byl schopen v něm číst. Vypitý alkohol a osobní převaha, kterou v parku pociťoval otevřely jeho mysl, což si dobře uvědomoval, ale i tak si byl jistý, že jen zkušený kouzelník s vynaložením velkého úsilí by dokázal nabourat jeho nitro.

"Ta malá holka je sakra výjimečná," uvědomoval si. "Musím ji najít! Musím zjistit, co je zač," dohnala ho k přísaze jeho opilost. Byl rozhodnutý s ní mluvit! Přeci tuhle krátkou zkušenost nemohl nechat jen tak vyhnít! Představa, že kdesi ve vesnici nebo jejím okolí žije neobjevený magický talent, jej pohltila. Ujišťoval se, že hned ráno zjistí, kde neznámá bydlí navzdory tomu, jak málo o ní věděl. Vlastně si pamatoval jen barvu jejích vlasů. Bylo to jednoznačně nedostačující, ale nemohl se nepokusit ji vypátrat.

"Chci znát její příběh… Co nejdříve!"

Poslovo vystřízlivění

Slunce již dobré tři hodiny plulo oblohou. Osm koňských kopyt zvolna klusalo na prašné cestě. Navzdory krátké zastávce po rozednění byla zvířata i jezdci unavení. Noční dobrodružství u jezera s podivnými tvory stálo mnoho energie posla pana Notrinského, i jeho nečekaného zachránce.

Konečně se před nimi vyjevily obrysy hradu, ke kterému pomalu začali stoupat po cestičce vyšlapané v kukuřičném poli.

"Hrabě bude naštvaný kvůli pozdnímu doručení," věděl muž vezoucí zprávu, ale cítil, jak je mu alespoň na malou chvíli úplně všechno jedno. Úleva, kterou pociťoval, byla mnohem silnější než strach z blížícího se trestu. Šlechtic jej mohl ze svých služeb propustit, nezaplatit mu gáži, ale určitě by jej nenechal kvůli zpoždění zabít. Domovské zdi slibovaly bezpečí. Najednou cítil nepopsatelné štěstí z daru života. Sluneční paprsky dopadající na jeho tvář, vůně, kterou s sebou nesl vítr od lesů, vlající hříva koně, to vše mu přišlo fascinující a nové. Byl jako dítě, které se rozhlíží a nechává se překvapovat krásami světa, jež dospělí běžně přecházejí. Poněkolikáté v myšlenkách děkoval Bohu za záchranu při cestě a zapřísahal se, že hned, jak se pořádně vyspí, půjde do kostela a značnou část své výplaty odevzdá jako milodar… Jako poděkování za každý nový nádech.

Chrabrý hrdina jel mlčky za ním. Zachráněný netušil, co se rytíři honí hlavou, ani proč mu pomohl, ale doposud ho nenapadalo o tom přemýšlet. Tak moc byl zasažen vděkem, že ani na moment nezkusil pátrat po motivaci neznámého. Nemluvného hrdinu pozval na hrad svého pána hned, jak se dostali z lesa. Když to navrhoval, zrovna přicházel rozbřesk a oni zastavili u potůčku, aby občerstvili koně. Rytíř s neskrývanou radostí přijal. Posel si byl jistý, že hrabě záchrance odmění za pomoc při doručení zprávy. Zároveň se mu hodil jako svědek, až bude popisovat, co se po cestě událo. Tušil, že mu zaměstnavatel nemusí podivuhodný příběh uvěřit. "Koneckonců – kdo by se divil? Vždyť ještě včera večer jsem se sám vysmíval nesmyslným historkám o tajemných bytostech z lesa."

Mlčící rytíř dojel pošťáka a sundal si helmu. Klusali vedle sebe. Zaměstnanec hradního pána se snažil dělat, že se soustředí na cestu před sebou a blížící se bránu, ale po očku pozoroval tajemného muže. Byl mladý a povědomý. Delší, tmavé kudrnaté vlasy, překvapivě jemné rysy v tváři… Služebník rychle listoval pamětí, kde jen ho viděl… Jasně! V Krčmě U Medvěda! Cizinec, který přišel v době, kdy on se již chystal na cestu a nedbal varování hostinské.

"Proč vlastně jel za mnou a proč mi pomohl?"

Vstup do panství pana Notrinského se přiblížil a posel poprvé znejistěl v otázce, zda byl dobrý nápad vzít s sebou neznámého na hrad. Obrněnec jeho pochyby nezaznamenal. Pobídl koně a o pár kroků sluhu předjel, díky čemuž si ho pošťák mohl poprvé za denního světla prohlédnout zezadu. Brnění mladého hrdiny bylo omšelé, ale evidentně z kvalitního materiálu. Přes rameno měl zavěšený štít. Byl na něm symbol jelena v lesním porostu. Jednalo se o rodový erb. Takové štíty bylo povoleno užívat jen šlechticům, jenže… "Z jakého důvodu by kdokoliv s modrou krví projížděl sám nocí a zachraňoval obyčejné lidi?"

Zkušené spojce se v hlavě roztočily černé myšlenky. Ještě před chvílí všeobjímající úleva byla ta tam. "Co když to není ochránce, ale obyčejný lapka? Někde okradl a zabil aristokrata s řádným rodokmenem, ukradl zbroj a teď v ní projíždí krajinou a hledá, co by ještě zcizil… A já ho teď pozval na hrad! Přímo k pánovu majetku."

Z té představy se mu znovu roztřásla kolena.

Co když ho mladík nezachránil z dobré vůle, ale proto, aby se dostal do pevnosti a mohl v ní loupit? "To by mě čekal tvrdý trest za to, že jsem ho přivedl," uvědomoval si. Problém s pozdním doručením zprávy se najednou zdál malicherný, jenže vzít zpět pozvání nešlo. Oba jezdci již projeli přes padací most a dostali se na první nádvoří.

"Tak jsme tady. Domovské sídlo pana Notrinského," pronesl cizinec a zkoumavě se rozhlédl okolo.

Pátrání zahájeno

Hned s prvním kokrháním se pustil Štěpán do práce. Oblékl se, podrobil tělo ranní hygieně a vyrazil na brzkou snídani. Sluhové byli jeho příchodem do jídelny překvapeni. Po bujaré noční pijatice očekávali, že většina panstva přijde později, či jídlo zcela vynechá. Přes šok, který jim způsobil, zareagovali ihned. Na stůl začali nosit čerstvé pečivo, máslo, salámy, šunky, sýry a ujišťovali šlechtice, že se již peče buchta, aby měl i něco sladkého.

Rádce poděkoval, vzal si krajíc chleba a nejbližšího číšníka se nenápadně zeptal, jak se mu líbil obřad a hostina.

"Byla to krásná svatba, milosti. Tedy já samozřejmě nebyl u toho, když si snoubenci řekli ano, ale pak ta oslava jejich spojení byla opravdu velkolepá."

"To rozhodně," ušklíbl se aristokrat. "A nebyl jste se podívat i na doprovodný program v parku?"

"Bohužel, milosti. Něco takového nebylo možné. Mnozí svatebčané teprve před chvílí skončili s oslavou vdavek mladé paní kněžny. Ještě jsem nespal. Museli jsme poklidit a zároveň pro urozené hosty včas připravit snídani."

"Aha…," přikývl Štěpán. Byl zklamán. Doufal, že jeho vyšetřování bude rychlé, navzdory tomu, jak málo věděl o dívce z předešlé noci. "Víte," zkusil to ještě. "Zahlédl jsem z okna svého pokoje takovou menší blondýnku. Asi někdo z místních. Zdálo se mi, že je hodně opilá. Měl jsem strach, aby ji někdo neublížil. Nevíte, kdo to mohl být? Jen, abych se ujistil, že je v pořádku."

Povrchní popis mu nedával mnoho šancí uspět, nemluvě o tom, že jeho výmluva zněla hloupě a nepravděpodobně. Aristokrata to ale netrápilo. Bylo mu fuk, co si o něm sloužící bude myslet.

"To netuším," pokrčil tázaný mladík rameny. "Nejsem místní, víte? Jezdím sem za prací z nedalekého města. Vždy jsem tři týdny tady ve službách pana knížete, pak mám sedm dní volno. Během práce jsem ubytován na zámku a vídám se jen se zdejšími zaměstnanci."

"Fajn," vzdychl šlechtic. "Tak tady nestůjte a běžte se zeptat ostatních v kuchyni. Třeba někdo bude vědět…"

***

Přes veškerou snahu se vyslanci v průběhu dopoledne nepovedlo získat ani drobné indicie o tajemné čarodějce. Z těch pár indicií, které měl, se mu nedařilo poskládat věrohodný popis, z kterého by ji někdo poznal. Navíc se zdráhal říct celou pravdu, jak se s ní potkal, čímž pátrání komplikoval. Ptal se sice všech, u kterých doufal v pomoc, ale jeho popis byl příliš tuctový. Zklamaně se proto začal připravovat na opuštění Velké Lhoty a návrat do Ostanu.

***

Vítr přinesl zvuk kostelního zvonu odbíjející pravé poledne. Králův zástupce seděl v polstrovaném křesílku místního loveckého salonku. Čekal, kdy jeho vůz bude připraven na cestu zpět do Ostanu. Mlčky se užíral nudou a aby se zabavil, důkladně si prohlížel zastaralé vybavení místnosti. Zaprášený gauč, pár křesel, která potřebovala přečalounit, oprýskaný stůl z masivu, na stěnách hlavy zabitých zvířat a obrazy knížete v loveckém oděvu. Salonek byl značně z módy. Patrně nebyl určen pro oči hostů, a tak si nikdo nedal práci s jeho výzdobou. Štěpán si uvědomoval, že takhle vypadá ve všedních dnech celý zámek. Pozlátko, co viděl při hostině, bylo vytvořeno z vladařových peněz a hned jak se hosté rozprchnou, honosné doplňky, obleky a cizokrajná jídla zase zmizí a interiéry budovy se vrátí do šedi průměrnosti. Jeho oči těkaly po nábytku, obrazech i trofejích, ale myšlenky k nim upnout nedokázal. Ty se neustále vracely ke zklamání z toho, že se mu nepovedlo zjistit nic o dívce z předešlé noci. Na malou chvíli ho napadlo jít dům od domu a zkusit se na neznámou doptat. Rychle to ale zavrhl. Nechtěl ztratit důstojnost. "Vždyť ani nemusí být zdejší. Mohla přijet z nějaké jiné obce," uvědomoval si. "Zabil bych den chozením mezi zoufalými atrapami bydlení a stejně bych nic nenašel," uvědomoval si.

"Omlouvám se, že ruším," ozval se ženský hlas.

Šlechtic se otočil. Do zorného pole se mu dostala služka, která předchozí ráno donesla do pokoje snídani. "V pořádku, co se děje?" odvětil.

"Váš kočár je připraven."

Vyslanec kývl. Postavil se a krátce si prohlédl dívčinu. Mohlo ji být tak osmnáct. Působila nesmělým až ustrašeným dojmem. Měla černé vlasy spletené do culíku a unavené oči stejné barvy. "Vždyť vy jste tu vlastně byla včera celý den, viďte?" pronesl, když si vzpomněl, jak s mladičkou venkovankou flirtoval novomanžel. "Ani jste si nemohla s přáteli užít večerní akci v parku."

"Chvíli jsem tam byla," přiznala komorná. "Když se panstvo ožralo… Pardon, chtěla jsem říct, že když už nebylo tolik hostů na hostině, tak jsem alespoň na chvíli vyběhla pozdravit známé… Ale prosím, neříkejte to na mě."

"Aha… Nebojte, neřeknu," vycítil rádce ještě jednu šanci. "A jak se vám tam líbilo?"

"Milostpane, bylo to parádní. Těch vůní a chutí a k tomu zrovna hrála má oblíbená kapela. Je velká škoda, že jsem se tam nemohla podívat dříve. Ale víte, co se stalo?"

"To netuším," zalitoval Štěpán svého dotazu. Očekával zcela nezajímavou informaci o tom, jak se některý z vesničanů opil a pozvracel místního faráře, nebo vykřikoval něco nevhodného o jeho veličenstvu.

"Prý se tam během noci objevil i někdo z velevážených svatebních hostů."

"Asi zabloudil," pronesl baron a mírně zpozorněl.

"Možná… Ale dotyčný zmlátil mlynářova syna Michala."

"Tak mlynářova syna, jo?" zajímal se vyslanec. Konečně se dostal alespoň na nějakou stopu, která ho mohla posunout.

"Ano… Já to nechápu. Proč zrovna jemu by chtěl někdo ubližovat? Michal je naprosto skvělý kluk. Škoda, že nestojí o služku ze zámku… Prý tam zase byl s tou fuchtlí Janou. Přitom v hospodě vykřikoval, jak s ní skončil a už ji nechce nikdy vidět… A místo toho… Nezlobte se, pane, moc mluvím… Nechci Vás obtěžovat."

"Ne, mě vůbec neobtěžujete! Zajímají mě starosti běžného lidu. Chápejte, když nebudu vědět, co trápí Vás na vesnici, nemůžu Vaše problémy efektivně řešit."

"A jak byste chtěl napravit jednu neutěšenou lásku?" zeptala se sloužící. "Promiňte," špitla, když uviděla kamenný výraz v aristokratově tváři.

"V pořádku… Kdo je ta blonďatá… Anna?" zeptal se aristokrat a snažil se tvářit, že o nic nejde.

"Blonďatá? To jsem řekla?"

"Samozřejmě jste to řekla! Jak jinak bych znal její barvu vlasů?!? A na něco jsem se ptal!" zvýšil hlas. Byl rozladěný z pomalého posunu hovoru a také ze svého hloupého prozrazení.

"Jana, pane. Jana. Ona bydlí tady ve Lhotě na kraji obce. Musel jste kolem jejího domu přijíždět, mají tam stromy se švestkami. Její táta je palič. Vyrábí nelegálně slivovici pro celý kraj, ale samozřejmě se o tom nesmí mluvit… Jejda… Omlouvám se. To mi ujelo."

Štěpán se usmál. "Nic se nestalo. Budu dělat, jako bych nic neslyšel," ujistil ji a pak doplnil, že by si rád ještě chvíli povídal, ale bohužel už musí jet.

Ani na chvíli nezapochyboval, proč mu nenápadně komorná podsunula informaci o ilegální palírně. Vycítila šanci uškodit sokyni v lásce. Neúspěšně. Baronovi byly ukradené aktivity kohokoliv ve vsi. Dozvěděl se však, kde nejspíše bydlí tajemná dívka. Cesta zpět do hlavního města dostala do svého programu nečekanou mezizastávku.

Baronův neúspěšný pokus

Nedaleko domu zarachotila kola vozu a zařehtaly koně. Jan byl překvapen, jak blízko obydlí to bylo. Snad by si i myslel, že povoz zastavil před jeho chalupou. "Kdo by ale teď přijel?" Zaposlouchal se. Uslyšel vrznutí branky. Své branky! Byl si jistý. Zamířil ke dveřím. Žádnou návštěvu nečekal a pokud měl přijet někdo nezvaný, chtěl s ním rychle vyběhnout. Vůbec neměl náladu na otrapu, který si právě vzpomněl, že mu došel chlast, nebo se přišel ptát na cestu, či žebrat o něco k snědku, přespání, či Bůh ví, co ještě. Ještě stále v něm totiž kypěla zlost vyvolaná nočním příchodem jeho dcery domů. Vrátila se opilá, špinavá a potlučená jako nějaký chlap. Asi po cestě přes vesnici nejednou upadla. Jan si to s ní chtěl vyřídit hned, jak se konečně probudí. Neměl náladu na nic a nikoho! Plánoval si zchladit žáhu na nebožákovi, který bez ohlášení vstoupil na jeho pozemek. Dokonce se těšil na to, jak dotyčného seřve a kdyby mělo dojít i na pár facek – nezlobil by se.

Palič rozrazil domovní dveře a… Polil ho ledový pot. Čekal cokoliv, ale ne dvě desítky vojáků.

Několik těžkooděnců zůstávalo v sedlech koní a stálo za plotem poblíž přistaveného kočáru, část jich však vytvořila cestičku ke dveřím a tou kráčel vysoký hubený muž oblečený do zářivě žlutých šatů. Přes ramena měl neznámý přehozen červený plášť sepnutý zlatou sponou s výsostním erbem krále. Před obličej si příchozí držel hedvábný kapesníček, takže z něj nebylo vidět nic jiného než velké hnědé oči.

Janovi hlavou projel celý život. Více než na sňatek či narození dítěte vzpomínal na všechny na černo vypálené a nezdaněné lahve alkoholu.

Šlechtic pomalu došel k vyděšenému vesničanovi, jenž stál jako zařezaný, neschopen jediného slova.

"Musíme si promluvit," řekl tiše baron, když viděl, že se starý muž k ničemu nemá.

"Vaše výsosti, já… To bylo všechno jen pro mé účely… Já strašně piju."

"Vypadáš tak. Podle těch červených tváří, zpocených dlaní a klepajících se kolen… Můžeme si promluvit uvnitř?" zeptal se Štěpán se značným sebezapřením. Vůbec se mu nechtělo do malé chalupy s doškovou střechou. Automaticky předpokládal, že uvnitř bude vše smrdět výkaly a Bůh ví čím ještě.

"Nezlobte se… Já… Uvnitř spí moje dcera a…. Nerad bych ji budil, chci… Víte… Tohle asi nemusí slyšet. Pojďte za dům, je tam dvůr a… Nikdo nás nebude poslouchat," koktal vyděšený vlastník palírny, který si chybně vyložil důvod šlechticova příjezdu.

Baron přikývl.

Jan se vydal podél dřevěné stěny, rádce ho následoval. Dva zbrojnoši se pokusili jít s nimi, ale vyslanec je zarazil rozhodným gestem ruky.

Zahrada byla větší, než si valná část místních mohla dovolit. Nacházelo se na ní několik švestkových stromů, mezi nimiž se producírovaly slepice.

"Jak se jmenuješ?" zeptal se Štěpán, přičemž pozoroval kohouta, jak z hlíny vyzobl žížalu.

"Jsem Jan, pane. Jan syn Petrův. Můj táta tu býval kdysi starostou."

"A tvá dcera je… Jana?"

"Ano."

"Blondýna."

"Pane, co provedla?" znejistěl palič, kterému došlo, že šlechtic se nezajímá o něj a nelegální živnost, kterou provozuje.

Jedna ze slepic se pokusila vytrhnout kohoutovi žížalu ze zobáku a spustila se mezi nimi mela.

"Provedla? Ty jsi přeci její otec, ty musíš vědět o jejích schopnostech."

"Žádné nemá," vystřelil syn Petrův překvapivě rychle.

Štěpán si přehnané horlivosti v odpovědi všiml. Nehodlal přistoupit na tuhle hru. Oči zabodl do prošedivělého muže statné postavy, oděného do nepadnoucích plátěných kalhot a nevýrazného potrhaného trička. "Nelži!" zvýšil hlas. Zpoza domu vykoukla dvojice strážných, která zjevně zůstávala blízko, kdyby bylo potřeba zasáhnout. "Vypadněte!" vyjel po nich vyslanec a znovu se obrátil k Janovi. Následující větu vyslovil mnohem tišeji, v jeho hlase ale byla cítit vážnost a nebezpečnost: "Nezahrávej si se mnou… Chci vědět všechno!"

"Milosti, já… Doufal jsem, že už tyhle zrůdnosti neprovozuje. Jako malá – sotva začala žvatlat – dělala takový děsivý věci. Představte si – kostky poletující po místnosti, záhadné obrázky na zdech, které se samovolně objevovaly a zase mizely. Vždy odrážely její náladu. Jednou tam bylo slunce, jindy město v dešti. S manželkou jsme chápali, že to je špatně. Místní se nesměli dovědět, jak moc je naše dcera jiná. Měli bychom ostudu po celé vesnici. Označili by nás za ďáblem proklaté. Jednou, u nás ve Velké Lhotě vraždil upír. Kdyby někdo věděl, co Jana umí, obvinil by nás, že to ona ho přivolala. Vypálili by nám dům."

"K věci!"

"Já se za ni a její posednutí neuvěřitelně styděl… Ale zřeknout jsem se ji nemohl – pochopte – je krev mé krve. Jedináček! Snažil jsem se z ní čarodějnictví vymlátit a vypadalo to, že jsem uspěl, jenže jak vidím, tak nikoliv. Znovu se předváděla, viďte? Ale milosti, věřte, jednalo se o úlet způsobený chlastem. Normálně to nedělá… Přísahám! Já ji ztřískám, až se probudí."

"Do prdele chlape, o čem to mluvíš?!?" zakřičel Štěpán. Jeho rozčílení bylo natolik silné, že odtáhl kapesníček od obličeje a drtil hedvábný kus látky v zaťaté pěsti. "Ty ses asi pomátl! Žádáš mě, abych tě pochopil, přitom plácáš kraviny, za které by se styděl i obecní blázen. Tohle není prokletí! Dovednostmi, jakými oplývá, nemá téměř nikdo na světě! Koho bys chtěl tlouct? Ty bys měl před ní padnout na kolena a odprosit ji, že si v ní potíral talent! Jestli je alespoň trošku normální, nikdy ti neodpustí a tvou přiblblou chalupu zapálí lusknutím prstů. Idiote! Buran buranem zůstane, ale alespoň jí si nemusel ničit život, když sám ses zakopal kdesi na konci světa!"

"Já…," začal Jan, ale následně přešel v mlčení. Netušil, co by měl na svou obhajobu říct. Cítil, že pronášet cokoliv by bylo zbytečné. Nadutý cizinec již dávno verdikt vynesl a nemělo smysl se s ním přít.

"Ty buď ticho," dokončil za něj baron. "Běž pro dceru a probuď ji. Odjede se mnou."

"To ani náhodou!" našel v sobě vesničan sílu oponovat.

"Prosím?"

"Víte, já vidím, že na plášti máte královský znak, dokonce i my – nevzdělaní burani z vesnice – ho poznáme. Ale ani šlechticům není povoleno brát něčí děti. Vím to od svého táty a ten tomu rozumí, on tu totiž kdysi dělal starostu."

"O tvém nedůležitém otci jsi již mluvil. A nezajímal mě předtím a ani teď mě nezajímá," vzdychl mladší z mužů. "Máš pravdu. Není zákon na to, abych směl někomu vzít dítě. Ale jsou různá nařízení a paragrafy a já v nich, na rozdíl od tebe, umím chodit. Myslel jsem si, že budeš mít tolik rozumu, abys mi ji vydal dobrovolně… Její schopnosti jsou… Zarážející a já bych se rád o nich dozvěděl více."

"Ne, pane. Nevydám ji. Pokud máte královský erb, budete z hlavního města, což je nejméně týden jízdy kočárem… Vždyť bych se za ní nemohl ani podívat. Možná se to nezdá, ale já ji mám rád. Chci pro ni najít manžela. Netušíte, jak těžko to jde, když je jí už dvacet a já nemám pořádnou práci. Ona vlastně taky nic neumí – jen mi tu pomáhá. Hlavní město by ji zkazilo a představte si, jaká by byla ostuda, kdyby se odtamtud vrátila použitá… To bych pro ni chlapa nikdy nenašel."

Baron nevěřícně kroutil hlavou. Chtěl by toho tolik říct, ale slova postrádala význam. Bylo bezcenné vysvětlovat, že o ženě, která měla styk s mužem, se neříká, že je použitá. Morálka a mravy byly ve velkých městech značně posunuty a nebylo výjimečné, když nevěsty šly k oltáři těhotné, nebo měly intimní zkušenosti s nejedním mužem. Domluvené svatby téměř vymizely, zůstávaly jen záležitostí šlechty, která jejich pomocí získávala statky, území, a celá království. Měšťané a měšťanky se již brávali z povrchních lidských citů a pudů. Nikdo jim manželství neorganizoval. Obyvatelé Ostanu to vnímali jako samozřejmost, ale pro Jana z Velké Lhoty se jednalo o míle vzdálené bahno zkaženého světa. On žil spokojeně ve své vesnici a neuvědomoval si, že místní omladina se snaží žít jinak.

"Vidím ve Vaší tváři pohrdání, pane," sklopil palič hlavu. "Ale já prožil život, který mi naplánovali rodiče a byl jsem v něm šťastný. Zajistili mi skvělou manželku, jež jsem miloval a kdyby si ji pán Bůh nepovolal zbytečně brzy, byli bychom spolu šťastní do dnešního dne… Chci, aby Jana následovala můj příklad."

"Fajn… Odjíždím… Ale ještě jsme neskončili," odvětil po chvíli mlčení Štěpán. Z jeho hlasu byl cítit chlad, nepochopení a pohrdání starým mužem i jeho hodnotami. "Ale zakazuji ti, abys na dceru vztáhl ruku, nebo se ti zle povede Jane, syne Petrův."

"Ale když…,"

"Něco jsem řekl!"

"Ano, milosti."

Panovníkův rádce se otočil a odkráčel. Jeho strážní se k němu přidali hned, jak se vrátil zpoza chalupy. Doprovodili ho ke kočáru a pomohli mu do něj nastoupit. Sami nasedli na koně a kolona vyjela zpět k hlavnímu městu.

Baron byl zklamán a znechucen z toho, co právě zažil. Nepočítal s odmítnutím – nebyl na něj zvyklý. Lidé se obvykle báli jeho postavení a udělali cokoliv, co nařídil. První bitvu prohrál, byl ale rozhodnutý válku nevzdat. Neodpustil by si, kdyby se nechal porazit obyčejným kmánem odkudsi ze zapadákova.

Za oknem fiakru zmizely domky a nahradily je pole a za nimi zdánlivě nekonečné lesy. Rádce se podrbal mezi prořídlými vlasy a zavřel oči. V jeho hlavě se začínal rodit plán, jak se co nejdříve pro tajemnou čarodějku vrátit.

Horník

Petr se zachmuřeným výrazem kráčel špinavým lokálem. Nevnímal okolní křik, rozjařený smích ani zpěv potulného muzikanta, který se zoufale snažil přehlušit hospodský hluk hrou na loutnu. Hudebník doufal, že ho štamgasti odmění nějakým tím dukátem, ale šance na přivýdělek byla v té ubohé špeluňce na severním cípu hlavního města více než mizerná.

Statnému chlapovi – s rukama velkýma jako dva silné kmeny stromů – byly všechny zvuky okolí ukradené. Měl svůj cíl. Šel pomalu, jen co noha nohu mine, pohled jasně upřený ke konci místnosti. Dokolébal se ke stolu u okna a praštil s korbelem tak vehementně, až se dobrá třetina piva rozstříkla po špinavém ubrusu. "Tohle je moje místo! Vždycky, když se vrátím domů, sedím tady!" zahlaholil a ukázal na prázdnou židli před sebou.

"Však je tady volno. Posaďte se," odpověděl mu klidným hlasem vysoký, tmavovlasý jedinec.

"Vždy sedím sám, nebo s někým, koho znám!" nedal se odbít Petr. "A dnes rozhodně nemám náladu na vtipy."

"Bohužel jinde není volno," opáčil neznámý a rukou udělal pohyb, kterým chtěl poukázat na obsazenost okolních židlí.

"No a co? Je to snad můj problém. Tady sedím já a rozhodně se nebudu dělit o stůl s někým, koho jsem ještě nikdy neviděl… Navíc sem nezapadáš! Jsi nějak nóbl oblečenej na tuhle díru," dodal pijan, když pohledem sklouzl na cizincův černý plášť, který byl dozajista vyroben z kůže nějakého dravého zvířete. "Vypadáš jako buzna!"

"A já myslel, že Ostan je pokrokové město, tolerantní k odlišnostem," vzdychl černovlasý a promnul si hladce oholenou bradu.

"Ostan možná… Já rozhodně ne!" odpověděl štamgast a s heknutím dosedl na svou židli. Očima probodával chlapa sedícího naproti. Snažil se mu dát dostatečně jasně najevo, jak moc o jeho společnost nestojí. Vetřelec však seděl nehybně, jako by byl vytesán z kamene. V obličeji mu nešel vyčíst ani náznak strachu či úmyslu vzdát se své pozice. Petra to překvapilo, stejně jako ho zaskočila mužova nezvykle světlá pletí a velké, tmavé oči.

"Tak co, kdybychom se seznámili, abyste se mnou mohl sdílet prostor?" řekl cizinec klidně.

"Co to sakra meleš?"

"Prý sedíte jen s těmi, co znáte… Proto navrhuji seznámit se… Jsem Julius. A první krok pro naše nové přátelství udělám já. Nabízím, že tě – teď, když se přátelíme, si můžeme tykat – pozvu na pivo. Ber jedno orosené jako náhradu za to, co sis rozlil po ubruse."

"Abych se byl ochoten kamarádit, museli bychom se bavit alespoň o třech," rozhodil rukama štamgast. Ve skutečnosti byl rozhodnut přijmout po kratším vyjednávání i nabízený jeden korbel, ale proč se nepokusit vydolovat víc?

"Dobře, tak tři," pokrčil muž v kabátu rameny. Na znamení, že to myslí vážně, zamával na hospodského.

***

Petr za sebou neměl dobrý den. Nakonec byl vlastně rád, že ho někdo pozve na pivo a třeba i vytrhne z chmurných myšlenek.

Většinu času trávil jako horník mimo hlavní město. Pracoval ve stříbrných dolech na severozápadě země. Doly patřily Lilskému království necelých sto let, do té doby byly majetkem Kotálie. Ta však navzdory přístupu k cenným kovům nikdy neoplývala bojeschopnou armádou a tak když vojsko pradědečka současného krále vzalo přeshraniční stát útokem, obsadilo doly na stříbro bez větších ztrát. Kotálie se nebyla schopná bránit a věděla, že v dalších střetech by mohla ztratit mnohem větší část území, proto raději vyslala mírovou delegaci, která dojednala příměří. Výměnou za mír se natrvalo vzdala nerostného bohatství ve prospěch Lilské říše.

Petr se narodil v Ostanu, jenž byl od dolů vzdálený několik dní cesty, ale protože se mu v něm dlouhodobě nedařilo zajistit si trvalou práci s dobrým příjmem, kývl nakonec na lákání náborářů a odjel kutat do důlních šachet. Domů se vracel maximálně jednou za měsíc, aby manželce dal peníze pro ni a pro jejich čtyři děti. Vztah mezi nimi nefungoval ještě předtím, než odjel dolovat. Nikdy si nenašel cestu ani ke svým dětem – kromě zábavy při jejich výrobě na nich neshledával nic přínosného. Neměl tedy ani nejmenší puzení vracet se do rodné obce častěji.

Shodou náhod tentokrát dorazil domů o den dříve, než plánoval a hlavně – než byl očekáván. Když vešel do ložnice, přistihl v ní manželku a zdejšího felčara v nejlepší zábavě. V horníkovi by se krve nedořezal. Rychle zapomněl, jak se on sám často oddával milostným hrátkám v domech s pochybnou pověstí, kterých bylo kolem šachet v severní části země nespočet. Vlastní avantýry si odůvodňoval potřebou nezbytného povyražení po těžké práci. Pro nevěru družky pochopení neměl. Ještě nahou ji vytáhl z postele, uštědřil jí několik facek a následně se vrhl na ranhojiče. Mastičkář se nebránil, jen se snažil co nejrychleji najít, kudy se dostat ven z domu s co nejmenší újmou. Havíř mu nedal nic zadarmo. Za nahým felčarem běžel pořádný kus cesty mezi chalupami. Zastavil se, až když ho nepříjemně silně bodalo v plicích. Odplivl si a rozhodl se, že v místní knajpě projí a propije většinu dukátů, které rodině dovezl.

Setkání s neznámým podivínem tak pro něj byla vlastně vítaná změna – přinejmenším díky němu mohl ušetřit. Ani na okamžik ho ale nenapadlo schovat si neutracené mince. Vnímal je jako horké uhlíky, které musí co nejrychleji rozfoukat v plamenech zábavy. V hlavě se mu zrodil plán, jak s nimi naloží: "Ožeru se a pak vyrazím do jednoho z vyhlášených vykřičených domů!"

Byl si jistý, že se v hlavním městě pobaví lépe a s hezčími holkami, než jaké mu nabízela severní oblast. Naplánoval si zamířit ke středu města, kde se nachází legendární hostinec U Madam Lujzy. Tradovalo se, že se jedná o podnik s nejhezčími lehkými děvami v zemi, ba možná i na kontinentu, které jsou ještě navíc zcela bez zábran. Rozhodl se pravdivost těchto zvěstí během noci pořádně ověřit.

***

"A kde ty ses tady vlastně vzal?" zeptal se Petr. Noc značně pokročila, množství vypitého alkoholu také a horník se plně oddal rozhovoru s novým známým. Poslední půlhodinu Juliovi detailně líčil, jak hnal nahého ranhojiče uličkami a až s blížící se půlnocí jej napadlo, že by mohl zjistit něco i o svém hostiteli.

"Nejsem tu dlouho… Přijel jsem před pár dny," odpověděl cizinec neurčitě.

"Proč do Ostanu?"

"Hodně cestuji a tady jsem ještě nebyl. Slyšel jsem, že se město v posledních letech nejen rozrostlo, ale také zkrásnělo. Není divu, má skvělou lokaci. Je v podstatě ve středu kontinentu. Obchodníci zdolávající delší vzdálenosti nakonec musí vždy projet skrz něj. Války jsou dávno mrtvé. Dnes se nezískávají statky a peníze v bitvách, ale obchodem. Nakoupit, prodat, dovést do míst, kde je nedostatek. Svět se posunul a Vaše metropole leží v centru tohoto nového smýšlení. Od západu se distribuují ryby z oceánu, od severu kůže medvědů. Východ nabízí rozsáhlé louky pro chovatelství skotu, včel a kdo ví, čeho všeho ještě. A každý potřebuje vlastní zboží nabídnout někam dál, než jen u sebe doma… Téměř všichni musí přes Vaši zemi. Král Blahoslav dokázal strategické lokace skvěle využít. Vybírá daně a cla, získané peníze pak rychle mění v investice do budov, vzdělání i zdravotnictví. Jsem tu jen chvíli, ale jsem překvapen, jak hezké je vaše hlavní město a jak pokrokově smýšlejí zdejší lidé."

"A to, co mi tu tak sáhodlouze a nezajímavě popisuješ, má být výhoda?" ohradil se havíř. "Kolikrát se na tržišti ani nedomluvíš rodným jazykem. Půlka prodejců tudy jen projíždí a neznají ani slovo po našem. Do toho se ještě všude cpou různé delegace a vyslanci, z toho se mi chce zvracet. A víš, kdo je nejhorší? Mladí, co chtějí poznávat svět? Co to je za móresy, že se parta zbohatlých fracků sebere a jede se mírnix týrnix podívat do jiné země? Jako proč? Kdo se jich prosil. Tohle je naše vlast a já tady chci mít naše lidi… Jsi náš, viď?"

Julius se zatvářil rozpačitě: "Jsem všude zdejší."

"Co je to, kurva, za odpověď… Kde ses narodil?" zaútočil Petr ostře.

"Já vlastně ani nevím," usmál se upír smutně.

"Seš nalezenec?"

"Asi."

"Dobře. Beru… Hele, to je v pohodě – mluvíš po našem, takže jsi náš. Nejspíš se nějaká potulná umělkyně spustila s nezajímavým vesnickým hejhulou a dítě, které v důsledku muchlování kdesi na slámě porodila, jí bylo na obtíž. Proto jej – tebe – odložila… Anebo jsi spratek ze znásilnění. Co já viděl smradů, kteří přišli na svět, protože se baba nedovedla ubránit. Tady v královském městě jsou stráže a všechno je mnohem víc pod dozorem. Zde se každé přestoupení pravidel trestá. Na cizí ženskou v hlavním městě sáhnout nemůžeš, ale na severu… Tam se dozorují akorát tak doly. Co se děje v ulicích, je každýmu ukradený."

"Hmmm," zamručel vampýr. Horník ho začínal štvát, ale odejít od něj již nemohl. Cítil jeho krev nasáklou alkoholem a nemohl se dočkat okamžiku, kdy ji ochutná.

"Hele a čím se vlastně živíš?"

"Vším, co se zrovna namane."

"Si nádeník? Nevypadá tak."

"Nejsem… Spíše dělám různé… Kšeftíky."

"Takže zlodějíček, no to mě poser… A tady mě hostíš," zasmál se Petr. Chtěl by toho říct víc, ale hostinský mu vstoupil do myšlenky.

"Jste poslední," oznámil dvojici u stolu. "Zavírám."

Julius se nabídl, že velkoryse zaplatí veškerou útratu, kterou spolu za večer udělali a jelikož dal hostinskému solidní dýško, dostali ještě každý na cestu panáka domácí pálenky.

***

Venku horník nasál do plic čerstvý vzduch. Zhluboka se nadechl a pak informoval svého nového známého: "Noc je ještě mladá. Je škoda jít spát. Chci si dnešek užít, zajdu do bordelu." Ze zdvořilosti i vypočítavosti nabídl Juliovi, zda by nechtěl jít s ním. Malinko doufal, že by se i ve vykřičeném domě mohl nechat pozvat.

"Děkuji, ale já už nikam nepůjdu," odmítl vampýr. "A vlastně ty také ne. Podívej, jak je ta ulice krásně prázdná. Jediné okno v jediné chaloupce nesvítí. Je tu nádherně mrtvo. Byla by zbytečná práce tě nahánět. Pojď, skončeme to rovnou."

Horník se zatvářil rozpačitě. Nechápal, co mu jeho kumpán sděloval. Zmateně sledoval okolní tmavé stavby a vůbec si nevšiml upírových rtů, které se stáhly do nebezpečného úšklebku. Oči Juliuse se zúžily a zrudly. Přicházející poryv větru rozevlál jeho černý kabát. Kdyby v tu chvíli pročísl oblohu blesk a udeřil hrom, byl by to pohled jak z těch nejstrašidelnějších historek, které se mezi lidmi tradovaly.

"Nadešel tvůj čas," houkl netvor.

Petr netušil, kdo proti němu stojí. Očekával hloupého lupiče, který jej zkusil opít, aby mu mohl snáze odcizit naditý váček s penězi. Horník mu byl rozhodnut dokázat, že si vybral špatného hejska. Vědom si své viditelné fyzické převahy se rozmáchl se pěstí a pokusil se uštědřit cizinci pořádnou ránu. Najednou mu celý večer připadl, jako skvělá zábava. Zdarma se napil a teď ještě zmlátí zlodějíčka, co si dělal zálusk na jeho těžce vydělané dukáty.

Pravý hák, který vyslal proti neživému však cíl nenašel. Vampýr s ledovým klidem pěst zachytil a nedovolil jí pohnout se dál byť jen o centimetr. Havíř nechápal, kde se v tom šlachovitém chlápkovi vzalo tolik síly, a ještě méně rozuměl tomu, jak je možné, že si doposud nevšiml velkých černých drápů na jeho rukou, nebezpečně vyhlížejících tesáků v ústech a krví podlitých očí. Julius s opilým Ostaňanem smýkl a pustil jej. Muž se zapotácel, upadl, ale velmi rychle se zase vydrápal na nohy. Byl překvapený silou i nebezpečným zjevem nepřítele. Rozhodl se utéct. Pochopil, že boj by pro něj dopadl jinak, než očekával.

Otočil se a rozběhl neurčitým směrem. Neměl šanci! Netvor vystřelil vpřed, jeho tělo se protáhlo vzduchem jako šíp, který neomylně zasáhl cíl. Chytil horníka a mrštil s ním proti zdi jednoho z domů. Petr se rozplácl o chladné dřevěné fošny. Ani se po nich nestačil svézt k zemi. Upír ho zachytil s razancí dravce, který lapil kořist. Přitiskl ho ke zdi. Opilec se cítil jako moucha v lepkavé pavučině. Zůstal zmatený a ochromený. V pevném sevření nebyl schopen cokoliv dělat, nedokázal se hýbat, ani na cokoliv myslet, jen vyplašeně vyčkával na vývoj situace.

"Neboj, konec přijde rychle," zašeptal mu Julius od ucha. "Navíc… Chybět nikomu nebudeš. Žena tě nemá ráda, o děcka se nestaráš. Bude o jednoho zbytečného člověka méně."

Zoufalý havíř z dechu svého vraha cítil alkohol a také, jak si s hrůzou uvědomoval, hnilobný pach zaschlé krve. Vyděsilo ho to ale jen na chvíli. Upírovi rty klouzaly po obličeji oběti až ke krční tepně. Dva tesáky se do ní zahryzly. Petr se zmohl jen na tichý výkřik. Jeho zděšení a zmatek se pomalu začaly měnit ve všeobjímající smíření.